Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 26. kapitola

09.02.2012 (07:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1907×

Bella

Stála jsem na příjezdové cestě a pozorovala dům před sebou. Pamatovala jsem si ho z obrázku, který mi Jacob ukázal, ale když jsem ho teď pozorovala, byl úplně jiný.

„Je náš,“ zašeptal mi do ucha a já se usmála. Otočila jsem se na něj a viděla v jeho očích radost nad mou reakcí. Natáhl ke mně ruku a do dlaně mi vložil dva klíče. Zasmála jsem se jako malé dítě a vyběhla k domu. Byla jsem tak natěšená, že mi trvalo asi deset minut, než jsem dveře otevřela. Když zámek konečně povolil, zvědavě jsem vzala za kliku a otočila jí. Vkročila jsem do předsíně a zalapala po dechu. Čekala jsem prázdný dům bez nábytku, ale když jsem zahlédla skříně a věšáky, srdce se mi zastavilo. Potichu jsem kráčela do první místnosti a nemohla uvěřit tomu, co jsem uviděla. Ložnice byla stejně jako v La Push. Pohladila jsem modré povlečení a pokračovala dál. Z pokoje vedly dvoje dveře. Za prvními se skrývala koupelna a za druhými šatna.

Kuchyně mě naprosto okouzlila. Byla prostorná a vybavená vším, co budu potřebovat. Netušila jsem, kde na to Jacob vzal, ale bylo to dokonalé. Kamkoliv jsem se podívala, byla jen krása a pohodlí.

„Jak se ti tu líbí? Nevěděl jsem, jestli se sem někdy nastěhujeme, ale tajně jsem v to doufal, tak jsem nakoupil nějaký nábytek,“ zašeptal a já se na něj otočila. Spokojeně jsem se usmála a natáhla k němu ruku. Sevřel ji ve své dlani a táhl mě k místnosti, které jsem si ještě nevšimla. Když je otevřel, rychle jsem vstoupila a hleděla na prázdnou místnost. Došlo mi, že to bude pokojík pro miminko. Dojatě jsem si povzdechla a ruce položila na bříško. Hladila jsem svoje malé děťátko a celým mým tělem prostupovalo jen štěstí a spokojenost. Přešla jsem k oknu a podívala se na ulici. Naproti domku, ve kterém jsem stála, byly další dva a na konci ulice stál jeden osamocený. Silnice byla rovná, tmavá a voněla asfaltem. Viděla jsem malou holčičku, jak si hraje na zahradě domku naproti a usmála se. Ucítila jsem na zádech jemný dotek a během vteřiny se k mým dlaním na bříšku přidaly ty jeho. Usmála jsem se a pomalu se k němu otočila. Pohlédla jsem do jeho očí a věnovala mu polibek.

„Jsem tak šťastná,“ zašeptala jsem a stisk kolem mého těla zesílil.

Paul

Všechno kolem mě bylo dokonalé. Ležel jsem na louce plné voňavých květů a pozoroval slunce, které zářilo na nebi. Jeho paprsky osvětlovaly celý svět a hřály mé tělo. Spokojeně jsem se usmál a zavřel oči. Za víčky se odehrával příběh plný štěstí a lásky. Představoval jsem si sebe a dívku, která mě srazila. Přehrál jsem si její obličej a usmál se. Byla dokonalá. Světlé vlasy jí létaly kolem hlavy a oči měla zavřené. Na tváři jí hrál spokojený úsměv a oči jí zářily jako dvě studánky.

Nevím, jak dlouho jsem na louce ležel, ale slunce přestalo svítit a mně začala být zima. Svět už nebyl plný barev a štěstí, ale zesmutněl a vše kolem mě se zbarvilo do černa. Chtěl jsem se zvednout, ale něco mě drželo na zemi. Pral jsem se s tou neviditelnou sílou, ale bylo to zbytečné. Dál jsem jen ležel a přál si znovu vidět tvář svého anděla.

Něco mě tlačilo do hrudi a u ucha jsem slyšel tiché pípání. Tlak na hrudi se zvyšoval a já se potřeboval nadechnout. Nutně jsem potřeboval vzduch, ale něco mi bránilo v tom ho přijmout. Lehce jsem zatřepal hlavou a ta ohavná věc z mých úst konečně zmizela. Zhluboka jsem se nadechl a tlak na mé hrudi povolil. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Ležel jsem na nosítkách a nad sebou slyšel houkání. Sanitka.

„Slyšíte mě?“ zeptala se mě žena, která nade mou stála a svítila mi do očí. Nepatrně jsem kývl hlavou a s radostí přišel na to, že mě ten pohyb nebolí. Celkově mě skoro nic nebolelo, jen hlava a noha. Pootočil jsem hlavu směrem k doktorce a uviděl tu, na kterou jsem myslel. Seděla na druhé straně sanitky a vyděšeně mě pozorovala. V ruce svírala kelímek něčeho teplého a kolem ramen měla hozenou deku. Když si všimla, jak na ni hledím, trochu se pousmála a naklonila se ke mně. S vypětím posledních sil jsem k ní natáhl ruku a užíval si ten pocit, když mě za ni chytila a sevřela ji ve své drobné dlani.

Bella

Ležela jsem v posteli a hleděla na stěnu nad sebou. Byla tma, všechno kolem mě bylo ponořené do ticha, dokonce ani Jacob nechrápal. To ticho bylo tíživé a já dostala strach. Pevně jsem sevřela cípy přikrývky, pod kterou jsem ležela, a myslela na to, co jsem udělala. Nelitovala jsem toho, ale bylo mi líto těch, které jsem opustila. S tátou jsem se nerozloučila, jen jsem mu zavolala. Toužila jsem ho sevřít ve své náruči, políbit ho na tvář a říct mu, jak moc ho mám ráda. Také jsem myslela na Paula. Nenáviděla jsem se za to, že jsem mu tak ublížila. Myslela jsem si, že ho miluji, ale nebylo to tak. On jen zaplnil tu prázdnotu, která se objevila v mém srdci, když jsem odešla od Jacoba. Ani jsem nepostřehla, že mi po tváři tekly slzy, ale když jsem si to uvědomila, rozvzlykala jsem se. Celé mé tělo se třáslo a já plakala. Myslela jsem na maminku a všechny ostatní, které už nejspíš nikdy neuvidím. Potřebovala jsem uklidnit a poradit, jak mám dál žít s touto myšlenkou. Otočila jsem hlavu směrem k Jacobovi a přitulila se k němu. Pevně jsem ho objala a hlavu schovala do jeho zad.

„Belo,“ uslyšela jsem za chvilku a ucítila, jak se pomalu otočil. Pohlédl na mě a v jeho tváři se objevil smutek a lítost. Beze slova se posadil, přitáhl si mě do náruče a pevně mě objal. Plakala jsem a nadechovala se jeho vůně. Chtěla jsem přestat, ale nešlo to. Všechno na mě padlo a já měla pocit, že to nezvládnu.

„Lásko, neboj se. Za pár měsíců se vrátíme a už navždy budeš se svou rodinou. Až se to malé narodí, už bude všechno v pořádku, slibuju,“ zašeptal a já mu věřila.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a víc se k němu natiskla.

„Já tebe taky,“ řekl a pomalu mě položil na postel.

Ráno mě neprobudilo světlo, hluk z ulice ani Jacob. To, co mě opět probralo k životu, byl můj telefon. Zvonil a já podle písně poznala, že mi volá táta. Pomalu jsem se zvedla a přešla k tašce, která ležela na zemi. Vzala jsem do ruky telefon a hleděla na fotku volajícího. Znovu jsem si vzpomněla na to, jak jsem zbaběle utekla, a píchlo mě u srdce. Zhluboka jsem se nadechla a hovor odmítla.

Během několika měsíců se všechno uklidnilo a já si konečně začala užívat života. Maturitu jsem udělala. Sice s odřenýma ušima, ale udělala. Jacob byl podstatně lepší, ale on nebyl v pátém měsíci těhotenství. Bříško mi povyrostlo a já už si nemohla dovolit nosit věci, které jsem si přivezla. Vyjela jsem do města na velký nákup a vrátila jsem se s plnýma rukama věcí jak pro mě, Jacoba i pro miminko. Prázdný pokoj byl natřený na neutrální světle zelenou barvu a rozhodli jsme se, že i zařízení bude v neutrálních barvách.

Každý večer jsem usínala plná dojmů a očekávání. Z prázdné místnosti se stal vybavený pokojíček, který čekal na příchod miminka. Břicho už jsem měla veliké a zbýval mi už jen měsíc těhotenství. Jacob byl se mnou doma, ale když si našel práci, tak jsem skoro celé odpoledne byla sama a musela jsem se podle toho zařídit. Procházela jsem se, nakupovala nové věci pro naše děťátko a seznamovala se s novými lidmi. Sousedi byli milí a kdykoliv jsem něco potřebovala, okamžitě mi pomohli a já tak nemusela hnout ani prstem. Našla jsem si kamarádku mého věku a byla na vrcholu blaha.

Jednoho dne večer jsem jen tak seděla v kuchyni a v ruce svírala telefon. Hádaly se ve mně dva pocity. Chtěla jsem zavolat tátovi a říct mu, že co nevidět bude dědečkem, a brzy nás oba uvidí. Na druhou stranu jsem mu nechtěla slibovat něco, co se možná ani nestane. Čím déle jsem tu byla, tím více se mi tu líbilo. Nikdo mě tu neodsuzoval a nevěděl o mé minulosti. Mohla jsem jen tak vyjít na ulici, hladit si bříško a nikdo po mně nekoukal. Ba naopak, lidé ke mně chodili a ptali se mě, co to bude. S úsměvem jsem odpovídala, že nevím.

Byla středa, dva týdny před mým porodem a já už to nevydržela. Vytočila jsem ta známá čísla a sluchátko si přiložila k uchu. Nervózně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou a modlila se, aby to zvedl. Čekala jsem pár vteřin, když jsem v klíně ucítila lehký tlak. Podívala jsem se na své tepláky a zalapala po dechu. Byly mokré. Praskla mi voda. Mobil jsem hodila na zem a vyděšeně hleděla na své břicho. Jacob nebyl doma, poslala jsem ho pro nějaké jídlo. Pomalu jsem přešla k pohovce a posadila se. Držela jsem se za břicho a hypnotizovala dveře. Dvě minuty se nic nedělo, ale pak mým tělem prostoupila bolest. Zasténala jsem a křečovitě svírala opěradlo pohovky, na které jsem seděla. Při druhém bolestném stenu se dveře otevřely a já hleděla do tváře překvapeného Jacoba, který hleděl na mé břicho. Vše, co měl v rukou, pustil na zem a rychle ke mně přešel.

Cesta do nemocnice byla nekonečná. Trvala deset minut a během té doby jsem několikrát slíbila, že nechám svého snoubence vykastrovat. Na bolest jsem byla zvyklá, přece jenom moje nešikovnost si vybírala svou daň, ale nikdy jsem tak netrpěla jako teď. Když jsme dorazili k nemocnici, okamžitě mě vzali na pokoj a během tří minut mě vezli na porodní sál. Ležela jsem na lůžku, pevně svírala Jacobovu dlaň a křičela bolestí. Děsila jsem se toho, že porod bude trvat několik hodin, ale bála jsem se zbytečně. Po třetím zatlačení se porodním sálem ozval dětský pláč a já překvapeně hleděla na sestru, která brala mé děťátko k umyvadlu a k váze. Když se můj dech zklidnil a bolest ustoupila, vložila mi sestra do rukou malé miminko a já zalapala po dechu. Jacob vedle mě plakal štěstím a hladil ho po hlavičce.

„Gratuluji, maminko, je to chlapeček,“ prozradila mi sestra, když nás pozorovala a usmála se. Po tváři mi stekla slza a s láskou jsem pohlédla do hnědých oček mého syna.

„Ahoj, Charlie,“ zašeptala jsem k miminku a podívala se na svého snoubence. Usmál se a políbil svého syna na čelíčko.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 26. kapitola :