Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 13. kapitola

21.01.2013 (20:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 7013×

Jen tak zběžně jsem si prohlédla její drahé oblečení, nejvíce mě upoutala barva jejích očí, které byla totožná s tou Edwardovou. Ihned se mi vybavila tvář Alice, jeho sestry, a pokud jsem si dobře vzpomínala, měl jich víc. Já se sice s žádnou další nesetkala, ale Emily přece ano. Všechno najednou zapadalo do sebe. Věřila jsem, že je to jedna z jeho sester, ovšem jen do okamžiku, kdy se kolem Edwarda omotala jako břečťan a hladově mu strčila jazyk do krku.  

„Edwarde. Miláčku.“

13. kapitola

„Bello! Bello, prosím, stůj…“

Zřetelně jsem za sebou slyšela pracháčův rozrušený hlas, kterým se mě snažil přimět zastavit, já však na jeho zoufalou prosbu nereagovala.

Vždycky jsem se myslela, že po letech strávených na ulici už mě v životě jen tak něco nezaskočí a musela jsem čekat neuvěřitelných sedm let, abych si uvědomila, jak hluboce jsem se zmýlila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco tak banálního, jako je polibek dvou lidí, mě dokáže tolik vyvést z rovnováhy. 

Nedokázala jsem si přesně vybavit, jak dlouho jsem tam mohla stát a dívat se, jak se mu ta neznámá ženská pokouší vykousnout mandle, než jsem se otočila na podpatku a rychlým krokem se vydala k baráku. O tenhle typ představení jsem vážně nestála. Až dva metry před samotným vchodem do domu mi došlo, že se ve skutečnosti pokouším o útěk, před čím jsem jen nebyla schopná určit. Snad před tím svíravým pocitem v mé hrudi či vzteku, který uvnitř mě nabíral na síle, a byla jen otázka času, kdy se mu podaří vyplout na povrch.

Podle toho, jak prudce jsem po několika neúspěšných pokusech o zmáčknutí kliky rozrazila dveře, jsem usoudila, že ta očekávaná chvíle nadešla. Nahněvaně jsem zabouchla, snad jsem doufala, že by to Edwarda mohlo na pár vteřin zdržet a já bych tak dostala potřebný náskok. Byla jsem si totiž dobře vědoma, že je jen kousek za mnou. Možná se mu i jednou povedlo mě chytit za ruku a možná na mě u toho i mluvil, zda to tak opravdu bylo, jsem se mohla jen domnívat. Všechno mi splývalo do sebe. Bylo nad mé síly se zaměřit na určitou věc. V hlavě jsem měla nejasnou směsici barev a zvuků.

Přesto jedno jediné slovo převládalo nad ostatními.    

Miláčku… Miláčku… Miláčku…

Byla jsem odsouzená to poslouchat dokola a dokola a jen těžko jsem odolávala nutkání přitisknout si dlaně na uši. Jako bych snad doufala, že by to k něčemu bylo. Hloupost. Jenže nic jiného mi nezbývalo. Doufat. Doufat, že všechno ještě není tak úplně ztracené. Bylo až směšné, že i po tom, co jsem venku spatřila, jsem někde vnitru našla nicotný kousek naděje. Ten byl však naneštěstí doprovázen nespočtem otázek.

Proč jsem v tom případě ale zbaběle utíkala? Proč jsem na Edwardovu první žádost nezůstala stát? Proč jsem se všemu nepostavila čelem a nevyslechla si, co má on na srdci? Proč? Protože přesto celé mi něco bránilo tomu věřit, ačkoliv jsem tolik chtěla. Byla jsem až moc poznamenaná způsobem svého života, kde jste veškeré vyhlídky na lepší časy vzdaly hned po prvních chladných nocích strávených venku. Života, kde se jen ojediněle stane, že vám někdo nabídne pomoc, jen ojediněle ji přijmete a jen ojediněle tomu dotyčnému člověku začnete důvěřovat. A když se to pak stane… vás zradí. Ne, vážně už jsem nevěřila na šťastné konce.

Strnule jsem stála uprostřed haly a dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe. Nutně jsem potřebovala do pokoje, kde jsem měla své věci, ale najednou jsem měla pocit, jako bych tady byla poprvé. Nevěděla jsem, kudy jít, abych se do něj dostala. Byla jsem zmatená. Bezradná. Zoufalá. Teprve až s další netrpělivý zazněním mého jména jsem se vzpamatovala a rozeběhla se po schodech nahoru. Brala jsem je po dvou a sem tam na nějakém upadla. Nic z toho mě však nedonutilo nepokračovat v cestě.

Neběžela jsem, už ne, i tak jsem do každého kroku vědomě promítala svůj hněv. Přestože to muselo být už tak patrné, chtěla jsem, aby věděl, co si o tom všem myslím. Mnou zapříčiněný dusot byl následován jiným – tišším, ale zato naléhavějším.

Neotočila jsem se.

Zhluboka jsem se nadechla, zatnula zuby a vešla do pokoje, o kterém jsem se domnívala, že by byl schopen splnit funkci mého vymodleného útočiště. V tu chvíli mě nenapadlo, že bych mohla zalézt do koupelny či šatny, kde bych měla o samotu postaráno. Místo toho jsem zůstala stát uprostřed místnosti, zády natočená ke vchodu. Nepřekvapilo mě, že se k mým uším nedonesl zvuk zaklapnutí dveří. Nemohl, protože je někdo zadržel.

„Bello…“ ozvalo se nezvykle blízko a zároveň s tím se mě zlehka dotkl na rameni. Úspěšně jsem ignorovala nešťastný tón jeho hlasu a obratně ze sebe setřásla tu chladnout dlaň. Neuniklo mi, jak si zklamaně povzdechl.

Naštvaně jsem se ošila a popošla dva kroky dopředu. Přála jsem si od něj být co nejdál a modlila se, aby to pochopil a nesnažil se ke mně znovu přiblížit. Neobtěžovala jsem se na něj pohlédnout a ani s ním promluvit, přestože jsem chtěla, aby okamžitě vypadnul a nechal mě na pokoji. Ten obrovský knedlík mi ze sebe nedovoloval vydat ani hlásku. Ticho, které se rozhostilo kolem, mě ubíjelo. Dávalo tak akorát prostor myšlenkám, jež jsem se urputně bránila.

Zalitovala jsem, že jsem ráno nechala zatažené žaluzie, které mi nyní bránily ve výhledu do zahrady, a jelikož tlačítko na jejich ovládání se nacházelo v bezprostřední blízkosti Edwarda, rozloučila jsem se v duchu snad s jedinou možností, jak svou pozornost převést na něco jiného než na osobu za mnou.  Takhle jsem musela nedobrovolně vnímat jeho stálou přítomnost, která měla především nevalný vliv na mé srdce, co splašeně bilo už od momentu, kdy se mě dotkl. Taky jsem si zároveň s tím uvědomila, jak nepřirozeně se mi třesou ruce a kolena.   

Pevně jsem stiskla víčka k sobě. Že to byla chyba, jsem zjistila vzápětí. Opět jsem byla nucena prožívat, jak se kolem něho omotává ta blonďatá liána a líbá ho. Nemusela jsem mít vystudovaných deset vysokých škol, abych věděla, co to znamená. Co to znamená pro mě. Potřeba dostat do plic notnou dávku vzduchu se náhle jevila jako něco nesplnitelného.

„Bello, prosím, nech mě to vysvětlit,“ vyhrkl žádostivě Edward, jako by snad tušil, co se mi momentálně odehrává v hlavě. Otevřela jsem oči, ale než jsem stačila jakkoliv zareagovat, znovu jsem pocítila chlad jeho pokožky. Ten dotyk by se dal lehce přirovnat žahnutí kopřivou.

Nanovo jsem pocítila novou vlnu vzteku, který už jsem ovšem nehodlala dusit v sobě.

„A co mi chceš, kurva, vysvětlovat?!“ vyjela jsem na něj a prosmýkla se kolem něho na opačný konec místnosti. Nadechla jsem se, abych mu od plic řekla něco hodně nepěknýho. Stačil pouhý pohled do jeho tváře, aby se mi všechna slova zadrhla v krku. Nešlo tu tolik o ten jeho trýznivý výraz, jako spíš o jeho spodní ret, který zřetelně nesl pozůstatky červené rtěnky. „Já nechci nic slyšet. Myslím, že to divadlo venku mluvilo za všechno,“ ušklíbla jsem se kysele a zadívala se Edwardovi zhluboka do očí, rozhodla jsem se mu dát ochutnat tu pořádnou nálož zklamání, kterou jsem byla prosycena do poslední buňky.

Poraženě sklopil hlavu. „Chápu, že se zlobíš…“

„Ne,“ skočila jsem mu do řeči dřív, než ji vůbec stačil pořádně začít. Byla jsem už unavená z jeho nekonečného lhaní. Měla jsem toho všeho už po krk. Aniž bych odtrhla zrak od jeho tváře, zkrátila jsem vzdálenost mezi námi. „Ty nechápeš vůbec nic,“ odsekávala jsem chladně jednotlivá slova a zatínala u toho ruku v pěst.

Krotila jsem se, přestože jsem byla přesvědčená, že jedna rána by vyřešila všechno… Nebo mi alespoň na okamžik umožnila si to myslet.

Faktem bylo, že mi bylo u prdele, že měl Edward ženskou, ale s čím jsem se nedokázala vyrovnat, bylo, že jsem o ní neměla ponětí. Přece se tady nemohla objevit zničehonic a podle toho, co předváděla u auta, bylo patrné, že jde o dlouhodobý vztah, tak proč jsem to, krucinál, nevěděla? Uplynul necelý měsíc od doby, co jsme se sem s Emily přestěhovaly, a on si nenašel jednu zkurvenou minutu, aby se zmínil, že jeho přepychový život není tak úplně samotářský, jak se na první pohled jevil. Nebylo divu, že jsem se pak cítila zrazená.

Bála jsem se jen pomyslet, co všechno mým uším i očím nadále zůstávalo utajeno.

„Do hajzlu, já jsem ti věřila!“ Rozrušeně jsem rozhodila rukama do stran a couvla dozadu. „Opravdu jsem si myslela, že bys mohl… být jiný,“ přecedila jsem skrz zatnuté zuby, neboť jsem si svůj omyl ohledně něho uvědomovala čím dál tím víc.

Byla jsem nasraná sama na sebe, že jsem na to nepřišla. Proč jsem jen byla tak slepá? Bylo tu tolik náznaků - proč se tak často plížil za tmy ven a vracel se brzy k ránu, nebo proč se při každém telefonním hovoru zavíral u sebe v pracovně?

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ hlesl omluvně Edward a já nad jeho vyřčenými slovy jen nevěřícně kroutila hlavou ze strany na stranu. Bylo těžké s tím přestat a stejně tak bylo těžké, ba snad i nemožné, mu to celé uvěřit. Vlastně jsem se o to ani nepokoušela. Nešlo to. 

„Sakra, Edwarde, tam dole na tebe čeká tvoje přítelkyně, uvědomuješ si to?“ zeptala jsem se ostře. Rázně jsem zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Pokud vážně stála dole v hale, nepotřebovala jsem, aby naši malou roztržku slyšela. Žaludek se mi scvrkl do velikosti golfového míčku, když jsem na ni jenom pomyslela. Povzdychla jsem si. „Podvedls mě.“

„Nepodvedl,“ bránil se smutně.

„Ale zatajil jsi ji přede mnou, to je to samý,“ vyčetla jsem mu tvrdě. „Vůbec jsi mi neřekl, že máš ženskou.“    

„Mrzí mě to,“ zašeptal Edward útrpně, až jsem mu to skoro sežrala. Milosrdnou masku jsem ihned zahnala a nasadila místo ní neprostupnou. Ostražitě jsem hypnotizovala Edwarda a každý jeho nesmělý krok mým směrem. Dech se mi víc a víc zadrhával, s posledním metrem přestala dýchat úplně. „Neměla ses to dozvědět takhle.“

„A jak jsem se to podle tebe měla dozvědět?“ zamračila jsem se na něho. „Copak tys měl v plánu mi to říct?“ hrála jsem překvapenou.

„Samozřejmě,“ ujistil mě Edward bez zaváhání dotčeným tónem. „Chtěl jsem ti o Zion povědět hned na začátku, jenže už takhle to bylo těžké tě tady udržet.“ Odmlčel se a zrakem se přesunul k posteli, kde se válel Emilyin oblíbený plyšák. Pousmál se. Smutně. „Tolik jsem si přál, abyste tu s Emily zůstaly, že jsem ti to prostě nemohl říct. Tušil jsem, že kdybych to nakonec udělal, odešla bys a to jsem nemohl dovolit. Proto jsem se rozhodl to oddálit… Ovšem jen do doby, než vztahy mezi námi dvěma přestanou být tak napjaté. Domníval jsem se, že když na tom budeme líp, bude o to snazší ti to sdělit.“  

S poslední zazněnou větou se ve mně zakořenil pocit zklamání a to pěkně hluboko. Zahořkle jsem se usmála. Jelikož jsem až do dnešního dne žila ve sladké nevědomosti, tak nebylo složité si odvodit, že okolnosti mezi námi dvěma evidentně stále nedospěly do Edwardem požadované fáze. Pravděpodobně jsem byla jediná, která si myslela něco zcela odlišného. Alespoň jsem si znovu uvědomila ty nepřekonatelné rozdíly mezi mnou a Edwardem. Zatímco mně, chudákovi, postačila i ta nepatrná změna, abych mohla být šťastná, on, zazobanec, se nehodlal spokojit jen tak s něčím.

Přesto měl nejspíš v něčem pravdu. Možná bych opravdu zmizela, kdybych věděla, že přijde chvíle, kdy se po tomhle domě bude procházet jedna osoba navíc, ale to ho neomlouvalo. Jednou se tu ta jeho Zion přece objevit musela, bylo to nevyhnutelné a tím, že to jen oddaloval, to naopak zhoršil a nedal mi žádnou příležitost se na tuhle situaci připravit. Byla jsem hozená do vody a žádalo se po mně, abych se co nejrychleji naučila plavat. Nedařilo se mi držet se na hladině. Šla jsem ke dnu jako kámen a žádná pomoc na obzoru.

Byla jsem v úzkých. Bezmocně jsem se přebírala svými myšlenkami a úpěnlivě se v tom zasraným bordelu snažila najít tu, jež by mě navedla k vhodnému řešení téhle podělané situace.  

Měla jsem dvě možnosti.

Pouze dvě.

To bylo ale zkurveně málo!

Mohla jsem se přesto všechno přenést a zůstat po boku Emily v tomhle doupěti slizkých hadů. S ním. S ní. Nebo se na to celé tady vybodnout, spakovat se a vrátit se k životu na ulici. Nezamlouvalo se mi ani jedno. Z pomyšlení, že bych se znovu plácala v těch sračkách tam venku, se mi dělalo na blití. Měla jsem strach z návratu. Bála jsem se, že tentokrát už bych to zvládnout nemusela.

Ale zase… zůstat tady?

Nepatřila jsem sem. Následně jsem si ale uvědomila, že ve skutečnosti vlastně nepatřím vůbec nikam. Nenechala jsem se však pohltit tím zničujícím momentem a zaměřila se na jediný světlý bod v mém zčernalém světě.

Emily.

Zatímco já hořečně dumala nad tím, v jakém duchu se ponesou naše následující kroky, ona o ničem zatím neměla ani tušení. Poslušně seděla ve škole, pokoušela se začít jiný život a těšila se na pohár, který jí ráno slíbil Edward. Chudák nevěděla, že žádný nebude. Sevřely se mi všechny útroby, když jsem si připustila variantu, že je možné, že už nikdy nebude žádný pohár, žádná škola, žádný Edward. Nic, na co by se v budoucnu mohla těšit.

Ničila jsem jí život. Nenáviděla jsem se za to.

Nezasloužila jsem si její lásku. Nezasloužila jsem si nic.

„O čem přemýšlíš?“ vytrhl mě nečekaně Edward z mého duševního sebemrskačství. Trhla jsem sebou a upřela na něho zmatený pohled. Proč jsem si jen myslela, že už bude dávno pryč? Snad kdybych se zády stále neopírala o dveře.

Nedokázala jsem to. Nohy mě odmítly poslechnout. Dál jsem tam naproti němu stála jako solný sloup a mlčky, bez jediného mrknutí mu zírala do tváře. Nechtěla jsem přijít o jedinou vteřinu té nervozity, která se kolem něho vznášela. Skoro jsem ji mohla cítit. Nejistota zapříčiněná mým zarytým mlčením. Jistě mu vadilo, že už se ode mě nějakou dobu nedočkal kloudného slova.

Přála jsem si, aby ochutnal vlastní medicínu. Aby věděl, jaké to je.

Pak mi ale došlo, že já nechci být jako on.

Povzdychla jsem si rezignovaně a svěsila ramena.

„O Emily,“ zahučela jsem polohlasně. Podivila jsem se, když se Edward zatvářil překvapeně. Má odpověď očividně nebyla taková, jakou očekával. Záměrně jsem se vyhnula tématu, co měl na svědomí tohle všechno. Prostě jsem ještě nebyla připravená.

Má zmínka o malé ale Edwarda zasáhla natolik, že se mě k němu ani nepokoušel nasměrovat. Beze slova se otočil na patě, jediným stiskem tlačítka rozdělal žaluzie a postavil se k oknu. Rozmýšlela jsem se, zda jít za ním, ale nakonec jsem to zavrhla. Neuměla jsem sice číst lidem myšlenky, ale přesto jsem tak trochu tušila, co se mu v hlavě odehrává.

„Neboj, bude v pohodě,“ ubezpečovala jsem ho, i když jsem to zprvu v plánu vůbec neměla. Nepochybovala jsem. Byla jsem přesvědčená, že mám pravdu. Ohlédl se po mně se smutkem v očích.  „Opravdu nechápu proč, ale… zbožňuje tě. Má tě ráda.“

Skoro jsem to nestačila doříct, když se vmžiku oka objevil přede mnou. Mnohem blíž než předtím. Chybělo pár centimetrů a naše čela by se vzájemně dotýkala. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně vykulila oči. Srdce mi bilo tak rychle a nahlas, že to prostě musel slyšet. Chtěla jsem couvnout, ale bránily mi v tom dveře.

„A ty?“ optal se úzkostlivě a jeho obličej se o další kousek přisunul.

Přistihla jsem samu sebe, jak na vteřinu uvažuju, jakou část chce vidět mýma očima, neboť to zapomněl přesně specifikovat. Možná to byl záměr z jeho strany a možná jsem se taky jenom pletla. Nic to však neměnilo na tom, že jsem stále neodpovídala. Edwardova přílišná blízkost mi znemožňovala utvářet slova. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na ty dva zlaté kroužky, které mě pozvolna pohlcovaly. Špatně se mi dýchalo, třásla jsem se, ale přesto se mi v břiše rozlévalo příjemné teplo.

Nic ale netrvalo věčně a tenhle konec se mi obzvlášť nezamlouval. Skoro jsem ani nepostřehla, kdy se mu v pohledu usadilo bouřlivé zděšení doprovázené ničivou provinilostí, a mezi obočím utvořila hluboká vráska. Znenadání jakoby zpozorněl. Jeho oči nabraly temný, odstrašující odstín a z úst mu unikl nekontrolovatelný povzdech, ze kterého mi téměř okamžitě naskočila husí kůže. Ani jednou mě však nenapadlo, že je to předzvěst opravdu něčeho ošklivého.

Odtáhl se.

Necelou vteřinu nato někdo vzal za kliku.

Bolestivě jsem sykla a mechanicky si přitiskla dlaň na místo, kam se mi ta mosazná věc zaryla. Byl to jen krátký okamžik, kdy mi bylo umožněno se zaobírat faktem, že jsem nejspíš právě utržila ztrátu ledviny. Bolest jako by rázem zamrzla, když mi konečně došlo, co se děje. Ani jsem se neunavovala úvahami, kdo se to sem snaží nakýblovat, nebyl důvod. Chyběla tu jen jedna osoba.

Tepová frekvence nabrala nekontrolovatelné tempo. Trvalo mi, než jsem se přemluvila k pohybu a vzdálila se ode dveří, čímž jsem jí akorát umožnila bez dalšího problému pokračovat dovnitř. Ačkoliv jsem se svým rozhodnutím nesouhlasila, povedlo se mi zahnat dráždění, abych jí ty dveře rychle zabouchla před nosem a znovu se o ně pro jistotu opřela zády. Nechtěla jsem ji tady. Byl to přece můj pokoj. Nejhorší na tom bylo, že právě ona měla mnohem větší právo tu být než já. 

Nepodívala jsem se na Edwarda, přestože já jsem na sobě jeho upřený pohled cítila dost jasně. Asi ho zajímala má reakce, popravdě i já bych ráda viděla svůj výraz, když vešla. Nevěřícný? Obdivný? Závistivý? Možná všechny dohromady. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že byla ještě nádhernější než tam venku. Krásné blond vlasy, jantarové oči, rudé rty, drahé oblečení a nohy v lakovaných lodičkách ji dělaly dokonalou.

Někdo měl hold v životě štěstí a někdo zase ne.

Zrakem se nejprve zastavila u Edwarda, poté ho přemístila na mě. Zamračila jsem se, když si mě pátravě prohlédla od hlavy k patě. Neměla jsem šanci odhadnout, co se jí honí hlavou a z jejího chování se toho moc vyčíst taky nedalo, přesto jsem z ní neměla ty nejlepší pocity. Něco mi našeptávalo, že bude lepší si od ní držet odstup. Možná jsem ale byla až moc zaujatá k lidem, jako byla ona a Edward. Vždycky jsem byla přesvědčená, že nemohou být dobří a jen ze strachu, že bych se mohla plést, jsem si hledala nedostatky, které by mi potvrdily, že jsem se nepletla. A já se opravdu nepletla. Většinou.   

„Ahoj,“ pronesla tiše rozpačitým hlasem a chabě se pousmála. Neopětovala jsem jí pozdrav a raději uhnula pohledem do strany, to jen pro případ, že by se náhodou měla opakovat scéna z venku. Znovu jsem jejich líbací schopnosti vidět nepotřebovala. Když to ale nevypadalo, že by se něco takového mělo dít, odvážila jsem se zvednout oči od podlahy. „Omlouvám se, že ruším, ale chtěla jsem se zeptat, jestli je všechno v pořádku.“

Zarazila jsem se nad její starostlivostí. Očekávala jsem, že důvod její návštěvy je jen proto, aby se přišla ujistit, jestli už mám sbaleno a jsem připravena opustit její dům. Musela jsem se té podezřívavosti zbavit.

„Jen malé nedorozumění, Zion,“ chopil se slova Edward a postavil se vedle ní, „nedělej si starosti.“ Rukou jí jemně přejel po zádech, ale po celou dobu oči upíral na mě, jako by snad chtěl, abych to potvrdila. Nemohla jsem. „Zion, co kdybys šla dolů a počkala tam na mě?“ navrhl své přítelkyni důrazně. Vůbec nevypadal tak uvolněně, jak se mohlo zdát. Byl napjatý. „Jen tu s Bellou ještě něco dořeším a hned přijdu za tebou.“ Edward netrpělivě přešel ke dveřím a otevřel je.

Dobrou minutu na sebe vzájemně hleděli, než ona váhavě přikývla. Zaradovala jsem se. Na prahu se ale zastavila a ohlédla se po mně. Znejistila jsem.

„Jestli ti to nějak pomůže, taky jsem o tobě nevěděla,“ zasmála se upřímně a naoko vyčítavě mrkla na Edwarda, který se na ni nepatně zamračil a po mně se podíval se znatelnými obavami.

„Zion…“ vyslovil její jméno, přičemž to znělo spíš jako výhružka.

Moc jsem nerozuměla tomu, co se to tady dělo. Zmateně jsem těkala pohledem mezi ní a Edwardem a snažila se vstřebat to překvapení z nečekaného zjištění. Ještě bych chápala, proč jsem o ní nevěděla já, ale proč jí on nepověděl o mně a Emily, to už mi bylo záhadou. Pochybovala jsem, že bych se někdy dozvěděla pravý důvod Edwardova jednání, ale měla jsem takové tušení, že to tak z jisté části udělal schválně. Ať už to bylo jakkoliv, viditelně to ona vzala o dost líp než já. Nic mu nevyčítala, nekřičela, nevztekala se. Zastyděla jsem se za tu scénu, kterou jsem mu ztropila. Zatímco já se předvedla jako úplná hysterka, ona byla za chápavou a rozumnou ženu, kterou by si přál každý chlap na světě.

Do prdele se mnou…

„Dobře, nechám vás o samotě,“ usmála se a natáhla se, aby mohla Edwarda něžně pohladit po tváři. Zhnuseně jsem nakrčila obočí a ucukla pohledem, když mu vtiskla polibek na rty. „Jen jsem nechtěla, aby mezi námi třemi došlo k nějakým nepříjemnostem,“ doneslo se ke mně jejím líbezným hlasem. „Teď už to ale nehrozí, když o nás a naší svatbě Bella ví.“ 

Ztuhla jsem.

Časovač, který bez mého vědomí odpočítával poslední vteřiny do katastrofy, se ocitl na konci. Skutečně jsem si stála za tím, že dneska mě už nic nemůže překvapit, že všechno špatné mám úspěšně za sebou, jenže aby tohle byl jen sen, byl ten intenzivní tlak na prsou až moc reálný. Bylo to jako by mi někdo uštědřil pořádnou pecku pěstí do břicha, jako by mě něco odhodilo na zeď a já nemohla popadnout dech, jako by mi někdo podkopl nohy a já padla obličejem na zem.

Záměrně jsem se vyhnula pohledu do jejich tváří a vyhledala onen levý prsteníček. Jeden lesklý kroužek s obrovským diamantem uprostřed mi to všechno k mé nelibosti potvrdil. Divila jsem se, jak bylo možné, že jsem si ho zprvu nevšimla, vždyť bylo prakticky nemožné ho přehlédnout. Nedokázala jsem od prstenu odtrhnout oči. Ne tak pro jeho krásu, jako spíš pro to co znamenal. Označil si ji. Vybral si ji za ženu, se kterou chtěl strávit zbytek života.

Najednou jsem si připadala víc cizí než kdykoliv předtím. Byla jsem jako vetřelec v jejich spořádaném životě. S jediným uvědoměním se konečně doposud vyrovnané váhy zhouply k jedné straně. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem věřit, že to bude správné. Nejlepší. Pro mě. Pro něj. Pro ni. Pro všechny.

Zatraceně! Měla jsem věřit něčemu, čemu prostě věřit nešlo.

Zion odešla a já s Edwardem jsme stáli naproti sobě se zaklesnutými pohledy. Ten jeho byl plný oddanosti, jako by snad jen čekal, kdy mu znovu začnu všechno vyčítat. Žádná zlost, žádný vztek. Nic. Připadala jsem si podivně prázdná. Jako by mi někdo vyrval všechny orgány z těla a po nich zůstala jen jedna obrovská díra, která bez výjimky pohlcovala všechny mé pocity. Prázdnota byla o tolik horší než nenávist, kterou jsem sice necítila, ale z celé duše cítit chtěla. Byla jsem přesvědčená, že všechno by bylo o dost jednodušší. 

„Bereš si ji,“ konstatovala jsem prostě, nikoliv smířeně. Stále pro mě bylo obtížné uvěřit, že se tohle opravdu děje a vyslovené takhle nahlas to znělo mnohem víc jako hloupý vtip.

Nežádala jsem odpověď, přesto jsem ji dostala. Dvakrát. Dřív než ticho jako kulový blesk proťalo jednoslabičné slovo, které jsem já používala jen zřídka, mohla jsem si to ověřit v Edwardově vyslaném pohledu. Vážně jsem netušila, kdo z nás trpí víc.

„Kdy?“ Sama jsem nevěděla, proč se na to ptám. Nemuselo mě to zajímat, nebyla to moje věc, přesto mi to v jistou chvíli připadalo závažně důležité. Snad jsem si myslela, že nám zbývá ještě nějaký čas. Sakra, čas na co?!

„Bello…“

„Tak kdy?!“ zopakovala jsem svou otázku hlasitěji, neústupněji a ani na vteřinu jsem nepřerušila náš oční kontakt. Nechtěla jsem před ničím utíkat, schovávat se, i tak mě ale polila vlna nervozity.  

Muselo uběhnout minimálně půlroku, než mi to Edward neochotně sdělil. „Za tři měsíce.“

Než se ale půjdu zahrabat někam hodně hluboko, chci vám poděkovat za podporu. Vážně mě milo překvapilo, kolik dobrých duší na mě myslí a poctivě čeká na kapitolu. Strašně si vás vážím, holky.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 13. kapitola: