Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 3. kapitola

24.09.2011 (07:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2791×

Kapitola 3.

Stěhování bylo rychlé. Victoria, James a Laurent zůstali v New Yorku, aby média neměla podezření a nezačala mě hledat. Řídili se Arovými instrukcemi. Na to jak je ten upír starý, je velmi technicky zdatný. Vůbec z hradu nevyleze, ale ví o všem, kde se co šustne. Pokud je to teda v jeho zájmu. A já v jeho zájmu bohužel jsem.

Yellowknife je asi dvaceti tisícové město na severozápadě Kanady, průměrná roční teplota je -0,19 °C. Polární záře zde není nic neobvyklého. Náš dům stojí na okraji města, obklopen lesy a okolní přírodou. Jednu výhodu to ovšem má, dostanu vlastní auto, protože tady, na rozdíl od New Yorku, na něm budu závislá. Je to nejlepší způsob jak se přemístit z místa na místo, aniž bych se musela někoho doprošovat.

♥ ♥ ♥

Když stěhovací vozy a i my zahnuli na soukromou příjezdovou cestu, netušila jsem, co mě čeká. Minuli jsme kamenné koule umístěné na vrcholcích sloupů s mosaznou cedulí hlásající Little Lake. Příjezd k domu byl přímo fantastický, oblázková cesta lemovaná stromy směrem k domu, jehož štít byl porostlý břečťanem. Místo to je nádherné, o tom není pochyb, krásné prostředí, blízko malého jezírka.

Dům je opravdu velký, má tři garáže a tři patra, přitom by nám stačilo pár pokojů, tak jak v NY. Ovšem tady má Phil svou pracovnu a máma ateliér. Mně stačí jeden pokoj, kde mám vše, co potřebuji, pohodlnou postel, velkou skříň, stůl a hlavně velké okno s balkónem. I když tady moc slunce nesvítí a většinou je zima, aspoň ta iluze světla je příjemná.

Celkově je náš dům hodně světlý a prostorný, má mnoho oken, z jejichž výhledu je vidět nejen zelený les a příjezdová cestu, ale i krásné jezírko, kam se určitě co nejdřív podívám.

Dá se říct, že je dům dostatečně útulný, aby se v něm člověk cítil doma, a zároveň dostatečně veliký, aby s ním mohl Phil udělat dojem na ostatní. Je v něm několik ložnic, přijímací místnost, knihovna, pokoj s kulečníkem, jídelna se stolem pro dvacet osob, prostorná kuchyně. Ovšem žádná z místností nepůsobí moc velkým dojmem, snad až na tu jídelnu. Taky by mě zajímalo, kdo tam bude jíst, asi jenom já.

Po prohlídce domu jsem si chtěla vybalit nějaké věci, ale Phil a máma mě zastavili, abych s tím chvíli počkala. Do minutky na příjezdové cestě zastavila dvě auta, černý Mercedes a červené BMW. Vystoupilo z nich sedm upírů, jeden krásnější než druhý. Čtyři muži a tři ženy. Phil je přátelsky vítal, má máma se usmívala. Phil mi je všechny postupně představil, takže jsem zjistila, kdo tvoří rodinu Cullenových. Carlisle a Esmé, kteří vystupují jako rodiče, Edward, Rosalie, Emmett, Jasper a Alice jsou jejich adoptované děti. Jak jsem se dovtípila, byli to ti známí, za kterými jsme měli přijet. Všichni mě srdečně přivítali, Carlisle a Esmé mi vroucně sevřeli ruku, Alice mi skočila kolem krku, Emmett se mnou zatočil ve vzduchu, Rosalie se na mě omluvně usmála a Jasper s Edwardem mi zamávali.

Cullenovi byli velmi pozorní, všichni nám pomohli se stěhováním a přivezli dokonce i nějaké jídlo pro mě. Tušili, že nebudeme mít čas jít nakoupit, protože mezitím co jsme se zabydlovali, venku padla tma. Esmé a Renée se bavily o interiérovém vybavení našeho domu a Alice jim při tom sekundovala co a jak ještě vylepšit a jak to bude vypadat. Připadalo mi, že to snad i vidí. Emmett byl velmi vtipný, pořád dělal nějaké obličeje a vymýšlel jak přestavět nábytek, až jej musela Rosalie krotit. Jasper a Edward se mi vyhýbali a Carlisle rozmlouval s Philem. Já jsem radši zapadla do svého pokoje a užívala si trošku klidu.

Až jsem dostala hlad, sešla jsem do kuchyně a chystala se ji vyzkoušet. Zrovna jsem scházela z patra, když jsem uslyšela zakašlání. Trošku jsem s sebou trhla a málem sletěla z posledního schodu, už jsem se viděla na zemi, ale zachytily mě dvě studené paže. Omluvně jsem se na dotyčného podívala a přitom mi málem poklesla čelist, byl to Edward a pokřiveně se usmíval.

„Všichni šli na lov,“ oznámil mi.

„Aha,“ nic víc jsem ze sebe nedokázala vymáčknout.

„A proč jsi nešel taky?“ zeptala jsem se.

„Byl jsem dříve, a navíc nechtěli tě tu nechávat samotnou, prý je to pro tebe nebezpečné,“ zubil se.

„To není pravda,“ zvyšovala jsem hlas.

„Opravdu?“ a zubil se dál. „Prý sám Aro tě nechává hlídat,“ pokračoval.

„Do toho ti nic není,“ utnula jsem tuto debatu a šla radši do kuchyně. Naštěstí ho nenapadlo jít za mnou.

Rozhlížela jsem se, co bych si připravila, jídlo které přinesli Cullenovi, by vystačilo pro čtyřčlennou rodinu na celý týden. Bylo tedy z čeho vybírat, nakonec jsem se rozhodla pro sendviče. Právě jsem zavírala lednici, když se ozvala další otázka.

„Proč tě nechává Aro hlídat?“ Leknutím jsem opět poskočila, byl to Edward.

„Asi jsem pro něj nějakým způsobem důležitá, ale o tom se mi teď nechce mluvit,“ a snažila se změnit téma.

„Dobře, nebudu tě nutit,“ hlesl smutně.

„Ty a tví sourozenci chodíte tady do školy?“ zeptala jsem se.

„Jenom já, Alice a Jasper, Emmett a Rosalie studují v USA Harvard,“ a při tom udělal ve vzduchu uvozovky. Trochu nechápavě jsem se na něj podívala, pochopil to a začal vysvětlovat.

„Jsou s námi, ale mezi lidi moc nechodí, jen občas o víkendech se ukážou, navíc teď začali trochu cestovat.“

„A jaká je místní škola?“ vyzvídala jsem dál.

„Ale jo, celkem to ujde, normálka.“

„A kam se chodíte bavit?“

„Nejspíš do lesa,“ zubil se na mě zase.

„No jo, vlastně, já zapomněla, nejste jako normální teenageři.“

„To tedy nejsme,“ hlesl smutně.

Přesunuli jsme se do jídelny, kde jsem se chystala sníst svůj sendvič.

„Já myslím, že už můžeš jít, dokážu se o sebe postarat.“

„Jo, máš pravdu, už půjdu,“ sotva to dořekl, přiřítil se k nám Emmett a za ním zbytek rodiny, včetně Phila a Renée.

„Jak vidím, tak jste se skamarádili,“ usmíval se Emmett.

„Nech toho,“ zavrčel na něj Edward.

„Ale no tak, bráško, už bylo na čase,“ přisadil si Emm.

„Kluci nechte toho,“ utnul je Carlisle, „Bella jde zítra, stejně jako vy, do školy, tak se nepředvádějte a rozlučte se.“ Já jsem jenom zírala, nikdo mi neřekl, že půjdu do školy tak rychle.

„Myslíš, Carlisle, že by některé z tvých dětí, mohlo Bellu zítra vyzvednout?“ ptal se jej Phil, „Její auto přivezu až zítra odpoledne a ráno ji nemůžu odvézt.“

„Určitě, příteli,“ odpověděl Carlisle.

„Dobrou noc, Bello,“ rozloučili se se mnou všichni sborově, když odcházeli.

„Dobrou noc,“ špitla jsem a zaslechla zachichotání, no neuvědomila jsem si, co říkám, nějak to ze mě automaticky vypadlo.

Zajímalo by mě kolik lidí, tuto povídku čte. Byla bych moc ráda, kdyby každý čtenář dal o sobě vědět alespoň smajlíkem, vám to nic neudělá a já se dozvím jak na tom tahle povídka je. Možná je to prozatím trošku nuda, ale už dlouho nepotrvá, nebojte. Bella dostane jistý úkol a uvidíme, jak se s ním dokáže vypořádat.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 3. kapitola: