Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 26

23.01.2010 (15:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2254×



3.Část

26.

Ručička času hlídá si zvon.

Ciferník důstojně nezměněn

Dohlíží na souhru míjení.

Pomine úspěšně zrod i skon.

Časem je každý  z nás odměněn

Podstoupit směšnému hájení.

(Úryvek- Citlivá bestie- Aďan Á.)

(Menší připomenutí minuslosti:)

,,Doufám, že jste zadaný,‘‘ zamumlal ředitel ústavu pro duševně choré.

,,Proč?‘‘ Jen narychlo zamrkal a pak s tajemným úsměvem se zastavil před dveřmi.

,,Uvidíte sám.‘‘ Podal mi papíry k neznámé a otevřel dveře.

,,Edwarde, seznamte se. Říká si  Bella, nebo Lilith, ale její pravé jméno je Marie. Marie Isabella Swanová...‘‘

,,Edmunde…‘‘ vydechla a když jsem se odtáhl úplně, našel jsem v jejích očích jen jiskřičky.

,,Miluju tě…‘‘ zašeptal jsem. Miloval jsem ji, ale nemohl jsem si to přiznat…až teď…

Zvedla mé ruce ke svým rtům a něžně na ně přitiskla.

,,Miluješ mě?‘‘zašeptala nevěřícně.

,,Miluju tě a vím, že nikdy nebudu nikoho tak milovat. Je to až k zlosti, co všechno dokáže s někým láska. Lásko…‘‘

A pak...

,,Dobrý den,‘‘ pozdravila mě a já měl sto chutí zase zemřít.

,,Bell, my se známe,‘‘ šeptal  jsem.

,,Ehm... ne, omlouvám se, nepamatuji si na vás. Víte? A Isabella je mé druhé jméno, jsem Marie.‘‘ Tisíc kudlí se mi zasekávaly do hrudi.

,,Jsem Edward, říkala jsi mi Edmund...‘‘ hlas se mi na konci zlomil. Ne, to nemůže být pravda. Ne, nevěřím tomu.

,,Ach už vím!‘‘ usmála se a já zase získal naději.

,,Vy jste ten pán, co mě vodil na procházky! Ošetřovatel, že?‘‘

Nezná mě... nezná... nezná... Bella opravdu umřela! Tuhle smrt myslela! Ledové ruce mě opatrně objaly a já začal přidušeně vzlykat.

,,Nezná mě, nezná, nevzpomíná si... nemiluje...‘‘

,,Pššš...Edwarde, jsem tu...‘‘

,,Nemiluje... nezná... nepamatuje..nemiluje...‘‘ opakoval jsem dokolečka a svět se rázem stal temným...

Už nemělo nic smysl. Nic nemělo svou podobu... nic nemělo svůj řád. Bez ní jsem nic. Bez ní jsem ztracený v hlubokém, šírém oceánu světa. Bez ní....chci zemřít.

Ten pohled na smrt je jak umíráček,

Co zve mé staré kosti do hrobu...

Můj osud tím ale neskončil. Tohle nebyl konec. Naopak, tohle je pouze začátek.

---

Možná to byl začátek... těžko říct. Moje melancholická nálada vraždila každého s citlivou duší na sto honů. Jediná Tanya to se mnou dokázala vydržet. Jak je svět najednou tak tmavý. Neměl jsem nejmenší náladu na to, dělat cokoliv. I když se mě snažila má společnice zabavit, nic. Nepomáhalo to. Seděl jsem v pokoji a stále dokolečka se mi na gramofonu přetáčel Beethoven.

Vnímal jsem ty hrubé, nenávistné tóny. Cítil tu bolest a nechal ji prostupovat celým mým tělem. Nemohl jsem jinak...

Povzdechl jsem si a zíral ven z okna. Další nenávistný tón. Absolutně mě to ovládalo a já chtěl umřít... I nebe brečelo. Vzlykalo nad tím trápením. Cítil jsem se tu tak zbytečný. Nepotřebný. Nač jsem se narodil? Abych ji viděl? Abych zjistil, že milovat mohu více než jednou?Či jsem byl jen pro pobavení těch nahoře?

Jak rád bych ji teď viděl. Jak rád bych ji teď obejmul, zlíbal každičký kousek jejího těla a obzvlášť... chyběl mi její sladký dech. Nejlíbeznější hlas. Nejlákavější krev. To vše mi tak moc chybělo. Vzpomínal jsem na ty chvilky...

,,Edwarde?‘‘ slyšel jsem Tanyin hlas, ale vtom mě něco napadlo. Prudce jsem vyskočil ze svého křesla a rozeběhl se ke skříni. ,,Co to sakra děláš?‘‘ zeptala se nešťastně a já málem štěstím vrněl, když jsem vyhrabal půlku šatníku a našel ji. Našel jsem tu košili, kterou měla na sobě. Košili, která se dotýkala tam, kde já, košili, která se na ni lepila a ona to ani nevnímala. Ten kus látky, který jí tolik slušel.

Přitiskl jsem si ji pod nos a zhluboka se nadechl. Jemná vůně mě a pak... už jen ona. Fetoval jsem tu košili a bylo mi úplně jedno, co si o mě kdo pomyslí. Tiskl jsem si ji k sobě a téměř cítil, jak se mne dotýkala. Jak naše rty splývaly a-

,,Synu?‘‘ Můj syn? Ne, čí syn? Kdo to je? Kdo je ten syn? Kdo je ten, jež volá? Nezvedal jsem hlavu, neudělal jsem nic. Jen čekal, co se stane. Dvoje jemné, ledové ruce se mi obtočily okolo ramen a objaly mě.

Kéž by ty ruce byly teplé jako doteky slunečních paprsků... kéž by ty ruce byly tak křehké, že bych se jich musel dotýkat s tou nejopatrnější jemností, abych neublížil jejich dokonalosti. Cítil bych teď možná radši místo pevného, studeného, kamenného těla to, které oplývá horkostí. Takové... měkké, příjemné, které na dotek hřeje.

,,Edwarde, už nebuď smutný, možná... možná si vzpomene,‘‘ mami? Láskyplně mě objímala a snažila se ukonejšit jako malé dítě. Možná... ne, nejsem dítě... Zamyslel jsem se nad tím, kdybych byl stále malý chlapec, ale na to období si horko těžko vzpomenu... Už je to takovou dobu.

,,Proč nejdeš do knihkupectví? Kup si tam knihu, nebo mi alespoň zajdi pro jednu pro mě, aby ses protáhl,‘‘ nemohl jsem odejít, ale ani jsem nemohl odmítnout. Esme jsem nikdy neodmítal. Chtěla pro mě vždy jen to nejlepší...

Smutně jsem k ní zvedl zrak a všiml si, jak se taky mračí. Nebyla šťastná... vůbec. Ničil jsem ji já.

S povzdechem jsem si stoupl a líbl na tvář. ,Jane Eyre, prosím,‘ poslala mi v mysli a já s přikývnutím mlčky vyrazil. Nevšímal jsem si Emmettových pokusů o rozesmání, nevšímal jsem si smutné Rose, ani zadumaného Carlislea... ani Tanyu, která si sedla k Emmettovi a složila knihu do klína.

Nasedl jsem do mercedesu a otočil klíčkem. Auto, vždy zvyklé na rychlejší jízdu, zamručelo, když jsem sešlápl co nejjemněji plyn. I slimák by mě předehnal! Kolik času vlastně uplynulo od té doby, kdy jsem ji naposledy viděl? Hodiny, dny, týdny, měsíce? Nechtěl jsem si připouštět možnost- roky. Ne, to by prostě nebylo možné.

Přejel jsem přes křižovatku a sledoval křehké, voňavé lidi, kteří se ohlíželi za mým autem. Dítě šťastně pískalo a matka ho držela, aby se nerozeběhlo do ulice. Lehce jsem se nad tím usmál. Jednoho dne bude mít i ona takové. Bude ho šťastně držet v náruči. Výskat ve vlasech, zasypávat polibky... Ale... to by nemohla být se mnou. Byla by s nějakým mužem- lidským... Tiskla by se láskyplně k němu, stejně jako kdysi ke mě a zasypávala ho těmi nejhorlivějšími polibky.

Zahnul jsem za roh a pokračoval dál v kostrbaté cestě. Snažil jsem se zaregistrovat nějaké volné místo, abych mohl zaparkovat. Už jen proto, že je zamračeno jsem nemusel nikam spěchat. Vystoupil jsem z auta a apaticky kráčel k vchodu do obrovského knihkupectví.

Jana Eyre... jako kdybych ji nečetl tisíckrát. Jako kdyby ji Esme neznala nazpaměť. Slovo od slova, větu za větou.

Vtom do mě někdo vrazil a ozvalo se žuchnutí. Ihned mi docvaklo, že jsem někoho nechtíc srazil.

,,Ou, omlouvám se, já vás-‘‘ zasekl jsem se... Na zemi ležela dívka a byla celá povalená knížkami a papíry. Snažila se z toho vyhrabat. Sklonil jsem se k ní a preventivně nedýchal. Vzal jsem jí pár knih z těla a pomáhal se z toho vyhrabat. Když si z obličeje shodila ale poslední list, ztuhl jsem.

,,Je, omlouvám se, byla jsem zabraná do spisů, kam to odnést- a!‘‘ Bell? Chtěl jsem plakat radostí. Ona je tu! Přede mnou! Před monstrem Anděl leží a monstrum zažívá moment zamilování, radosti a dokonalosti.

,,Je, vy jste Edward!‘‘ zavýskla a snažila se dostat na nohy. Nevěřícně jsem se natáhl k ní a opatrně ji chytil za ruku. Projelo mnou takové blažené teplo...  Ach Bells! Okamžitě jsem zastavil nutkání ji obejmout.

,,Ano, jak se máš-máte?‘‘ opravil jsem se. Tolik změn najednou. Pousmála se a já ji vytáhl na nohy. Celá zrudla. Držel jsem v náruči všechny knížky a moje oči přetékaly láskou a něhou. To jsem k ní cítil.

,,No...popravdě, dá se říct, že žiji, a jak se máte vy?‘‘ otočila se ke mě a chtěla vzít knížky z mé náruče.

,,Nápodobně. Pomůžu ti- budeme si tykat? Souhlasíš? Jsem Edward.‘‘ Přitiskl jsem si jemně knížky ještě víc k boku.

,,Marie,‘‘ zase se zarděla a já se pousmál. Stále jsem ji miloval. Jak jsem slíbil. Miloval jsem ji, miluju ji a milovat budu. Navždy. Její obličej, její hlas, vše se tolik podobá Anabell, ale její mysl... její mysl je jedinečná a srdce větší než všech lidí na světě.

,,Jak se má Seth?‘‘ zeptal jsem se opatrně.

,,Bratr? Hraje si s mým sebeovládáním. Stále mi říká jiným jménem, Bella.‘‘ Ach Bell, lásko...

,,Bella je nádherné jméno a jeho význam je krásná. Stejně jako jeho majitelka,‘‘ vylítlo mi z pusy a já si chtěl nabít budku. Fajn, teď mě nazve pár nelibými slovy a uteče.

,,Děkuju. Edward je taky krásné jméno... znamená ochránce, taky jsem nezůstala pozadu s významy jmen.‘‘ Skousla si spodní ret a sklopila pohled. Tak roztomilá!

,,Kam s těmi knihami?‘‘

,,Mi je tedy podej,‘‘ zaprosila a natahovala ruce.

,,Ne, pomůžu ti, stejně nespěchám.‘‘ Chvíli se na mě zkoumavě zadívala a nakonec přikývla.

,,Pojď, jsou to romány, takže budeme muset do zadní části.‘‘ Výhoda Chicaga- obrovská knihkupectví a knihovny. Šel jsem po jejím boku a štěstím se snad tetelil. Esme! Matko, děkuju ti!

Došli jsme až do konce regálů a zahli do uličky, která vedla- nikam. Stoupla si a otočila čelem ke mě. Zase se zaklenula svýma čokoládovýma očima do mých a pootevřela rty.  Tolik jsem po ní toužil, toužil je ochutnat. Zlehka se na ně přitisknout a mé tělo se k ní začalo naklánět. Včas jsem se zastavil. To by bylo teď nanejvýš nevhodné...

Natáhla se pro knihy a s lehkým úsměvem mi je brala a dávala do příslušného regálku. Vypadala, jako kdyby si nevšimla mého nutkání ji znesvětit rty.

Smutně jsem si oddechl a jemně nasál do nozder její vůni. Tak omamnou, tak sladkou jako vždy. Užíval jsem si to plnými doušky. Moje oči sjely od obličeje až po tělo. Křehké, lidské, teplé...

Oproti době, kdy byla v blázinci nosila tentokrát kalhoty. Značně si je oblíbila, ale věděl jsem proč... slušely jí. Nechtěl jsem vytahovat úplně před ní dobu v sanatoriu, ale chtěl jsem zkoušet, dokud jsem mohl.

,,Proč jsme tu?‘‘ zašeptal jsem jen tak, aby mě slyšela ona. Zasekla se a s povzdechem položila knihu. Oliver Twist. Zasekla se pohledem na zemi a její srdce nepravidelně sprintovalo. Opatrně se nadechla a pohrávala si s rubem jedné knížky v mé náruči.

,,Každý má jistý účel.  Každý jsme tu, abychom splnili něco, co nám bylo předem dáno. Nikdo tu není bezúčelně a sebevražda jen potvrzuje slabost a nutnost cvičit se dál, dokud nezvládne daný člověk to, co měl.‘‘ Bell? Vždyť ona neumřela! Stále je v Marii... v té sladké dívce naproti mě. Tohle jsou její slova. Slova mé lásky. Hltal jsem každé slovo a ona si nevšimla, jak se mé tělo napnulo. Pokud by to bylo možné... mohla by si snad vzpomenout. Ona mezitím dál pokračovala ve svém vyprávění.

,,Jsme tu, abychom žili. Právě v tenhle moment, tuhle chvíli. Nikdy nebudeme dokonalejší, než jsme teď, protože čas je pomíjivý a vrtkavý, jako zub prvňáčka, který mu sotva drží v ústech.‘‘ Jako kdyby zažila celá století. Jako kdyby ani nebyla z téhle doby...

,,Běháme, skáčeme, vidíme, slyšíme, mluvíme a to jen proto, abychom zvládli to, co máme.‘‘ Mluvila tiše. Celou dobu měla sklopený pohled a hlas se jí třásl. Prsty si pohrávala s tou knihou a mračila se.

,,Co je čas? Má nějakou podobu?‘‘ zkusil jsem znova, dychtivý slyšet víc...

,,Proč se mě na to ptáš?‘‘ zvedla ke mě hlavu v otázce.

,,Jsem zvědavý,‘‘ pokrčil jsem rameny a podal ji knihu. Byla to lež. Toužil jsem zjistit, jestli v ní zbylo něco z té, kterou jsem tolik miloval. Vždyť ona je jí, co si tu proboha namlouvám? Ladně ji zasunula na místo a pak si povzdychla. Byla tak smutná. ,,Nechceš si někdy zajít někam?‘‘ zeptal jsem se dřív, než mě napadla nějaká další pitomost v podobě otázky.

Podívala se na hodiny. ,,Nevím, pokud máš čas zítra... já tu pracuji, víš? Takže... pokusila bych se přemluvit Damona, jestli to beze mě vydrží nějakou chvíli.‘‘ zase se usmála a já taky. Znovu jsem se cítil plný, celý, dokonalý.

,,Zítra jsem tu jak na koni a pomůžu ti.‘‘

,,Dobře,‘‘ přikývla a já ji objal. Srdce se jí okamžitě rozletělo a já si nadával v duchu. Panebože, co jsem to proved! Nasával jsem její vůni a toužil, aby se usadila i na mé košili. Na mém oblečení. Nahradilo by mi to alespoň z části její absenci v mé blízkosti. Tam, kde jsem ji dychtil mít. Ve své náruči. V mé přítomnosti.

Opatrně jsem se odtáhl, abych zjistil její reakci, ale ona se usmívala.

,,Tak, zítra...‘‘ vyhrkl jsem dřív, než by to skončilo fiaskem.

,,Zítra,‘‘ zašeptala taky a ucítil jsem jemný tlak pod paží. Otočil jsem se a šel směrem domů s pocitem dokonalosti, dokud jsem nedošel do auta.

Z pod paží mi vypadly knihy a já ji překvapeně zvedl. Jednou z nich byla i... Jane Eyre. Jak to věděla?

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 26: