03.04.2010 (18:45) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2358×
7.kapitola – Co tady chceš?
Bella
„Bello, co ti na mně vadí?“ ozval se Edwardův hlas.
Páni, dočista jsem zapomněla jak melodický hlas je.
„Vím, že nejsem dokonalý, ale s tím nic neudělám. Snažím se, budu se snažit, se zlepšit, ale musíš mi dát šanci. Prosím,“ pokračoval.
„Ne,“ zněla má odpověď.
„Bello, já vím, že ty by sis zasloužila někoho lepšího, ale já jsem tak sobecký, že tě chci pro sebe.“
„Ty jsi mně špatně pochopil. Neříkám ne, protože bych tě nechtěla, ale proto, že já jsem proti tobě nic. Ty jsi bůh, není na světě jediné věci, která by ti nešla lépe nežli mně. Vypadáš jako bůh, proto si tě nezasloužím. Navíc máš novou partnerku, která je hezčí a lepší než já.“
„Ne, Bello. Miluji ji sice více než tebe, ale dokázal bych bez ní žít. Já vím bez koho bych nedokázal žít. Bez tebe a Renesmé,“ hádal se se mnou ten dokonalý hlas.
„Toto není pravda. Prosím odejdi z Volterry. Vrať se ke Cullenovým a společně s Renesmé žijte dál, beze mě, jako by se nic nestalo. Nemůžu tě již vidět, bolí to.“
„Ale, Bello,“protestoval.
„Běž!“ zakřičela jsem, náhle sevřená bolestí, žalem a hněvem.
Otočil se a pomalým krokem odcházel.
Pohledy Cullenových nervózně těkaly mezi ním a mnou.
„Mami, prosím, odpověz mi na jednu otázku,“ přistoupila ke mně Ness.
„Ano?“
„Ty máš tátu ráda, je to tak?“
„Ano, je to tak,“ přikývla jsem.
„Tak proč s ním nechceš být? Proč ho jen dál zraňuješ?“
„To jsou tři otázky a ne jedna. Ale je to kvůli tomu, že si se mnou akorát kazí život. Má závazky a těch slibů… S Rose-Mary není nijak svázaný. Nemá s ní dceru, jako má se mnou. On by si s ní měl užívat a ne sedět doma se mnou.“
„Ty si myslíš, že si chci užívat? Že mi vadí to, že mám dceru?“ otočil se Edward a zadíval se mi do očí. Rychle jsem ucukla.
„Ano.“
„Ale tak to není,“ zakroutil nesouhlasně hlavou.
„To je jedno. S ní to vždycky budeš mít lehčí.“
„Bello, ale já chci tebe.“
Tak tohle jsem nečekala. Jenže musela jsem se ho nějak zbavit. Nemohla jsem ho trápit. A tak jsem mu zalhala.
„Já tě nechci.“
„Tak to se nedá nic dělat,“ otočil se a odcházel.
Litovala jsem svého činu, ale nesměla jsem si to přiznat. Nemohla jsem to dát najevo před Cullenovými.
„Prosím odejděte,“ otočila jsem se na ně.
„Bello…“ začala Alice, ale pak si to rozmyslela.
„Ano, Alice?“ promluvilo mé já, které jsem až doteď utiskovala.
To já totiž bylo slabé, příliš křehké a zranitelné. To já, bylo zbytkem mého lidského života.
Alice se podivila. „Proč?“
„Musím Alice, já musím.“
„Nemusíš, můžeš si dělat co chceš. Aro tě nemůže takhle ovlivňovat.“
„Jenže já to nedělám kvůli Arovi. Aro chce abych byla šťastná,“ vysvětlila jsem.
Edward musí být šťastný, pomyslela jsem si.
„A proč to tedy děláš? Všechny zraňuješ. Vždyť ani nevíš jaké to bez tebe je. Ten nudný život…“
„Jak by mohl být život beze mě nudný?“
„Bello, moc nám chybíš. Edward od nás odešel…“ promluvila Rosalie.
„Ale já nechtěla, aby se vaše rodina rozpadla. Chtěla jsem, aby jste všichni byli šťastní.“
„Jenže to bez tebe nejde,“ prohlásil Emmett.
„Emmette, žili jste beze mě a zvládali jste to. Tak v čem je problém?“
„Ty jsi ten problém. Bez tebe to byl u nás v rodině stereotyp, ale jak ses přestěhovala do Forks, tak začalo to dobrodružství. Nejprve James, pak Victoria, vlkodlaci, Volturiovi, Renesmé a spoustu jiných věcí. Ty jsi byla zábavná, jako člověk i jako upír.“
„Emmette, měl by si být rád, že ses mně zbavil.“
„Proč? Já mám rád sestřičky.“
Musela jsem se pousmát.
„Vidíš, takhle ti to sluší mnohem více,“ ozvala se Jane.
„Jane,“ povzdechla jsem.
„Neboj, Bello. Už odcházím.“
Šla chodbou a za chvilku se ztratila ve tmě stejně jako Edward.
„Alice, mám vás všechny moc ráda, ale ohrožuji vás víc, než je nutné. Prosím jeďte domů. Vezměte s sebou Renesmé.“
„Mami, já nechci jet,“ protestovala má dcerka.
„Ness, ty tady nechceš žít. Žij s Cullenovými.“
„Mami, já tě tady nemůžu nechat samotnou.“
„Ale zlato, tak dlouho jsem tady byla sama, že už ani nevím kdo vlastně jsem. Prosím, běžte už.“
„Bello…“ začala Esmé.
„Ne, Esmé. Prosím, běžte už,“ zaprosila jsem.
„Bello, doufám, že se ještě někdy shledáme,“ loučil se se mnou Carlisle.
„Já také,“ usmála jsem se na něho.
A tak Cullenovi odjeli.
Autor: VerunkAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Lepší je žít ve Volteře než ve Forks, 7. kapitola :
Sdílet
