Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 18. kapitola

06.01.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2234×

Jacob

Cítil jsem bolest, ale byla jiná, než která mě ochromila před tím. Byla to bolest, kterou jsem cítil na těle i na duši. Pomalu jsem dýchal a nevšímaje si bolesti na hrudi jsem se plnými doušky nadechoval vzduchu, který mému tělu chyběl. Nemohl jsem pohnout rukou, ani udělat nic jiného, ale dýchal jsem. Okolo sebe jsem slyšel vzlyky, rozhovor mého otce s doktorem a několik tichých slov, které dusila má hruď.

Vnímal jsem vše kolem sebe, ale nemohl jsem dát najevo, že vnímám. Pořád mě něco táhlo do té tmy, která se kolem mě rozprostírala. Mohlo uběhnout několik minut, hodin, nebo snad dní, nebyl jsem si jistý. Tichý tikot hodin mi dokazoval, že čas plyne a já pořád nemám sílu na to, dát najevo, že jsem tady. Že vnímám.

Bella

Seděla jsem na židli v kuchyni a snažila se pozřít to, co mi táta uvařil. Několik hodin po Jacobově kolapsu se to dozvěděl a okamžitě přijel. Cítila jsem se dobře, ale nemohla jsem jídlo ani cítit. Pořád jsem měla před očima jeho mrtvolně bledou tvář a žaludek se mi stáhl.

„Bello, měla bys něco sníst,“ napomínal mě táta, ale já od sebe odtáhla talíř na druhou stranu stolu a raději se napila.

„Myslím, že už to bude dobré,“ řekl doktor, který se objevil ve dveřích kuchyně. Okamžitě jsem se zvedla a přešla k němu. Za sebou jsem slyšela kroky jeho otce a hlasité dupání toho mého. Všechny zvědavé pohledy se stočily na Carliesla.

„Nevím jistě, co ten kolaps vyvolalo, ale už by měl být v pořádku. Jeho puls je silný a nabírá barvu. Dokonce trochu pohnul rukou. Chci se jen zeptat, jestli u vás v rodině nebyla nějaká dědičná nemoc srdce?“ Jeho zlaté oči se stočily na otce mého přítele a ten je záporně zakroutil hlavou.

„No, už asi půjdu. Každou hodinu ho kontrolujte a měřte mu puls. Na stolku je papír, zapisujte tam jeho teplotu, a kdyby se to zhoršilo, dejte mu ten lék, který je vedle papíru. Doufám, že už mou pomoc nebudete potřebovat,“ řekl milým hlasem a otočil se k odchodu. Chytila jsem ho za ruku a donutila ho tak, aby se na mě podíval. Stiskla jsem mu dlaň a zašeptala, jak moc jsem mu vděčná a děkuju mu. Usmál se a řekl, že je to jeho práce. Billy se k němu pomalu přiblížil, natáhl ruku před sebe a čekal, jestli ji doktor přijme. Stiskl mu dlaň a po té se otočil a vyšel z domu.

***

Uběhly tři dny od té události a Jacob už vypadal mnohem lépe. Sice ještě neotevřel oči, ale trochu sténal bolestí a jeho teplota se zastavila na 36,5 stupních. Vlci měli mít tělesnou teplotu kolem čtyřiceti, ale ta jeho se zastavila a dál už nestoupala.

Byla jsem nucena chodit do školy. Měla jsem zameškáno hodně hodin, takže jsem si další prázdniny nemohla dovolit. Seděla jsem v lavici, soustředila se na písemku, která ležela přede mnou, a divila se tomu, že to všechno vím. Měla jsem hlavu plnou Jacoba, ale z žádného předmětu jsem nedostala známku horší jak tři.

Byl pátek a já jela domů. Už od rána jsem měla takový divný pocit, že se něco stane. Volala jsem tátovi, Billymu a ostatním blízkým. Členové smečky se mi smáli, že jsem přehnaně starostlivá, ale já věděla, proč to dělám. Jacoba jsem několikrát prohlédla a s obavou o životy mých blízkých jsem odjela do školy. Myšlenky tohohle rázu jsem hodila za hlavu, když jsem zatáčela k našemu domku. Zaparkovala jsem, vystoupila a zaslechla smích. Potichu jsem vešla do domku, položila tašku na zem a zaposlouchala se do zvuků, které vycházely z pokoje. Slyšela jsem ženský smích a hlas, který patřil Jacobovi. Srdce se mi zastavilo, ruce padly kolem těla a já zalapala po dechu. Zavřela jsem oči, vložila hlavu do dlaní a cítila, jak mi z oka ukápla slza. Slza plná štěstí a radosti.

Nedočkavě jsem rozrazila dveře a podívala se do těch tmavých očí, které mi tak chyběly. Na jeho tváři se objevil úsměv a jedna jeho ruka se zvedla a natáhla se mým směrem. Klekla jsem si k posteli, vzala ho za ruku, políbila ji na hřbet a zasmála se.

„Konečně,“ řekla jsem a sklonila se k němu, abych mu mohla věnovat polibek.

Jacob

Pral jsem se se dvěma temnotami. Jedna mě lákala ke spánku a druhá mě držela tam, kde jsem se ocital teď. Bojoval jsem proti té tíze, která na mě tlačila, a nakonec vyhrál. Chtěl jsem se smát, skákat radostí, ale než jsem stihl cokoliv udělat, pohltila mě druhá tma a já usnul.

Když jsem se probudil, zkusil jsem otevřít oči a s překvapením hleděl kolem sebe. Povedl se to. Probudil jsem se. Nejsem mrtvý.

„Nejsem mrtvý,“ řekl jsem a zasmál se. Břicho mě trochu bolelo, ale jinak jsem se cítil dokonale. Se zájmem jsem hleděl na svou ruku a všiml jsem si, že už není tak tmavá. Byla trochu opálená, ale spíš připomínala mléčnou čokoládu, než kakao.

„Jacobe?“ Nechal jsem ruku rukou a zadíval se ke dveřím. Stála v nich Emily a překvapeně na mě hleděla. Když jsem se na ni usmál, okamžitě ke mně přišla a pevně mě objala. Plakala a děkovala bohu, že jsem se probudil.

Seděla u mě několik hodin a řekla mi všechno, o co jsem přišel. Chtěl jsem, aby tady se mnou byla Bella, ale byla ve škole. Chtěl jsem ji pevně obejmout a říct jí, jak moc mi chyběla. Během vyprávění, které mě docela bavilo, jsem si nevšiml, že už se Bella vrátila. Když se objevila ve dveřích, šťastně jsem se usmál. Její tvář byla bledá jako vždycky a tvář jí zdobila mokrá cestička od slzy, která jí stekla z oka. Zvednul jsem ruku a ukázal jejím směrem. Okamžitě si přiklekla k posteli, políbila mě na mou ruku a usmála se.

„Konečně,“ zašeptala a políbila mě na rty. Polibky jsem jí oplácel, ale ještě jsem nebyl úplně při síle, takže jsem se za chvilku celý zadýchaný odtáhl.

„Miluju tě,“ řekl jsem a pohladil ji po mokré tváři.

„Už mi to nikdy nedělej,“ rozkázala mi medově sladkým hlasem a já se zatřásl blahem. Byl jsem zpátky, se svou vyvolenou.

„Nikdy, to ti slibuju,“ zašeptal jsem a políbil ji na její dokonalé rty. Užíval jsem si ten pocit štěstí a radosti, který se mi rozléval po těle.

Bella

Po jeho probuzení šlo všechno ráz na ráz. Během dvou dnů se zvedl, dokonce začal i běhat a vrátila se mu chuť k jídlu. Nedával si sice tak velké porce jako před tím, ale pořád toho snědl dost. Když jsem ho tak pozorovala, všimla jsem si několika změn. Jeho pokožka nebyla již tak tmavá a jeho kroky se staly slyšitelnými i pro mé uši. Při našem líbání se zadýchával stejně jako já a už pro něj nebylo tak lehké přeběhnout celou louku za domem.

Po pár dnech jsem si toho přestala všímat, ale jeho to trápilo. Sice to nepřiznal, ale viděla jsem to na něm. Mračil se a při jídle se mnou ani nemluvil. Chtěla jsem ho nějak rozveselit, ale když jsem se v pokoji objevila jen ve spodním prádle, jen se usmál a šel spát. Ten večer jsem se rozhodla, že to změním a přivedu ho na jiné myšlenky. Rozhodla jsem se, že ho přinutím k činnosti, kterou měl tak rád. Miloval běhání po lese ve vlčí podobě.

„Lásko, pojď ven. Chci se proběhnout,“ řekla jsem mu, když jsem vyšla z koupelny v teplákové soupravě. Podíval se na mě, ale v jeho očích pořád byla vidět starost.

„Jdi sama, já běhat nechci,“ řekl mi a věnoval pozornost televizi, ve které dávali nějaká zápas. Věděla jsem, že nesnáší všechny sporty, a když je dávají v televizi, raději utíká pryč. Bylo mi jasné, že ani neví, na co se dívá.

„Chci, aby ses se mnou proběhl jako vlk,“ pověděla jsem mu a on ke mně zvedl svou nádhernou tvář. Viděla jsem v jeho očích ty známé ohníčky a jeho tvář rozsvítila radost. Ta však najednou zmizela a on se zatvářil neutrálně.

„Nemůžu, ještě se na to necítím,“ svěřil se mi, ale já věděla, že je v tom něco jiného. Bál se.

„Volala jsem doktorovi a už se můžeš přeměňovat,“ pověděla jsem mu a on se rychle zvedl z postele. S úsměvem na tváři jsem vyběhla za ním a dívala se, jak ze sebe shazuje oblečení. Jeho dokonalá hruď mě okouzlovala a jeho šťastný úsměv mě hladil po duši.

„Konečně,“ zašeptal a rozběhl se. Vyskočil a během skoku se otočil. Když dopadl na zem, zalapala jsem po dechu.

Jacob

Něco bylo špatně. Běžel jsem, ale do chodidel mě píchaly zmrzlé větvičky a malé zmrzlé kapky vody. Vyskočil jsem a těšil se na ten pocit, kdy mi přeběhne po zádech to známé šimrání a já se stanu vlkem. Během skoku jsem se otočil a čekal, až to přijde. Byl jsem blízko země, ale pořád se nic nedělo. Snažil jsem se myslet na to teplo, které by mělo prostoupit mým tělem, ale nic se nestalo. Mé lidské nohy se dotkly zmrzlé půdy a já zalapal po dechu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 18. kapitola: