Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 2. kapitola

06.06.2010 (13:45) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6484×

Přečetla jsem ji učiteli a ten byl mrzutý z toho, že znám odpověď. Rychle jsem jí napsala, že děkuji. Jen se na mě usmála a dále se věnovala učiteli. Nevím, co se přesně stalo, ale zřejmě jsem si našla novou kamarádku. A to zjištění mě kupodivu zahřálo u srdce.

 2. kapitola: Rudé oči

Když konečně zazvonilo, tak se ke mně Jess otočila. Chvíli mě pozorovala, až mi to bylo trochu nepříjemné. Najednou jsem nechtěla být středem pozornosti. Nakonec to vzdala, sbalila se a odešla se mnou ze třídy.

„Takže se uvidíme na obědě?“ zeptala se lehce znuděným tónem.

„Jo, určitě. Zatím se měj dobře,“ rozloučila jsem se a pádila na další hodinu. Dnes jsem opravdu neměla svůj den. Jak jsem spěchala do třídy, tak jsem si nevšimla, že z ní zrovna někdo vychází. Nestačila jsem rychle zareagovat a vyhnout se, tak jsem do někoho narazila a spadla na zem. Byla to docela rána, tak jsem se podívala, kdo byl ten šťastlivec.

No jistě, byl to Mike Newton, jak ten se mi protivil. Byl namyšlený a myslel si, že je neodolatelný, ale mně nepřišel ani moc hezký natož něčím zajímavý. Takový normální modrooký blonďák s krátkým účesem a sportovní postavou. S tímhle člověkem bych se nechtěla vůbec skamarádit. Nakonec byl to on, kdo mi vymyslel tu úžasnou přezdívku.

Podívala jsem se na něj a viděla, že se mi nepokrytě směje. On na rozdíl ode mě nespadl, i když teď hrozilo, že se smíchy skácí k zemi.

„No jo, strašně vtipné,“ zašeptala jsem a začala se sbírat ze země. Mike ten hulvát mi ani nepomohl se postavit na nohy.

Jenom jsem zaslechla, jak Taylorovi říká: „Swanová, je hrozně nemotorná. Vrazila do mě a ani se mi neomluvila.“ Jakmile jsem tohle zaslechla, vzbudila se ve mně stará Bella.

Ta, která byla odvážná, sebevědomá a nenechala nikoho, aby ji pomlouval. Udělala jsem k Mikovi dva kroky a stála přímo před ním. Podíval se na mě a okamžitě se přestal smát. Nevím, jestli se zalekl mé změně chování nebo mého výrazu, ale rozhodně vypadal, že ho to mrzí. Taylor se k nám otočil zády a mluvil s Benem, takže jsem se mohla věnovat Mikovi.

„Tak, aby bylo jasno,“ zašeptala jsem na něj tak, aby to nikdo jiný neslyšel. „Pokud se mi hned neomluvíš, tak ti udělám ze života peklo.“

„Já se tě ne - ne - nebojím,“ zajíkl se, jako podříznuté prase.

„Opravdu? Nechceš si svá slova pečlivě rozmyslet?“ Dala jsem mu šanci na rozmyšlenou a přitom udělala své „zlé oči“. Opravdu takový výraz mám a vypadá hodně nebezpečně. Přesně nevím, jak ho dělám, vždy to přijde samo, když se naštvu.

Mé hnědočervené oči se vždy zabarví spíše do karmínově rudé barvy a já tak mám opravdu strašidelný výraz. Jakmile ho Mike uviděl, tak se mu rozšířily zornice strachem a hlasitě polkl.

„Ehm, Taylore? Myslím, že jsem se spletl. To já jsem vrazil do Belly a ne naopak,“ zadrmolil a Taylor se k nám otočil. Já už měla normální nevzrušený výraz, jenom Mike vypadal, že to neustojí.

„Jasně, vždyť je to fuk,“ řekl Taylor nevzrušeně a dál se nám nevěnoval. Já jsem ještě mrkla šibalsky na Mika, ale zřejmě si toho ani nevšiml. Stále tam stál šokovaně a nevypadalo to, že se ještě rozhýbe.

„Miku, pojď do třídy,“ zavelel Taylor a vlekl Mika do třídy. Sedli si nejdál ode mě, ale mně to nevadilo. Hodině jsem se nevěnovala a přemýšlela jsem, co jsem to zase udělala. Ještě v Phoenixu jsem si slíbila, že už to nikdy neudělám. Ale zřejmě jsem si v rozčilení nemohla pomoct. Nemusela jsem se bát, že by to Mike chtěl někomu vykládat, protože by mu to nikdo neuvěřil a ještě by byl za blázna.

Přece nikdo nedokáže měnit barvu očí jen silou vůle. Rozhodně to ale už nemůžu zopakovat. Mohlo by se to roznést a to jsem opravdu nechtěla. Co kdyby se mě Charlie nebo Angela začali bát? To rozhodně nemůžu dovolit. Mike se na mě celou hodině díval, ale vždy když jsem se otočila, tak sklopil hlavu.

Byl opravdu nenápadný, ale trochu mě děsilo, jakým způsobem se na mě díval. Skoro s náboženskou úctou, jako bych mu ukázala něco nadpřirozeného. Já ho chtěla vystrašit a on mě teď bude snad uctívat. Rozhodně se na to pak musím podívat a zatrhnout mu to ještě v zárodku.

Ještě musím vydržet dvě hodiny a půjdu na oběd. Už jsem začala mít opravdu hlad. To bude tím, že jsem nic nesnídala. Další dvě hodiny jsem měla společné s Angelou, takže mi uběhly hrozně rychle.

Angelu jsem měla ráda už kvůli tomu, že se mě zbytečně moc nevyptávala a dokázala být potichu. Někdy se mi tyhle její vlastnosti dokonale hodily. Já jsem měla ráda samotu a tak mi tichá Angela nijak moc nezasahovala do života.

Když ty hodiny uplynuly, tak jsme vyletěly ze třídy a předháněly se, kdo tam bude dřív. Mě poháněl hlad a Angelu zvědavost. Byla nadšená, že už jsem to s Jess domluvila. Angela se chovala, jako malé dítě o Vánocích.

Byla jsem to já, kdo se dostal první do jídelny, takže se Angela musela zařadit za mě. Dala jsem si na tác talíř s rýží a kuřecím masem. Sice to jídlo vypadalo docela dobře, ale nějak mě přešel hlad. Počkala jsem na Angelu až si i ona vezme svůj oběd a rozhlížela jsem se, kam si sedneme. Aniž bychom se domluvily, kam půjdeme, tak jsme obě dvě zamířily ke stolu, kde se vlezlo pět lidí.

Jídelna se začala pozvolna zaplňovat a my čekaly, až uvidíme jít Jess. Nakonec jsme ji uviděly, jak šla s Loren. Ta holka už od pohledu vypadala nepříjemně, jako by měla něco velkého vraženého do zadku. Mému přirovnání jsem se musela usmát. Jess nás uviděla a zamířila k nám. Loren se zatvářila strašně otráveně a já věděla, že tuhle holku budu vždy ignorovat.

„Tak už jsem tady,“ zahlaholila Jess a přitom si k nám přisedla. Loren jen prošla kolem a šla si sednout za Taylorem.

„Jí si nevšímejte, vždycky se takhle nechová,“ snažila se Jess hájit kamarádku.

„Nám to opravdu nevadí,“ odpověděla jsem a věděla, že i Angela si to myslí.

„Tak, víš něco o těch nových studentech?“ zeptala se Angela celá nedočkavá.

„Jistě, že vím. Za co mě máš?“ zasmála se Jess a hned pokračovala.

„Takže jsou to tři kluci a dvě holky. Zjistila jsem jen jejich příjmení - Cullenovi. Jsou to adoptované děti doktora Cullena, který v naší nemocnici nastoupí od pondělí. Ale slyšela jsem jednu divnou poznámku na jejich adresu,“ ztlumila hlas a rozhlédla se, jestli se někdo nedívá.

„Prý jsou na svůj věk velmi vzdělaní a prý vypadají, jako bohové, což je v našem městečku zvláštní a ještě si jsou všichni na sebe podobní i přesto, že nejsou pokrevní příbuzní.“

„Jak podobní?“ zeptala se Angela, která už to nemohla vydržet. Jess se na ni jen zamračeně podívala.

„No všichni mají podivně zlaté oči a jsou velmi bledí, ale to je jen taková perlička,“ dopověděla a hrdě se na nás usmála.

„A to ten doktor nemá manželku?“ zeptala jsem se a nevěděla, jestli jsem to jen nepřeslechla.

„Ale má, jen jsem o ní moc věcí nezjistila,“ pokrčila Jess rameny a začala se věnovat svému obědu.

Přemýšlela jsem o Cullenových. Docela jsem na ně byla i zvědavá. Tak nějak jsem nevěděla, jak to Jess myslela, že vypadají, jako bohové. To byli opravdu tak nádherní? Tomu se mi ani nechtělo věřit. No budu se muset nechat překvapit.

Po obědě jsem se rozloučila s holkama a jela domů, protože učitel na biologii onemocněl. Takže všichni studenti byli jeho nepřítomností nadšení.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že už nemám školu, ale na druhou se mi nechtělo jet do prázdného domu, kde by na mě dolehly mé deprese. Rozhodla jsem se, udělat si malý výlet do lesa. Můj orientační smysl byl docela dobrý, takže jsem se nebála, že bych se tam ztratila, ale pro jistotu jsem nechtěla jít někam moc daleko.

Zaparkovala jsem u lesa a dál jsem šla pěšky. Les byl velmi tichý a slabší náturu by mohl i děsit, ale já si v něm připadala divně uvolněná. Vonělo to všude po borovicích a šiškách, tak jak by to v lese vonět mělo, když jsem najednou ucítila zvláštní vůni.

Takovou jsem ještě nikdy necítila. Byla sladká a zároveň mě z neznámého důvodu trochu štipkala v nose. Rozhodla jsem se po té vůni vydat. Doufala jsem, že mě nečeká žádné nebezpečí.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 2. kapitola: