Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 22

15.01.2010 (07:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2277×

LNB

Druhá část

Pohled Jaspera Whitlock

> Mary Alice Brandon<

22.

>Ty hvězdy jsou nádherné- jsou to hvězdy? To co září tam nahoře na obloze? Kde to vlastně jsem? Co to je? Mám strach. Jsou tu všude kříže a neuvěřitelný puch... Slyším! Slyším! Já vidím! Já myslím...ale kdo vlastně jsem? Nazývám se já, ale má paměť nezná jméno...<

Léta Páně 1861, Texas, Severní Amerika.

Nasupeně jsem si povzdechl a setřel si kapky potu, které se mi líně táhly po tváři. Spalující Texaské slunce bylo přímo k zešílení. Prach se mi usídloval na  obličeji a nepříjemně ho stahoval.

,,Další!‘‘ zavrčel muž z dálky a já se podíval před sebe. Od malého stolku s mužem, vedle něhož stál voják se táhla ještě dlouhá fronta, ale ne taková, jaká byla téměř před půlhodinou. Mnozí už to vzdali a radši se usadili do stínu, aby se dočkali noci, kdy už nebude zlatavý kotouč tolik mučit, ale zdálo se to být zbytečné. Mírné světlé strniště, které se mi za dva dny utvořilo, mi dodávalo jistotu, že mě přijmou do regimentu. Snažil jsem si dodat kuráž tím, že jsem v mysli stále opakoval svůj falešný věk. Dvacet, dvacet. Jaspere je ti dvacet! Ne osmnáct!

Nikdy v životě jsem snad nebyl tak nervózní. ,,Další!‘‘ozvalo se zase a já udělal další krok vpřed. Už jen pětatřicet lidí. Povzdechl jsem si a odflusl na zem, jako pravý texaský chlap. Připadalo mi to dětinské, ale neměl jsem na výběr.

Přemýšlel jsem nad svou ubohou matkou, která vždy s nádherným úsměvem kuchtila doma a starala se o mladšího bratra. Měla dlouhé, špinavě blonďaté vlasy a hluboké karamelové oči. Byla to podivná směsice hnědé a žluté…

Vzpomínal jsem na svého bratra Ryana. Malého, usměvavého parchanta, který mi po práci u otce na farmě, přinesl hrnek vody a rázem na mě vylil. Jeho zlatavé vlasy v prstencích a s ďábelským kukučem mě donutili vždy se nad tím zasmát.

A nakonec na svého otce. Vždy večer před večeří mi s úsměvem připomínal: ,,Máš charisma synu, neboj se ničeho.‘‘

Otec byl farmář. Nechtěl být jako děda- starý skrblík téměř bez srdce a radosti ze života. Byl vyvržen z rodiny a díky matce máme alespoň tohle.Jeden dům, stáj s koňmi a pole, které dosud nic neplodilo. Lopotili jsme se na tom velkém poli takovou dobu… od rána do večera jsme orali, zasévali, kosili a přesto jsme se dokázali smát. Na oběd přišla moje matka a podala nám jídlo, otec jí obtočil paže okolo pasu a s láskou ji políbil. Byli jsme jedna velká,šťastná rodina.

,,Další!‘‘

Už jen deset lidí. Sklopil jsem pohled ke svým zaprášeným botám, snažíc se nevzpomínat na to, co se stalo předtím, než jsem utekl… Ale vzpomínkám člověk nezabrání… je to zbytečné.

Jaspere, synu, zaběhni rychle do stáje, budeme potřebovat Lízu,‘‘ křikl na mě táta z kuchyně. Rychle jsem se vyřítil z domu a běžel pro Lízu. Byla to stará kráva. Nejlepší léta měla za sebou, ale i tak stále čilá a silná. Pomáhala nám s orbou a dříve, když byla mladá, dávala i mléko. Mléko pro Ryana. Vždy jsem si z něj kvůli tomu utahoval.

,,Další!‘‘

Jako každý den jsme s otcem pracovali na poli. Slunce žhnulo nad našimi hlavami, bučení krav a dusot koňských kopyt byla ale každodenní rutina. Zapřel jsem se zase do rýče, když se ozval výkřik a pláč.

Podíval jsem se rychle na otce, ale ten si asi ničeho nevšiml. Asi na mě má ten zlatý kotouč špatný vliv. Táta si vesele něco pobrukoval a já se s jeho melodií v hlavě dal zase do práce. ,,Victore!‘‘ zařvala matka a vtom vše utichlo. Vyděšeně jsem vyskočil a táta přestal s pobrukováním. Táta se zamračil a naznačil mi, abychom se šli podívat do domu, co se děje. Cítil jsem z něho obavy. Bylo na něm vidět, že něco není v pořádku a on to cítí. Šel přede mnou a pomalu otevřel dveře. Zaslechl jsem v dálce dusot koní, ale usoudil jsem, že je to nejspíš ze stájí.

,,Ne! Ne! Ne!‘‘ vykřikl otec a zmizel v domě.

,,Rachel!‘‘ křičel v domě a já vběhl za ním. Vše mi spadlo z rukou a krev mi v žilách ztuhla. To, co jsem viděl, se nedalo popsat. Zíral jsem na otce, jak spěchá pro židli a nůž.Viděl jsem, jak se s pomalým kolébáním pohybují nohy mého bratra a matky sem a tam v úrovni mých očí...

,,Pitomče! Dělej něco! Odřízni je!‘‘ křičel táta a odřízl matku z trámu. Chytl jsem ji rychle do náruče a bratra taky. Otec padl vedle mě a začal třást jejich těli. ,,Dělej! Rachie! Dělej! Nenechávej mě tu!‘‘ prosil se slzami a kolébal se s ní v náručí. Nikdy jsem neviděl zlomenějšího muže. Matka měla v klíně krev, stejně jako na tváři, ale ty stopy…stopy po laně na krku už nikdy nezmizí… Moje mysl byla… prázdná.

Strhl jsem Ryanovi z krku oprátku a přitiskl tvář k jeho dětskému hrudníčku. Srdce nebilo! Začal jsem stlačovat jeho hrudník, jako kdyby se snad topil a z jeho úst se měla vyřinout voda, ale nic se nedělo.

,,Další!‘‘

Byla to jedna z nejodpornějších věcí, které jsem kdy viděl.

Otcova bolest... ničilo mě to. Vraždilo zaživa a nemohl jsem zcela normálně uvažovat. Věděli jsme, že to udělali ti z jihu. Věděli jsme, kdo to byl a já měl jasný cíl. Porazit je. Půjdu do války a je mi vše jedno.

Dva malé kříže před našim polem byla poslední známka otcovy snahy- ať se jednalo o cokoliv. Dům i stáje explodovaly, když jsme z něj vyšli.

Nic nemělo větší smysl, než jít o války a je mi jedno, že jsem na to mladý. Otec se o dva týdny po matčině a bratrově smrti utopil. Zpil se do němoty a spadl do nádrže s vodou...

Nic nezůstalo. Nic a mé svědomí zmizelo s nimi. Přestal jsem věřit v boha. Přestal jsem věřit ve spravedlnost. Ti muži si zasloužili smrt a já jim ji dopřál stejným způsobem, jako oni mé rodině. Tehdy, kdy jsem přišel o minulost, mi bylo šestnáct. Byl jsem svým způsobem ještě chlapec, ale moc dobře jsem věděl, co je nenávist, smrt a touha po pomstě.

,,Další!‘‘ Předstoupil jsem před otylejšího muže a podíval se mu do očí. ,,Jméno, věk,‘‘ zavelel a tváře měl ušpiněné prachem.

Byl to postarší chlapík- asi třikrát starší než já. Pot se z něj řinul jako ze mě a

,,Jasper Whitlock, dvacet let.‘‘

,,Zařaď ho do Konfederační, vysoký, svaly má,'' mumlal ke svému kolegovi. ,,Vydržíš toho hodně hochu?‘‘ Povýšenecky si mě přeměřil, ale pak znejistěl.

,,Vydržím vše, pane.‘‘

Zařadili mě do skupinky mužů od dvaceti po třicet. Byli to nováčci. Stejně jako já. Nezkušení, ale s kuráží hlupáka.

Sledoval jsem, jak se ostatní, starší, vojáci se pohybují a chovají.

,,Co tak vejráš? Dělej!‘‘ pokřikl na mě jeden zarostlý chlapík a vrazil do náruče oblečení. ,,Obleč si to, za pět minut nástup na cvičišti,‘‘ zavrčel a odstrčil směrem k nějakému stanu. Nevadilo mi to. Očekával jsem podobné chování. Člověk si nikdy nemůže vybrat. Jsme podřízeni osudu.

Každá den jsem dřel jako kůň. Už jsem celkem chápal naši krávu Lízu. Jednotvárnost těchto dnů mě nutila, aby mi splývaly dohromady. Je snad pondělí? Nebo pátek? Léto, zima? Nevím.

Nepoznali, že mi je pouhých osmnáct. Byl jsem vysoký, to ano, to, co jsem zažil mi vštípilo do tváře určitou grimasu, která mě činila starším a nepoznaným charismatem jsem působil důvěryhodně.

Konfederační armáda byla nová. Mizerná organizace všeho byla jen malý problém, oproti tomu, že neuměli ani vystřelit z pistole. Seděli a dělali ze sebe důležité osobnosti.

Jídlo bylo odporné, stejně jako vše okolo. Hrachová kaše s krajícem chleba a zbytky od generálů. Nemohl jsem si už ale vybrat. Rozhodl jsem se tak sám. Moje volba- moje vina. Už z toho nemohu vinit rodiče ani bratra.

Muži byli povrchní a po nocích jsem musel poslouchat jejich chrápání- nebo hůř, to, jak si užívají.

Ubohé ženy. Nevinná, křehká stvoření, která se neumí těmto prasatům ubránit.

Svědomitě jsem se cvičil, mučil své tělo, abych byl silnější a měl větší výdrž. Ostatní polehoučku odpadávali, ale já byl stále na místě a poslouchal rozkazy. Hlad, který jsem pociťoval při výcviku mi pomohl vyčistit si mysl a zbystřit smysly. Dokázal jsem být…lepší než ostatní. Mnohem lepší.

Začínal jsem si pomalu všímat toho, jak na mě lidé pohlížejí. Poslouchali mé nápady, i když nebyly nijak inteligentní, byly jednoduché, stručné a účinné. Naučil mě je otec dokud- nesmím vzpomínat. Okřikl jsem se smutně.

První bitvu, kterou jsem vedl byla u Galvestonu. Bitva se tomu říkat nedalo. Bylo to to nejubožejší, co mohla válka poskytnout. Spíš šarvátka. Snad jsem někde v koutku mysli doufal, že mě někdo zabije, ale já chtěl ze sebe hlavně vyprovodit ten vztek, který jsem v sobě tak dlouhou dobu dusil. Za vraždu mé rodiny... všeho... za ztrátu života...

Vrhal jsem se po každém vojákovi, dobíjel pušku, máchal mečem a nechával průchod zuřivosti.

S válečným výkřikem jsem vrazil poslednímu vojáku do hrudi kudlu a sledoval ledově jeho bolestný výraz. Pomalu padl na kolena. Zíral na mě a já cítil k tomu muži ten odpor. Odpor, který si vysloužil, protože patřil k těm, kteří zabili mou rodinu. K jižanům. Chtěl jsem, aby si mě každý, koho jsem zabil, pamatoval. Byla to jen čistá živočišná nenávist.

Vytrhl jsem mu s mlasknutím z těla dýku a otřel si ji o kabát. Rukávem jsem si setřel jejich krev z obličeje.

Jen tak tak jsem se dostal zpátky do regimentu. Byl jsem unavený, ale šťastný.Dobelhal jsem se se zbytkem do tábora a padl na první židli, kterou jsem viděl. Marty- vysoký, černovlasý muž, který mě hlídal- se začal smát a poškrábal se na hlavě.

,,Chceš rum?‘‘ zasmál se a odplivl.

,,Rum, kořalku, vodu a karty.‘‘ Marty propukl v ještě větší smích. Sehnul se a pomohl mi na nohy.

,,Tak pojď majore.‘‘

,,Major?‘‘ vyhrkl jsem překvapeně.