Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 12

04.01.2010 (08:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2626×

12.

I třeba zaklínat jej budu.-Romeo,

vrtochu, blázne, strasti, milenče!

Zjev senám v podobenství vzdechu: vyslov

jediný rým, a budu spokojen:

zavzdychej-Achych! Vyřkni- slast a vlast…

( R a J z překladu J.Čejky)

,,Miluju tě…‘‘zopakoval jsem omámeně.

,,Tiše, nic neříkej,‘‘ upozornila mě a já nechápal, proč. Mátla mě. Dokonale mě mátla a mě to bylo jedno. Podívala se oknu a sledovala měsíc. Kulatý lehce nažloutlý měsíc v úplňku, který se nechával převálcovávat znovu a znovu mraky. Hvězdy okolo něj tančily a odrážely se v jejích očích. Světlo párkrát unaveně zamžikalo v místnosti, než úplně zhaslo.

---

Mlčky ležela v mé náruči a usmívala se. Když se na její kůži objevila husí kůže, přitáhl jsem deku a zabalil jí do ní.

,,Ty tu budeš?‘‘ zašeptala, jako kdyby se bála překazit tuto chvíli.

,,Dnes ano i ne.‘‘

,,Jakto?‘‘

,,Budu muset na dva dny zmizet.‘‘

,,Jako přelud? Proč? Kam?‘‘

,,Ano, jako přelud,‘‘ zasmál jsem se.

,,Musím něco udělat, víš?‘‘

,,A co?‘‘ nedala se.

,,Ptáš se jako dítě, víš o tom?‘‘

,,Jak se ptají děti?‘‘

,,Jako ty. Ptají se na vše až pak doženou toho druhého do slepé uličky, a náhle neví, co má na danou otázku odpovědět, protože se díky první osobě do toho tak zamotal.‘‘

,,Zamotal ses do toho asi pořádně, že ano?‘‘ zasmála se a propletla naše prsty. ,,Jsi ztracený v bludišti, nemůžeš najít východ, protože tě stále něco honí a ty se bojíš, že tomu nestihneš uniknout. Ale Edmunde, nemůžeš utéct přede vším.‘‘

,,Co když ano?‘‘ vydechl jsem blízko jejího obličeje.

,,Je to zbytečné, zase si tě to najde,‘‘ usmála se smutně a sklopila pohled.

,,Nenajde, já tomu nedovolím, aby mě lapilo.‘‘

,,Teď se chováš ty jako dítě, gazela přece taky neuteče gepardovi, který ji pronásleduje a je trpělivý.‘‘

,,A co když jsem já ten gepard?‘‘

,,Co jsem v tom případě teda já? Vzduch? Vzduch, který nasáváš do nozder a rozechvíváš ocasem? Či snad ta gazela, která ti podlehne? Kterou rozdrápáš na kusy, aby ses mohl nasytit jejím masem?‘‘ Zavrtěl jsem hlavou a položil prst na rty.

,,Ty jsi můj život. Ten sladký živůtek, který je tak vrtkavý a já si tě musím hlídat, aby mi tě nikdo nevzal.‘‘

,,Co je život a smrt? Vždyť člověk zakusí obě, ale z jedné neprocitne.‘‘

,,Proč mluvíš o smrti?‘‘ hned jsem celý zesmutněl. Znal jsem skutečnost- ona časem zestárne a zemře, zatímco já… budu žít navěky.

,,Vždyť každého to potká! Zvířata, lidi, mě i tebe! Není nic jednoduššího.‘‘

,,A co kdyby mě smrt neměla potkat?‘‘

,,Cože?‘‘ vyhrkla a odtáhla se.

,,Ne, jen uvažuju.‘‘ Je to blbost. Kdybych uvažoval o nesmrtelnosti během lidského života, zastřelil bych se. Radši to, než věčné zatracení.

,,Strach. Edmunde, tohle mi nedělej. Strach má odpornou podobu.‘‘

,,Jakou?‘‘ byl jsem rád, že jsme odbočili od tohoto tématu. Tématu života a nesmrtelnosti.

,,Je skrčený v koutě. Třese se jako osika. Všichni na něj křičí, bijí ho a nenávidí. Oči má panicky rozšířené, rty se chvějí a po pobledlých tvářích kanou kapky slz. Mám z něj husí kůži, když se ke mně přiblíží, ale vím, že je tu stále se mnou a vyčkává na svou chvíli.‘‘

,,Už je pozdě,‘‘ zašeptal jsem. Přikryl jsem jí zase do deky a lehl si vedle ní. Je tak jiná. Tak jiná oproti ostatním a přesto tak…dokonalá. Její mysl je pro mě skrytá jako poklad. Nenechává mě ani minutu klidným, ale přesto se cítím nádherně. Vzal jsem neposedný pramínek vlasů a zastrčil jí ho za ucho.

,,Proč musím spát?‘‘

,,Abys nabrala sílu.‘‘

,,A jak ji nabíráš ty?‘‘ Co kdybych jí měl nevyčerpatelné množství?

,,Já jí mám hodně.‘‘

,,Nevíš, jak by jsi mi jí mohl předat, abych nemusela spát?‘‘ zeptala se roztomile.

,,Nevím…‘‘ Kdybych mohl, tak ti dám vše, nač ukážeš. Kdybys ukázala na měsíc, nějak bych se k němu dostal, nebo lanem ho přitáhl k tobě. Ukázala by jsi na nějakou zemi, nebo rovnou kontinent a hned bych hledal způsob, jak ti je dát. Požádala by jsi mě o mé srdce… to jsem ti už dal, lásko…

,,Dobrou noc Edmunde.‘‘ Objala mě okolo hrudi a líbla na odhalenou část.

,,Dobrou Bell.‘‘ Zašeptal jsem a začal zase pobrukovat melodii...

Kdyby měl nastat konec, chtěl bych poslední chvíle strávit s ní. Kdybych měl odejít, chtěl bych ji naposledy vidět a políbit na sladké rty. Kdybych si měl vybrat, zda ji zabít, nebo přeměnit, nevěděl bych si rady. Nechci, aby anděl se stal ďáblem, vyvrhelem. Zasvětit život na bázi zabíjení jiných… to se mi nezdá správné. Ale jsem sobecký. Ta sobeckost mi nedovoluje ji zároveň nechat na pospas věku a smrti… Jsem na křižovatce, ale nikdo mi nemůže poradit, jakým směrem se vydat. To musím určit sám.

Políbil jsem jemně Bell na tvář a lidským tempem se snažil dostat z jejího příjemného objetí. Něco zamumlala a vyhrnula nohou deku. Polkl jsem a zamrzl. Zvedla nohu a objala mě jí okolo stehen.

Povzdechl jsem si, takhle se z jejího sevření nedostanu. Celá se překulila na mě a hlavu si položila na mou hruď. Vyšpulil jsem rty, jako kdyby mi to mělo pomoct v myšlení.

Opřel jsem si hlavu o zeď a rezignovaně čekal na probuzení krásky. Divil jsem se, že jí nedrkotají zimou zuby, ale zároveň jsem si užíval to dokonalé teplo. Zahřívala svým tělem to mé a já kdybych mohl, tak blahem vrním. Prsty stále ťapkala nevědomky po mém břiše a hrudi a pomalu oddechovala. Všiml jsem si, jak noční obloha mění barvu. Opary slunečního světla se chtěly vydrat ven.

Anděl na mé hrudi se lehce zavrtěl a já zasténal, když se dotkla jisté partie. Myšlenky se hádaly, kolik milimetrů látky nás od sebe dělí. Mé roztoužení od jejího klínu. Rychle jsem zatřásl hlavou a zaměřil se na skleničku s vodou na stole. Voda je průhledná, za lidského života chutnala svěže…a  s lehkými bublinkami lechtala v hrdle.

,,Edmunde?‘‘ zašeptala.

,,Jsem tu Bell,‘‘ zašeptal jsem a mírně zaskuhral, když zase přejela klínem o tu část.

,,Co tu děláš?‘‘ zeptala se rozespale a zívla. Otočila ke mně tvář a pousmála se.

,,Chtěla jsi, abych zůstal, tak jsem tu…‘‘ usmál jsem se a lehce ji políbil. ,,Ale za chvíli budu muset odejít.‘‘ Můj hlas zněl zklamaně- i já jsem byl.

,,Ne, ještě ne…‘‘ zamumlala a přitiskla se blíž ke mně. ,,Nechci, abys někam šel, co kdyby ses nevrátil? Co bych si počala?‘‘ Ruce mi pevně obmotala okolo krku a nohy okolo pasu. ,,Zapomněla by jsi. Bell, škrtíš.‘‘ Člověka by zabila, ale mě ne… Okamžitě uvolnila stisk a pousmála se.

,,Ups,‘‘ skousla si spodní ret a vysloužila ode mě další polibek. ,,Proč mi to to ráno dělá? Kdybych nebyla zavřená tady, zaběhnu támhle za kopec za jitřenkou, aby ještě na nějakou chvíli zalezla.‘‘

,,A jak vypadá jitřenka?‘‘

,,Je hodně veliká,‘‘začala, ,,pohled na ni šíleně pálí a aby tě slyšela, tak musíš křičet, protože je hodně stará. Celá září chvíli krvavě, pak přejde do oranžové a nakonec zlatou. Je na svůj věk opravdu krásná.‘‘

Zase jsem si ji přitáhl výš k sobě a políbil. ,,Stejně bych někdy jít musel. Čím dřív půjdu, tím dřív se vrátím.‘‘

,,Slibuješ?‘‘

,,Na celičký kulatý svět.‘‘ Její obličej se rozzářil a rychle se posadila.

,,Tak honem, abych tě měla co nejdřív zpátky,‘‘ vydechla a já ji rychle chytil za ruce. Seděla obkročmo na mě a šaty se jí lehce odhalovaly.

,,Kampak skáčeš lásko?‘‘zasmál jsem se a překulil rychle pod sebe. ,,Ty budeš ještě spát, protože je moc brzo.‘‘

,,Ale-‘‘ zavrtěl jsem hlavou a přejel rty po jejím krku. ,,Myslíš, že mě spánek uchrání před tvářemi, dokud to nebudeš?‘‘

,,Útočily na tebe tváře?‘‘ zvedl jsem překvapeně hlavu a ona se lišácky usmívala.

,,Stále dokolečka útočí, tak už jdi, prosím! Jinak se nikdy nedočkám a než se mi vrátíš budu o desetiletí starší!‘‘ Vyskočil jsem  a otevřel dveře.

,,Bell, tak až v pondělí.‘‘

,,Dnes je sobota, za dva dny,  brzo ráno v pondělí,‘‘zazubila se na mě a já otočil hlavu a odskočil kousek ode dveří. Stál tam ředitel

,,Edward Hale,‘‘ zamračil se a pokynul, abych vyšel z pokoje. Kolečka v hlavě mi šrotovaly a varovný nápis blikal do dálky- M.A.L.É.R…

,,Pane,‘‘ začal jsem hned a polkl jed v ústech.

,,Právě volal váš otec, prý potřebujete ještě o tři dny více,‘‘ pořádně se zamračil a já v myšlenkách zaskučel. Pět dní! Tak moc?

,,Neřekl vám důvod?‘‘ zeptal jsem se opatrně.

,,Ne, a já pevně doufám, že poté budete tady a pečovat o svoje svěřenkyně. Platit vám za tu dobu, co tu nebudete, nebudu. Mariina matka přijde v pondělí na další návštěvu. Ve středu k večeru, kdy by jste se měl vrátit se tu ukáže její bratr. Z toho mám menší obavy.‘‘

,,Proč? Je snad její bratr nebezpečný?‘‘

,,Ne, ale patří mezi výbušné lidi. Je psychicky labilní, ale ne natolik, aby ho šoupli k nám.‘‘ ,,Prosím?‘‘

,,Minulý týden měl potyčku s partičkou nafoukaných chlapců z jedné čtvrti.‘‘

,,Jaký k tomu měli důvod?‘‘ vydechl jsem hned. Dychtil jsem po tom, znát pravdu.

,,Na to se ho musíte zeptat sám, ale povídali něco o ní. Je to jeho slabé místo.‘‘ On je sotva o rok mladší a tak výbušný? Slušně jsem se s ředitelem rozloučil a vyšel normální chůzí ze senatoria. Tam už na mě čekal černý mercedes…

(Přiblížení doby, ve které se příběh odehrává- menší ukázka, čím se tehdy jezdilo)

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 12: