Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci

15.12.2009 (18:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4848×

LNB- 1. kapitola

Smrt ti už vzala dech, však krásu ne. Tvá krása smrti ještě vzdoruje

A její korouhev ti rudě žhne

Na rtech a na tvářích. Smrt na nich ještě

Svůj bílý prapor nevyvěsila.

(Romeo a Julie-W. Shakespear-

úryvek z překl. M. Hilského)

Těžko říct, jak bych asi žil, kdybych ji nepotkal. Těžko říct, jak bych snášel tuhle situaci, kdybych nezjistil tu podobu mezi nimi. Stál jsem jako sloup před těmi dveřmi a sbíral odvahu ji zase vidět. Bylo to jako zázrak, ale zároveň ten zázrak měl i své chyby…

Nevím, jak převyprávět to, co mě na ní nejvíc zarazilo, ale nejspíš začnu svou minulostí, ladně- což pro mě znamená taky velice rychle- přejdu do nedávných věcí, které se staly a ukončím to v přítomnosti… nebo v tom jednoduše budu pokračovat a basta.

Zavřel jsem víčka a pohroužil se do vzpomínek, které mi budou vypáleny do srdce, protože já nezapomínám.

Jen jednu věc než začnu… Bells… chybíš mi…

Bylo krátce po roce 1845. Ulice v Chicagu zapáchali lehce po koních a všude se vznášel kouř z továren. Lidi prostě nemůžou přestat spěchat kupředu a technologie se vyvíjela zároveň s jejich touhami- být něco víc.

V té době, kdy jsem byl stále člověkem, jsem ji potkal. Byla krásná, milá… Moji rodiče ji schvalovali všemi deseti a já byl nadmíru šťastný. Byla přesně taková, jakou jsem si přál mít ženu. Hodnou, srdečnou a hlavně aby mě milovala. Byla dcerou významného vědce a ve městě měli- stejně jako my- dobrou pověst. Prostě páreček k pohledání a hrdličky se z nás vyklubaly.

Jmenovala se Anabella. Usmál jsem se na svém křesle v bytě a ponořil se do vzpomínek.

Ladně jsem jí pomohl nastoupit do kočáru a políbil jí ručku, kterou měla v bílé rukavičce. Usmála se na mě a její čokoládové oči se zaklenuly do mých.

,,Tak, snad se uvidíme zítra, pane Masone,‘‘ promluvila svým něžným hláskem.

,, Edward, Bello, pro vás jsem už dávno Edward.‘‘  Skousla si spodní ret a začervenala se. I v té tmě jsem to viděl. Byla tak roztomilá. Už přes měsíc jsme si posílali vzkazy a rodiče nám začali chystat zásnuby.

,,Opatruj se mi Edwarde, má lásko,‘‘ vydechla a rychle mě políbila na hřbet ruky. Celá se chvěla. Měl jsem chuť ji vzít do náruče a celičkou ji zlíbat, ale nemohl jsem. Ještě ne.

,,Nemůžu se dočkat dne, kdy budeme svoji.‘‘ Naposledy jsem jí stiskl ruku a pokynul kočímu, aby vyjel. Luna už byla v půli cesty oblohou- to znamenalo, že je půlnoc… nikdy jsme tak dlouho spolu nezůstávali.

Dnes jsem jí hrál na klavír, zatímco ona klidně seděla vedle mě v krásných modrých šatech a zasněně poslouchala. Povídali jsme si o každé možné hlouposti a smáli se. Byla tak dokonalá, když se usmívala. Věděl jsem, že je jiná, ale to jsem netušil, že mé srdce k ní vzplanulo láskou.

Koukal jsem na kočár, který mizel v dálce, když se najednou kůň splašil. Kočí zařval a vše se rozjelo šílenou rychlostí. Rozběhl jsem se k místu. Kočár se převrátil na střechu a vše okolo se jako mávnutím proutku zakrylo do mlhy. ,,Bello! Bello!‘‘ Křičel jsem a postřehl tmavé vlasy.  Když jsem došel blíž v hrůze jsem sledoval jednu z nejděsivějších scén na světě.

Bellu měla v náruči krásná, hnědovlasá žena. Bella s vytřeštěnýma očima zírala na oblohu a zdálo se… že je mrtvá.

,,Ne! Zmiz! Vypadni od ní!‘‘ Křičel jsem a ohnal se po té ženě. Ta ke mně zvedla svoje krvavé oči. Rty i bradu měla potřísněnou krví a já se zděsil. Panebože! Upír! Zase se přisála k Belle a já do ní začal bušit. ,,Zmiz zrůdo! Nech ji na pokoji! Ne! Nech ji! Vem si mě!‘‘ Slyšel jsem, jak polyká její krev a dokonce cítil, jak z Belly vyprchává život. Hledal jsem cokoliv, čím bych mohl tu bestii praštit.

Zrak mi padl na mrtvého kočího a urvané řemeny, kterými byl kůň spřežen. Upírka se odtrhla od mé milované Anabelly a pustila její tělo. Rychle jsem ji zachytil do náruče a padl s ní na kolena. ,,Bello, Bello, prosím, probuď se.‘‘ Žadonil jsem a snažil se najít i tu nejmenší naději, že přežije..

,,Máš to zbytečný, ta se už neprobudí. Leda že bych vynechala pár kapek, ale na to je moc suchá. Voněla krásně.‘‘ Usmála se zasněně potvora a sklonil hlavu. Byla mrtvá…

Vdechoval jsem stále její lehký parfém, který jsem jí daroval k narozeninám a vzlykal. Proč? Proč ona! ,,Oh, jak jsem nezdvořilá, jmenuju se Sofie a ty jsi-?‘‘

,,Proč! Proč ona!‘‘ rozkřičel jsem se na ni.

,,To je dobrá otázka,‘‘ pousmála se. ,,Mám nápad, dám ti čas o tom popřemýšlet. Za pár let se vrátím, jen jednu maličkost, abych tě mohla najít.‘‘ V černočerné tmě se zaleskly její bělostné špičaté zuby a pak mě doslova upalovali zaživa.

Když jsem se probudil, byl tu pro mě připravený nový svět. Svět, který jsem správně neměl poznat. Neměl jsem se nikdy zjevit tady, vidět v takové dokonalosti, pohybovat se v takové rychlosti a existovat v takové kráse…

,,Ahoj Edwarde, já jsem Carlisle a tohle je má žena Esme, neboj se, všechno ti vysvětlíme…‘‘ Začal můj doktor, kterého jsem znal z mých občasných nachlazení.

Dalo by se říct, že tak nějak jsem se začal potloukat světem. Světem, který byl tak jiný, tak… nemožný, že je těžký tomu všemu uvěřit. Veškerá moje přání byla zmařená. Veškerá láska zadupaná hluboko pod zem. Veškerá touha žít, mít rodinu a jako starý vrásčitý dědeček zemřít se rozplynula v mlhu.

Cítím se prázdný. Jak jen to přirovnat? K čemu? Plíce? Kdy se člověk dusí a nemůže nabrat dech. Lápáte zuřivě po vzduchu, který se záhadně vytratil a do těch váčků v hrudi se vám zařezávají žiletky… asi tak nějak… Plíce nemůžou existovat beze vzduchu a nač by byl vzduch, kdyby tu nebyl nikdo, kdo by ho potřeboval? Dal by výpověď a pak si hleď svýho.

Roky plynuly a nastal rok 1945. Potřebuju nějak zatlouci čas. Nekonečný čas, který mi byl vnucen. Já se o to neprosil. Neprosil jsem se o nesmrtelnost

,,Carlisle?‘‘ Rozlehl se můj hlas po celém domě a během chvilky stál naproti mně v kuchyni. ,,Co se děje, Edwarde?‘‘ ,Ta zlomenina se začala zahnisávat. Budu jí muset ten hnis vyříznout‘ Myšlenkami byl vždy v nemocnici a tak mě to napadlo.

,,Chci pracovat v sanatoriu pro duševně choré. V blázinci.‘‘

Komentáře, kritiku, máme v téhle povídce pokračovat?

Vaše Niki311 a Nef

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci: