Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z jeviště 2. kapitola

08.12.2013 (18:00) • Ariadne • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1644×

„Charlie!“ zakřičela jsem. On však nereagoval, výborně, už začíná být hluchý. To znamená krok k senilní. Vyšla jsem z komory a vešla do obýváku. Ale nikde nikdo. Prošla jsem celý dům a nic.

„Přísahám, že jsem ho slyšela přicházet,“ zamumlala jsem sama pro sebe. Slýchat duchy začínám brzo. Totálně mi přeskočilo. Potřebuju panáka! Taky jsem se hned vypravila do kuchyně, byla jsem si jistá, že Charlie nemá jenom pivo, ale i nějaký železný zásoby. Zabralo to sice chvilku hledání, ale nakonec jsem našla nějakou pálenku, vypadala na domácí. Zoufalá chvíle žádá zoufalé prostředky a tady nic jiného není. Nalila jsem trochu a mohla jen doufat, že neoslepnu. Ale, co stejně jsem ještě před pár hodinami chtěla vypálit oči kyselinou.

Po menším osvěžení, spíš po menším vypálení sliznice, jsem se vrátila do své rozdělané práce. Umanula jsem si, že to tady vyzdobím, jak se na Ameriku sluší. Byla jsem si jistá, že Charlie ty vánoční světýlka, soudě podle vrstvy prachu, nepoužil roky. Občas si možná nazdobil stromek, ale to je všechno.

Vytahala jsem z komory všemožné krabice a začala vyndávat jejich obsah. Světýlka červená, žlutá, zelená a bílá. Všemožné věnce, vánoční koule, postavičky i větve, kterými se mělo obmotat zábradlí. Pamatuji se, že když jsem sem chodila na střední, tak jsem se každý rok o Vánocích zbláznila a nakupovala nový a nový ozdoby. Docílila jsem toho, že se počet vánočních koulí na stromek, prakticky vyrovnal počet háčků na rybaření. Nebo tehdy se vyrovnal.

Pak jsem, už doopravdy, uslyšela cvaknutí dveří a pak ty všemožný zvuky, když se člověk vymotává z těžké bundy, velkých bot a ještě sundává pistoli. Charlie vešel dovnitř a sesypával z ramen sníh.

„Tam je hnusně,“ zabrblal místo pozdravu.

„Proč?“
„Přes sníh není vidět na krok. Nechápu, co se děje, někdy ani vločka a teďka máme na krku kalamitu,“ vysvětloval. Bohužel jsem jeho nespokojenost s počasím nesdílela, já z toho byla nadšená. Třeba bych se nemusela vracet do té školy. Jenom si na to vzpomenu a má chuť se zastřelit Charlieho pistolí. Možná se vám to zdá jako přehnaná reakce, ale když muzikant slyší někoho kvílet, tak si taky rve vlasy. A já to mám stejný.

„Máš tam oběd,“ zavolala jsem na něj, když už dupal do schodů. Něco řekl na odpověď, ale Charlie dal význam slovům brblat si něco pod vousy.

Znovu jsem se ponořila do obsahu všech krabic tady. Snažila jsem se to všechno nějak smysluplně roztřídit. Každá krabice pro jeden konkrétní druh věcí, dokonce jsem je začala popisovat. Celkem dobrý výkon, když si doma neuklidím ani oblečení.

Pak jsem narazila na jednu krabici, která nebyla přecpaná vánoční dekorací, ale mými osobními věcmi, které jsem si neodvezla. Narazila jsem na fotoalbum, deník, ale především na, asi třicet centimetrů velkou, blonďatou, modrookou, porcelánovou, mrkací panenku. Jmenovala se Mia. Byla to má nejvěrnější kamarádka, skoro celou dětství i dospívání. Pak jsem ji nemohla najít a myslela si, že se ztratila, byla jsem hodně smutná. Kde ji Charlie našel?

„Mio, kde jste se celou dobou toulala? Podívejte se, jak vypadáte!“ promluvila jsem k ní nadšeně, opravdu se mi jejím nálezem rozsvítil ponurý den. Když jsem trochu dospěla, začala jsem jí vykat, jako ona mně, protože měla šaty z období, kde se zásadně vykalo. Přišlo mi to tak správné. Ale její jindy nádherné, bohatě zdobené bílé šaty, byly zaprášené a špinavé. Léta v komoře jí neprospěla. Taky jsem si všimla, že jí někdo rozbil ručičku tak, že jí chyběly tři prsty. A měla popraskanou glazuru na tváři.

„Bože, to je hrůza. Jak jsem vám to mohla udělat?“ tesknila jsem si nahlas a zvedla se, rozhodnutá jí vrátit původní lesk a krásu. Vzala jsem ji nahoru, její šatičky jsem dala do vody v umyvadle, aby špína trochu pustila. Do pračky bych nenašla odvahu je dát. Mie jsem pak rozčesala vlasy. Položila jsem jí hlavičku na polštář a přikryla ji. Přece jen, neměla oblečení, mohla by nastydnout. Ano, povídání si s ní a považování ji za živou bylo úplně normální.

Sešla jsem dolů a našla Charlieho nad nějakými papíry. Něco do nich horlivě vpisoval a mračil se jako noc.

„Co píšeš?“ přerušila jsem ho v práci. Zvedl hlavu a zakroutil se zápěstím, od bolesti.

„Papírování, co vyřešíme, musíme zapsat. Nic horšího si neumíš představit.“

„Viděl si nějaké školní představení?“

„Naposledy, když jsi tam ještě hrála ty.“ Vrátil se k psaní.

„Je to strašný, je to horší než to tvoje papírování,“ stěžovala jsem si.

„Nepřeháněj,“ zabrblal.

„Ale fakt ne. Ty děti nejsou špatný, ale je to strašně sestavený, navzájem tam přes sebe zakopávaly a špatně secvičený,“ bránila jsem se.

„Ty to určitě napravíš.“ Měla jsem pocit, že ani neposlouchá. Stejně si potřebuju někomu postěžovat. Někomu, kdo neprotestuje. Theresa se totiž se při cestě zpátky zastávala svojí sestry a té tragédie, co se tam odehrála.

„A co budou hrát?“ zvedl Charlie hlavu.

„Přemýšlela jsem o tom. Nakonec jsem se rozhodla pro Vánoční koledu. Není tam moc postav, a když se nám podaří dobře zpracovat duchy, mohlo by se to i podařit. Stejně potřebujeme ještě pár herců,“ představovala jsem mu svůj nápad.

„To je od Dickense?“

„Jo, je. Moc pěkný příběh.“

„A kde ty herce vezmeš? Poslední dobou není o divadlo zvlášť zájem,“ zajímal se.

„Amanda má za úkol do zítra sehnat pár adeptů. Bude něco jako konkurz. Myslím si, že je tam dotáhne i násilím, má ze mě nějakou záhadou nahnáno,“ spekulovala jsem nahlas.

„Vážně, nemám žádné ponětí, proč se tě bojí. Takový mírumilovný člověk,“ zamumlal. Jen jsem si uraženě odfrkla a odešla do obýváku. Rozhodla jsem se, že to nazdobím hned. Zase tolik času už nemám. Ozdobit dům, upéct cukroví, zabalit dárky, obejít pár známých, naučit ty paka hrát. Na to potřebuju rok, ne necelý čtyři týdny.

Edward

„Cože jsi udělal?“ vykřikl jsem omylem nahlas. Tím jsem na sebe upoutal pozornost své rodiny. Jen Jasper se snažil být neviditelný. Já ho přetrhnu.

„Ještě chvilku řvi a dozví se to všichni. Hlavně Emmettovi se to bude líbit,“ posílal mi v myšlenkách Jasper. Místo odpovědi jsem se zvedl, vešel do jeho pokoje, kde zároveň byla i Alice, a doslova jsem ho shodil z balkonu. Dopadl na zem a já za ním, až na to, že on se smál, já bych vraždil. Evidentně pochopil můj záměr a rozeběhl se do lesa a já za ním. Chvilku jsme běželi a zastavili se dál, než bylo nutné.

„Co jsi to udělal. Spíš proč?“ vyjel jsem na něj, hned, jak jsme se zastavili.

„Prr, uklidni se. Hezky popořádku. Nejdřív se uklidníš, protože jinak mi v průběhu rozhovoru urveš hlavu,“ řekl a pomalu couval.

„Já jsem hrozně klidný,“ ušklíbl jsem se.

„Hele, tak v tomhle ohledu mi lhát nemůžeš, jasný?“ Měl pravdu, čte pocity, to nezamaskuju. Proto jsem se párkrát zhluboka nadechl a snažil se sám sebe přesvědčit, že to není takový problém.

„Tak jsem klidný,“ prohlásil jsem po chvíli. Nikdy bych se tak rychle neuklidnil, ale Jasper mi pomohl.

„Fajn.“ A zase se přiblížil.

„Tak proč si mě přihlásil do toho představení? Na hlavní mužskou roli? Myslel jsem, že máme zůstávat nenápadní, ne se takhle pitomě předvádět,“ vychrlil jsem na něj všechno.

„Nechápu, proč se tak vztekáš, řekneš trochu naučeného textu a párkrát se pohneš. Příští rok si lidé nevzpomenou, co se hrálo,“ uklidňoval mě.

„To je sice pěkný, ale proč?“ zeptal jsem se ho zase prudce a zase jsem ucítil zklidňující vlnu.

„Kvůli slečně režisérce,“ prohlásil veledůležitě, já jen vykulil oči, teda tak, jak je u upíra možné. Takže jsem si spíš představil, že je kulím. Slečna režisérka. Díky němu jsem si na ni znova vzpomněl. Byla opravdu perfektní, když přecházela parkoviště. Měla ty nejkrásnější oči a tak moc perfektní nohy. Je pravda, že i mě lehce sváděly k hříšným myšlenkám. Nikdy jsem takhle o ženě neuvažoval, tak jako o ní.

„Vidíš to, už zase. Jenom jsem ji zmínil a seš na měkko. Už se nezlobíš, naopak je z tebe cítit jemnost, oddanost, zasněnost, trochu zamilovanost a i touha. Edwarde, tohle jsem u tebe nikdy nezažil. Musel jsem jednat.“ Zmateně jsem se na něj podíval. To všechno cítil? Ale je to blbost, vždyť je to jenom člověk, i když ten nejhezčí pod sluncem.

„A co čekáš, že se stane?“ zeptal jsem se přímo.

„Že na Vánoce nebudeš sám.“ Podíval se přímo do očí a přehrál mi v hlavě pár posledních Vánoc. Vždycky jsme tak všichni spolu, ale stejně tam vypadám tak osaměle. I když se ostatní snaží, aby to tak nebylo. Ale tak je to vždycky, nemám svoji lásku života.

„Je jen člověk.“ To bylo to nejchytřejší, co mě v ten moment napadlo. Přemýšlení se mi v ten moment zaseklo v bodě Isabella.

„Já byl taky, Alice taky, my všichni.“ Podíval jsem se mu přímo do očí. To, co navrhoval, bylo hrozné.

„Jak to můžeš říct. Už jen představa, že jí řeknu, co jsem, je praštěná.“

„Praštěná, ale ne nereálná,“ pronesl myšlenku, která mě uchvátila. To, co říkal, bylo hrozné, ale na druhou stranu mě tak představa neodpuzovala, tak jak by měla. Moje hodně egoistické já si to dokázalo představit a byla to krásná představa, věčnost se ženou, kterou miluji. Ale tentokrát to nebylo jen snění. Teď to snění mělo jméno a konkrétní rysy.

„Co mám dělat?“ vypadlo ze mě místo absolutního zamítnutí toho návrhu.

„Jdi na ten konkurz, vyhraj, hraj dobře a pozvi ji na rande. Hraní by ti mělo jít, přece jen skoro sto let si hraješ na člověka,“ radil mi.

„To zní tak jednoduše.“

„Taky je.“ Poplácal mě po rameni a usmál se.

„Alice to ví?“ Napadlo mě najednou.
„Jako jediná,“ ujistil mě.

„Co když odmítne?“ Začínám být paranoidní, to není dobrý.

„Určitě ne, a pokud ano, tak to budeme řešit až pak.“ Jen jsem se otočil a zvolna se vracel domů. Jasper běžel a ještě mě v myšlenkách ujišťoval, že se to nikdo nedozví, a že vymyslí nějakou výmluvu. Úplně jsem nepobíral, co se teďka stalo. Uvědomil jsem si svoji lásku během pěti minut. To to jde tak snadno? Je pravda, že mě Isabella jako žena uchvátila už na parkovišti, ale tohle by mě v životě nenapadlo. Nebýt Jaspera. Občas se bratr, který se na rozdíl od vás, vyzná ve vašich pocitech, hodí. Otevřel mi oči a zároveň mě hrozně zmátl. Mohu milovat lidskou ženu? Mám na to právo, ptalo se mé hodné já. Jak ji uchvátit, ptalo se mé sobecké já. A srdce? To bylo někde mezi. Volilo si stranu, pobíhalo sem a tam a nevědělo. Když je mozek v koncích, obrať se na srdce. Tak se to říká, já jsem to aplikoval naopak. Bohužel jediné, na co můj mozek myslel, bylo to, že já, Edward Cullen, mám hrát v obyčejném školním vystoupení. Pro lásku se trpí, ale netušil jsem, že až tolik.

Autor: Ariadne, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z jeviště 2. kapitola: