Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 43. kapitola

03.01.2012 (20:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 4956×

„Víš, Bello… Oni… Otrávili se.“

„Co? To ne,“ vzlykla jsem. Nechtěla jsem, aby se jim něco stalo.

„Neplač, lásko, jsou živí,“ uklidňoval mě a zasypával mou tvář polibky.

„Takže budou v pořádku?“ pípla jsem.

„Snad ano…“ Nestihl dokončit větu.

„Snad?!“ vykřikla jsem.

„Pšt, vzbudíš ostatní,“ napomenul mě. „Jsou v bezvědomí a mimo ohrožení života.“

„Čím se mohli… Já myslela, že tu není žádný přístup k něčemu, čím by se dalo… Ty víš co.“ Nechtěla jsem vyslovit ono slovo. Sice jsem ty dva neměla ráda, ale kvůli tomu si nezaslouží zemřít. Jak by to tu vypadalo, kdyby každý, kdo by něco provedl, zemřel? Myslím, že bychom buď příliš rychle vyhynuli, nebo by byl každý jako beránek.

„To jsme si taky mysleli. Našel jsem u nich toto, ale nevím, co to je a k čemu to je.“ Edward vytáhl z kapsy černou hmotu.

„Já nevím, co to je, ale vím, k čemu to je.“ Získala jsem si Edwardovu plnou pozornost a ne jen jeho. Upíří sluch musí být opravdu moc dobrý, protože jen co jsem dořekla větu, do místnosti vtrhl Carlisle a přímo k nám utíkal.

„Bello?“ promluvil na mě plný očekávání.

„No… Než mě sem odvezli, tak jsem opravdu skoro vůbec nejedla, a to se ostatním nelíbilo. Tak Vivien přišla na nový způsob. Můžu jíst, co chci a kolik toho chci. Pak půjdu na záchod, dám si to na jazyk, zvedne se mi žaludek a…“ Nedokončila jsem. Myslím, že jsou natolik inteligentní, že jim to dojde.

„Vyvolávané zvracení. Říkala jsi jen položit na jazyk?“ ptal se mě Edward.

„Ano. Je to odporný,“ otřásla jsem se při vzpomínce na můj první a poslední styk s touto hmotou.

„Možná to spolkli a tím se otrávili,“ vložil se Carlisle.

„Ale proč by to dělali? Vivien musela moc dobře vědět, co by se stalo a sama by to dobrovolně nepolykala, ne?“ Dobrá připomínka, Edwarde, ale Vivien je zvláštní. Kdo ví, pro co se rozhodla.

Pusa se mi otevřela dokořán a projevovala tím mou únavu. Jakmile to zpozoroval Edward, rozloučil se se mnou a spolu s jeho tátou odešli. Nechali mi chvilku na odpočinek a já se jí rozhodla plně využít. Zavřela jsem oči a doufala, že budu mít pouze samé příjemné sny.

Padala jsem někam do neznáma. Nevěděla jsem, kam…

„Ne!“ vykřikla jsem, když jsem uviděla, jak se řítím přímo do trávy. Já nechci umřít. Já nechci…

Dopadla jsem do krásně měkkých a tlustých peřin a oddychla si, že jsem nedopadla ani o kousíček vedle. Rozklepala jsem se zimou – další výhoda dopadu do peřin.

„Tak, a teď abych ty peřiny šla prát znovu,“ postěžovala si nějaká žena. Pomalu jsem se na ni otočila.

„Babičko!“ vykřikla jsem nadšeně, ale poté jsem se zarazila. „Ale ne! To už jsem opět v bezvědomí?!“

„Ale kdepak, holčičko. Jen jsem se s tebou chtěla rozloučit a pogratulovat ti. Jsem na tebe hrdá.“

„Opravdu? Proč?“ nechápala jsem. I když jsem babičku moc ráda viděla, nemohla jsem se zbavit špatného pocitu. A kdo by ho neměl… Když jsem tu byla naposled, tak jsem byla pár dní v bezvědomí. I když by mě docela zajímalo, jak by na mě zareagoval Edward. Teda na mé probuzení. Choval by se stejně chladně jako Dave? Nebo by mě zahrnul tisíci polibky a…

„Ale no tak, děvenko. Já myslela, že jsi přišla za mnou! Ať už myslíš na cokoli, tak na to můžeš myslet i ve skutečném světě. A k čemu mé pogratulování? Jsi v pořádku. Musím přiznat, že spoustu těch nahoře tomu nevěřili.“ Babička chodila sem a tam a nechápavě kroutila hlavou. Ve tváři měla zamyšlený výraz, který používala vždy, když jsem něco provedla.

„To jsi tu moc nebyla,“ zanaříkala, přišla ke mně a pohladila mě po tváři. „Vstávej, Bells.“

„Co?“

„Bello…“ Už to nebyl babiččin hlas, ale Edwardův. „No tak!“ Jeho zoufalství bylo až moc slyšet.

„Lásko,“ zašeptal mi těsně u ucha a jeho rty se o něj lehce otřely.

„Mm… To se nechám líbit.“ Pootočila jsem se a hleděla mu do očí.

„Ty potvůrko,“ zasmál se a otřel své rty o ty mé. Probuzení polibkem? Sen každé romantické duše. Probuzení dokonalým upířím playboyem? Ráj, ve kterém se nacházím. Bohužel, až příliš brzy jsem se ocitla v realitě. Edwardovy rty se ode mě odtrhly a jeho ruce mě tahaly z postele.

„Tak už vylez!“ smál se, když jsem se s ním začala prát o peřinu.

„Ani mě nenapadne.“

„A když ti řeknu, že mám pro tebe překvapení?“ zazubil se. V jeho očích hráli všichni čerti a ďábelský úsměv tomu dodával neodolatelné kouzlo.

„A bude tam teplo?“ Rozhodla jsem se smlouvat. Přece jenom. Před chvilkou jsem mluvila s mrtvou babičkou ve světě, kde mrzne.

„Když si to budeš přát.“ Jeho ruka se opět natáhla. Já se jí chytla a nechala se vytáhnout z vyhřáté postýlky. Kdo by řekl, že na psychiatrii budou tak pohodlné postele. Ani příliš měkké, ani tvrdé…

Cupitala jsem za Edwardem neuvěřitelně dlouho. Pořád jsme bloudili chodbou doprava, poté zase doleva, rovně… Opravdu se to tu nezdá veliké, dokud nemusíte na opačnou stranu. Zajímalo by mě, jaké překvapení pro mě Edward má. Nějakou kytičku, pořádné jídlo nebo jdeme opět do té nádherné zahrady? Na tu nikdy nezapomenu, spíš na náš první polibek.

„Jsme tu,“ zašeptal Edward a otočil se ke mně. „Nezapomeň, že tě neuvěřitelně miluji a budu s tebou kdykoli a kdekoli.“ Překoval vzdálenost mezi námi, objal mě okolo pasu a políbil mě na čelo. Poté se opět otočil ke dveřím a vzal za kliku.

„Dívky mají přednost.“ Ustoupil ode dveří a uvolnil mi místo. Celá napjatá jsem vešla do místnosti.

„Isabello!“ vykřikla mamka a skočila mi kolem krku. S radostí jsem jí objetí oplatila. Tak moc mi chyběla! Jak dlouho jsme se neviděly? Jak dlouho tu vlastně jsem?

„B-bello,“ ozval se táta. Vymotala jsem se z mámina objetí a rozeběhla se k tátovi. Skočila jsem mu kolem krku.

„Omlouvám se vám,“ vzlykla jsem. Kolikrát jsem vzpomínala a litovala toho, jak jsem s nimi mluvila, když jsme s nimi naposledy mluvila. Jak jsem jim vyčítala, jak mi říkají. Že se mě chtějí zbavit a přitom to nebyla pravda. Tolik jsem jim ublížila a oni mě přes to všechno mají rádi.

„Nemáš za co, zlatíčko.“ Táta mě sevřel ve svém pevném medvědím objetí a já se cítila jako dřív. Konečně jsem opět měla svou rodinu. Tedy… Konečně jsem ji tak začala brát, pochopila jsem, jak moc ji miluji a jak lehce by se dala ztratit.

„Já… Co tady děláte?“

„Slíbil jsem ti překvapení.“ Prudce jsem se otočila na Edwarda a měla chuť se k němu rozeběhnout, pevně ho obejmout, přivlastnit si jeho rty a už nikdy mu je nevrátit. Nevím, jestli to vůbec jde, ale já ho miluji ještě víc než včera. On je prosně ten nejúžasnější kluk-upír na světě.

„Ale to není to, proč jsem vás pozval. Mluvil jsem s doktorem a shodli jsme se, že Bella je naprosto v pořádku, takže je nejvyšší čas jít domů,“ dokončil svou řeč a mamka s tátou se začali radovat, jen mně do smíchu moc nebylo. Nechtěla jsem pryč – proč taky? Mám tu jeho! Raději budu ve svěrací kazajce, ale s ním!

„Copak je, zlatíčko? Ty se netěšíš?“ ptala se mě mamka.

„Já… Proč?!“ křičela jsem na Edwarda. Říkal, že mě miluje, a teď se mě chce zbavit. Takto vypadá láska? Ne…

„Bello, pochop, že…“

„Ne! Nechci!“ přerušila jsem ho.

„Mohli byste nás, prosím, chvilku nechat o samotě?“ poprosil Edward mamku s tátou. Otočila jsem se ke všem zády, aby nezpozorovali mé slzy v očích. Nechtěla jsem, aby viděli mou bolest, stačí, že to ničí mě.

Jen co se zaklaply dveře, ucítila jsem ledové ruce, které se obmotaly kolem mého pasu. Přitiskly mé tělo na to jeho a jeho hlava se mi zabořila do vlasů.

„Lásko…“

„Ne, Edwarde,“ vzlykla jsem. „Proč mě tu nechceš? Vždyť jsi říkal…“

„Mlč,“ poručil mi. Chtěla jsem opět spustit, protože mě přerušil, ale rozmyslela jsem se. Přeci jen bych aspoň jednou nemusela být tak… Prostě ho aspoň jednou můžu vyslechnout a poté až začít křičet. Aspoň si promyslím svou řeč.

„Hodná… Věř, že takto to bude lepší. Ty budeš doma a já…“

„Daleko!“ dokončila jsem za něj, ale jeho ukazováček mi přistál na puse.

„U tebe.“

„Ale jak?“ vyhrkla jsem, když prst zmizel. Taky mi to mohl říct celý, ale ne. On pořád dává nějaké pomlky a mě tím neskutečně trápí.

„Dal jsem výpověď, a jelikož je toto prestižní klinika, doktoři se sem jen hrnou. Mohl jsem odejít hned a Esmé, má matka, právě dělá poslední úpravy na našem novém domku ve Forks. Carlisle sem může dojíždět a nikdo proti nám nemůže říct ani slovo,“ šeptal mi do ucha, na které mě hned políbil. Jeho polibky se pomalu posouvaly, až se jeho rty dotkly mého koutku. Otočila jsem se k němu a nechala ho, aby pokračoval ve své činnosti.

***

„Jsme tady,“ zahlásil táta a auto jako na povel zastavilo. Vše zůstalo přesně tak, jak jsem si pamatovala. Městečko, dům, zahrada… Teda až na kytky před domem – mamka ani táta na tohle nikdy nebyli.

Procházela jsem domem a prohlížela jsem si vše okolo. Mé fotky nad krbem, stará pohovka s flekem od piva, zaprášená kuchyň a nakonec jsem pomalu kráčela do svého pokoje. Jak moc se změnil on? Vyklidili ho? Udělal si z něho táta nějakou zábavní místnost? Nebo nějakou posilovnu?

Ne… Pokoj byl úplně stejný, nedotčený, akorát ho zdobila velká vrstva prachu. Musela to být doba, co jsem tu nebyla, ale slibuji, že tento pokoj opustím na delší dobu jen, když budu s Edwardem. Kdo ví… Třeba někdy budu mít nový pokojík, ve kterém budeme s Edwardem spolu.

Shrnutí

A máme tu konec. Povídka tu s námi byla přibližně dva a půl měsíce. Zažili jsme s Bellou zradu, bezvědomí... Je toho spousta, ale konečně našla štěstí - prostě konec, jak má být.

Jelikož je toto poslední kapitola, chtěla bych vyzvat všechny k aspoň malému komentáři. Přála bych si vědět, jak na vás povídka zapůsobila, jestli se líbila.

Moc děkuji všem, kteří to se mnou a povídkou vydrželi až do konce.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 43. kapitola: