Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 7. díl

30.01.2010 (10:45) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1276×

Nový přítel

Zvedla jsem se od stolu a přelétla okolí svým pohledem. To, co jsem viděla, mě udivilo. Kolem nás stály řady studentů, kteří zaujatě a nevěřícně sledovali náš souboj.

Ještě se mi nikdy nestalo, že bych si během hry nevšímala okolí. Vždy jsem pokradmu sledovala, co se děje kolem, ale teď jsem byla tak zaujatá, že jsem si ničeho nevšimla.

Vykročila jsem s úmyslem dostat se co nejdál od těchto čumilů. Jakmile jsem se k nim přiblížila, rozestoupili se, jako kdybych byla kdovíjaká hvězda. Je pravda, že ráda vyhrávám, ale tolik pozornosti mi nedělá dobře. Možná je dobře, že jsem si ostatních všimla až teď. Mohla jsem se plně soustředit na hru. To mě ale zpátky přivádí k Jasperovi. Bylo vidět, že je skvělý hráč. Určitě by mě porazil. Nejspíš má za sebou léta cviku, možná hraje šachy od čtvrté, páté třídy. Rozhodně déle než já. Tolik fint jsem ještě za jednu hru nezažila. Každý krok měl promyšlený, a i když udělal pro mě nesmyslný tah, později se ukázalo, že měl vše přesně naplánované.

Během mého rozjímání jsem se dostala až ke vchodu do sálu a posadila se ke známému reproduktoru. Jakmile jsem si to uvědomila, spěšně jsem se odebrala na židli asi o 10 metrů dál. Opřela jsem se o opěradlo, překřížila si nohy a přemýšlela dál.

Pořád mi nešlo do hlavy, proč mě nechal vyhrát. Je mistr v šachách, zasloužil by si první místo a ne třetí nebo čtvrté. Vlastně by ani neměl ztrácet čas s nějakým meziškolním turnajem. Navíc já o takové vítězství nestojím. Pocítila jsem hroznou chuť zahrát si s ním ještě jednu hru. Ale tentokrát naplno.

„Slečno? Jste Isabella Swanová?“ vytrhl mě ze zamyšlení něčí hlas. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na narušitele. Byl to nějaký sympatický pán. Sice byl trochu kulatější, ale vesele se na mě usmíval.

„Ano,“ odpověděla jsem stručně.

„Ještě jste nedohrála, čeká vás zápas s posledním soupeřem.“ Otočil se a popošel pár kroků. Když zjistil, že pořád sedím na stejném místě a nehodlám vstát, dodal: „Pojďte, prosím, za mnou.“

Konečně jsem se zvedla a následovala ho.

Dovedl mě ke stolku na druhé straně sálu, kde seděl podle mého odhadu Peter Wright.

Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Okolo stolu byla zase natlačena polovina účastníků. Jen jsem protočila oči a začala se soustředit na hru.

Nebudu vás nudit zdlouhavým průběhem hry, ale důležité je, že jsem vyhrála.

Se slovy šach mat jsem ukončila naší šachovou partii. Chvíli bylo ticho a pak se ozval bouřlivý potlesk. Lehce mě to uvedlo do rozpaků, ale než jsem stačila nějak trapně zareagovat, přišel rozhodčí a uznal moje vítězství. Zůstala jsem sedět u stolku a čekala, než všichni naši diváci odejdou. Mezitím jsem Nathalie poslala rychlou sms.

Trvalo to dlouho, ale nakonec se studenti různě roztrousili po sále. Zvedla jsem se s cílem sednout si na svoje oblíbené místo, ale cestu mi zastoupilo pár lidí, kteří mi chtěli pogratulovat. Mezi nimi byla i Jane Cooperová a Jasper…

„Gratuluju,“ usmál se.

„Kdybys mě nenechal vyhrát, tak bych teď gratulovala já tobě,“ vrátila jsem mu.

„Já tě nenechal vyhrát,“ začal se hned bránit. Z jeho úsměvu ale bylo jasné, že jsem měla pravdu.

„Jak dlouho už hraješ šachy?“ zeptala jsem se ho zkoumavě. Docela mě to zajímalo. Kolik let budu muset trénovat, abych se dosatala na jeho úroveň.

„No pár let už to bude,“ řekl se smíchem. 

„Vsadím se, že hraješ už od…,“ chvíli jsem se zamyslela a pak s jistotou dodala, „ páté třídy.“

Chvíli přemýšlel, nejspíš vzpomínal na svoje první souboje. Nakonec s úsměvem přikývl. Rychle jsem se podívala na tabuli s účastníky, kde byla i škola a ročník. Už byl v posledním ročníku. Takže hrál o tři roky déle než já. Aniž bych si toho všimla, došli jsme k lavičce. Posadil se a poklepal na místo vedle sebe. Proč ne, pomyslela jsem si a sedla si k němu. Něčím mě tenhle kluk zaujal.

„Jsi zdaleka nejlepší hráč, jakého jsem zatím potkala. Tolik triků co jsi použil. Hodně mě to překvapilo," přiznala jsem.

Zasmál se. „To jsou ta léta hraní se sourozenci." Takže talentovaná rodina, povzdechla jsem si. Teď už mě nepřekvapovalo, že je tak dobrý.

„To musíte mít v genech," pousmála jsem se, ale on zakroutil hlavou.

„Ne, tím to nebude. My jsme všichni adoptovaní."  

„No, my jsme s Madison také adoptované. Máš štěstí, že tví sourozenci s tebou chtějjí hrát," pousmála jsem se, „to Madison nezná ani pravidla. Ona je spíš na fyzické sporty." Najednou mi zapípal mobil. Rychle jsem si přečetla zprávu. Mamka už přijela do Port Angels, takže budu muset náš rozhorvor ukončit. Pomalu jsem se zvedla z lavičky, abych naznačila, že už budu muset jít. Také se zvedl.

„Nathalie už je Port Angels," dodala jsem na vysvětlenou.

„Moje Alice už by tu měla také každou chvíli být," souhlasil a tak jsme se propletli chodbami až ven před školu. Já jsem se zastavila hned u vchodu, ale Jasper pokračoval dál. Šel ke krásné skřítkovské dívce, lehce ji políbil. Už z jeho výrazu, když říkal moje Alice mi bylo jasné, že to nebudou jen nějací přátelé. Otočil se zpátky na mě. 

„Bello, tohle je Alice, Alice, to je Bella," představil nás. 

„Moc mě těší," přidala se hned Alice a přátelsky se usmála.

„Mě také," řekla jsem. Na to, že byli pára ne příbuzní, si byli nějak moc podobní. Bledou pleť má hodně lidí, ale ta jejich byla skoro bílá. A ty oči. Napadlo mě, že nosí stejně zbarvené kontaktní čočky, ale pořád mi tam něco nesedělo.

Chtěla jsem se jich na to zeptat, když do mě zezadu vrazil mylý kluk. Neudržel rovnováhu a spadl. Starostlivě jsem se k němu otočila a chtěla mu pomoct. Všimla jsem si, že má trochu odřené dlaně, ale jinak byl v pořádku. Najednou jsem za sebou zaslechla tiché, ale děsivé zavrčení. Rychle jsem se otočila, abych se mohla bránit čemukoli, co by na mě chtělo zaútočit. Za mnou ale byli jen Jasper a Alice. Jasper stál podivně nahrbený a hypnotizovaně sledoval brečícího chlapečka. Alice mu něco velmi tiše, tak, že jsem to neslyšela ani já, šeptala do ucha. On se po pár sekundách narovnal, pohlédl na ní a tiše jí poděkoval. Pak se podíval na mě.

Stála jsem tam jak solný sloup a nemohla se hnout. Pořád jsem slyšela to nebezpečné vrčení. Vykulila jsem oči a snažila se dát do pořádku. Bála jsem se. Najednou mi v kapse začal zvonit mobil. Trhla jsem sebou a rychle ho vytáhla. Máma. Rychle jsem se rozhlédla a všimla jsem si mamky auta. Stála kousek ode mě, jen přes silnici. ¨

Zabrblala jsem jen rychlé ahoj a rozběhla jsem se přes silnici do auta. Bylo těžké udržet si normální rychlost.Nasedla jsem do auta a rychle zavřela dveře. Když se Nathalie rozjížděla, podívala jsem se ještě jednou ns Jaspera a všimla si jeho zoufalého pohledu.

Předchozí díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 7. díl: