Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší žít ve Volteře než ve Forks, 10. kapitola

20.06.2010 (15:30) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1552×

10. kapitola - Proč jsem neřekla ne?

  Vyjeli jsme z La Push. Jane řídila. Já jsem přemýšlela o tom, co bylo. A pak také o tom co je a co bude. Co mě může čekat u Cullenových? Budou o mě ještě stále stát? A co Edward? Našel si jinou, tak jak jsem mu radila? Vyplnila se tedy moje iluze? Opravdu je Edward znovu šťastný? Jestli ano, pak je to dobře. Alespoň jeden z nás může být znovu šťastný. Najde si nového partnera, v jeho případě partnerku, může žít s Renesmé a rodinou.

  „Marie, půjdeme hned k nim, nebo se nejprve porozhlédneme po městě?“ zacloumala se mnou Jane, když jsme přijížděli k městu.

  „No, mně je to jedno. Osoby, které jsem zde znala už jsou buď po smrti nebo zestárly. Já vlastně ani nevím, kolik let od mého odchodu uplynulo,“ povzdechla jsem si.

  „Takže hned ke Cullenovým?“

Pokrčila jsem rameny. Ano, bylo mi to jedno. Ale uvnitř své mysli jsem se sama sebe ptala na spoustu otázek. A docela byl pro mě problém, poslouchat Jane. Bylo mi jí líto. Ona na mě chtěla být hodná, byla milá a já jsem jí takhle obelhávala. Vždyť jsem jí na rovinu mohla říct, že ji teď nemohu poslouchat, protože jsem uvězněna ve své mysli.

  „Marie? Na co myslíš? Tedy, chci říct, že určitě musíš přemýšlet o důležitějších věcech, protože mě vůbec neposloucháš.“ Ano, ona byla neuvěřitelně pozorná. A někdy, jako například dnes, jsem na to zapomínala.

  „Promiň mi to. Jsem duchem mimo. Já… přemýšlím o tolika věcech. O Cullenových, mně, Volteře.“

  „Aha. A Marie, měla bych na tebe menší otázku. Kde se ti více líbí? Kde je lepší žít?“ podívala se mi hluboko do očí.

  „Jane, no to, eh. Lepší je žít ve Volteře než ve Forks.“ Ano, byla to pravda.

  „Vážně?“ podivila se naoko.

  „Ano.“

  „A proč jsi tak rozhodla?“

  „Protože ve Volteře mám tu pravou rodinu. Tam je podstata mé existence, upíří existence. Ale ve Forks, tam by mi bylo lépe, kdybych chtěla žít s rodinou. Forks a Cullenovi to je můj lidský život. Byla jsem hloupá, když jsem Arovi řekla, že se nechci stát součástí gardy. Takového promrhaného času,“ odfrkla jsem si.

  „Ale co Renesmé? Vždyť ta by nebyla.“

  „Ach, ano. Renesmé. Na tu jsem dočista zapomněla.“

  „Ty jsi zapomněla na svou dceru? Marie, ty jsi hrozná matka!“ rozesmála se.

Ale měla pravdu. Měla jsem dceru, na kterou jsem úplně zapomněla. Ale proč bych na ni myslela? Vždyť ona má rodinu, Cullenovi. Otce také má a přítele snad také. „Jane, ale já na ni nemusím myslet. Vždyť ona má vše, co ke spokojenému životu potřebuje. Má otce, pravděpodobně i novou matku, rodinu, přátele a snad i přítele. Co víc může chtít?“ kroutila jsem hlavou.

  „Ale víš jistě, že jí nic nechybí? Vážně si myslíš, že je tak lehké žít bez matky? Marie, Marie, Marie. Já i Alec jsme byli několik let před proměnou sirotci. Naše matka se zabila po otcově smrti. Toho zabili Volturiovi, kteří v nás viděli potenciál. Chtěli nás, ale tomu chtěl otec zabránit. Zabili ho. A pak ještě ta matka… Zkrátka jsme zůstali na světě sami a někdo se nás musel ujmout. Aro a Sulpicia z nás byli nadšení. Ale to nebyli ti praví rodiče. Na mojí maminku jsem nikdy nechtěla zapomenout, ale zbyl mi po ní pouze jeden obrázek. Nic víc,“ zarazila se Jane.

  „Jane, to jsem netušila, Je mi to tak líto,“ pohladila jsem ji po vlasech.

  „Nemusí. Já ani Alec nestojíme o soucit. Oba jsme si vybrali tuto cestu. Také jsme se mohli vydat do světa, ale my jsme zůstali ve Volteře.“

  „Aha.“

  „Hele, ty určitě víš, kde tady Cullenovi bydlí, že ano?“ otočila se na mě.

  „No jistě,“ přikývla jsem. „Pojedeš tudy a za chvilku odbočíš na lesní cestu. Po té pojedeš dozadu. Nakonec odbočíš na palouk, tam je jejich dům.“

  „Em, aha,“ vykulila oči.

  „Dobře,“ usmála jsem se. „Tady zaboč,“ ukázala jsem na odbočku. „Pojedeme lesem, ale to nevadí. Hele, vidíš,co se to támhle blýská?“

  „Ano, co je to?“

  „To se odráží světlo od stěn Cullenovic domu.“

  „Aha a kam teď?“

  „Zahni. A jsme tady,“ zvolala jsem.

  „Fajn,“ radovala se Jane.

Vystoupila jsem z auta. Jane udělala to samé.

  „Vítám vás tu,“ ozval se od dveří Carlisle.

  „Ahoj, Carlisle,“ usmála se na něho Jane. „Děkuji, že nám pomáháš.“

  „Není za co.“

  „Em, zdravím, Carlisle.“

  „Marie,“ pokýval hlavou.

  „Marie,“ zopakovala jsem po něm polohlasně.

  „Tak pojďte dovnitř. Rodina šla na lov, jsem tady pouze já s Esmé. Ale ostatní se už za chvilku vrátí, proto si musíme pospíšit,“ řekl a vcházel do domu.

  „Ahoj, Esmé,“ pozdravila ji Jane, hned jak ji uviděla.

  „Jane! To je překvapení!“ kroutila hlavou.

  „Esmé,“ špitla jsem.

  „A kdo je toto?“ nepoznávala mě Esmé. Nebo to jen dělala.

  „Marie z Volterry,“ představila mě Jane.

  „Ach ano, naše stará známá,“ svraštila Esmé obočí. Vypadala tak starší. „Carlisle, mohl bys mi něco vysvětlit?“ otočila se na svého manžela.

  „Ano, Esmé?“ řekl Carlisle. Ale to už oba odcházeli pryč.

  „Tak jak se ti tady líbí?“ zeptala se mě Jane.

  „Jane, já jsem tady dříve bydlela. Nemyslíš, že už to tady musím perfektně znát?“

  „Ano, máš pravdu,“ přikývla.

  Přešla jsem k jedné z mnoha skleněných stěn. Pozorovala jsem okolní les. A také jsem cítila jedny oči, které mě doslova propalovali. Byli to černé, do kterých jsem se dříve tak ráda koukala. Ty černé, které mi přišli tak moc moudré. Ale to vše byla minulost. Já už jsem nebyla žádná Bella Cullenová, natož pak Isabella Marie Swanová. Byla jsem Marie z Volterry. A celá má minulost kdysi dávno zmizela v nenávratnu. Já už jsem neměla nic společného s Cullenovými, ani s Forks. Moje nové já bylo z Volterry. Z toho krásného starého italského města. Byla jsem součástí gardy, to byla má nová rodina. Žádní Cullenovi, žádná láska. Jen talent, píle, přátelé a krev. Já vím, můj nový život byl složen z tak mála věcí. Ale mně to stačilo, byla jsem vděčná i za to málo. Byla jsem tak vychovaná. Nikdy jsem nežila v luxusu a přepychu jako Cullenovi děti. Například jako Rosalie. Ona byla vychována jako princezna. Měla vše, na co jen prstíkem ukázala. A také byla krásná. Jí se do světa otevíraly dveře samy.

  Náhle se u mě objevil Carlisle a položil mi ruku na rameno. „Marie, pojď se posadit, prosím.“

Otočila jsem se. Přešla jsem až k gauči. Tam jsem se posadila vedle Jane a naproti Carlisleovi. Bylo ticho. Trapné ticho. Ale mě to nebavilo.

  „Já, no, asi se půjdu projít,“ prohlásila jsem.

  „Jdu s tebou,“ chtěla se ke mně připojit Jane.

  „Ne. Já chci jít sama.“ A tak jsem vyšla ven. Vlastně jsem vyskočila z otevřeného okna. Nejprve jsem šla obyčejným lidským krokem. Ale pak jsem zrychlovala a zrychlovala. Zrychlila jsem natolik, že jsem se mohla pohybovat upířím tempem. Běžela jsem lesem. Až najednou jsem se ocitla na loučce, která mi byla až neuvěřitelně povědomá. Zažila jsem takový pocit déja vu. Ale najednou se ozvaly hlasy. Nebyly jako ty, které jsem dříve slýchávala, když mě Edward opustil. Tohle bylo jiné. Věděla jsem, že jsou to skutečné osoby. Rychle jsem se schovala za stromy. Věděla jsem, že bych neměla, ale i tak jsem tam zůstala.

  „Alice! Kde jsi?“ volala nějaká dívka.

  „Tady jsem, Emmo,“ ozval se Alicin vysoký hlásek.

Kdo je Emma? A odkud se zná s Alicí?

  „Kde je Edward?“

  „Edward? Myslím, že šel někam s Renesmé. Proč to potřebuješ vědět?“

  „Jen tak. Chtěla jsem se ho na něco zeptat. Totiž, on přeci říkal, že se s tou svojí rozvede. A pak už se konečně budeme smět vzít,“ zavzdychala ta Emma.

  „Aha,“ odpověděla Alice. Jak ji znám, tak při tomhle tónu určitě koulela očima.

  „Hele, Alice, jaká je vlastně ta jeho? Jak se jmenuje? A proč od vás vlastně odešla?“

  „No, Emmo, nevím, jestli ti to smím prozradit. Ale pojď, sedneme si tady a já ti odpovím na několik otázek.“

  „Skvěle. Takže, jak se jmenuje?“

  „Ach. Když byla ještě člověk, tak se jmenovala Isabella Marie Swanová. Pak, když si ji Edward vzal, se přejmenovala na Bellu Cullenovou. Slyšela jsi teď někdy o té Marii z Volterry?“

  „Myslíš tu silnou, talentovanou a krásnou upírku, jak o ní každý mluví? Ano, o té jsem slyšela. Pouze jsem ji neviděla.“

  „Tak to je Edwardova žena a matka Renesmé.“

  „Vážně? Edward měl za ženu Volturiovou? Ale o tom mi nikdy neříkal, ani Renesmé ne. A jaká je, ta Bella nebo Marie nebo jak se to jmenuje?“

  „Jak jsi říkala, teď je silná, krásná a talentovaná. Kdysi dávno, to bývala moje nejlepší kamarádka. Ona je taková stálá. Ale jako člověk bývala milá, hodná a ještě spoustu kladných vlastností měla. Byla chytrá a statečná. Nebála se smrti.“

  „A proč od vás odešla?“

  „Emmo, na to ti nemohu odpovědět. Vlastně ani nikdo z naší rodiny pořádně nezná její důvody. Takže, až ji někdy potkáš, zeptej se jí. Myslím, že by ti mohla odpovědět.“

  „A Alice, máš ji ráda?“

  „Ano, Emmo, mám ji ráda.“

  „A co Edward?“

  „Ani se neptej. Dokud tě nepoznal, jeho život bylo jedno velké trápení. A Bella, ta to svým odchodem ještě zhoršila. Ale naštěstí má Renesmé.“

  „Co si myslíš, že dělá ta Bella? Je ráda nebo také tak smutní?“

  „Já, myslím, že je dost možné, že je na tom Bella stejně jako Edward. Ale ona se hodně změnila, proto si můžeme myslet, že se z toho dávno dostala. Ona si teď hraje na tvrdou a nedává najevo svojí bolest. Kamarádí s Jane.“

  „S tou Jane Volturiovou?“

  „Ano, s tou Jane Volturiovou,“ povzdechla si Alice.

Já jsem si odfrkla.

  „Je tam někdo?“ ozvala se opět Alice.

Neozývala jsem se, raději jsem se dala na útěk.

  „Kdo to byl?“ ptala se jí Emma.

  „Ani se neptej.“

  „Byl to člověk?“ dychtila po informacích ta Edwardova nová.

  „Ne, to byla Volturiová,“ prohlásila Alice.

Autor: VerunkAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší žít ve Volteře než ve Forks, 10. kapitola: