Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové peklo - 2. kapitola

06.06.2012 (19:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1650×

Když jsem se probudil, byla noc. Natáhl jsem ztěžklou dlaň k oknu a zhluboka se nadechl. Cítil jsem v nose nepříjemné svědění, ale byl jsem na to zvyklý. Již pět let jsem byl zvyklý na permanentní bolest, malátnost a pocit, že letím.

Několikrát jsem se ptal sám sebe, proč to vlastně dělám. Proč se utápím v tom, co mě zabíjí? Byl jsem jen obyčejný člověk, který měl všechno a zároveň nic. Zavřel jsem oči a vzpomněl si na tu první noc, kterou jsem strávil s fetem.

Mischel ležela vedle mě, smála se a rukama kreslila ve vzduchu. Okouzleně jsem ji pozoroval a také se smál. Neměl jsem tušení, co jsem právě do svého těla dostal, ale bylo mi to jedno. Nemyslel jsem na to, že ze mě chce mít otec podnikatele a matka rockovou hvězdu, ani na to, že jsem protekční spratek. Všechny tyto myšlenky zastínil velký mrak uvolnění a bezstarostnosti. Jako kdyby ten žlutý prášek odvál vše, co mě tížilo. Cítil jsem se poprvé v životě jako normální člověk, kterému život přeje.

„Zvedni se a vypadni, dostal jsi, co jsi chtěl,“ zahřměl muž, kterému patřil byt, ve kterém jsem právě byl. Byl nahý, stejně jako já. Nahý a znovu vzrušený. Postavil jsem se na vratké nohy, posbíral své oblečení a došel ke dveřím.

„Kdy mám zase přijít?“ zeptal jsem se ho a raději zavřel oči.

„Až budu chtít, najdu si tě,“ odpověděl a já za sebou zavřel dveře. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem našel tu správnou nohavici, do které jsem strčil svoji pravou nohu. Zapnul jsem špinavé a smradlavé kalhoty, oblékl si košili, která také nevypadala zrovna dobře, a vyšel na ulici. Cítil jsem bolest, která neměla nic společného s drogou. Necítil jsem zadek, a když jsem si na něj sáhl, sykl jsem. Nenáviděl jsem to. Proč jsem kvůli fetu musel dělat tohle? Měl jsem konto, které přetékalo penězi. Konto, které v tuto chvíli zelo prázdnotou. Mamka mi ještě několik měsíců po mém odchodu posílala nějaké peníze, ale otec na to nejspíš přišel a zakázal jí i tohle. Svezl jsem se po stěně u kontejneru na starou polorozpadlou sedačku a podíval se na nebe.

„Maxi, já musím odjet,“ řekl pár dní potom, co jsem poprvé vyzkoušel Ledové peklo. Ještě několikrát jsme to zkusil, jen kvůli ní. Namlouval jsem si, že je to kvůli ní. Ale když teď měla odjet, najednou jsem nevěděl, co dělat. Jak se zachovat? Jak se rozloučit? Jak ji přimět, aby neodjížděla?

„Proč?“ zeptal jsem se a pohladil ji po tváři. Sledoval jsem svoji třesoucí se dlaň. Připisoval jsem to stresu, který nastal, když mluvila o odjezdu. Jak bláhový jsem tehdy byl.

„Rodiče mě našli. Musím odjet, jinak mě pošlou zpátky do ústavu, a to už bych nepřežila. Slib mi něco,“ poprosila a setřela slzu, která jí stekla po tváři. Kývl jsem hlavou a objal ji.

„Přestaň s tím. Přestaň, dokud to jde,“ žadonila a já se jí podíval do očí. Zasmál jsem se a sundal si řetízek, který se mi houpal na krku. Byl to dárek od mamky. Zlatý čtyřlístek za několik tisíc dolarů. Pověsil jsem jí ho na krk a cvrnkl ji do nosu.

„Neboj, mám to pod kontrolou,“ slíbil jsem jí a políbil. Pevně mě objala, popřála mi hezký život a zmizela. Pozoroval jsem její mizející záda a najednou nevěděl, co teď. Vrátil jsem se na hotelový pokoj, kde jsme byli ubytovaní, a položil se na pohodlnou postel. V ten večer jsem došel k chatrči, zaťukal a vzal si všechno, co měl mladík v zásobě.

Na nebi se objevila hvězda, která zářila snad nejvíc ze všech. Osvětlovala tmavou oblohu. V porovnání s měsícem byla zanedbatelně malá, ale já ji prstem pohladil a usmál se. Znovu jsem pocítil lehký tlak, který mě donutil se smát. Droga stále působila a já byl bez starostí. Znovu jsem se cítil jako ten muž, který stál na pódiu v malých kavárnách a svým zpěvem rozdával radost. Lidé mě milovali, dokonce se na mě složili, když jsem spadl ze schodů a zlomil si nohu. Chodili za mnou, ptali se, jestli nepotřebuji pomoc. Otec si to nechtěl přiznat, ale byl na mě hrdý. Dokázal jsem si vydělat na vlastní byt a jídlo.

Když jsem si ale přehrál poslední rozhovor, který jsem s ním vedl, hruď se mi sevřela. Viděl jsem před sebou jeho zklamaný obličej plný nenávisti a zloby. Přešel ke dveřím, otevřel je a tvrdě se mi podíval do očí.

„Vypadni a už se nikdy nevracej,“ zahřměl a já si uhladil mastné vlasy. Zvedl jsem se, ale maminka mě předběhla a objala svého muže. Ten ji však odstrčil a znechuceně si ji měřil.

„Je to náš syn,“ připomněla mu. Otec se trpce zasmál, vzal moje věci, které byly naházené v malé cestovní tašce, a vyhodil je na ulici. Pak se podíval do mých očí, nemrkal.

„Náš syn je mrtvý,“ řekl hlasem plným zklamání a skoro mě vykopal z domu. Ani jsem se nestihl naposledy podívat na maminku. Podíval jsem se na ulici, vzal do ruky tašku a v kapse u kalhot sevřel ampuli opiátu.

Když Mischel odjela, spadl jsem do toho úplně. Chyběla mi. Byl jsem duchem nepřítomný a nevnímal nic kolem sebe. Otec byl ze mě nervózní a pořád mě peskoval. Maminka se mi snažila domluvit, abych alespoň komunikoval, ale já to odmítal. Zamiloval jsem se do ní a nechtěl si přiznat, že jsem na ní závislý. Chtěl jsem se toho pocitu zbavit, a proto jsem každý den chodil ven, odjel autobusem na konec města, vytáhl to, co mi zbylo z dovolené, a bylo mi jedno, co to vlastně je. Dělal jsem to, co dělala ona. Byl jsem jí posedlý. Byla to má první láska a já si až teď uvědomil, jak moc ji miluji. Stačilo pár dní a já se stal tím, kterým jsem se smál. Zamilovaným a uvzdychaným. Jedl jsem prášky, sjížděl Ledové peklo a chtěl zapomenout.

Po několika měsících ale tyto látky přestaly plnit svůj účel. Nestačilo množství, které jsem do sebe dostával. Zásoby se tenčily, a když jsem sjel poslední lajnu, nevěděl jsem, co dělat. V posledním opojení toho žlutého prášku jsem si vzpomněl na slib, který jsem jí dal. Řekl jsem, že to mám pod kontrolou. Vrátil jsem se domů, vklouzl do svého pokoje a myslel si, že je to za mnou.

V noci jsem se probudil, zpocený a malátný. Třásl jsem se, cítil, jak se ve mně kroutí vnitřnosti. Lehl jsem si na druhou stranu a cítil, že je pode mnou vlhko. Zvedl jsem se, třásl se a díval se na tu spoušť, kterou jsem způsobil. Přešel jsem k počítači, vztekle mačkal klávesnici a hledal příznaky absťáku. Třes těla, halucinace, zimnice, návaly tepla, pomočení, průjem, paranoia. Vyděšeně jsem pozoroval obrazovku a nevěděl, co dělat. Podle všeho jsem porušil slib a spadl do toho. Posadil jsem se do rohu pokoje, nevnímal nepříjemný zápach ani vlhkost pyžama, které jsem měl na sobě. Přitáhl jsem si kolena k tělu a třásl se. Tak moc, až jsem ze stěny odlamoval zády části omítky. Další vlna bolesti projela mým tělem a já se zakousl do ruky, abych nevykřikl. Ta bolest byla nesnesitelná. Jako kdyby do mě někdo kopal. Jako kdyby mi někdo do břicha strkal dlouhé ostré rezavé jehlice. Položil jsem se na koberec a plakal. Snad poprvé v životě jsem plakal bolestí. Svíjel jsem se bolestí, přál si, aby to všechno skončilo. Zavřel jsem oči, snažil se zahnat tu bolest, ale bezvýsledně. Zvedl jsem se, doběhl do koupelny, rozsvítil a zhroutil se k záchodové míse.

Když jsem na sebe hleděl v zrcadle, lekl jsem se. Co se stalo s mužem, který se o sebe denně staral? Měl jsem dlouhé vlasy, dva dny se nemyl a neměl sílu cokoliv dělat. Chtěl jsem se posadit na ledovou podlahu, ale můj zrak upoutalo něco jiného. Lékárnička. Rychle jsem k ní přešel, roztřesenými prsty ji otevřel. Přehraboval jsem se v ní a nenašel nic, co by mi pomohlo. Doma jsem nic neměl, nechtěl jsem, aby to někdo našel. Chtěl jsem to vzdát, když jsem našel malou bílou ampuli. Sevřel jsem ji v dlani a přečetl si, co to je. Morfin. Co, proboha, dělá u nás doma morfin? Podíval jsem se na svůj odraz do zrcadla a děsil se toho, co jsem měl v plánu. Vyndal jsem jednorázovou plastovou injekční stříkačku a probodl víčko morfinu. Natáhl jsem skoro celou ampuli a hleděl na stříkačku. Opravdu jsem takový? Opravdu si píchnu? ptal jsem se sám sebe. Nemohl jsem odpovědět. Další vlna bolesti mnou projela a já se posadil na zem. Vytáhl jsem si rukáv pyžama a podíval se na svoje předloktí. Po tom všem, co jsem do sebe dostal, se mé žíly zmenšily, ale já je pořád viděl. Přiložil jsem hrot stříkačky ke kůži a zajel k žíle. Zmáčkl jsem píst a sledovat tekutinu, která se mísila s mojí krví. Když byla stříkačka prázdná, zavřel jsem oči a usmál se. Cítil jsem, že nalézám klid, který jsem na několik hodin ztratil. Před očima mi skákaly tvary různých barev a já se zasmál. Připadal jsem si jako v ráji. Plul jsem po obloze do doby, kdy jsem ucítil tupou bolest u srdce. Bolestně jsem se za něj chytil a zasténal bolestí. Poslední, co jsem si pamatoval, byla rána, se kterou jsem dopadl na dlaždičky. V tu chvíli jsem věděl jediné. Mischel není to, na čem jsem závislý.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové peklo - 2. kapitola :