Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 28. kapitola

20.07.2011 (07:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3779×

28. kapitola

„Tak jo, týme, jedeme si pro vítězství!“ zakřičela jsem na svůj tým, když Edwardovo auto zmizelo za zatáčkou. Následovalo hlasité přitakání a pak jsme se všichni nahrnuli do žlutého školního autobusu. Já, Lily, Katy, Tery a Dany jsme se namáčkli úplně dozadu na poslední místa a zbytek se rozprostřel po zbytku autobusu.

Celou cestu na soutěž jsme probírali různé těžké figury v sestavě a snažili se vymyslet nějaké improvizování, kdyby se náhodou něco pokazilo. Snažně však doufám, že to nebude zapotřebí. Trénovali jsme několik hodin denně, posilovali, až z nás sršely gejzíry potu… Prostě se nesmí stát, že něco pokazíme.

Když náš autobus dorazil na parkoviště, zalapali jsme po dechu nad počtem, kolik je soutěžících. Toto parkoviště bylo vynahrazeno pouze pro školní autobusy, a i přes jeho velkou velikost už bylo skoro zaplněné.

„Tak tomu říkám konkurence,“ zamumlal Dany. Toto byla naše úplně první soutěž, takže nás překvapilo, kolik se účastní škol.

„O to víc se musíme snažit nic nezvorat. Když se budeme navzájem pobízet a povzbuzovat, zvládneme to. A teď vystupovat,“ zavelela jsem. Popadla jsem svoji tašku, kterou jsme tu měli všichni stejnou, a vydala se ven. Jakmile jsme se všichni shromáždili venku, vydali jsme se pro registrační kartičku do vnitřku pavilonu.

Prošli jsme okolo spousty týmů, ale jen slova od jednoho nás zastavila.

„Ale, ale, podívejme se. Máme tu první letošní nováčky. Chudáčci, určitě si myslí, že to tady vyhrají. Ale až skončí na posledním místě, určitě je to zdrtí stejně jako ty před nimi. Ach, jak mi ty ubohé týmy rvou srdce,“ mluvila jedna blbka přímo naproti nám. Zřejmě to byla kapitánka, protože zbytek jejího týmu stál za ní jako poslušná smečka pejsků.

„Hele, promiň, ale máš problém?!“ vyjela jsem na ni a ona se na mě překvapeně podívala. Hned se však vzpamatovala a oplatila mi pohled zuřícího býka.

„Co prosím?“ nadzvedla dotyčná obočí a z očí jí sršely blesky.

„Ptám se tě, jestli máš problém?! Protože tvá předchozí řeč mě docela hodně urazila a i naštvala. Takže být tebou dávám si pozor na jazyk, husičko, protože já mám slabé nervy,“ vyštěkla jsem na ni. Naprosto jsem cítila, jak ve mně proudí energie a moc se bere na povrch. Veškeré své ovládání jsem vložila do psychického štítu, aby kolem mě náhodou nezačala prskat voda nebo autobusy vznášet do vzduchu.

„Co si to dovoluješ, ty nicko?! Já jsem několika násobná vítězka této soutěže!“ vypískla naštvaně, ale jelikož si za ní její tým nuceně odkašlal, trochu pozměnila svou řeč. „Můj tým celé čtyři roky drží první místo a rozhodně nám ho ani tento rok nevyfoukne nějaká banda dětiček,“ pokračovala už trochu klidněji, ve mně to však začalo žhnout ještě více.

„Nech si nadávky na pódium, tam je budeš potřebovat víc,“ zavrčela jsme na ni. Už už chtěla něco říct, když v tom mezi nás vkročil Edward. Páni, kde se tu vzal? Myslela jsem, že už bude někde ve vnitř? Alespoň tak jsme byli dohodnuti.

Okamžitě jsem zaznamenala, jak na něj ta kravka vyvalila oči a zalapala po dechu. Samozřejmě, pořád stejná reakce dívek na mého přítele. Nikdy je nepřestane oslňovat, i když nehne ani brvou. Jo, to je bohužel nevýhoda nejkrásnějšího přítele.

„Je nějaký problém?“ otázal se a stoupl si vedle mě.

„Ach, problém? Vůbec žádný, opravdu. Jmenuji se Cortney. A ty jsi?“ zacukrovala na něj. Osten žárlivosti ve mně hlodal, i když vlastně vůbec neměl důvod.

„Jsem Edward Mason. Přítel kapitánky týmu The Incredibles. Velice mě těší, Cortney.“ Blýskl po ní jeden z mých milovaných úsměvu. Ach, zase žárlivost. Ne! Je to můj přítel!

„Ty jsi její přítel?“ zeptala se ho naprosto vyvedená z míry.

„Ano, a vůbec se mi nelíbilo, jak jsi s mojí přítelkyní před chvílí mluvila,“ řekl už o poznání temněji. Cortney sebou cukla a vykoktala nesrozumitelnou větu, když nakonec řekla:

„Fajn. Dobře. Ať jsi, kdo jsi, nebudeš mě zastrašovat. Můj tým je nejlepší a až na pódiu se uvidí, kdo bude vítěz. Škoda jen, že takovej pěknej kluk jako ty chodí s takovou…“ Nad jeho pohledem radši zmlkla, ale odfrkla si a odkráčela pryč.

„Jak jsi věděl, že…“ Edward se ke mně naklonil a laškovně zašeptal do ouška: „Zapomínáš, že jsem poloupír a umím číst myšlenky, čarodějko.“ Poté se odtáhl a šibalsky se na mě usmál. Bohužel jsem neodolala a políbila ho na ty jeho sladké a rudé rty, které tak strašně miluji.

„Musím jít, protože i když ti velice děkuji za tvůj hrdinský čin, stále platí dnešní pravidlo o rozrušovaní, takže…“ Teď jsem mu zase já ukázala šibalsky úsměv a s líbnutím na tvář jsem se s ním rozloučila.

„Dobrý den. Jmenuji se Isabella Swanová a jsme z Forkské stření. Naše číslo je 19011918,“ řekla jsem paní za pultem v centru pavilonu. Něco naťukala do počítače a pak se na mě mile usmála.

„Ano, tady máte registrační kartu.“ Podala mi kartičku velikosti platební karty. „S zde bych poprosila o váš podpis.“ Na pult přede mne položila lejstra a propisku, abych se mohla podepsat. Ukázala mi místo kam a já tam udělala svůj klikyhák.

„Dobře, tato kopie je pro vašeho ředitele. Je ve vašem zájmu, abyste mu lejstra předali. Tak, a ještě předběžné informace. V těchto deskách máte všechny podrobnosti týkající se dnešní soutěže a mapu areálu. Na řadu jdete jako dvacáté šesté z padesáti uchazečů.

Pravidla najdete také uvnitř, i když jsem přesvědčena, že už všechny znáte nazpaměť. Pokud byste s něčím nerozuměli, klidně se obraťte na mě. Vaše šatna je číslo čtrnáct. Budete ji sdílet ještě se čtyřmi týmy.

Případné stížnosti na vaše soupeře budeme zcela ignorovat, pokud nepůjde o porušení pravidel. Děkujeme, že jste se zapsali do naší soutěže,“ ukončila žena svůj projev a obrátila se k dalšímu týmu za námi. Otočila jsem se k tomu svému a z desek vyndala mapku. Byly na ní vyznačené šatny a rozcvičovny a vchod na velké pódium, což znamená hlavní sál.

„Naše šatna je tady, tak jdeme.“ Jen doufám, že ji nebudeme sdílet s mým úhlavním soupeřem Cortney, protože vím, že by to v tom případě nedopadlo ani pro jednu z nás dobře. Naštěstí mé prosby byly vyslyšeny a šatnu jsme měli s docela pohodlnými lidmi.

„Děvčata, deset minut,“ zavolala na nás manažerka soutěže. Měla to tu celé na starost.

„A je to tady,“ zamumlala jsem si pro sebe. Skoro celé dnešní dopoledne jsme protrénovali v rozcvičovně, pak se protahovali a hodinu před začátkem jsme se šlechtili. Oblékli si naše červeno bílé dresy, boty, my holky se nalíčily, učesaly, já si udělala dva culíky a ještě jsme se omatlaly třpytkami. Měly jsme je ve tvaru měsíce srpy na spáncích, pak ve vlasech a trochu na odhaleném bříšku.

„Tak jo, pojďte ke mně,“ zvolala jsem je k sobě. „Dnešek je náš, je to jasné?“ mluvila jsem na ně v kroužku, který jsme udělali.

„Jasně, takže…“ Dany nedopověděl větu a všichni najednou jsme dali ruce doprostředka a pak nahlas vyřkli naše jméno.

„The Incredibles! Jo!“ Nahlas jsme se podpořili a pak se rozběhli na pódium, kde nás ohlásili. A je to tady, blesklo mi už podruhé hlavou. Jenže jakmile jsme se rozestavěli na místa, moje tělo začala ovládat tréma. Ne, ne, ne! Maličko jsem pozvedla hlavu a hledala nějaký záchytný bod. Přímo přede mnou seděla čtyřčlenná porota a za ní byl tucet diváku. Bože. Hledala, hledala jsem očima, když jsem ho konečně našla. Kousíček od poroty, skoro vepředu, stáli rodiče s Edwardem. Nepatrně jsem se usmála a očima Edwarda propalovala a zároveň prosila o pomoc. Jeho poloupíří zrak si toho samozřejmě všimnul, takže se na mě andělsky usmál a mrknul.

Moje tělo se automaticky uvolnilo a najedenou jsem měla čistou hlavu. Šibalsky jsem se usmála, a jakmile začala hrát hudba, dali jsme se celý tým do těžké a náročné sestavy.

„Jó,“ začali jsme výskat a poskakovat, když jsme bez sebemenší chybičky dokončili sestavu. Všem jsme zamávali a vyběhli z pódia do zákulisí.

„Zvládli jsme to, my jsme to zvládli!“ radovali jsme se. Najednou jsme se všichni šťastně objímali a pak se vydali k divákům, kde se nějaké týmy dívaly na cizí vystoupení.

„Hele, já půjdu za Edwardem, ju? Pak se k vám zase připojím,“ oznámila jsem, když jsme stáli za porotou a pozorovali zrovna sestavu nějakých Tygrů z Learnské středné. Nebyli sice špatní, ale choreografie byla nic moc. No, radši to nechám na portě.

„Jen jdi,“ usmála se na mě Lily a já se vydala za svou láskou.

„Edwarde,“ vypískla jsem radostí a skočila mu do náruče. Dlouze jsme se políbili a pak mě pustil na zem.

„Kde mám rodiče?“ podivila jsem se, když jsem je tu nikde neviděla.

„Šli si dát kávu do bufetu.“

„Aha, no… Tak jaký jsme byli?“

„Úžasní,“ zašeptal mi do ucha a poté lehce skousl lalůček. Zachvěla jsem se a znovu ho políbila.

„Děkuju za podporu. Nevím, co by se stalo, kdybys tu nebyl. Ve mně z ničeho nic vzrostla taková nervozita, já-“ Mé bláboly mi však zastavil dalším polibkem.

„Není zač,“ usmál se. Opět jsem chtěla své rty spojit s jeho, jenže se za mnou ozvali mí rodiče.

„Bello, Bello,“ rvali se davem, než se k nám dostali. „Ach Bello, byla jsi úžasná. Ale musím říct, že při těch výhozech sem tuhla hrůzou. Když jsem tě několikrát s kamarády viděla, toto jste tam neprováděli,“ vyhrkla na mě mamka.

„Mami, naposledy jsi nás viděla na hřišti pobízející naše fotbalisty. Samozřejmě, že tam jsme tyhle prvky neprováděli. Toto je soutěž, víš?“ zasmála jsem se.

„Nebuď hrubá,“ pokárala mě naoko.

„Maminka ale měla pravdu. Byli jste úžasní. Nechápu, jak si tohle všechno mohla vymyslet,“ smekl mi poklonu taťka.

„Ona je prostě dokonalá,“ pronesl Edward a já trošičku zčervenala.

„Budu muset jít za ostatníma. Půjdeš se mnou?“ otočila jsme se na Edwarda.

„Jasně.“ Rozloučili jsme se s rodiči a pak se vydali k týmu.

„Zdarec, lidi,“ pozdravil.

„Nazdar, chlape,“ pozdravili ho kluci a holky mu normálně řekly ahoj.

„Teda řeknu vám, kdybych měl dělat všechny ty věci, co jste děli vy, přelomil bych se vejpůl," smál se. To určitě, říkala jsem si v duchu. Naopak by toho zvládl třikrát více. Jeho poloupíří tělo mu to umožňuje.

„Dámy a pánové, nyní čtyřnásobné vítězky střední školy jižní Kalifornie. Pacifik Vista.“ Na pódium přihopsal modrý tým v čele, ježíš, vždyť to je ta blbka, co si na mě otevírala tu svoji nevymáchanou pusu.

„Hele, to je ta blbka,“ řekla jsem ostatním, kteří pódiu nevěnovali pozornost. Okamžitě se tam podívali a pokývali hlavami. Zpozorněli jsme a pozorně sledovali jejich vystoupení.

„Páni, byli fakt dobří. Nedivím se, že to tu čtyřikrát za sebou vyhráli.“

„Možná, ale teď jsme tu my. A my jsme rozhodně lepší. Takže je čas, aby velení převzal nový tým,“ řekla Lily a ostatní ji podpořili.

„Lily má pravdu, lásko. Na tebe totiž nikdo nemá,“ zašeptal mi Edward do ucha. Stála jsem k němu zády a měla jeho paže obtočené kolem břicha a svýma překrývala ty jeho.

„To říkáš jen proto, že jsem tvoje holka,“ zamumlala jsem.

„To, že tě miluji z celého srdce, s tím nemá nic společného. Jsi doopravdy dobrá a tvůj tým též.“ Pousmála jsem se, pootočila hlavu k němu a políbila ho.

„Ach jo, a už je to tu zase,“ postěžoval si Dany a já s Edwardem jsme se zasmáli.

„Je po vystoupení. Příkaz žádné rozptýlení už neplatí,“ mrkl na něj Edward a na důkaz mě opět a mnohem vášnivěji políbil.

„No, tak to si nechám líbit,“ zasmál se Dany, popadl Lily a stejně dychtivě jako my s ní spojil rty.

Už uběhly dvě hodiny a teď byl na řadě poslední tým. Už jsem je ani nesledovala, protože jsem byla tak překoukaná, že jsem se na to nevydržela dívat. Jakmile skončili, moderátorka ukončila soutěž a oznámila, že za třicet minut budou vyhlášeny výsledky. Bože, zase ta prokletá tréma. Pět minut, deset minut. Patnáct minut, dvacet minut. Ááá.

„Ach jo, to nemůžeme vyhrát. Jsme tu poprvé a několik týmů bylo doopravdy dobrých a-“

„Bello, ššš, klid,“ snažil se mě Edward uklidnit. Bože, pomoz! „Bello. Viděl jsem všechna vystoupení a to vaše bylo… dokonalé. Věř mi,“ usmál se na mě šibalsky Edward. „Navíc pořád zapomínáš, že dokážu číst myšlenky, což znamená, že slyším porotu a vím, o čem přemýšlí.“ Vrhl na mě ďábelský úsměv a mně to v té chvíli došlo. On už ví výsledky!

„Edwarde, prosím, řekni mi je. No tak, prosím,“ začala jsem potichu škemrat a dělat psí oči.

„Bell, to po mně nechtěj. Víš moc dobře, že to udělat nemůžu. Nesmím svého daru takhle zneužívat. Navíc by to pro tebe už nebylo ono. Mohu ti říct jen jedno a to, že se nemusíš bát. Jsou tři místa a každé je úžasné, když je z padesáti uchazečů. A vy jste byli dokonalí, takže…“ Větu nechal nedokončenou.

„No jo, no,“ vzdala jsem se nakonec.

Mezitím, co ubíhaly poslední minuty před vyhlášením, na pódium přivezli stupínky vítězů. A mně se samozřejmě opět rozbušilo srdce jako na závodech v běhu. Jako zhypnotizovaná jsem pozorovala nejvyšší stupínek a představovala si, jaké by to bylo, kdybychom to tu vyhráli. Ne, to je nemožné. Přece jen… Opravdu jsme tu poprvé a ostatní tu už jsou třeba po páté. Ví, jak to tu chodí a jak zapůsobit na porotu. Ale takové třetí místo by pro nás bylo úctyhodné.

„Dámy a pánové. Je tu vyhlášení vítězů. Přivítejme tu, prosím, ředitelku soutěže. Sabrinu Jenifre Olsnovou.“ Ozval se potlesk a na pódium přišla od pohledu příjemná bruneta ve středním věku oblečená do kostýmku a lodiček. A v jedné ruce držela tři obálky.

„Děkuji. Je mi ctí, abych mohla opět po dalším roce přečíst jméno týmu na třetím, druhém a prvním místě. Poté bych poprosila kapitánky, aby převzaly trofeje a stouply si na stupeň vítězů. Takže, jste připraveni?“ Mé srdce už doslova sprintovalo.

„Klid,“ zašeptal mi do ucha Edward. Jo, jemu se to řekne.

„Takže, na třetím místě se umístil tým… Sharks Sea.“ Ozval se pískot a jásot a já nevěděla, jestli být šťastná nebo smutná. Kapitánka týmu převzala bronzový pohár, vyfotila se s ředitelkou a odešla si stoupnout na třetí místo na stupínku. Dav se uklidnil a Sabrina pokračovala. „Na druhém místě se umístil tým. Ach, to není možné, ale je to tak. Je to tým… Pacifik Vista!“

„Cože?! To není možné, to musí být nějaká chyba! My musíme být první, jsme nejlepší z celé této soutěže!“ začala pištět kapitánka týmu. Ano, teď jsem se na sto procent přesvědčila, že je to opravdu blbka. S nechutí a prskáním na všechny okolo si hrubě převzala stříbrný pohár, zašklebila se na fotografa, když se fotila se Sabrinou a pak se naštvaně odebrala na druhé místo.

„Tak a je to tu, dámy a pánové. První místo.“ V reproduktorech se ozvaly bubny a napětí vzrostlo. Já se s týmem držela pevně za ruce a v duchu se modlila, abychom to byli my. „Na prvním místě se umístil tým…“ My, jsme to my, my, m- „The Incredibles!“

„Ááá,“ vypískla jsem úplně totálně vyvedená z míry. Náš tým se šťastně rozkřičel a se mnou v čele se rozběhl na pódium. Za sebou jsem už zaslechla pouze Edwardův smích.

„Gratuluji,“ potřásl mi s rukou pán, který mi předával velký zlatý pohár.

„Děkuji,“ poděkovala jsem rozjařeně. Otočila jsem se k týmu a pohár zvedla nad hlavu. Každý si na něj sáhnul a poté jsem se otočila k Sabrině.

„Gratuluji, Isabell. Váš tým byl opravdu nejlepší. První místo si zasloužíte a doufám, že se tu příští rok opět setkáme.“

„V to doufám,“ zasmála jsem se. Potřásly jsme si rukama a poté mi předala obálku, ve které byl šek na fungl nové počítače značky HP pro naši školu. Ještě jsme se spolu usmály do objektivu foťáku a pak jsem se konečně odebrala na první místo na stupínku vítězů. Všechny tři jsme tam stály, mávaly davu, tedy kromě Cortney, a rozdávaly úsměvy na všechny strany. Zahlédla jsem mamku s taťkou, jak mě natáčí a Edward fotí. Zachichotala jsem se a zamávala jim.

Když byl konec, všechny jsme si stouply na zem a odebraly se ke svému týmu. Sál se začal vyprazdňovat, než jsme tu zůstali jen my a pár lidí odtud.

„Opravdu, lidi, my jsme vyhráli!“ smál se Dany. Navzájem jsme se objali v kolečku a pak se šli převléknout do šatny. Dresy jsme si dali do tašek, oblíkli se a vyšli ven. Tam už někomu čekali rodiče, jako například mně, a někdo nastupoval do autobusu, který jel zpátky ke škole. Se všema jsem se rozloučila s tím, že zítra předám šek panu řediteli a vydala se k rodičům a Edwardovi.

„Vyhráli jsme,“ rozběhla jsem se k nim a všechny je objala.

„My víme, holčičko. Ach, ale stejně jste byli neuvěřitelní,“ říkala mamka.

„Dík.“

„Jestli chceš, všechno jsem natáčel na kameru a Edwarda pověřil hlavním fotografem. Pak se na to můžeš doma podívat, jestli budeš chtít,“ nabídl mi táta.

„Jasně, moc ráda.“ A pak mě něco napadlo, něco naprosto šíleného. Rozhlédla jsem se, jestli je ještě někdo na parkovišti, ale když jsem nikoho nezaznamenala, natáhla jsem ruku k obloze a z mraků vytvarovala slova: Vyhráli jsme!

„Bello!“ vykřikli naráz mí rodiče vyděšeně. Ah, a pak mi to došlo. Oni neví, že Edward ví, že jsem čarodějka. Ajaj. To jsem tomu zase dala.

„To je v pořádku. Nemusíte se strachovat. Já vím, že je Bella čarodějka a vy také,“ vložil se hned do toho Edward. Nelítostně mi vyšlo na mysl, jak zareagovala Edwardova rodina na to, že jsem čarodějka. Prosím, ať to rodičům nevadí, modlila jsme se v duchu.

„Tys mu to řekla, Bello?“ zeptal se mě táta ne moc vlídným hlasem. Ach ne.

„Já… nemůžeme si o tom promluvit až doma? Někdo by nás mohl slyšet,“ snažila jsem se nadcházející rozhovor odsunout. Táta chvíli přemýšlel a pak kývl. „Pojedu s Edwardem za vámi,“ vyhrkla jsem pak ještě. Táta už chtěl něco namítat, ale mamka ho usměrnila. Děkovně jsem se na ni usmála, naposledy se podívala na oblohu, kde se ještě jak takž daly rozeznat písmena mých vytvořených slov a pak jsem si sedla na místo spolujezdce v Edwardově autě a vyrazila domů.

Tak. Co tomu říkáte? Líbilo? Já doufám, že ano. Příští díl je předposlední, ale jelikož zítra odjíždím na dovolenou, budete si muset opět počkat. Alespoň se na něj o to více budete těšit. A abych vás také trochu více navnadila, prozradím vám, že další díl bude zlomový pro celou povídku. No... prostě to bude ten hlavní zlom, který jsem plánovala už od začátku. Takže bude i o trochu kapitola delší. No, tím bych vás snad mohla potěšit. :) Takže příště nashledanou. :D Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 28. kapitola: