Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 1. - Štvanice

01.01.2012 (15:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 5895×

1. kapitola - Štvanice

V dalekém kraji, za temným lesem,

za sedmou horou, stojí tam hrad,

a každý chlapec umírá děsem,

když o tom hradu slyší jen hrát.

Žije tam dívka, krásná jak růže,

stříbrné vlasy, ústa jak krev,

srdce však z ledu, o lásce může

jen slýchat zkazky, básně a zpěv.

Staletí krásná, staletí sama,

staletí hledá, kdo jí dá znát,

jak chutná láska, touží ta dáma

ledové srdce si rozehřát.

A tak se ztrácí chlapci i muži,

krutost té dívky je jako jed,

ve snaze zahřát jí ledovou kůži

každý se změní nakonec v led.

Potulný zpěvák na městském tržišti skončil s písní, loutnu si přehodil na popruhu na záda, popadl čepici do ruky a za pochvalného potlesku přihlížejících začal obcházet shromážděný dav. Do čepice mu pršely drobné mince a sem tam i jablko nebo obilná placka.

„Tak už pojď, Bello,“ tahal malý tmavovlasý chlapec holčičku asi stejně starou za rukáv od haleny. „Když nebudeme včas doma na oběd, tvůj táta se bude zlobit.“

Děvčátko se probralo z okouzlení a vytrhlo chlapci z ruky svůj rukáv. „Netahej mě za košili, Jakeu. A nevymlouvej se na tátu. Chceš domů jen proto, že už ti zase kručí v žaludku. Copak tobě se ta písnička nelíbila?“

„Pche, obyčejná odrhovačka,“ ohrnul ret Jake. „Takových ti zazpívám...“

„Takovou ne,“ trvala na svém Bella. Už se na svého kamaráda neohlížela a protlačila se mezi lidmi až k potulnému muzikantovi. Hodila mu do čepice minci a uznale pochválila: „To byla krásná písnička, pane.“

„Líbila se ti?“ usmál se na ni loutnista a pak se k ní naklonil a pošeptal jí: „A celé to byla pravda!“

„Opravdu?“ vykulila oči Bella a muzikant vážně přikývl. „Ano. Nikdy svého kamaráda nepouštěj za vysoký les, až jednou vyroste,“ varoval ji a pohledem ukázal na Jakea, který už zase netrpělivě kopal bosou nohou do prachu a nemohl se dočkat, aby se už mohl rozběhnout k obědu.

„Tamten les?“ ukázala Bella přes hradbu k temnému hvozdu za obzorem.

„Snad ten, snad jiný, kdo ví? Ledová královna hledá lásku a aby ji našla, krade a unáší mladé muže a snaží se, aby ji milovali. Jenže rozehřát led, to není jen tak. A tak spíš než aby rozehřáli to její, zamrzá jim to jejich.“ Zavrtěl smutně hlavou. „A po čase už nemají zamrzlá jen srdce. Změní se v led celí.“ Zamyšleně se zahleděl přes hlavy davu a Bellu napadlo, jestli neztratil někoho taky on.

„A není jim pomoci?“ Zatahala ho za rukáv a loutnista se na ni podíval, jako by ji viděl poprvé. „Snad. Ale nikdo to neví. Říká se, že by je mohla vysvobodit horká lidská krev – horoucí srdce, které se za ně obětuje, ale kdo by to chtěl udělat?“ Pokrčil rameny a usmál se na ni. „Už utíkej, ať na tebe kamarád nemusí dlouho čekat.“

Bella ještě jednou poděkovala, pak se rozloučila a utíkala s Jakem domů. Ale ten příběh jí dlouho nešel z hlavy a v zimě, když všechno kolem pokrývala sněhová peřina a ze střechy visívaly křišťálové rampouchy, vždycky myslívala na královnu na zámku z ledu, smutnou, osamělou a krutou, která ve snaze najít lásku rozdává jen smrt.

Po deseti letech.

„Nadjeď mu, Jakeu!“ Zvonivý dívčí hlas se rozléhal zasněženým lesem jako křišťálové zvonění rampouchů, visících z jinovatkou potažených větví a jiskřících v zimním sluníčku.

„Už ho skoro máme!“ ozval se v odpověď jasný mužský baryton, který přehlušil i dusot koní a štěkot smeček psů.

Štvanice. Tříkrálový hon, který pořádal král této země už tradičně po vánočních svátcích. Štvanice na jelena. A její vítěz bude i králem letošního Zimního plesu, vrcholu a největší události každoroční společenské sezóny. Bude se konat v neděli, jako každý rok. Všichni se ho účastnili. Celé království se v ten den radovalo, slavilo a jásalo – šlechta a měšťanstvo na zámku, prostí lidé na tancovačkách v celé zemi.

Ale to bude až v neděli. Teď společnost jezdců a jezdkyň štvala jelena a dívka a její průvodce, sedící na nejrychlejších koních, nechali ostatní daleko za sebou. Jen zdálky za nimi doléhal veselý halas štvanice, zvuk trubek a štěkot psů. Jelen zakličkoval a uhnul z podrostu do vysokého lesa a pomocník vrchního lovčího zabočil vpravo, aby mu nadjel.

„Vezmi to doleva, sevřeme ho do kleští!“ zavolal na svou společnici, která jen lehce zaváhala. Vlevo? Do toho vysokého lesa? Ale tam přece nikdo nejezdil, tam se nesmí... Pak ale potřásla hlavou a rozhodla se.

Bella, dcera vrchního lovčího, se ještě nikdy ničeho nelekla. Ani Zakázaného lesa ne. Sevřela v ruce lehký luk a přitáhla otěže doleva, aby stočila svého koně udaným směrem, a zároveň ho pobídla do svahu lehkým stiskem holení. Jako jediná z dam, které se honu účastnily, seděla na koni v rozstřižené sukni obkročmo, jako muž. Ještě loni měla na sobě nohavice a chlapecký kabátec. Ještě loni byla hubené, střapaté pískle. Ale letos... otec trval na svém.

„Sukni, Bello. Už je ti sedmnáct, jsi mladá dáma. Nehodí se, abys běhala před ostatními dámami a pány jako kluk. Navíc... letos by si tě s chlapcem už nikdo nespletl,“ vrtěl rezignovaně hlavou.

Když se Bella podívala do zrcadla, uznala, že otec má pravdu. Za ten poslední rok se opravdu změnila. Pořád byla štíhlá jako proutek, ale klukovský kabátec už by přes ňadra nedopnula. Dlouhé, bohatě zvlněné tmavohnědé vlasy s medovými odlesky už by pod čepici nedostala a na jejích dlouhých, žensky tvarovaných nohách už bylo zatraceně poznat, že na nich nejsou mužské svaly. Ostatně otec nebyl sám, kdo si toho všiml. I jeho pomocník Jacob Black, se kterým se odmala přátelila, v poslední době nějak podezřele v její přítomnosti ztrácel řeč a červenal se, když se na něj usmála. A tak souhlasila. Ale vymínila si, že sukně bude mít rozparek a na ženské sedlo odmítla i jen pomyslet.

A teď dál štvala jelena hlubokým lesem a větve nad ní jako by ji svíraly v čím dál užším průseku. Jak jela dál, hluk štvanice jí za zády utichal a po chvíli už neslyšela ani křik lovců, ani štěkot psů. Jak daleko už ujela? A kam se poděl Jacob? Ani toho jelena už nebylo vidět...

Musela zpomalit. Kůň se začal bořit do hlubokého sněhu a náhle zhoustlý les ji objal tmavým příšeřím. Kam jen ten jelen běžel? Rozhlédla se a pobídla koně vpřed. Tudy... mezi vysokými smrky se rýsovala ne snad ani cesta, ale jen méně zarostlý prostor dával tušit, že tudy snad kdysi vedla pěšina, a větve vysokých stromů jí nad hlavou tvořily zasněžený baldachýn. Jen sníh pod kopyty jejího koně povrzával a sem tam se ozvalo tlumené žuchnutí, jak se z některé větve tíhou svezl sněhový polštář a dopadl do závěje na zemi.

Stmívalo se čím dál tím víc a Bella se podivila, jak je to možné. Bylo přece dopoledne, ne? Jak to, že je tady taková tma? Ohlédla se, ale zjistila, že stromy za ní se zavřely, jako by tudy nikdy neprojela. Kudy teď?

V dálce před ní se něco mihlo, a tak se rozhodla, že když to nejde zpátky, pojede vpřed. Snad někde vyjede z lesa a zjistí, kam se to vlastně dostala. Tohle už asi nebyly královské pozemky – nejspíš byla na cizím území. Sem v tuhle stranu nikdy nikdo nejezdil, ale nikdy jí ani nikdo nevysvětlil proč. Věděla jen, že ten les je zapovězený, a taky se tak jmenoval – Zakázaný. Nikdy dřív ji ale nenapadlo se ptát, co se stane tomu, kdo ten zákaz poruší.

Náhle se před ní stromy otevřely a ona vyjela na kulatý palouk, pokrytý sněhem. A na jeho druhé straně stála vysoká postava a hleděla jejím směrem. Její kůň se zastavil tak náhle, až mu málem přepadla přes krk. Přimhouřila oči a snažila se proniknout příšeřím, aby poznala, kdo to tam stojí, ale marně.  Z nad hlavou nakupených mraků, které nečekaně zastřely sluneční svit, se začaly hustě snášet bílé vločky a náhlý poryv větru přinesl první závan sněhové bouře.

Zablesklo se a její kůň se vylekaně vzepjal. Nečekala to a než stačila zareagovat, ztratila rovnováhu, marně hmátla zkřehlými prsty po otěžích, a pak už vnímala jen mrazivý sníh pod sebou a ostrou bolest na spánku, jak narazila hlavou na kámen, ukrytý pod závějí. Před očima se jí oslnivě zablesklo a pak už byla jen tma.

Když ji probudilo měkké teplé šťouchnutí nosem jejího koně, na palouku už nebylo nikoho vidět ani slyšet. Jen přezky na postroji zazvonily, jak kůň přešlápl ve sněhu, a tam pod smrkem... Co to je? Bella se s námahou posadila a zatočila se jí hlava. Nahmatala si na spánku bouli a zasykla, když ji pod tlakem prstů zabolela. Ale pak mávla rukou. To je toho, boulí už na hlavě za svůj život měla, a přežila to. Ale co to tam leží?

Zvedla se na nohy, došla blíž a s úžasem se zadívala na jelena, kterému z plece trčel její šíp. Jak je to možné? Přece nevystřelila, nebo ano?

Nevzpomínala si. A nebyla si ani jistá, jestli ta představa tmavé postavy, stojící na okraji palouku předtím, než spadla, je skutečná nebo se jí to jen zdálo.

***

„Kde jsi byl?“ rozlehl se sálem hlas znějící jako zvonění rampouchů.

„Na lovu, paní.“ Mladík poklekl na jedno koleno.

„Na lovu... Kdybys neodmítal to, co ti nabízím, nemusel bys chodit lovit!“ ozvala se v tom křišťálovém hlasu výčitka a malý osten zloby.

Neodpověděl, jen se jí zadíval do očí pohledem, kterému nerozuměla. Co v něm bylo? Prosba? Toužebné přání? Výčitka?

Nevěděla, a to ji hnětlo. Přála by si v těch očích vídat ne poslušnost a oddanost, ale cit... lásku, jakou zatím nepoznala. Už staletí hledala cestu ven ze svého ledového prokletí, ze své zamrzlé samoty, a v zoufalé snaze nalézt to, co by ji vyvedlo ven, jen strhávala do temnoty další a další duše. Další a další srdce končila zamrzlá v ledu její studené, bezcitné říše. Kdy dotlouklo to jeho? Ještě nedávno odbíjelo poslední minuty a vteřiny jeho lidského života, ale nepřijal její dar. Nechtěl polibek věčného života. A teď jeho srdce mlčí, stejně jako utichla srdce těch před ním, a je jen otázkou času, kdy se i jeho tělo změní v led, tak jako se to stalo jeho srdci. A do té doby ho ve zdání života udrží jen... krev.

Mladík dál klečel na jednom koleni a bezvýrazně se na ni díval. Byla to jeho paní a on musí čekat, až ho propustí. A když se ho zeptá, bude jí muset říct i to, co udělal s tím jelenem, kterého ulovil a kterému ze žil vysál tu životodárnou tekutinu, která dávala život i jemu. A co naopak neudělal s tou dívkou, která před ním slétla z koně do sněhu jako raněný pták a které, ačkoliv se to příčilo všem jeho pudům, neublížil.

***

Když Bella dorazila s jelenem na provizorním potahu z větví, který narychlo vyrobila, zpět k lovcům, Jake si oddechl. Už se bál, že se ztratila a neměl úplně čisté svědomí. Neměl ji posílat do toho lesa... Měl tam jet sám. Ale Bella se v lovu vyznala mnohem líp než kdokoliv jiný a její dnešní úlovek to zase potvrzoval.

„Vyhrálas,“ zubil se na ni nadšeně a jak jí pomáhal z koně, podržel si ji v náručí o chvilku déle, než bylo nutné. „Jsi královna honu a budeš i královna plesu.“ Postavil ji do sněhu před jejího otce, který jeho slova potvrdil.

„Královnou dnešního Tříkrálového honu se stává moje dcera Isabella!“ zahlaholil, pak poklekl na jedno koleno a na lovecké čapce nabídl Belle smrkovou větvičku. Ta ji vzala špičkou lovecké dýky a pak ji jako poctu položila jelenovi ke vstřelu do hrudi.

Trubači odtroubili konec štvanice a společnost se pomalu vydala domů.

„Kde jsi byla?“ Jake přijel na koni blíž k Belle a zařadil se vedle ní. „Už jsem se bál, že jsi zabloudila.“

„Jelen zaběhl hrozně hluboko,“ pokrčila rameny. „Jela jsem za ním až na nějakou louku, a tam...“ odmlčela se a zamyšleně si vzpomněla na tu tmavou postavu. Zastřelil toho jelena on? A kde vzal její šíp? Nepamatovala si, že by natahovala tětivu. Zablesklo se a kůň se vzepjal a dál vlastně nic neví. Ale má to někomu říkat?

„Co tam?“ zeptal se Jake. „Tam jsi ho ulovila, ne?“

Přikývla, ale vůbec si nebyla jistá.

>>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 1. - Štvanice: