27.03.2010 (09:00) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2815×
3.kapitola – Co ve Volteře?
Celou cestu se vyptávali na Cullenovi a já odpovídala, podle toho, co jsem si pamatovala. Vždyť jsem na ně nemyslela celé dva týdny.
Ve Volteře byl klid, ne tak rušno, jako když jsem tu byla minule.
Demetri zastavil u hradu. Vzala jsem Renesmé do náruče a vystoupila z auta. Šla jsem za Jane až k recepci. Tam seděla Gianna, jenom byla o nějaký ten rok starší.
„Sežeň nějaký volný pokoj!“ štěkla po ní Jane.
„Ano, slečno Jane. Pokoj číslo sedm je volný,“ podala jí klíče. Jane se otočila na mně a klíče mi podala.
„Říkala jsi, že se zdržíš, že?“ usmála se.
„Ano.“
„Teď pojďme za Arem a já tě pak doprovodím do pokoje, co ty na to?“ nepřestávala se usmívat.
„To by šlo.“
„Tak teď jdeme za Arem, ať to máme z krku,“ vzala mně za ruku.
Vedla mně stejnou cestou, jako předtím. To jsem tu byla s Alicí a Edwardem. Ale tenkrát jsem tu byla kvůli něčemu jinému.
Ve velkém sále byl Alec, Felix a slavná trojice.
„Bello, vítám tě tu u nás,“ zvolal Aro.
„Děkuji Aro. Kvůli tomu jsem tady. Chci se zeptat, jestli se já a Renesmé můžeme připojit k vám, velkým Volturiovým?“
„Ano, zajisté,“ kýval překvapeně hlavou.
,,Cullenovi, tě už omrzeli?“
„Ne, nechci to zdůvodňovat.“
„A vědí, že jsi u nás?“
„Asi ne a já budu ráda jestli to tak zůstane. Zároveň mi, ale je jedno jestli vědí kde jsem. Děkuji ti za to, že můžeme být zde, u vás. Je to velká čest.“
„S tvým darem? Spíš bych měl děkovat já. A jak se vlastně Cullenovi mají?“
„Věřím, že dobře. V Seattlu byla nějaká novorozená a tak se jí Carlisle ujal a vysvětlil jí pravidla. Předpokládám, že se stane členkou jeho rodiny.“
Mezitím ve Forks
Vypravěč
Zatímco byl Edward na lovu s Rose-Mary, zapomněl na nějaké povinnosti. Nemyslel na dceru, ani na manželku.
Vždycky si myslel, že nemůže být silnější cit, než jeho a Bellina láska. Ale to se spletl. Jakmile poprvé uviděl Rose-Mary, byl náhle svobodný a bez závazků. Miloval ji víc než Bellu.
Celí rozesmátí se vraceli k domu. Otevřel dveře a volal jméno své dcerky a ženy. V celém domě, však bylo ticho. Šli tedy k nim do domečku. Cítil Bellinu vůni, která se jemně mísila s vůní pozdních podzimních růží. Ale ani v tomto domě nikoho nenašel. Šel po vůni do jejich ložnice. Vstoupil do šatny a uviděl, že všechny Belliny věci jsou pryč. Běžel do pokoje jejich malé dcerky, ale ani tam nic nebylo. Rose-Mary ho celou dobu pozorovala.
„Proč?“ zašeptal.
Vrátil se do ložnice a tam ležel na posteli bílý papír. Stálo tam obyčejné: Nashledanou, ale i tak věděl že to psala Bella.
V tu chvíli vyprchala veškerá láska, kterou cítil k Rose-Mary. Uvědomil si, co ztratil.
„Běž pryč!“ řval na Rose-Mary.
„Edwarde, počkej. Zkusím svůj dar.“
„Ty máš dar?“
„Ano. Dokážu vycítit co Bella cítila, když to psala,“ řekla a vzala do rukou papír.
„Ona vzlykala, bylo jí to líto, ale zároveň byla ráda, že jsi šťastný. Věděla, že ti stojí v cestě a proto utekla. Doufala, že jí už nikdy nepřijdeš do života a že dokáže zapomenout.“
„Musím ji najít.“
„Ona nechce abys jí hledal. Jestli můj dar funguje, tak právě teď je šťastná a je ráda, že se jí daří zapomenout.“
„Chci jí vidět. I kdyby to bylo to poslední, co udělám,“ stál si za svým.
„Tak alespoň počkej na Carlisla a Alici,“ prosila.
„Než se vrátí, může být daleko. Jdu sám. Vyřiď jim prosím, ať za mnou nechodí. Mobil budu mít s sebou, klidně mi můžou volat, ale nevrátím se dřív než s Bellou a Renesmé.“
Jak řekl, tak udělal. Bloudil po tom velikém světě a hledal svou ženu a dceru.
Nejprve běžel do Denali, tam nebyly a tak se vydal dál. Pak letěl za Zafrinou, Sennou a Kachiri, ale tam také nebyly. Poté hledal Benjemina a Tiu, ti je také neviděli. Zkusil i irskou smečku, ale ani tam nepořídil. Už byl zoufalý, ale napadlo ho, kam se vydat. Na to místo, by Bella nikdy nezapomněla. Na ostrov Esmé. Když tam dorazil a prošel prázdný dům, složil se na zem a rozvzlykal se. Měl ženu a dceru, teď nemá nic.
Když se uklidnil, vytočil Carlislovo číslo.
„Carlisle, vrátily se?“ zeptal se s malilinkou nadějí.
„Bohužel ne.“
„Ale, vždyť není jediné místo které bych neprozkoumal.“
„Je mi to líto. Co kdyby ses vrátil k nám? Esmé se o tebe bojí.“
„Ne, já nemůžu.“
„A kde budeš žít?“
„Budu se toulat. Snad se ještě někdy setkáme. Sbohem, Carlisle.“
„Sbohem, Edwarde.“
Autor: VerunkAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Lepší je žít ve Volteře než ve Forks, 3. kapitola: