Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 2.díl

13.12.2009 (19:00) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1377×

Kdo byl ... Oliver?

Celá jsem se třásla nervozitou. Čekala jsem v nemocnici na výsledky testů.

„Pojďte dál, slečno Brownová,“ příjemně se na mě usmál doktor, kterého jsem viděla před týdnem.  Vypadal spokojeně, takže to nebude tak špatné. Neochotně jsem se zvedla. Celou dobu jsem čekala na tento okamžik, ale nyní bych byla nejraději kdekoli jinde.

„Posaďte se,“ řekl a pořád se tak zvláštně usmíval, už mi to lezlo na nervy.

„Takže podle testů jste zdravá…“ Hrozně se mi ulevilo. Žádná vražedná nemoc se mě zmocnit nesnaží.  Doktor však pokračoval. „a to miminko také.“ Šťastně jsem si oddechla. Najednou mi to došlo. Cože? Miminko? Já jsem opravdu těhotná? Tyto otázky jsem zopakovala svému doktoru.

„Ano, jste těhotná, gratuluju, mamko.“ Při tom oslovení se mu roztáhl úsměv ještě o trochu víc.

Pořád jsem byla ztuhlá, ale donutila jsem se zvednout moje tělo a duchem nepřítomná jsem šla z ordinace. Tentokrát jsem se rozloučila, až když dveře klaply. Určitě si o mně myslel, že jsem divná, když po takové novině nezářím štěstím, ale mě zajímalo hlavně - Co budu dělat? Co budu dělat? Co budu dělat? … Pořád jsem si to dokola opakovala.  Omámená jsem sedla do auta a jela domů. Nevím, jak jsem se dostala z auta domů, ale procitla jsem až v mém pokoji. Rozhodla jsem se, že dokud to na mě nebude vidět, nikomu nic neřeknu. Nerada bych vysvětlovala, že mám dítě s někým, na koho si nepamatuju. A že jsem s někým spala a dozvěděla jsem se to až teď. Trpce jsem se uchechtla.

„Marie, už si doma?“ zavolala do útrob domu mamka. „Jo, jsem.“ Nic víc jsem neřekla, nebylo to potřeba.

Nechala jsem si pěknou chvíli na uklidnění a pak sešla k mamce.  Na schodech jsem si všimla, že si automaticky chráním lehce vyboulené bříško rukama, jako to dělají těhotné.  Rychle jsem ruce zkřížila za zády. Tak to bude zajímavé.

„Co vaříš, mami?“ zeptala jsem se. „Ani nevím, pojď mi pomoct.“ Při této větě se jí rozzářily oči. Ráda se mnou vařila. Vždycky jsme spolu kombinovali různé ingredience, až z toho vyšel úžasná večeře. A když říkám úžasná, myslím opravdu výborná večeře. Taťka přišel pozdě večer. Pracuje v jedné síti továren. Nevím přesně, co dělá, ale vím, že má jednu z těch vyšších funkcí.

„Ahoj, tati, jak ses měl?“ optala jsem se hned, jak přišel.

„Dobře a jak ses měla ty, holčičko,“ a krásně se na mě usmál. Neměla jsem ráda, když mě ještě považoval za malou “holčičku“, a tak jsem hrála uraženou.

„Neříkej mi holčičko, tati, už nejsem malý dítě. Měla jsem se dobře.“ Nedobrovolně jsem zívla. Taťka se jako na povel podíval na hodiny na stěně v kuchyni, kde jsme celou dobu stáli.

„Bože, to už je tolik?“ brblal si pro sebe. „Měla bys už jít spát, vždyť už je jedenáct.“ Tato věta byla mířená na mě. „Jo, asi už půjdu. Dobrou, tati.“

Osprchovala jsem se a zalezla do postele.  Odbyla půlnoc. Pak první hodina, i druhá hodina. Nemohla jsem usnout. Vstala jsem a našla prášek na spaní. Pár jsem si jich vzala a šla zase spát. Zdál se mi podivný sen.

Objevila jsem se ve svém pokoji. Vedle mě seděl krásný kluk, mohlo mu být devatenáct. Na druhé straně jsem seděla já. Vypadala jsem šťastná, jako sluníčko jsem zářila na všechny strany. Ze začátku jsem slyšela šum, i když jsem seděla hned vedle mluvící dvojice. Poté se moje snové já přesunulo na klín toho kluka. Od té chvíle jsem je slyšela čistě.

„Mě je jedno, že si upír, Olivere. Já tě stejně miluju,“ řekla jsem mu já.

„Opravdu ti nevadí, že saju krev?“

„Ale ne lidskou, nebo jo?“ odtáhla jsem se od něj.

„Ne to ne,“ pronesl on s úsměvem a přitáhl si mě zpět. Moje pravé já zatím jen nečinně přihlíželo.

„Mohl bys mi o sobě něco říct? Myslím, o tvé upírské stránce.“

„No,“ začal váhavě, „jsem nesmrtelný, umím rychle běhat a mám velikou sílu. Na slunci zářím a mám lepší smysly. Upíři se z nás stávají po kousnutí jiným upírem. Nemůžeme mít děti.“

„Nemůžete mít děti? To je škoda,“ bylo vidět, že mě to mrzí.

„No, možná s člověkem jo, ale to je nebezpečné, protože máme velikou sílu a ne vždy ji ovládáme, tak jak bychom chtěli. Navíc porod je dost rizikový. Vlastně všechny ženy, o kterých jsem slyšel, při porodu zemřely.“ Znovu začaly hlasy přecházet do šumu. Pomalu jsem odplouvala z místnosti. Otevřela jsem oči. Byla jsem zase doma, ve své posteli, v realitě.

Co to bylo? Něco mi říkalo, že to sen nebyl.

„Jasně, pokud to nebyl sen, tak co to bylo? Hm?“ Vypadalo to jako bych na někoho mluvila, ale nebližší člověk byl ode mě oddělen podlahou, pro něj stropem. Prostě byl o patro níž.

„No skvělí, začnu asi trpět samomluvou, nestačí, že jsem těhotná a zdál se mi úplně nemožný sen,“ začala jsem běsnit. Po deseti minutách jsem se uklidnila. Pokud to nebyl sen, začala jsem přemýšlet, pak by to mohl být … hm … třeba … třeba by to mohla být vzpomínka? Něco ve mně mi hlásalo: ANO! Přišla jsi na to. Tomu se mi ale nechtělo moc věřit. Najednou ve mně něco povolilo a já si uvědomila pravdu. Ne že věřím, já dokonce jisto jistě vím, že to byla vzpomínka. Začala mě zaplavovat taková láska k Oliverovi, není možné, abych si jí jen vymyslela. Nyní jsem už nadobro uvěřila, že to byla vzpomínka.

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla. Budu žít s rodiči doma, dokud na mě těhotenství nebude tolik vidět. Pak odejdu. Oliver říkal, že to matky většinou nepřežijí, ale já si to děťátko chci nechat a nechci, aby o tom naši věděli. Je to jen můj vnitřní pocit a navíc nechci je s tím zatěžovat.

Jak dny a týdny míjely, našla jsem si byt v Port Angeles. Byl levný, takže jsem si ho mohla dovolit.

Teď to vypadá, jako kdybych vůbec nechodila do školy. Chodila jsem na střední jako každý jiný. Mořila jsem se s učením každý den. K tomu jsem ještě pracovala, abych si něco vydělala.

Poslední týden mého pobytu u rodičů byl hrozný. Byla jsem čím dál tím nervóznější, pořád jsem zvracela a měla všelijaké chutě. Sice jsem se to snažila zamaskovat, ale mamka stejně něco tušila. Musela jsem odejít, dál už to nešlo. Můj miláček už byl taky pěkně veliký. Mamina si myslela, že jsem tak ztloustla, protože jsem začala jíst mnohem víc než obvykle, ale kdybych ztloustla ještě víc, jen blázen by si neuvědomil, že to není jen jídlem.

"Mami, jdeš zase vařit?" křikla jsem na ní jeden večer.

"Jistě, s tebou vždycky, zlatíčko." Och, tak to mi můj odchod moc neulehčilo.

po půl hodině vaření jsem se odhodlala k činu.

„Mami?"

„Ano?"

„Co kdybych se přestěhovala?" Mamce vypadl nůž z ruky.

„Proč se chceš přestěhovat?" řekla zoufale.

„Chtěla bych cestovat a už jsem dospělá." Radši jsem se vyhnula jejímu pohledu.

„Přece nebudeš jen tak jezdit po státech!"

„Mami, bylo by to jenom tak na půl roku," přesvědčovala jsem ji, „ a jsem dost zodpovědná na to, abych se o sebe postarala,“… a o svoje dítě, dořekla jsem v duchu.

Mamka začala polevovat: „ Dobrá, musíš nám ale každý týden volat a hlásit se jasné?"

„Neboj, mami, budu v pohodě, nemůžu se jenom spoléhat na vás." Vlípla jsem jí pusu a pokračovala v přípravě večeře. Na odjezdu jsme se domluvili na večeři. Odjíždím za tři dny.

Tři dny utekli jako voda. Rodiče se mnou trávili mnohem víc času, jako bychom se už nikdy neměli vidět. Což byla pravda, ale oni to nevěděli. Naložila jsem si poslední věci do kufru mého auta, dlouze se rozloučila s rodiči a odjela. Zastavila jsem hned za branami města. Nedalo se to snést. Rozbrečela jsem se a pořád dokola opakovala, že je to pro ně, mě i dítě lepší a že jsem udělala správnou věc. Myslíte si to taky?

Posmrkala jsem hodně kapesníku a vyplakala mnoho slz. Naposledy jsem se podívala na Seattle a pak jsem se vydala do Port Angeles.

Zaparkovala jsem ve starých garážích. Vylezla jsem z auta, zavazadla nechala být a vyšla schody až k mému bytu. Byl malý, ale útulný. Bylo už pozdě, a proto jsem si skočila k autu jen pro pár potřebných věcí a šla spát. Ráno po probuzení jsem si přinesla a vybalila zbytek. Pak jsem se dala do uklízení a malé přestavby nábytku. Úpravy jsem dovršila nákupem chybějících drobností jako toaleťáky, ubrousky, nádobí, ubrusy, atd. Když jsem shledala, že dům je už dostatečně obytný, vydala jsem se hledat si práci. Nepoštěstilo se mi. Žádnou jsem nenašla. Sluníčko vysvitlo až po třech dnech hledání a já konečně našla práci. Dělala jsem servírku v jednom bistru poblíž. Sice to nebylo tak dobře placené, ale na obživu to stačilo.

Měsíce plynuly a já byla stále kulatější, poslední dva měsíce jsem ani nešla do práce a radši zůstávala doma. Každý týden jsem volala mamince a vyprávěla o Port Angeles a cestách kolem, které jsem si vymyslela. Jednou jsem jela ke 100 km vzdálenému nádhernému jezeru, podruhé jsem byla v jeskyních. Mamka byla nadšená, ale já moc ne, protože všechen ten čas, který jsem měla strávit na svých výletech, jsem doopravdy prožila doma nebo v práci. Nikam jsem se ještě nepodívala.

Za tu dobu, co jsem tu, jsem si nenašla ani jedinou kamarádku. Snažila jsem se, aby to tak zůstalo, protože jsem nechtěla nikomu přidělávat starosti.

Jako každý den jsem se probudila a vylezla z postele. Tenhle den byl ale něčím výjimečný.

Předešlý díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 2.díl: