Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 27. kapitola

12.02.2012 (18:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2113×

Paul

Když jsem se znovu probral, ležel jsem v nemocnici a pokojem se ozývalo pravidelné pípání přístroje nade mnou. Párkrát jsem zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Na křesle ležela máma a její napuchlé oči prozrazovaly, že plakala. Vedle ní seděla Emily a tiše pochrupovala. Naproti mně byla postel, na které ležela ona. Usmál jsem se a pípání přístroje se zrychlilo. Ten hlasitý zvuk probudil jak Emily, tak mou matku. Okamžitě ke mně přiběhly a z každé strany jsem dostal dvě mlaskavé pusy.

„Ach, miláčku. Měla jsem o tebe takový strach,“ vzlykla maminka, když si sedala ke mně na postel. Hladila mě po tváři, plakala a bylo na ní vidět, že je šťastná. Emily stála u postele a držela mě za ruku. V jejích očích jsem viděl, že si to dává za vinu, ale nebylo to tak. Ona mi jen řekla pravdu, kterou bych se stejně dozvěděl. Byl jsem jí vděčný. Díky ní jsem našel tu, kterou budu milovat až do konce svého života.

„Promiňte,“ uslyšel jsem tichý hlásek a podíval se na ni. Stála kus od postele a plakala. Byla celá ztrápená a ruce se jí klepaly.

„Je mi to hrozně líto,“ řekla již hlasitěji a já se usmál.

„Nic se nestalo, vy za to nemůžete. Vběhl jsem na silnici a nevšiml si vás,“ vysvětlil jsem a na její tváři se objevil jemný úsměv, který mě pohladil po duši a zmírnil tak bolest, kterou jsem pocítil.

„Mimochodem, jsem Paul,“ představil jsem se a natáhl k ní ruku. Pomalu ke mně přešla a mou ruku přijala. Když jsem pocítil její hebkou pokožku, zalapal jsem po dechu.

„Coleen,“ zašeptala a usmála se.

Ležel jsem v nemocnici několik měsíců, ale nevadilo mi to. Ani minutu jsem nebyl sám. Když u mě nebyla máma, Emily, nebo kdokoliv jiný ze smečky, seděla u mě Coleen. Povídala si se mnou, svěřovala se mi a dokonce mi řekla vše o svém životě. Když jí bylo deset, přišla o oba rodiče a od té doby žije s tetou a strýcem. Viděl jsem na ní, jak se smutná, a proto jsem se rozhodl překročit hranici. Pohladil jsem ji po tváři, druhou rukou ji pohladil po paži a hleděl do jejích překvapených očí. Chvíli se na mě jen dívala, ale pak si lehla na postel vedle mě a od té chvíle jsme se stali párem. Nebylo to normální chození, protože jsem byl pořád v nemocnici, ale prožili jsme spolu všechno. Plakala ona, plakal jsem já a plakala i její teta, když viděla, jak je šťastná.

Trochu jsem se obával toho, až se zeptá na toho vlka, kterého srazila. Když na to přišla řeč, řekl jsem jí všechno a čekal, co udělá. Zasmála se, pohladila mě po tváři a řekla mi, že se těší, až se jí jako vlk ukážu. Od té chvíle jsem se stal nejšťastnějším vlkem pod sluncem. Máma byla ráda, že jsem spokojený a šťastný, ale trochu jí vadilo, že jsem se zamiloval do dívky, která mě málem zabila. Pak ale Coleen poznala a přišla na to, že je úžasná.

V den, kdy mě pustili z nemocnice, mi poprvé řekla, že mě miluje. Stáli jsme u lesa v La Push a drželi se za ruce. Chtěl jsem jí ukázat zdejší přírodu a svoje oblíbená místa, ale stále jsem měl nohu v sádře, takže z chození moc nebylo.

„Včera jsem se modlila za maminku a tatínka. Pověděla jsem jim o tobě a poděkovala jim za to, že mi tě přivedli do života,“ zašeptala a podívala se na mě. Pohlédl jsem do jejích modrých očí a pohladil jí po zlatých vlasech. Sklonil jsem se k ní a věnoval jí polibek plný radosti a lásky.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem a usmál se.

„Miluji tě,“ řekla a já na ni zamilovaně hleděl. Zasmála se a políbila mě. Od té doby jsem nemohl být šťastnější. Kdykoliv jsem nebyl s ní, bál jsem se a nevnímal nic kolem sebe. Užíval jsem si každou vteřinu strávenou s ní a děkoval bohu, že jsem ji našel. Přestal jsem se trápit kvůli Belle a konečně jsem na ni zapomněl. V mém srdci byla jen Coleen.

Bella

Opatrně jsem vzala svého syna do náruče a podívala se na náš dům. Připadal mi ještě krásnější, než před tím. Jacob zaparkoval a pospíchal odemknout. Když se dveře otevřely, přešel k nám a usmál se. Políbil mě, pevně mě objal kolem pasu, a když se ode mě odtáhl, podíval se našeho syna a usmál se.

„Vítej doma, Charlie,“ zašeptal a políbil ho na čelíčko. Malý se trochu ošil a zaplakal. Zasmála jsem se a podívala se na svého snoubence. Pohled mi oplácel, ale po chvíli toho nechal, vzal tašku a já vyšla k domu. Když jsem stála u prahu, zastavila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla vstříc svému novému životu. O narození malého jsem nikomu nedala vědět. Nechtěla jsem, aby to věděli, protože jsem měla v plánu co nejdříve všechny navštívit. Počkáme pár týdnů a pojedeme do Forks.

Když jsem malého uložila do postýlky, kouzelně se usmál a ručičku si strčil do pusinky. Chvíli jsem ho pozorovala, ale nakonec mě přepadla únava a já si šla lehnout. Jacob seděl na posteli, četl si a držel se za bradu. Když jsem ho uviděla, musela jsem se usmát. Přešla jsem k němu a chytila ho kolem krku. Okamžitě pustil knihu na zem a otočil se na mě.

„Jsem tak šťastná. Konečně jsme tři,“ zapředla jsem a políbila ho na ucho. Zasmál se a povalil mě na postel.

„Vždycky jsem si tenhle den představoval, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to opravdu stane. Jsem ten nejšťastnější muž na světě,“ zašeptal a políbil mě. Polibek jsem mu oplácela, ale byla jsem příliš unavená. Jacob to vycítil a přikryl mě. Ještě mi něco říkal, ale já už byla mimo.

Tři týdny uběhly jako voda a my se balili. Měla jsem trochu obavu, jestli malý zvládne tak dlouhou cestu, ale doktor mě uklidnil. Během pár hodin jsme měli sbalené to nejdůležitější a připravovali se na odjezd. Charlie byl napapaný, čistý a spinkal. Opatrně jsem ho položila do autosedačky a posadil se vedle něj. Jacob nastartoval, vyjel z ulice a mě konečně došlo, že jedu domů. Uvidím otce, kamarády a smečku. Když jsem si vzpomněla na Paula, píchlo mě u srdce. Pořád jsem z toho měla špatný pocit, ale když jsem se podívala do obličejíku svého syna, všechno zmizelo a já byla spokojená.

Po několikahodinové cestě jsme konečně odbočili na silnici, která vedla do Forks. Byla jsem nervózní a celá jsem se třásla. Co když mě otec nepřijme? Co když na mě všichni zapomněli? Uvnitř mě sžíral strach, který každým kilometrem rostl. Všude byla tma, ale ještě nebylo tak pozdě. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je teprve půl deváté večer. Když jsme míjeli ceduli Vítejte ve Forks, usmála jsem se. Několik měsíců jsem tu nebyla a hodně se toho změnilo. Střední škola byla natřená na jinou barvu, na kraji naší ulice vyrostl nový dům a před tím naším stálo auto, které jsem neznala. Zmateně jsem hleděla na cizí espézetku a kroutila hlavou. Kdo to mohl být?

Když auto zastavilo, všechna nervozita byla pryč. S úsměvem na tváři jsem vzala své dítě do náruče a kolem pasu mě chytil Jacob.

„Pojď, určitě bude mít radost,“ zašeptal mi do ucha a vzal si do náruče svého syna. Láskyplně si ho přitáhl k obličeji a políbil ho na tvářičku. Charlie se zasmál a ručičkou ho plácnul přes hlavu. Zasmála jsem se tomu a přešla ke dveřím. Sice jsem měla klíče, ale raději jsem zazvonila. Doba, než se dveře otevřely, mi přišla nekonečná. Když se dveře rozrazily a v nich se objevil mladý muž, zalapala jsem po dechu. Zmateně jsem na něj hleděla a vůbec nevěděla, kdo to je.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se a mladý muž se usmál.

„Jmenuji se Thomas a bydlím tady,“ odpověděl a se mnou se zatočil svět. Jestli ti bydlí někdo jiný, kde je můj otec?

„Thomasi, kdo to je?“ Ten hlas jsem znala. Tátova přítelkyně. Oddychla jsem si a s radostí pohleděla do její překvapené tváře.

„Bello,“ zašeptala a objala mě. Zasmála jsem se a prohlédla si ji. Za těch pár měsíců se nezměnila. Pořád byla stejně hezká a milá.

„Kde je táta?“ zeptala jsem se, ale než mi stihal odpovědět, jmenovaný se objevil ve dveřích. Pohlédla jsem do jeho tváře a usmála se. Dolní ret se mi lehce třásl a z levého oka ukápla slza plná radosti. Než jsem stihla cokoliv udělat, drtil mě ve své náruči a plakal. Točil se se mnou tak, jak to dělávat, když jsem byla malá. Po chvilce přestal a postavil mě na zem. Podíval se mi do tváře a pohladil mě po vlasech.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal a znovu mě objal.

„Taky jsi mi chyběl,“ vzlykla jsem a pohladila ho po tváři. Hřbetem ruky jsem si otřela tvář a podívala se na Jacoba držícího našeho syna.

„Tati, tohle je můj syn,“ řekla jsem a vzala si malého do náruče. V otcově tváři se objevila radost a překvapení. Opatrně si ho vzal do náruče a usmál se na něj.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se a podíval se mi do očí.

„Charlie. Charlie Billy Black,“ odpověděla jsem a hleděla na slzu, která stekla po jeho tváři.

„Děkuju,“ zašeptal a jednou rukou mě objal.

Seděli jsme v obýváku a vyprávěli si všechno, co se stalo. Já vyprávěla o zasnoubení, útěku a narození malého. Otec byl nejdřív na Jacoba naštvaný, ale když jsem mu vysvětlila, že jsme to chtěli oba, přestal se mračit a patřičně se s ním přivítal. Muž, který se mi představil jako Thomas, byl syn otcovy přítelkyně a bydlel s nimi, protože žil hodně daleko a matku skoro nevídal. Když jsem utekla, přijal ho do rodiny a já tak získala bratra, kterého jsem tak moc chtěla. Seděla jsem vedle Jacoba, poslouchala jejich vyprávění a usmívala se. Byla jsem zpátky. Otočila jsem se na svého snoubence a políbila ho na tvář. Spokojeně se usmál a pohlédl na malého Charlieho, který spinkal v jeho náruči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 27. kapitola :