Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 16. kapitola

27.12.2011 (19:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2496×

Byl leden, měsíc zimy a namrzlé země. Období jako dělané pro pády na zem a následná zranění. Kdykoliv jsem vylezla z domu, modlila jsem se, aby se mi nic nestalo. Noha mě už ani trošku nebolela, takže jsem prosila svého anděla strážného, aby se nade mnou smiloval a nechal mě zdravou.

„Miláčku, neboj se,“ uklidňoval mě Jacob a bral mě kolem pasu. Vyšla jsem z domu, zachumlaná v péřové bundě, kulichu a šále. Když se dveře otevřely, zalapala jsem po dechu. Ledový vzduch prošel mým tělem a lehce mě roztřásl. Jacobovo teplé tělo se na mě víc natisklo a já spokojeně mlaskla. To na jeho tváři vykouzlilo úsměv a věnoval mi polibek na rty. Kdyby dnes nebyla škola, nikdy bych se nenechala vyhnat z tepla domova. Pomalu jsme se klouzali k autu a já si oddychla, když jsem si sedala na sedadlo spolujezdce.

„Vidíš, zvládla si to,“ pochválil mě můj přítel a já ho pohladila po ruce. Usmál se a nastartoval. Zapnul topení a během několika okamžiků kabinu auta naplnil teplý vzduch. Spokojeně jsem hladila jeho ruku a dívala se na zamrzlou krajinu za okýnkem.

„Včera večer volal tvůj táta. Spala si, nechtěl jsem tě budit, takže jsem to vzal za tebe. Prý se za ním dneska máme stavit,“ pověděl mi Jake a já na sedadle nadskočila radostí. Od doby, kdy jsem se vrátila domů, mi hrozně chyběl. Dělilo nás jen pár kilometrů, ale já toho měla tolik, že jsem neměla čas ho navštívit. Milovala jsem ho, ale měla jsem tolik starostí se školou, učením a novým domovem.

„Těším se na něj,“ svěřila jsem se mu a on se na mě smutně usmál.

„Bolí mě, když vidím, jak ti chybí. Kvůli mně ho budeš muset opustit,“ řekl sklesle a já stiskla jeho ruku silněji.

„Pokud nevíš, tak na takové rozhodnutí je zapotřebí dvou. Bude mi chybět, ale chci být konečně šťastná a s tebou. Sama,“ přiznala jsem a se sklopenou hlavou narážela na to, že jsem při našich intimních chvílích trošku hlasitější, než je normální. Emily a Sam, kteří bydlí několik metrů od nás, prý slyší každý náš milostný okamžik. Styděla jsem se, ale nemohla jsem za to. On to uměl tak dobře.

„Mně se líbí, když vzdycháš moje jméno a sténáš, když se ti to líbí,“ řekl mi a políbil mě na tvář.

„Já zase ráda poslouchám, jak šeptáš moje jméno,“ přiznala jsem a podívala se na něj. Tolik lásky v jeho očích. Tolik romantických gest a tolik problémů, které jsme vyřešili. Svou pozornost jsem vrátila zpátky na zamrzlou krajinu a pozorovala zasněžené stromy. Než jsem se nadála, parkovali jsme na školním parkovišti a naposledy se políbili. Vystoupila jsem z auta, přidržela se dveří a opatrně si stoupla. Když jsem si byla jistá, že nespadnu, pustila jsem se dveří a usmála se. Možná to nebude tak těžké, pomyslela jsem si a dodala si odvahy k dalším krokům. Při pátém jsem lehce zavrávorala, ale než jsem spadla, chytily mě dvě pevné ruce. Ihned jsem poznala, že nejsou Jacobovy. Místo aby mě hřály a zářily hnědou barvou, byly bledé a i přes tlustou vrstvu oblečení jsem cítila, jak jsou ledové.

„Dávej pozor,“ zašeptal mi někdo u ucha a já se otočila za hlasem. Jasper Cullen mě držel kolem pasu a znemožnil tím pád, kterému bych se nevyhnula. Věděla jsem, že bude zle, ale byla jsem mu vděčná.

„Děkuju,“ usmála jsem se a slyšela, jak někdo zavrčel. Otočila jsem hlavu na pravou stranu a viděla Jacoba, jak stojí za námi, třese se a vrčí. Vysmekla jsem se Jasperovi z rukou a přešla k němu. Opatrně jsem našlapovala a natáhla jsem ruku, když byl na dosah. Pohladila jsem ho po hrudi a i přes jeho bundu jsem cítila, jak mu vibruje hruď pod náporem vrčení a vzteku. Chytila jsem ho kolem krku a donutila ho, aby se na mě podíval. Neochotně se shýbl a podíval se mi do očí.

„Jacobe, klid. Neděs ostatní, prozradíš se. Jen mě chytil, abych nespadla. Jaku, uklidni se,“ prosila jsem ho a modlila se, aby to splnil. Cítila jsem, jak jeho ztuhlé sevření lehce povoluje a vrčení ustává. Pohladila jsem ho po tváři a on se pokusil o úsměv. Moc se mu to nepovedlo, ale byla jsem ráda i za ten škleb, který se objevil na jeho tváři. Vzala jsem ho za ruku a pomalu jsme kráčeli ke škole. Když Jacob míjel Jaspera, vrazil do něj ramenem a něco zašeptal. Nerozuměla jsem mu, ale nic hezkého to asi nebylo.

„Nevím, proč tě chytil. Kdyby tam nebyl, zachránil bych tě sám,“ stěžoval si a já se zasmála. Nevšímala jsem si jeho naštvaného pohledu, jen jsem kráčela dál a kroutila hlavou. Když se mé nohy dotkly bezpečné suché podlahy v suterénu školy, oddychla jsem si. Přežila jsem to.

„Bello, musím si ještě něco zařídit. Počkej na mě ve třídě a snaž se nedělat nic nebezpečného,“ řekl mi a já se na něj uraženě podívala. Nedělat nebezpečné věci? Na to si měl najít někoho jiného. Otočila jsem se a pospíchala do učebny. Měla jsem už jen tři minuty a navíc jsem se ještě musela stavit u skříňky, která byla na druhé straně chodby. Vběhla jsem do třídy, pozdravila se s kamarády a hodila tašku na lavici. Rychle jsem si připravila učení a zase pospíchala pryč. Klíče od skříňky jsem pevně svírala v ruce a modlila se, aby nezazvonilo.

Odemkla jsem kovová dvířka, sáhla dovnitř a vzala knihu, kterou jsem tam měla uloženou. Na ruku jsem si položila svetr, který ležel vedle, a skříňku zase zamkla. Obtěžkána třísetstránkovou knihou a svetrem jsem pospíchala nazpátek do učebny. Snažila jsem se, abych do nikoho nenarazila, ale nepovedlo se mi to. Několikrát jsem někomu šlápla na nohu nebo ho bouchla rohem knihy. Když už jsem viděla dveře třídy, přidala jsem na kroku a po několika okamžicích se do mých plic dostal vzduch prosycený potem, papírem a vydýchaným vzduchem. Šla jsem ke své lavici a hodila na ní věci, které jsem měla v rukou.

„Bello, ty jsi nějaká udýchaná,“ zasmála se Angela a já se k ní přidala. Byla jsem tak zadýchaná, až jsem se divila, že mi z uší nevychází pára. Posadila jsem se, upravila se a netrpělivě hleděla ke dveřím, až se mezi nimi objeví můj přítel. Zazvonilo na hodinu, ale on pořád nikde nebyl. Hypnotizovala jsem dveře, dokud nepřišel učitel. Soustředila jsem se na hodinu, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Jacobovi. Kde je? Proč nepřišel?

Z myšlenek mě vytrhlo zvonění, které ohlašovalo konec hodiny. Zvedla jsem se a nervózně hleděla na prázdné místo vedle sebe. Vzdychla jsem a přidala se k Angele, která šla do učebny chemie, kterou jsme teď měli mít. Vyprávěla mi o své schůzce, kterou nedávno měla. Snažila jsem se ji poslouchat, ale nemohla jsem se soustředit na její slova. Pořád jsem myslela na tu větu, kterou mi řekl. Musím si něco zařídit.

„Bello, pojď.“ Zatahala mě za rukáv a vtáhla mě do příjemně vytopené třídy. Sedla jsem si na své místo a otevřela sešit. Písmenka, která jsem se měla naučit, mi splývala to jednoho a já neměla páru o tom, co vlastně čtu.

Když jsem šla na oběd, hrdlo mi svíral nepříjemný pocit, že se něco stalo. Nikoho z vlků jsem neviděla a Cullenovi se dívali kamkoliv jinam, jen ne na mě. Vzala jsem si do ruky jídlo, které jsem zaplatila, a rozhlížela se kolem, jestli neuvidím někoho ze smečky. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem uviděla hnědou ruku u nástěnky před vchodem do jídelny. Rozběhla jsem se k němu a děkovala bohu, že jsem nespadla.

„Quile,“ řekla jsem a on se otočil. Na tváři měl strach a bolest, ale jinak vypadal v pořádku.

„Co se stalo? Jacob nepřišel na hodinu,“ svěřila jsem mu a on se na mě zmučeně podíval. Po pár vteřinách si uvědomil, že výraz na jeho tváři mě děsí, a proto ho změnil na neutrální.

„Musel jet domů něco vyřídit. Až tu skončí škola, hned jeď domů,“ rozkázal mi a bez dalšího slova odešel. Zmateně jsem se za ním dívala, protože jsem nic nechápala.

***

Seděla jsem v autě a nervózně mačkala volant. V žaludku mi nepříjemně kručelo, protože jsem samou starostí o Jacoba nejedla. Byla jsem na půli cesty k našemu domku a přemlouvala svoje auto, aby jelo rychleji. Nechápala jsem, jak se dostal domů, když mi auto nechal na parkovišti. Možná, že někoho porosil, aby mi ho tam přivezl. Zatáčela jsem u neviditelné hranice do La Push a oddychla si, když se kolem mě rozprostřel zasněžený les a vůně zimy. Nevěděla jsem jak, ale i po čichu jsem poznala, že jsem doma. Už to nebylo Forks, ale La Push. Můj domov.

Parkovala jsem u domu a zmateně hleděla před sebe. Auto, které stálo na zmrzlé půdě, určitě nepatřilo nikomu ze smečky. Dala bych ruku do ohně za to, že je to auto Carlislea. Vystoupila jsem a děkovala bohu, že led už trochu roztál, takže se po něm dalo chodit. Pospíchala jsem ke dveřím, a když jsem vešla dovnitř, všechny tváře se stočily na mě.

„Bello,“ zašeptal Sam a smutně se na mě podíval. Nechápala jsem, proč jsou všichni v místnosti smutní a potichu. Podívala jsem se do očí Billyho, ten mi nikdy nelhal.

„Co se stalo?“ Jeho oči se zaleskly a vrásčitá tvář se stáhla do bolestné grimasy.

„Jacob je v bezvědomí. Nevíme, jak se to stalo. Mluvil s jedním z Cullenových a najednou omdlel. Od té doby se neprobudil a jeho puls je velmi slabý,“ zašeptal a já zalapala po dechu. Jacob je zraněný? Jeho puls je slabý? Sebrala jsem poslední síly, které jsem měla a vešla do našeho pokoje. Když jsem ho uviděla, padla jsem na kolena a nechala vzlyky, které se mi draly z hrdla, aby se dostaly na povrch. Jeho tělo nezářilo hnědou barvou, ale byl skoro stejně bledý jako doktor, který se nad ním skláněl. Carlisle ho prohlížel, ale zjevně nic nenašel. Otočil se na mě a smutně se usmál. Sklonil se ke mně a objal mě.

„Je mi to líto,“ zašeptal a já se třásla zoufalstvím a bolestí, která naplnila mé tělo.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 16. kapitola: