Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové peklo - 8. kapitola

04.07.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1583×

Když jsem souhlasil s léčbou tím lékem, který není legální, neměl jsem strach. Myslel jsem si, že je to rozumné a já konečně nechám toho, co mě zničilo. Konečně se budu moct oprostit od drogy, která mě zabíjela. Byl jsem odhodlaný a klidný, ale když ke mně přišel doktor se svým synem a sestřičkou, najednou jsem pocítil strach. Po několika letech jsem cítil nefalšovaný strach, který mnou zmítal a roztřásl mě.

„Maxi, nemusíš se bát,“ uklidňovala mě Renesmé, ale já ji nevnímal. Sledoval jsem jehlu, která ležela na stříbrném podnose na stolku. Neviděl jsem její obsah, byla kovová. Proboha, do čeho jsem se to dostal?

„Vím, že se bojíš, ale nemáš důvod. Jsem si jistý, že to bude dobré,“ pronesl doktor profesionálním hlasem, kterým oznamoval pozůstalým úmrtí někoho z rodiny. Představoval jsem si, jak stojí u domu mých rodičů a přesvědčuje je, že udělal všechno, co bylo v jeho silách. Co se stane, až najdou v mé krvi stopy po neznámé látce? Budou moji smrt přisuzovat tomu, že jsem si šlehl nějakou novou drogu, nebo to půjde dál?

„Co to je?“ zeptal jsem se ho, když v dlani sevřel stříkačku.

„To ti, bohužel, nemůžu říct. Nejde o tom, že bych nechtěl, ale nepochopil bys to,“ odpověděl mi bronzovlasý doktor a usmál se. Čím blíž mé kůži stříkačka byla, tím větší jsem měl strach. Když se jehla dotkla mé kůže, ucukl jsem. Dlaní jsem sevřel deku pod sebou a zavřel oči. Když jsem na sevřené ruce ucítil jemný dotek, podíval jsem se na Renesmé, která mě pozorovala, a já byl najednou prázdný, stejně jako její pohled. Sledoval jsem ji, pevněji sevřel její dlaň a cítil, jak mi dodává sílu. Když jsem ucítil bodnutí v předloktí, tentokrát jsem neucukl. Znovu jsem byl lapen v pohledu, který mě nepustil. Držela mě v této klidné pozici a já skoro necítil, jak mi vpichuje látku do těla. Když jehlu vyndal, podíval se na mě a Renesmé přerušila náš oční kontakt. Sledoval jsem své předloktí a nic necítil. Jen to, jak nesnesitelné vedro tady je. Jako kdyby se každou vteřinou stupňovalo. Jako kdyby mé tělo začalo hořet.

„Au,“ vydechl jsem a dlaní si přejel po předloktí. Pálilo. I moje druhá dlaň byla horká. Cítil jsem, jak se mi teplo z ruky stěhuje do celého těla. Srdce mě bolestně píchlo a já se za něj chytil. Zakřičel jsem bolestí a snažil se uhasit ten oheň, který mě spaloval. Dlaněmi jsem se snažil uhasit něco, co se odehrávalo v mém těle. Uvnitř, kam jsem nemohl.

„Uhaste ten oheň,“ křičel jsem na tři postavy, které mě pozorovaly. Jejich pohledy byly prázdné, v očekávání. Podíval jsem se na Renesmé a vzlykl bolestí.

„Uhas ten oheň,“ požádal jsem ji, ale ona odvrátila tvář a otřásla se. Pozoroval jsem její záda a začal ztrácet vědomí. Celé tělo mě pálilo a byl jsem zpocený. Párkrát jsem mrkl, znovu je požádal, aby uhasili oheň, který mě pálil, a nakonec upadl do temnoty, která mě umrtvila. Necítil jsem nic.

„Věděl jsem, že se to nepovede. Jak jsem to jen mohl dovolit? Vždyť je to ještě kluk. Co když se neprobudí? Ach, byl jsem tak bláhový,“ naříkal někdo nade mnou a já znovu nabral vědomí. Dobrá zpráva, už jsem nehořel. Oheň byl pryč, ale trápila mě jiná věc. Byla mi zima. Jako kdybych byl ve studené vodě. Otřásl jsem se a snažil se odlepit víčka od sebe. Když jsem se podíval kolem sebe, všechno bylo tak, jako před tím, než jsem usnul. Doktor se nade mě sklonil a kontroloval mi puls.

„Maxi, slyšíš mě?“ ptal se a já kývl hlavou. Úlevně si oddychl a posadil se k mé posteli.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě a já kontroloval vše, co jsem mohl. Dýchal jsem, srdce mi tlouklo. Sice pomalu a líně, ale tlouklo. Ruce i nohy jsem cítil, vnitřnosti se nekroutily.

„Je mi trochu zima,“ přiznal jsem a zavřel oči. Než jsem se nadál, byl jsem zabalený nejméně ve dvou dekách a usmál se.

„Nemám tušení, cos to do mě napumpoval, ale cítím se celkem fajn,“ pověděl jsem mu a zívl. Proboha, to jsem neudělal tak dlouho.

„Opravdu tě nic nebolí?“ zeptal se mě znovu a já mu chtěl odpovědět, ale místností se ozval zvuk, který jsem neslyšel několik měsíců. Kručení žaludku. Toho orgánu, o kterém jsem pochyboval, že ještě vůbec existuje. Břicho se mi sevřelo bolestným hladem a doktor se usmál.

„Měl by ses najíst. Pojď, půjdeme do jídelny,“ navrhl a já se pomalu odkryl. Pořád mi byla zima, ale vidina teplého jídla najednou byla mnohem důležitější. Kdy jsem vlastně naposledy jedl? Zvedl jsem se a přidržoval se doktorovy ruky. Postavil jsem se na nohy a usmál se. Zabalil jsem se do županu, který mi podal, a následoval ho. Když jsem procházel chodbami, bylo mi jasné, že tady není nouze o peníze. Rodinka sedí na pořádném balíku, pomyslel jsem si. Všude byly drahé obrazy, koberce a nábytek. O elektronice jsem ani nemluvil. To, co viselo na zdi, určitě nebyla televize. Bylo to tak tenké a velké. Když jsme došli do kuchyně, znovu jsem pohlédl do tváří těm, kteří se mi snažili pomoct.

„Takže to vyšlo,“ vydechla doktorova žena a objala svého muže. Já je však nevnímal. Můj pohled upoutal talíř plný těstovin a zeleniny. Neptal jsem se, jestli je to pro mě. Došel jsem k němu, vzal do ruky lžíci, která ležela na stole, a vložil do úst první sousto. Po něm ihned následovalo další a za ním další. Jídlo bylo horké, ale mně to bylo jedno. Jedl jsem a cítil, jak se plní můj prázdný žaludek, a bylo mi dobře. Už se mi neklepala ruka, nemusel jsem se přidržovat stolu. Když jsem dojedl, padly na mě rozpaky. Proboha, co jsem to provedl. Podíval jsem se do tváří všech přítomných a sledoval jejich pobavení. Jediná Renesmé se tvářila ublíženě.

„Právě jsi mi snědl oběd,“ prozradila mi a já se zastyděl. Přísahal bych, že teď vypadám jako přezrálé rajče. Chtěl jsem jí něco říct, ale když se zasmála, poslouchal jsem tu souhru tisíce zvonečků a rolniček. Rajská hudba.

„Dělám si legraci. Dobře, že ti chutná,“ řekla, když kolem mě prošla, a vzala si čistý talíř. Nandala si menší porci a sedla si naproti mně. Znovu jsem pocítil hlad.

„Mohl bych si vzít ještě trochu?“ zeptal jsem se tiše a podíval se na ženu, která objímala doktora. Zasmála se, vzala mi talíř, nandala na něj další porci a položila ji přede mě. Snažil jsem se jíst kultivovaně, jak mě to učil otec.

„Připravila jsem ti nějaké čisté oblečení. Až dojíš, dojdi se umýt a já se pak za tebou stavím,“ pověděla mi malá dívka s černými vlasy. Alice, došlo mi. Kývl jsem hlavou a než odešla, usmál jsem se na ni. Nevěděl jsem, proč mi chtějí pomoct. Co jsem pro ně udělal, aby mi to takhle opláceli?

Když jsem dojedl, dovedla mě Renesmé do koupelny a já se tam zamkl. Svezl jsem se po dveřích na zem a hlavu si položil na kolena. Poprvé po několika měsících jsem se cítil jako normální člověk. Byl jsem unavený, sytý a měl žízeň. Očekával jsem ten pocit, který mě svíral při pomyšlení na drogu, ale nic se nedělo. Usmál jsem se, zvedl se a došel k zrcadlu. Prohrábl jsem si své mastné černé vlasy a prohlédl si své tělo. Bylo pohublé, kosti vystouplé a kůže povislá. Oči jsem měl zapadlé, úsměv neupřímný a vystouplé lícní kosti. Vzal jsem do ruky ručník, svlékl se a došel ke sprše. Nechal jsem na sebe dopadat teplou vodu a cítil, jak se mi uvolňují všechny svaly. Uklidňoval jsem se, cítil se čistý. Po sto letech jsem si umyl vlasy a nakonec vylezl se sprchového koutu. Vlasy jsem si učesal, prohrábl si je a děsil se toho, jak jinak vypadám. Oblékl jsem si připravené oblečení a sešel do obývacího pokoje, kde všichni seděli. Esmé mě posadila vedle své dcery Rosalie a usmála se.

„Umytý vypadáš úplně jinak,“ konstatovala a já se zasmál.

„Maxi, chtěl jsem s tebou mluvit o další injekci,“ začal doktor a já se na něj podíval.

„Chci ji,“ rozhodl jsem okamžitě a viděl na něm, jak je spokojený. Tížila mě jediná věc.

„Už mi řeknete, co to je?“ zeptal jsem se a všiml si jejich pohledů. No, to se asi nikdy nedozvím.

„Co kdybychom se podívali na baseball? Dnes hrají Yankess,“ zvolal nadšeně hromotluk s černými vlasy. Emmett.

„Yankess to tenhle rok projedou,“ sdělil jsem mu svůj názor. Překvapeně se na mě podíval a já se usmál. Když jsem zrovna nebyl mimo, díval jsem se z ulice na televize, které byly puštěné v přízemí domů, u kterých jsem byl.

„Vsadíme se?“ navrhl a já kývl hlavou. Emmett se zvedl, já také. Plácli jsme si a všichni se zasmáli. Hlavně Alice. Podívala se na svého bratra a záporně zakroutila hlavou. Nevěděl jsem, co to má znamenat, ale bylo mi to jedno. Znovu jsem se cítil jako normální člověk, ne jako troska. Neměl jsem tušení, co to do mě napumpovali, ale chci to znovu. Pokud se už napořád budu cítit takhle, tak tu bolest přežiju.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové peklo - 8. kapitola :