Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 24. kapitola

03.02.2012 (13:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2428×

Bella

Ani nevím jak, ale z ledna se vyklubal poměrně mrazivý únor a z něj zase slunečný březen. Čas utíkal tak rychle a já se pomalu, ale jistě připravovala na maturitu. Učila jsem se každý den nejméně dvě hodiny a ve škole dávala pozor, abych o nic nepřišla.

Ranní nevolnost u mě trvala skoro měsíc, ale díky bohu skončila, takže jsem si mohla plně užívat těhotenství. Jedla jsem stejně a všechno oblečení mi pořád bylo. Byla jsem ve třetím měsíci a vůbec to na mně nebylo vidět. Paula to mrzelo, ale já byla spokojená. Nemusela jsem se všemožně snažit krýt si břicho a dál jsem si mohla užívat studentského života. Táta se s tím smířil a dokonce začal kupovat oblečky a hračky pro své vnouče. Musela jsem se tomu smát. Snažil se skrýt svou radost, ale moc mu to nešlo. Kdykoliv něco koupil, jeho obličej zářil a měl dobrou náladu.

Menší problém byl s Jacobem. Nevěděla jsem, čí to dítě je, ale on si myslel, že je jeho. Jezdil mě navštěvovat a vozil mi dárky. Ráda jsem si s ním povídala, ale když mi hladil břicho, moc dobře jsem se necítila. Paul vypadal klidně, ale uvnitř vřel. Cítila jsem to.

Jednoho dne jsem toho měla plné zuby, tak jsem odjela do nemocnice za doktorem. Neměla jsem páru, kdy se dá poznat, čí dítě je, ale chtěla jsem si být jistá. Uvnitř jsem cítila, že miminko, které nosím pod srdcem, je Paulovo. Byl to zvláštní pocit, ale chtěla jsem mít jistotu.

„Můžu ti to říct klidně hned. Polož se na lehátko a nedívej se na tu jehlu, kterou teď odeberu plodovou vodu. Ucítíš menší tlak, ale dá se to přežít,“ řekl mi a já si lehla na lehátko. Dívala jsem se na strop a počítala černé tečky na zdi. Byla jsem u dvanácti, když jsem ucítila nepříjemný tlak na pupíku. Lehce jsem se otřásla, ale ledová ruka mě pevně sevřela, takže jsem se nemohla pohnout. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nemyslet na to, co právě proniklo do mého těla. Když jsem napočítala padesátou černou tečku, tlak zmizel. Podívala jsem se na své břicho a oddychla si. Zdobila ho jen malá náplast. Srovnala jsem si oblečení a posadila se.

„Teď bych potřeboval něco, na čem jsou vzorky DNA potencionálních otců,“ řekl a já si z krku sundala řetízek od Jacoba. Nenosila jsem ho dlouho, musely tam být jeho stopy. Když si ode mě řetízek vzal, podala jsem mu svou bundu, na které byly Paulovy vlasy. Když měl oba vzorky u sebe, usmála jsem se. Konečně budu vědět, kdo je otec.

„Teď musíme hodinu, dvě počkat, než přijdou výsledky. Pokud chceš, jeď domů a já ti zavolám,“ nabídl mi, ale já zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Počkám tady, dojdu si pro něco k jídlu,“ řekla jsem a opustila ordinaci. V nemocničním bufetu jsem si koupila bagetu a posadila se k jednomu z plastových stolů. Jedla jsem a přemýšlela nad tím, co bych dělala, kdyby byl otcem Jacob. Mohl by si myslet, že díky tomu malému bych se k němu vrátila, ale to bych nikdy neudělala. Paula miluji nade vše a z celého srdce jsem si přála, aby to miminko bylo jeho. Když jsem dojedla, vyhodila jsem obal a šla k ordinaci. Uběhla teprve půl hodina, ale mně to připadalo jako věčnost. Sedla jsem si na koženou sedačku a z batohu vytáhla učebnici matematiky. Nerozuměla jsem jedné látce, tak jsem se rozhodla, že se na to podívám.

Zrovna jsem to začínal chápat, když se dveře otevřely a v nich se objevila blonďatá hlava doktora. Uklidila jsem si sešit do tašky a s hrůzou zjistila, že už je skoro večer. Paul bude mít starost.

„Přišly výsledky,“ oznámil mi a pustil mě do ordinace. Vstoupila jsem a posadila se na plastovou židli. Doktor se sedl naproti mně, podíval se do papírů a usmál se.

„Myslel jsem si to,“ poznamenal a podíval se mi do očí.

„Podle testů je dítě v pořádku a jeho otec je vlkodlak,“ pověděl mi, ale mně to moc nepomohlo. S Jacobem jsem spala v době, kdy se ještě měnil, takže to na situaci nic neměnilo.

„Jo, to je mi jasné,“ řekla jsem sarkasticky a opřela se zády o židli.

„Bello, testy ukázaly, že to dítě je Paulovo,“ zašeptal a já zalapala po dechu.

„Vážně?“ zašeptala jsem a svět se se mnou zatočil.

„Bello, jsem tak šťastný. Když spolu čekáme dítě, musíme se hned vzít,“ křikl Paul, který se objevil ve dveřích. Zmateně jsem se na něj podívala a na tváři ucítila jemný tlak.

„Bello, vstávej,“ uslyšela jsem a otevřela oči. S úlevou jsem zjistila, že jsem při učení usnula a to všechno byl jen sen. Zasmála jsem se a své věci si vložila do batohu.

„Mám tu výsledky,“ řekl Carlisle a já se posadila na židli. Zhluboka jsem se nadechla a s napětím očekávala, co řekne.

„To dítě je Jacobovo,“ oznámil mi a já překvapeně otevřela oči. Snažila jsem se rozpoznat, jestli je to zase sen nebo realita, ale jeho spokojený výraz mi dokazoval, že je to skutečnost.

„Vážně je Jacobovo?“ zeptala jsem se a zvedla se. Doktor kývl a já ho šťastně objala. Měla jsem neskonalou radost. Vzala jsem ze země své věci a utíkala ke svému autu. Naskočila jsem do něj a vyjela do rezervace.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zjištění, že to dítě je Jacobovo, mě udělalo šťastnou. Posledních pár měsíců jsem byla šťastná a poblázněná do Paula, ale city k Jacobovi pořád přetrvávaly.

Ani jsem nestihla vystoupit a už mě Paul drtil v náruči. Něco mi říkal, ale já nebyla schopná ho vnímat, pořád mi v hlavě zněla ta slova, která mi doktor řekl.

„Paule, pusť mě,“ šeptla jsem a zhluboka se nadechla, když mě poslechl.

„Kde jsi byla tak dlouho? Měl jsem strach,“ řekl a čekal, co mu odpovím. Dívala jsem se do jeho tváře a přemýšlela. Paul je hodný, ale určitě si mě bude chtít vzít a nedovolí Jacobovi, aby vychovával své dítě. Jako blesk z čistého nebe jsem si uvědomila, že je Paul jen náhrada za někoho, koho pravdu miluju. Paula miluju, ale Jacob byl součástí mého života.

„Promiň, ale musím jít,“ řekla jsem a nastoupila do auta. Snažil se mě zastavit, ale já nastartovala a ujížděla pryč. Zatáčela jsem u domku, který mi toho tolik připomněl, a zastavila. Seděla jsem na sedadle a pozorovala krajinu kolem mě. Když jsem se dívala na louku za domem, představovala jsem si, jak po ní běží malý klučík se svým otcem. Viděla jsem je oba šťastné a spokojené. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Pomalu jsem vystoupila a přešla ke dveřím. Třikrát jsem zaťukala a čekala, až otevře. Čekala jsem minutu, než se dveře otevřely a v nich se objevil Jacob.

„Bells,“ šeptl překvapeně a já se usmála.

„Ahoj, Jacobe,“ řekla jsem a objala ho. Pevně mě sevřel ve své náruči a políbil na tvář.

„Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi s Paulem,“ řekl a já na něm viděla, jak je smutný. Kdykoliv jsem ho viděla, ovládal se, ale v tuto chvíli nechal své emoce vyplavat na povrch. Celý jeho obličej byl ztrápený a smutný.

„Jacobe, musím s tebou mluvit,“ pověděla jsem mu a vešla dovnitř. Nasála jsem vzduch a ušklíbla se. Dlouho nevětral a bylo to cítit. Přešla jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Spokojeně jsem se usmála a složila triko, které bylo pohozené na sedačce. V nestřeženou chvíli jsem k němu přičichla a vrátily se mi všechny ty vzpomínky.

„Tak povídej,“ vybídl mě a posadil se. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„To dítě je tvoje,“ zašeptala jsem a oči raději nechala zavřené. Slyšela jsem tiché kroky, a když jsem se podívala naproti sobě, Jacob už tam nebyl. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla ho v pokoji, jak klečí u skříňky. Rychle se zvedl a kráčel ke mně.

„Tohle jsem chtěl udělat už dávno, ale situace se změnila a já na všechny plány zůstal sám. Bello,“ řekl a klekl si přede mě. V ruce svíral červenou krabičku a já zalapala po dechu. Začala jsem kroutit hlavou, ale on pokračoval.

„Vždycky jsem si přál, aby se to stalo. Chtěl jsem, aby si byla se mnou a vedli jsme spokojený život. Představoval jsem si, jak skončíme školu, vezmeme se a založíme rodinu. Už od dětství jsem věděl, že život bez tebe není život. Když si mě opustila a rozhodla se pro Paula, málem jsem umřel. Chtěl jsem skočit z útesu, ale jedna moudrá žena mi v tom zabránila. Každý den jsem se přemlouval, abych za tebou neběžel a neprosil tě, aby jsi se ke mně vrátila. Navždy tě budu milovat,“ zašeptal a já ucítila, jak mi po tváři stekla slza. Třásla jsem se a jednou rukou si hladila bříško. Hleděla jsem na otce svého dítěte a nevěděla, co říct. Nadechla jsem se, ale on mě předběhl.

„Neodmítej mě. Vzpomeň si na všechny ty chvíle, které jsme spolu prožili. Mysli na naše malé a představ si jeho život s oběma rodiči,“ poručil mi a já zavřela oči.

Vzpomínala jsem na každou minutu strávenou s ním.  Naše dětství, náš vztah a konec toho dokonalého období. Myslela jsem na to, jak mě chránil a laskal mé tělo. Jeho rty a doteky, které mě vždy rozpálily a dodaly mi pocit, že jsem v bezpečí a milovaná.

Poslední vzpomínku jsem si nechala naše poslední Vánoce. Vzpomínala jsem na jeho slova lásky, dárky i něžná gesta, která mě dostala. Cítila jsem, jak se mi rty stočily do šťastného úsměvu, a otevřela jsem oči. Setkala jsem se s jeho tmavým pohledem a povzdechla si.

„Vezmi si mě. Odjedeme spolu hodně daleko a začneme žít náš sen. Vezmi si mě,“ řekl a krabičku otevřel. Podívala jsem se na její obsah a zalapala po dechu. Nikdy v životě jsem neviděla krásnější prsten. Byl zlatý a velký kámen zasazený do té nádhery zářil na všechny strany. Pohladila jsem ho a podívala se na Jacoba.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 24. kapitola: