Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 27.Kapitola

01.10.2009 (19:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2028×

Cítila jsem studené ruce jak mě zvedli a někam odnášely. Bylo mi to jedno, nechtěla jsem nic jiného než Edwarda. Zbyli mi po něm jen vzpomínky a bolest. Tak intenzivní až mi to vyrazilo dech. Moje srdce zmizelo a zbyla po něm jen díra, hluboká a prázdná. Nedokázala jsem rozumě uvažovat, hlavou mi probíhaly vzpomínky na něj. Naše první setkání, první náznaky, že je někdo jiný, jeho úsměv, první polibek a milování. Dívala jsem se zpět a litovala každé chvilky kdy jsem byla bez něj.Nečekala jsem, že mě jeho odchod tak ranní. Nebyli jsme spolu ale na tom se nic nemění, až pozdě jsem si uvědomila, že ho miluji. Byla jsem tak hloupá. Ucítila jsem jak se pode mnou zvlnila postel. Pořád jsem plakala, nedokázala jsem přestat

„Bello, to bude dobrý. Promiň nestihla jsem to“ snažila se mě uklidnit Alice.

„Alice kde je? Kdy se vrátí?“ ptala jsem se Potřebovala jsem dostat alespoň nějakou odpověď

„Nevím, nerozhodl se, nevidím ho“ zakvílela a já dostala další záchvat pláče Slyšela jsem jak něco říkala, její slova jsem nevnímala. Pořád jsem se toulala vzpomínkami. Nedokázala jsem se od nich odpoutat. Nic jsem nevnímala byla jsem ve svém světě, byla jsem s ním. Otevřela jsem oči, v pokoji byla tma. Chtěla jsem jít dolů za ostatníma. Nevěděla jsem kde bych našla vypínač, šla jsem poslepu. Zakopla jsem o nějaký kus nábytku cítila jsem ostrou bolest, ztratila jsem rovnováhu a narazila jsem hlavou o hranu, čehosi. Propadla jsem se do tmy

Probudila jsem se a všude okolo mě byla tma, zmateně jsem mžourala do tmy a nažila se přijít na to kde to jsem.

„Bello“ zašeptal nějaký dívčí hlas. Byl jako melodie krásné symfonie, rozsvítila se lampička. Zavřela jsem oči nad tou spoustu světla, pomalu jsem je otevírala abys zvykli. Koukala jsem se na neznámou dívku vypadající jako elf. Alice uvědomila jsem si

„Alice co se stalo?“ ptala jsem se, hlava mě bolela, pravá noha na tom nebyla lépe.

„Spadla jsi a uhodila jsi se, podle Carlisle jsi v pořádku“ řekla smutně.

„Už jsi vzpomínám. Kolik je hodin“ ptala jsem se

„Tři ráno, Bello“ začala ale já jí nenechala domluvit. Teď když jsem se uklidnila cítila jsem bolest ale i neuvěřitelný vztek. Neštval mně, odešel ani mi mně vyslechl. Upír jo? Spíš slaboch, pomyslela jsem si sarkasticky

„Co jsi řekla mámě?“ ptala jsem se

„No, že jsi u nás“ odpověděla, pokývala jsem hlavou

„Dobře“ odpověděla jsem potichu. Uvažovala jsem nad tím co budu dělat. Měla jsem na výběr z několika možností. A nevěděla jsem jaká je pro mě ta nejlepší, podívala jsem se na Alice

„Bello, nevím, musíš se rozhodnout“ řekla pomalu, kývla jsem na souhlas. Alice mě zkoumavě pozorovala a poté odešla. Nechala mně samotnou, to jsem potřebovala. Lehla jsem si, světlo jsem nechala rozsvícené

Přemýšlela jsem můžu to dát znova dohromady s Lucasem, mám ho pořád ráda, mohla bych zkusit žít normální život. Jakmile jsem na to pomyslela, ser;vřelo se mi hrdlo, bolest která přišla mi vyrazila dech. Jen pomyšlení, že bych byla s někým jiným mě bolela. Nedokázala jsem si představit, že by mě líbal, objímal někdo jiný, ta představa se mi neuvěřitelně příčila.. Nedokázala jsem si představit vedle sebe nikoho ani Lucase. Přeskočila jsem k další variantě. Budu sama, pokračovat ve svém nudném životě. Pokusím se na něj zapomenout a budu přežívat. Ale ani tato varianta se mi nelíbila, pak zbývala jedna možnost. Pokusit se ho najít. Pokusit se o nemožné. Ležela jsem a začínala jsem věřit ve své rozhodnutí. Alice vlítla do pokoje jako tajfun

„Bello, spolu ho najdeme“ prohlásila a držela mě v náručí.

„Alice, to bolí“ řekla jsem pustila mně

„Promiň, věřila jsem, že se jen tak nevzdáš“ řekla vesele. Usmála jsem se na ní.

„No když se nám to povede, bude to zázrak, vidíš něco?“ ptala jsem se

„Ne pořád nic, ví jak můj dar funguje, dokud se nerozhodne nevidím ho“ řekla ale pořád vypadala optimisticky. Zakroutila jsem hlavou, pomalu jsem vstala a chtěla jít za ostatními. „Jsou na lovu“ řekla Alice, vlezla jsem si zpátky pod deku.

„Alice, proč vlastně odešel?“ ptala jsem se jí, smutně se na mě usmála

„To ti musí říct sám“ řekla pomalu. Dívala jsem se na ní vypadala jako kdyby se soustředila. Seděla vedle mě ale nebyla přítomná, zamrkala

omluvně se na mě podívala a zmizela dolů. Dívala jsem se na prázdné dveře a nechápala jsem. Co se proboha stalo? Alice přilítla, na tváři tvrdou masku.

„Bello, oblíkni se jedeme“ řekla a hodila po mě oblečení, chtěla jsem se zeptat kam

„Řeknu ti to v autě“ řekla a nechala mě samotnou. V rychlosti jsem se oblékla, noha mě pořád bolela jako čert ale bylo mi to jedno. Šla jsem za Alice, čekala na mě v obýváku. Jasper se tvářil bolestivě, omluvně jsem se na něj usmála

„Ty za to nemůžeš“ řekl zachmuřeně. Snažila jsem potlačit bolest nechtěla jsem aby se Jazz trápil ještě víc. Šla jsem s nima do garáže, nasedla do Alice Porsche a vyrazily jsme rychlostí blesku.

„Alice“ řekla jsem

„Aro se dozvěděl jak to bylo s Lucasem. Netuším jak se to mohl dozvědět, vím jen, že zuří a chce nás vidět mrtvé“ Řekla a mě se zastavilo srdce.

„Kam jedeme teď?“ ptala jsem se zmateně

„Jedeme za Edwardem, je na Aljašce, Aro za ním poslal svého nejlepšího stopaře a gardu, sám nemá šanci to přežít.“ zašeptala zlomeně.

„Co ostatní?“ ptala jsem se

„Jsou informovaný, pojedou za námi“ odpověděla mi

„Stihneme to?“ ptala jsem se zlomeně a po tvářích mi stékali slzy

„Nevím“ odpověděla a šlápla na plyn

„Bello měla jsem tě nechat doma ale vím, že by jsi jela za námi. Doufám, že jsem udělala dobře“ řekla Alice a podívala se na mě. Znala mě dobře nezůstala bych doma jela bych na vlastní pěst .

„Alice děkuji teď se prosím otoč“ řekla jsem jí poslechla mě a dál se věnovala řízení

Na letiště do Seattlu jsme dorazili za méně než hodinu. Alice mě táhl ke terminálu a zmizela, za chvíli byla zpět s letenkami.

„Měli jsme štěstí, někdo jsi je nevyzvedl“ řekla. Podívala jsem se na ní, jen se usmála a šla do letadla. Jasper se též usmál jen zakroutil hlavou a připojil se k ní, já je následovala. Let netrval dlouho, za dvě hodiny jsme přistáli. Jasper zmizel

„Šel pro auto“ vysvětlila mi. Vyšli jsme z letištní haly ven, začínalo svítat, slunce zatím bylo pod mrakem. Před námi se zastavil mercedes s kouřovými skly. Alice nezaváhala a už byla na sedadle u spolujezdce. Napodobila jsem jí, vyrazili jsme. Celou dobu co jsme jeli tak jsem se strašně bála. Bála jsem se o něj, a jeho reakce. Nevěděla jsem, zda mě nechá mluvit, zda jsi bude chtít poslechnout to co mám na srdci. Alice byla opět ponořena do svého světa. Poznala jsem to díky její strnulé pozice

„Máme šanci, Demetri a jeho garda je ještě daleko, teprve přistávají“ řekla Alice vyloženě potěšena. I mě se trochu ulevilo.

Právě jsme zabočili z hlavní silnice na vedlejší, poté na lesní cestu. Nejely jsme dlouho

„Jazzy, tady zastav“ poručila Alice. Motor přestal běžet

„Bello, musíš jít sama. Jdi tímhle směrem není to daleko“ řekla a usmála se na mě. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem.

Byla jsem nervózní a měla jsem strach. Šla jsem rychle, potřebovala jsem ho vidět. Mít ho u sebe, strach o jeho život mi pomáhal. Došla jsem na mýtinku a zůstala stát na místě, Edward právě lovil. Byl ke mně otočení zády ale v náručí měl pumu. Ani jsem nedýchala a nevěděla co mám dělat. Zvedl se vítr a rozcuchal mi vlasy. Edward se otočil a v tu ránu byl u mě, držel mě v náručí a přibližoval se k mému krku. Jasně jsem viděla jak jeho tělo je pod vlivem lovu, nedokázala sem mu to mít za zlé, zavřela jsem oči

„Miluji tě“ zašeptala jsem čekala jsem až jeho zuby prokousnou mojí kůži. Cítila jsem jak mě pustil, otevřela jsem oči. Byl na druhé strany mýtiny

„Bello, co tady děláš? Víš co se ti mohlo stát“ řekl dostatečně hlasitě abych slyšela.

„Potřebuju s tebou mluvit“ řekla jsem potichu.

„Není o čem“ řekl a pomalu se přibližoval. Čekala jsem až přijde blíž

„Je, nenechal jsi mě domluvit. Nedal jsi mi šanci abych ti řekla své rozhodnutí. Nepočkal jsi a zmizel jsi. Tohle se nedělá“ řekla jsem a opět jsem cítila hněv. Díval se na mě, v očích směsici radosti, bolesti a strachu.

„Bello, znám tvé rozhodnutí. Právě proto jsem odešel, dnes jsi sama viděla co se mohlo stát“ přiznal se a já na něj nevěřícně koukala

„Edwarde, to nemyslíš vážně“ křičela jsem na něj opět se mě zmocnil vztek.

„Bello, nemůžeme být spolu, před chvíli jsem tě málem zabil. Jsem pro tebe nebezpečný. Lucas je člověk, měla by jsi být s ním“ pravil

„Ale já nedokážu být s nikým jiným, Edwarde není to i moje rozhodnutí? Jsem si plně vědoma rizika.“ Obhajovala jsem se díval se na mě a já viděla jak bojuje, bojuje sám proti sobě.

„Neber nám šanci, nedokážeme být bez sebe“ řekla jsem, vzala ho za ruku.

„Bello“ zašeptal potichu. Dívaly jsme se jeden druhému do očí. Moje srdce bylo opět na svém místě. Čekala jsem na jeho reakci, pořád se mi díval do očí jeho paže se obtočila okolo mého pasu, přitáhl si mě blíž, cítila jsem jeho vůni ze které se mi motala hlava. Dívala jsem se na něj neschopná se odpoutat, jeho ruka mě lehce pohladila po tváři.

„Miluji tě, nemůžu být sobec. Neměl jsem se o tebe pokoušet, ubližuji tím tobě. Bello prosím nemůžeme být spolu, nedokážu žít s vědomím, že ti mohu ublížit“ řekl a mě se srdce zastavilo, slzy se mi drali do očí, nechala jsem je ať si dělají co chtějí. Snažila jsem si utřídit myšlenky.

„Edwarde, tímto mě opouštíš?“ ptala jsem se a slyšela jak se mi hlas na konci zlomil. Díval se na mě se stejnou bolestí jakou jsem cítila. Opět mě pohladil

„Bude to tak lepší“ zašeptal a já se rozplakala. Dívala jsem se na něj přes závoj slz

„Bello, nedělej mi to ještě těžší“ prosil

„Nechci abys ně opustil“ řekla jsem potichu, otočila jsem hlavu abych ho neviděla

„Mimochodem, Aro ví, že jsi zachránil Lucase, Demetri s gardou jsou na cestě“ řekla jsem zlomeně. Byla jsem na pokraji sil, nechápala jsem jak dokáže být tak silný.

„Bello, musíš zmizet, nesmějí se o tobě dozvědět“ řekl a otočil mě zpátky.

„Edwarde, můj život bez tebe nemá smysl. Když mi Alice řekla, že jsi odešel zhroutila jsem se. Nikam nepůjdu. Je mi jedno co se semnou stane“ řekla jsem tvrdě

„Ale mě ne“ křičel na mě třásl se mnou jako by chtěl abych se probrala, ale já jsem vnímala. Až moc dobře jsem chápala co se děje.

„Edwarde, nech toho, nestihneme to“ řekla Alice která se tu objevila

„Seš pitomec“ řekla na hlas a já se usmála. Alice se na mě usmála, poté zvážněla

„Za tři minuty tu budou“ řekla a já se zachvěla. Edward mě objal doslova mně drtil v objetí

„Odpust“ zašeptal a zmizel

„Edwarde“ zakřičely jsme s Alice společně.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 27.Kapitola: