Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 16. kapitola

03.03.2011 (22:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4553×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola

Edward:

„Isabello Marie Swanová,“ zakřičel Charlie, když nás uviděl stát před dveřmi. „Máš neskonale velký průšvih, okamžitě jdi domů a ty,“ přesunul svůj pohled na mě, „jak se opovažuješ se tu ještě ukázat po tom, co jsi moji dceru pustil k vodě?! Jestli okamžitě neopustíš můj pozemek, budu to řešit přes polici, takže vypadni,“ zařval i na mě. Bells mi více stiskla ruku a nechtěla se pustit. Já jí stisk opětoval a nenápadně na ni kývl, že je vše v pořádku. Poté jsem ji pustil a bez jediného slova se otočil a došel ke svému autu, do kterého jsem nastoupil a odjel k sobě domů. Bylo mi líto, že ji tam na to nechávám samotnou, když je to vlastně má chyba, že nepřišla domů, ale moc bych tomu nepomohl, kdybych tam teď zůstal. Spíš bych ještě přilil olej do ohně.

Po pár minutách jsem s mojí rychlostí dojel domů a šel se vysprchovat. Pořád jsem ještě na sobě pociťoval její doteky, polibky a cítil ze sebe její vůni, kterou tak zbožňuji. Musel jsem se okamžitě zchladit.

Své svršky jsem po cestě do své ložnice házel na zem a do koupelny došel už nahý. Stoupl jsem si do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu. Nemělo to sice takový účinek, jako na lidi, protože má kůže je studenější, ale svůj účel to mělo. Potom jsem se ještě normálně umyl a ze sprchy vylezl. Kolem pasu jsem si omotal ručník a stoupl si k umyvadlu, u kterého jsem si vyčistil zuby.

Při tom jsem se pozoroval v zrcadle a překvapivě zjistil, že se na mě kouká úplně jiný odraz, než před pár lety. Dříve jsem vypadal jako bez života, automaticky jsem žil a nic pro mě nemělo smysl, ale teď… Oči mi zářivě svítily, klukovský úsměv, který vypadal směšně, když mi z pusy tekla pasta a vůbec jsem vypadal nějak jinak. Potřásl jsem hlavou, abych na takové nesmysly přestal myslet, protože jsem si doopravdy připadal jako blázen.

Vypláchl jsem si ústa, použil ústní vodu a došel do své šatny se obléct. Vzal jsem si vyšisované džíny, světle zelenou kostičkovanou košili, u které jsem si nechal první tři knoflíčky rozepnuté a ohrnul si rukávy k lokti, a obul si své oblíbené adidasky. Už oblečený jsem ze země sebral ručník a šel ho dát do koše na špinavé prádlo, který mám v koupelně. Ve svém pokoji jsem juknul na digitální hodiny, které ukazovaly půl druhé odpoledne. Fajn, musím ještě zařídit jednu věc, prolétlo mi hlavou a okamžitě se mě zmocnil strach a nervozita.

S povzdechem jsem opustil svůj pokoj a seběhl schody dolů do haly. Své oblečení po cestě absolutně ignoroval. Ze stolku u hlavních dveří jsem sebral klíčky od auta, vyšel ven před dům a zamkl. Potom jsem došel ke svému autu, nasedl a rozjel se do města.

Zastavil jsem před lékárnou, zaparkoval a vystoupil. Rychle jsem přešel chodník a vešel dovnitř. Neslyšně jsem zakňučel, když jsem za pultem uviděl blondýnu v mém věku, která jakmile mě uviděla, už spořádala plány, jak mě dostat. Svoji uniformu si nenápadně sesunula níže, aby byl její už tak nápadný výstřih více vidět a nasadila, pro ni, neodolatelný úsměv.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se mě koketním hlasem a přitom si na prst natáčela pramen vlasů. Zhluboka jsem se nadechl a vyslovil svůj požadavek.

„Chtěl bych těhotenské testy od každé značky jeden,“ odpověděl jsem a cítil, jak se nepatrně červenám. Zarazila se a hlavou jí běželo, jestli jsem zbouchnul svoji přítelkyni a nebo to je pro někoho jiného. Nakonec došla k tomu, že to je nejspíše pro moji sestru a s „Jistě pane, hned to bude,“ odešla do skladu. Po chvilce se vrátila a na pult položila šest krabiček.

„Tady to je, bude to třicet dolarů a dvacet pět centů,“ oznámila mi. Ze zadní kapsy kalhot jsem vyndal peněženku a podal jí peníze.

„Děkujeme a nashledanou,“ usmála se na mě, a když jsem si sklízel vrácené peníze, nahnula se ke mně přes pult a zašeptala: „Končím v šest a ráda bych si s tebou někam vyšla. Tak na tebe budu čekat, brouku,“ a s mrknutím se zase odtáhla. Jen jsem si odfrkl, popadl taštičku s testy a spěšně z lékárny odešel. To tak, nána jedna, nechápu, jak si mohla myslet, že pro ni doopravdy přijedu. Radši jsem myšlenky na ni zahnal, nasedl do auta, nastartoval a vyjel zase domů.

Po cestě jsem se zamyslel, co by se stalo, kdyby byla Bella opravdu těhotná. Nejspíše by to asi dala pryč. Přeci jen je jí doopravdy šestnáct a nepřichází v úvahu, aby v tomto věku měla dítě. Navíc vůbec nevím, co by z toho vzniklo. Poloupír a člověk. Zřejmě asi člověk s nějakými mými příznaky. Pořád mi ale před sebou běhaly obrázky mé matky a mě. Bylo by to i tentokrát tak strašné? Lámalo by mé dítě Belle kosti a ohrožovalo její život? Nebo by toto dítě bylo spíše člověk a vše by bylo normální, přeci jen, já nejsem upír, mám i lidské vlastnosti. Což znamená, že by to miminko teoreticky mělo být jen z jedné čtvrtiny upír.

Nevím, nevím a to mě tíží. Z jedné strany, z té sobecké, bych to miminko chtěl, ale na druhou ne. Bojím se, že by se stalo to, co mé mamince a na sto procent vím, že by to mělo stejně smutný konec, jako s mými rodiči. Nedokázal bych žít s vědomím, že má láska už tu není, že zemřela. Blbé ale je, že se mi čím dál tím víc líbí myšlenka mě jako otce. Dobré však je, že teď chci, aby ty testy byly negativní. Ale jednou…

Zaparkoval jsem před domem, odemkl a vešel dovnitř. Klíče a taštičku s testy jsem položil na stolek u dveří a došel do kuchyně. Otevřel jsem ledničku a zkoumal, na co bych měl chuť. Nakonec jsem si vyndal klobásu a pivo. Tu jsem si ohřál v mikrovlnce a mezi tím si otevřel pivčo. S jídlem jsem došel do obýváku a sedl si na sedačku. Televizi jsem ale jako vždycky nezapnul. Jedl jsem a přitom myslel na svoji Bellinku. Křičeli na ni rodiče hodně? Brečela? Hádala se s nimi? Ach, tak strašně bych tam s ní byl a bránil ji, ale nemohl jsem.

Když jsem dojedl, talíř od klobásy jsem odnesl do dřezu a zbytek piva vrátil do ledničky. V dřezu jsem si opláchl mastné ruce a odešel do své ložnice. Došel jsem ke své posteli a skácel se na ni. Ruce jsem si dal za hlavu a zíral do stropu. Chtěl jsem si na chvíli odpočinout, ale v tom mi začal zvonit mobil v kapse.

S povzdechem jsem ho vytáhl a přijal hovor.

„Masen, prosím,“ ozval jsem se do telefonu. Ani jsem se nepodíval na displej, kdo mi volá, a proto jsem byl překvapený, kdo to byl.

„Ahoj, bratříčku, který ani není schopný zvednout svůj zadek, aby zavolal své milované sestřičce,“ ozvala se Alice.

„Ahoj, Alice, promiň, nijak jsem neměl čas. Tak co, jak se tam máte?“ omluvil jsem se.

„Ale jo, jde to, všem nám tu ale chybíš. Emmett si nemá z koho dělat srandu a Esme pro koho vařit. No, kvůli tomu ale nevolám,“ zasmála se tajemně.

„O co jde?“

„Měla jsem totiž vizi, jak se červenáš, když si kupoval těhotenské testy a já bych moc ráda věděla, co to tam vyvádíš. A neboj, jsem v lese, takže nikdo z rodiny nemá ani potuchy, co děláš. Ani vlastně neví, že ti volám.“ Super, tak teď jsem zčervenal ještě více.

„Neříkej mi, že nevíš, o co jde. Určitě o Belle víš,“ řekl jsem nevrle. U Alice se mi ještě nikdy nestalo, že by o něčem nevěděla.

„Kdo je Bella?“ zeptala se mě překvapeně. Cože, ona o ní neví?

„Ty nevíš, kdo to je?“

„Ne.“

„No, to je moje přítelkyně a láská mého života,“ řekl jsem pyšně.

„Já ji ale neviděla!“ zapištěla do telefonu.

„Alice, klid,“ snažil jsem se ji uklidnit, i když mě to trochu znervóznělo.

„Klid, Edwarde, tohle se mi ještě nikdy nestalo, co když ztrácím schopnost?“ fňukla.

„Počkej, Alice, to je blbost. Naše schopnosti se naopak zdokonalují a ne ztrácejí. Víš co, skus se podívat do budoucnosti na mě. Určitě mě tam už s ní uvidíš,“ navrhl jsem.

„Dobře,“ souhlasila a nastal klid. Chvíli bylo ticho, v tom ale Alice zalapala po dechu.

„Pane bože, já tě nevidím!“ vykřikla vyděšeně.
„Cože?“ To není možný, jak mě může nevidět?

„Já nevím, ale je to, jako bys byl neviditelný. Ne mrtví, to by se mi tvoje budoucnost ztratila, naštěstí, ale prostě vidím jen vše okolo, ale tebe ne. Teď třeba vidím tvoje Porsche, jak jede k nějakému domu, ale za volantem nikdo nesedí. Fuj, to je děsivý.“

„Počkat, teď tě najednou vidím. Jdeš si akorát lehnout.“

„Alice, nemůže tě třeba někdo blokovat, co já vím, třeba vlci. Můžou být blízko a rušit ti příjem,“ podal jsem rozumné vysvětlení.

„Jo, to je docela možný. Každý den tu na hranici hlídkují a to není ani kilometr od našeho domu. Tím by to bylo možný.“

„No vidíš, říkal jsem ti, že to nic hrozného není.“

„Jo, jo, hele a tak mě napadlo, když vás nemohu vidět, co kdybyste k nám přijeli na návštěvu? Ráda bych tě viděla a Bellu poznala. Esme by byla moc ráda. A zbytek rodiny určitě také.“ Hmm, to nezní špatně.

„Myslíš, že je dobrý nápad ji přivést do domu plného upírů?“

„Vždyť to neví.“

„Ví, řekl jsem jí pravdu.“

„A přes to s tebou zůstala?“ podivila se.

„Přesně tak.“

„Páni, to musí být láska jako trám,“ zasmála se.

„To je,“ povzdych jsem si zasněně.

„Dobře, tím líp, že o nás ví pravdu. Stejně ale chci, abys ji nám přivezl ukázat, prosím,“ prosila mě a já si přesně dokázal představit její pohled.

„No jo, ale budeš muset počkat, teď to má doma trochu těžší a rodiče ji nikam nepustí. Ale jakmile to bude možné, ozvu se ti.“

„Ok, tak zatím a pozdravuj ji ode mě.“

„Budu a ty za mě pozdravuj ostatní. Klidně jim o našem telefonátu řekni.“

„Jasan, tak pa, bratříčku.“

„Ahoj,“ zasmál jsem se a hovor típl. Telefon jsem položil na noční stolek a konečně se natáhl. Takže Bella pozná moji rodinu. Bude jí vůbec chtít poznat? Že se nebojí mě, neznamená, že jich ne.

Nakonec jsem se tedy natáhl, jak jsem plánoval a překvapivě usnul.

Probudil jsem se a bylo osm hodin. Hm, počkám tak ještě hodinu a pak zajdu za Bells. Hodina utekla jako nic a já se konečně mohl vydat za svojí láskou. Autem jsem ale nejel a vzal to pěšky s taškou v ruce. Běžel jsem přes les, a když jsem byl blízko pobřeží, zpomalil jsem do lidské chůze a šel podél pláže. U jejího domu jsem se zastavil a zaposlouchal se. V domě bylo ticho a tma, což znamená, že její rodiče si už šli lehnout. Tím líp pro mě.

Rozhlédl jsem se, jestli mě někdo nevidí, ale vzduch byl čistý a tak jsem vyskočil a přistál na balkóně u jejího pokoje. Dveře byly naštěstí pootevřené a tak jsem vklouzl dovnitř.

Byla tu sice tma, ale s upířím zrakem jsem viděl perfektně. Moje květinka už ležela v posteli zády ke mně a nepravidelně oddechovala. Nespala, ale potichu brečela. Rychle jsem se přesunul k její posteli a potichu promluvil, abych ji neviděsil.

„Lásko,“ dotkl jsem se jejího ramene a ona sebou trhla. Okamžitě se přetočila a překvapeně se na mě dívala uslzenýma očima.

„Edwarde,“ pípla překvapeně a já ji okamžitě objal. Tašku jsem mezi tím položil na zem.

„Ššš, jsem tady, neboj,“ hladil jsem ji po vlasech a každou chvilku ji líbl do vlasů. Seděl jsem s ní na kraji její postele a uklidňoval. Houpal jsem se s ní jako s miminkem a snažil se ji uklidnit. Nakonec se mi to povedlo.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě, když už byla v klidu.

„Musel jsem za tebou přijít,“ usmál jsem se na ni a pohladil po tváři.

„A jak ses sem dostal?“

„Oknem,“ blýskl jsem po ní její oblíbený pokřivený úsměv. Nadechovala se, aby něco řekla, ale nakonec z ní nic nevypadlo. Asi jsem věděl, co chtěla.

„Jsem ráda, že jsi tu,“ usmála se a pohladila mě též po tváři. Více jsem si ji k sobě přitiskl a konečně spojil naše rty. Lehce jsme se oťukávali, ale dávali do toho všechnu naši lásku.

„Něco pro tebe mám,“ zašeptal jsem v polibku.

„Co?“ odtrhla se ode mě a nedočkavě na mě koukala.

„Pojď,“ zvedl jsem ji a za ruku odvedl do její koupelny.

„Zůstaň tu,“ poručil jsem jí a vrátil se do jejího pokoje. Popadl jsem taštičku s těhotenskými testy a s nimi šel k Belle do koupelny.

„Co to je?“ zeptala se mě, když jsem jí tašku dával do ruky.

„Podívej se.“ Tašku položila na mramorovou desku s umyvadlem a nedočkavě ji otevřela. Vyndala z ní jednu krabičku a překvapivě si ji prohlížela.

„To je…“ zalapala po dechu.

„Těhotenský test,“ dokončil jsem za ní. Pořád si tu krabičku prohlížela. „Ještě je jich tam pět od každé značky jiné. Chci, abychom měli jistotu. A pokud jsi doopravdy těhotná, už to bude poznat, protože to nebude lidské dítě,“ dodal jsem. V tom jsem si byl stoprocentně jistý. Pokud test ukáže negativní výsledek, nemůže se stát, že za týden by ukázal ano.

„Dobře,“ povzdechla si a všechny si je vyndala a vedle sebe položila na desku.

„Ehm… nechám ti soukromí, až to budeš mít, zavolej,“ vykoktal jsem ze sebe a vystřelil z koupelny. Stoupnul jsem si zády ke dveřím a opřel se o ně. Slyšel jsem, jak si všechny vzala a stoupla si do vany. Ne, nechci myslet nad tím, co bude dělat dál. Radši jsem se odlepil ode dveří a pochodoval sem a tam po pokoji jako lev v kleci.

Musel jsem si přiznat, že jsem byl nervózní. Ve vlastních myšlenkách jsem se nevyznal. Létala mi jedna přes druhou, že jsem ani nevěděl, na co myslím.

„Už,“ zavolala Bella a já se okamžitě vrátil do koupelny a zavřel za sebou dveře. Všechny testy zase ležely na desce a vedle nich malý zvonek odpočítávající dvě minuty. Bells se ke mně přitulila a já ji pevně objal. Svou hlavu jsem si opřel o její rameno a její jsem měl na své hrudi přesně v místě, kde mi bilo srdce. Ona ho poslouchala.

„Bije ti rychleji než normálním lidem,“ podotkla.

„Ano,“ potvrdil jsem. Takhle v objetí jsme tam stáli, než zazvonil zvonek. Vystrašeně se na mě podívala. Něžně jsem se na ni usmál a pohladil ji po tváři.

„Podíváme se na to společně?“ zeptal jsem se ji. Jen pokývala hlavou, otočila se a došla k testům, na které se ale nedívala. Došel jsem k ní, objal ji ze zadu kolem pasu a zase si položil hlavu na její rameno. Svými dlaněmi mi přikryla ty mé na jejím bříšku, zhluboka se nadechla a společně jsme sklopili pohled na testy.

„Všechny ukazují…“

Tak co, jste nedočkaví? Já doufám, že ano a že se těšíte na další. :) Jak jsem řekla, další už mám napsaný, takže pokud  tu budu mít třicet komentíků, klidně už dnes přidám další, a vím, že to pro vás není problém, protože jsem je tu už měla. Takže je to na vás, mí milí čtěnáři. :) Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 16. kapitola: