Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - Prolog

10.09.2010 (17:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6009×

Písnička

Prolog

Edward:

„Edwarde, prosím, nedělej to!” brečela Esme, má milovaná maminka. I když mě sice ubíjelo, ji takhle vidět, nemohl jsem zůstat.

„Esme má pravdu, Edwarde, to nám nemůžeš udělat,“ křičela a přitom brečela moje nejoblíbenější sestřička Alice. Věděl jsem, že svým odchodem všem ublížím, ale už jsem se rozhodl. Prostě už se nedokážu každý den koukat na jejich štěstí a zamilované pohledy a k tomu všemu jim ještě číst myšlenky. Už se na to nedokážu dívat. Byl jsem jediný v rodině, který nikoho neměl. Viděl jsem, jak se snaží přede mnou svoji lásku moc nedávat najevo, ale své myšlenky neskryjí. A navíc jsem byl stejně trochu jiný než ostatní. Nejsem totiž upír jako oni. Jsem poloupír. Moje rodina byla na upíry přeměněna, ale já jsem se normálně narodil.

Můj otec byl upír a má matka člověk. Můj otec mou matku velmi miloval a matka i přes to, že věděla, co je zač, ho také velmi milovala. Jejich láska byla tak velká, že se zasnoubili. Nevěděli, co je čeká, jelikož otec nestárnul a matka ano, ale žili přítomností a ne budoucností. Otec měl tak silné sebeovládání, že měli dokonce svatební noc se vším všudy a matce neublížil. Nikdo ale nevěděl, že i přes to, že byl otec upír, mohla matka otěhotnět, a to se také stalo. Jelikož jsem byl poloupíří dítě, dokázal jsem vnímat už jako embryo. Když mi byl asi týden, dokázal jsem slyšet myšlenky své matky zevnitř dělohy. Proto jsem také věděl, že otec s tím vůbec nesouhlasil. Chtěl se mě zbavit, jelikož se o matku bál. Má matka mě ale chtěla. Brala mě jako zázrak, který jí seslal sám bůh, proto za mě bojovala. Otec mou matku moc miloval, tak se dál nesnažil jí přemlouvat, i když se mu to vůbec nelíbilo.

V mámině děloze jsem strašně rychle rostl a má matka byla pořád slabší a slabší. Začal jsem hladovět, jelikož jsem potřeboval krev, kterou mi nedávali. Když jednou matka dostala žízeň a nalévala do hrnečku vodu, tak jí hrneček upadl. Chtěla uklidit střepy, ale pořezala se. Když pak začala z ranky vytékat krev, nezačalo se jí z krve dělat špatně jako vždy, naopak ucítila lahodnou vůni a pořezaný prst si strčila do pusy. Když na jazyku ucítila tu lahodnou tekutinu, tak jí tak zachutnala, že začala sát. Samozřejmě z prstu krev dlouho netekla, a tak neměla dost. Dobré ale bylo to, že jí bylo líp, stejně jako mně. Otec pak matce každý den dával lidskou krev, kterou pro ni vždy ukradl z nemocnice. Nezmínil jsem se totiž, že otec nezabíjel lidi, ale byl vegetarián neboli řečeno, pil zvířecí krev a matka potřebovala lidskou krev, ne zvířecí. Tak to otec vyřešil dárcovskou krví z nemocnice.

Když matka dostávala každodenní krev, tak zase opět nabrala sil, stejně jako já. Začal jsem bohužel matce lámat kosti, i když jsem nechtěl. Snažil jsem se skoro vůbec nehýbat, ale když se matka pohla, tak tím i já. Nenáviděl jsem se za to, co jsem dělal matce. Bylo to čím dál horší. Rostl jsem pořád víc a víc a začal jsem mít v břiše čím dál míň místa. Ale pak se stalo něco, na co nikdy nezapomenu a navždy se za to budu nenávidět. Matka jednou seděla u krbu a popíjela krev. Jenže se jí začalo chtít na záchod. Začala se pomalu zvedat. Hrneček položila na stůl vedle křesla, kde seděla. Když si stoupla, tak se protáhla a pohybem ruky nechtěně svrhla hrneček. Automaticky pro něj sáhla, ale tím pohybem jsem se pohnul a zlomil matce žebro, které propíchlo plíci. Otec samozřejmě přiběhl, ale nevěděl jak matce pomoc. První co ho napadlo, bylo, že jí promění, ale to nemohl, protože jsem byl uvnitř já. A tak se rozhodl mě vyndat, a pak matku okamžitě proměnit. Bohužel, matka nemohla dýchat a dusila se. Můj otec se snažil být rychlý, ale nebyl dost. Když mě akorát otec vyndaval z dělohy, kterou musel prokousnout upíříma zubama, má matka i přes to, že se dusila, pootočila hlavu. Podívala se na mě láskyplným pohledem, který jsem nechápal a i přes to, že se dusila, dokázala zašeptat poslední slovo a to bylo mé jméno. Edward. Pak se jí zastavilo srdce a ona se udusila. Můj otec mě položil na zem a vrhl se k mé prve už mrtvé matce. Zkusil se jí zakousnout do krku, ale už bylo moc pozdě. Otec to nezvládl. Popadl matku a utekl s ní někam do lesa. Chtěl jsem se vydat za nimi, ale nemohl jsem. V domě bylo spoustu zásob krve pro mou matku, takže jsem se dokázal čím živit.

Strašnou rychlostí jsem rostl a sílil, a tak jsem po týdnu vypadal jako roční dítě a poprvé se sám od sebe postavil. Když jsem stál, pokusil jsem se chodit a běhat. Asi po dnu se mi to podařilo. Zjistil jsem, že jsem strašně rychlý. Dokonce bych i řekl, že jsem rychlejší, než byl otec. Samozřejmě jsem se vydal je hledat. Vydal jsem se po pachové stopě otce i matky. Byla sice přes týden stará, ale pořád tam byla. Běžel jsem až na její konec, kde jsem našel jen kus popela. Byl tam jak pach otce, tak pach matky. Došlo mi to. Otec se upálil i s máminým tělem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Na jednu stranu jsem také nechtěl žít. Chtěl jsem za svými rodiči, ale pak mi něco došlo. Matka tohle vše dělala pro to, že chtěla, abych žil. Kdybych se zabil, ona i otec by zemřeli zbytečně. A tak jsem se rozhodl žít. Svůj trest za to, že jsem, dá se říct, zabil svou matku a tím i otce, byly mé výčitky svědomí. Nikdy si to neodpustím, co jsem udělal. Kdyby nebylo mě, nikdy by neumřeli.

Po osmnácti týdnech se mi růst zastavil a já navždy zůstanu osmnáctiletý. Asi rok jsem bydlel v domě rodičů. Jelikož jsem byl poloupír, potřeboval jsem i lidské jídlo, a tak jsem si bral zásoby peněz, co měli rodiče schované v domě, a jídlo si kupoval. Také jsem potřeboval spánek. Když jsem byl ještě novorozeně, krve jsem potřeboval hodně, ale postupem času míň a míň. Když jsem přestal stárnout, tak mi krev stačila tak jednou do měsíce. Také mě překvapilo, že čím starší jsem byl, tím míň mi chutnala lidská krev. A největším překvapením bylo, když už jsem nestárnul, normálně mi smrděla. Ano smrděla. Lidé mi sice voněli, ale ne jako jídlo. Stejně jsem se lidmi nikdy živit nechtěl, tak mi toto velmi pomohlo v sebeovládání. Vlastně jsem ohledně lidské krve žádné nepotřeboval, když mi nechutnala.

Jednou, když jsem byl na lovu, jsem potkal Carlislea. Divil se, když mě viděl lovit, přitom jsem nebyl upír. I když to byl cizí upír, nějakou záhadou jsem mu od prvního okamžiku věřil a svěřil jsem se mu s mojí minulostí. Když jsem mu řekl, kdo jsem, nejdřív byl překvapený, ale potom mi nabídl, že mohu žít s ním. V té době byl také sám a společnost by se mu líbila. A tak jsem si vzal pár svých věcí z domova, náhrdelník po matce a kapesní hodinky po otci jako vzpomínku na své rodiče a vyrazil s Carlislem.

Postupem času se k nám přidali ostatní členové rodiny. Esme našel v nemocnici, kde se do ní na první pohled zamiloval. Proměnil ji a od té doby žila s námi. Jednoho dne narazil na ulici na zmlácenou a znásilněnou Rosalie. I přes to, že byla celá od krve, byla nádherná. Carlisle doufal, že když ji promění, zamiluji se do ní, ale to se nestalo. Když byla upírka, byla sice ještě krásnější, ale my jsme k sobě vždy pocítili jen sourozeneckou lásku.

Po čase si Rose našla Emmetta. Ten byl v lese napaden medvědem a Rose se do něj na první pohled zamilovala. Chtěla ho proměnit, ale bála se, že se neudrží, a tak ho donesla za Carlislem a ten ho kousl. No a jako poslední se k nám přidali Alice a Jasper.  Od té doby jsme žili jako rodina. I když jsem byl jiný, brali mě jako sobě rovného, za což jsem byl rád. Emmett si sice ze mě někdy dělal srandu, že nejsem tak silný jako oni, vidím hůř a smál se mi, když jsem jedl lidské jídlo, ale bylo mi to fuk. Začali jsme žít jako lidé.

Carlisle dál pracoval jako doktor. Esme si našla zálibu v rekonstruování a restaurování domů, bytů a různých památek, takže měla také práci. No a my pro lidi adoptované „děti“ jsme začali chodit na střední a vysokou. Sice jsme se každých pět let museli stěhovat kvůli stárnutí, ale to nám nevadilo. Bohužel po čase mi začalo něco chybět. A to byla láska. Ne sourozenecká nebo rodičovská, té jsem měl až až, ale ta partnerská. Ještě jsem nepotkal žádnou dívku, do které bych se zamiloval. Ano, spousta dívek se mi líbila, bohužel jsem se do žádné nezamiloval. A když jsem viděl svojí rodinu, jak každý má svou lásku navždy, začalo mi to být líto. A k tomu ještě moje čtení myšlenek. Oni na rozdíl ode mě nemůžou spát, a tak v noci dělají něco jiného a hádejte co. Takže když jsem se někdy v noci probudil, slyšel jsem rámus a hlavně vzdechy ze všech pokojů. Přes den na to pak obě polovičky myslely a to bylo ještě horší. Sice se snažili si myšlenky chránit, ale vždy jim něco uniklo. Nezlobil jsem se na ně za to, ale příjemné mi to také nebylo. A tak jsem se rozhodl pro radikální řešení.

Rozhodl jsem se na čas odejít. Chci na chvíli žít sám. Teď bydlíme ve Forks. To je město, kde sluníčko svítí tak pětkrát do roka a popravdě už mě deprimuje bydlet pořád někde, kde je pořád zataženo. Chápu, že oni na slunce nemůžou, ale já jako poloupír ano, protože pro lidské oko vypadám normálně. Ale upír pozná, že se na sluníčku trochu lesknu. Vybral jsem si město Magic City. Koupil jsem si tam dům na pláži, a když budu potřebovat na lov, tak je tam hodně lesů s vysokou zvěří. Pro mě naprostý luxus. Také jsem si změnil příjmení z Cullen na mé pravé příjmení Masen.  Včera večer jsem to oznámil rodině. Snažili se mi to rozmluvit, ale marně. Už jsem prostě rozhodnutý. Dnes ráno jsem si zabalil vše nutné, vzal si náhrdelník a hodinky po rodičích a i s kufry se vydal ke dveřím.

„Edwarde, jsi si jistý, že je to správné?“ ptal se mě Carlisle. I pro něj to bylo těžké. Bral mě jako syna. Prvorozeného syna a teď od něho odcházím.

„Carlisle, jsem si na sto procent jistý. Potřebuju změnu od toho stereotypu a taky se chci zkusit postavit na vlastní nohy. A navíc, přece vás neopouštím navždy. Můžeme si volat a chodit na návštěvy. A za pár let, až mě to samotného omrzí, se k vám zase přidám,“ snažil jsem se jim to vysvětlit, jak si to představuji.

„Dobře tedy. Nedáváme si tady navždy sbohem. Určitě se budeme vídat. Existují také mobily a e-maily. Ne?“ snažil se Emmett uklidnit atmosféru. A nějakým zázrakem se to povedlo. Alice s Esme přestaly brečet a najednou Alice dostala vidění. Bohužel se mi nepovedlo jí ho přečíst, protože okamžitě začala myslet na loňskou módu z New Yorku. Pak se začala usmívat takovým zvláštním způsobem, kterým se vždy usmívá, když vidí něco, co se jí moc líbí. A tímto úsměvem se teď dívala na mě.

„Alice? Když se vždycky začneš takhle usmívat, něco se stane, a proč si mi neukázala tu vizi?“ ptal jsem se nabručeně, protože mi vadí, když mi něco tají.

„Neboj se, bratříčku, velmi brzy to zjistíš a myslím, že ten tvůj odchod ti jenom prospěje. Věř mi,“ odpověděla mi má sestřička a šibalsky se na mě usmála a k tomu na mě mrkla. Vůbec nic jsem nechápal. Nejdřív tady brečí, abych nikam neodcházel, a potom mě v tom sama začne povzbuzovat? No něco mi říká, že s tím má něco společného ta vize, kterou viděla. Hmm… Nechám to být. Stejně řekla, že se to brzy dozvím.

„Takže už je na čase abych šel, jelikož mi za hodinu letí letadlo,“ oznámil jsem své rodině. Naposledy jsem se s nimi rozloučil a vydal se na cestu, která mi změní život.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - Prolog: