Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 14. kapitola

16.02.2013 (18:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 4864×

 14. kapitola

Trhaně jsem nadechla a zase vydechla. V uších mi hučelo, jak se srdce rozbušilo stonásobnou rychlostí. Bezmyšlenkovitě jsem si zajela rukama do vlasů a rozhlédla se po pokoji. Nehledala jsem nic konkrétního. Byl to pouze chabý pokus, jak získat nějakou chvíli, která by mě dostatečně připravila postavit se tomu nečekanému zjištění čelem. Možná jsem taky doufala, že několik vteřin navíc, mi pomůže zmírnit to zděšení, jež se kolem mě utahovalo jako smyčka. Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Nutně jsem odtamtud potřebovala dostat ta dvě slova.

Tři měsíce. Někomu se to mohlo zdát jako dost dlouhá doba, mě však takové štěstí nepotkalo. Opětovné zakroucení hlavou bylo doprovázené mým nevěřícným uchechtnutím. Sama jsem přesně nedokázala definovat jeho pravý důvod. Snad jsem se smála své nadutosti, možná taky té předchozí chvilkové naději, která už se už tehdy pohybovala na okraji zániku - ať už šlo o cokoliv, nepřestávalo to. Dál jsem pokračovala v hysterickém pochechtávání, které s časem zanikalo, až nakonec přešlo v poražený povzdech.

Na sucho jsem polka. Místností se rozhostilo ticho, co jen čekalo, až bude prolomeno. Nikoliv Edwardem, ale mnou. Byla jsem na řadě. A ačkoliv jsem po tom toužila, neexistovala jediná šance, že bych se tomu mohla vyhnout. Tohle nebyl příběh v knize, kterou stačilo zaklapnout, když se události nevyvíjely podle našich představ. Tohle nebyl film v televizi, kde stačilo zmáčknout jediné tlačítko, aby obraz zmizel. Tohle byla skutečnost. Skutečnost, kterou nešlo obejít, přeskočit, vymazat. Musela jsem ji překonat, ať už to znamenalo cokoliv. Musela jsem jít skrz.

Přestala jsem to natahovat a konečně promluvila: „No, to všechno mění.“ Můj hlas byl prázdný, bezvýrazný, celkově cizí. Roztřesenými prsty jsem se dotkla obličeje, překvapilo mě, jak rozpálený byl. Nechala jsem ruku spadnout zpátky podél těla a váhavě upřela zrak před sebe.  

Edward se za celou dobu nepohnul ani o milimetr. Nehnutě stál na tom samém místě a snad ani nedýchal. Nenašla jsem jediný náznak netrpělivosti. Jeho pohaslé oči bez jediné jiskry mě permanentně sledovaly. Nedokázala jsem se odvrátit. Připoutal si mě k sobě. Čím déle jsem se utápěla v jeho hlubokém pohledu, tím více jsem si všechno uvědomovala. Pouhé tři měsíce zbývaly do dne, kdy se rozezní svatební zvony a on oblékne drahý smoking, aby své vyvolené řekl ano a navlékl jí snubní prsten.

Zamotala se mi hlava. Najednou mi Edward přišel tolik vzdálený a jako by se snad rozestup mezi námi neustále zvětšoval. Nebralo to konce. Pak mi došlo, že to není jen zdání, že se to opravdu děje. Aniž bych to tušila, pohybovala jsem se.

Couvala jsem.

Bylo to jako znamení. Jedna obyčejná představa stačila k tomu, abych to tady všechno ukončila.

„Musím odsud vypadnout.“

Neuvědomovala jsem si, zda jsem to opravdu vyslovila nahlas nebo to znělo jen v mých myšlenkách, ale co se dělo následně už ano. Bez zbytečného otálení jsem se otočila na patě a rázným krokem překonala poslední metry, které mě dělily od šatny. Nemyslela jsem na nic jiného než na to, že potřebuju najít cestovní tašku a sbalit pár věcí, bez kterých se nedalo obejít. Ne tam, kam jsem měla namířeno.

Měla jsem být rychlejší. Sotva jsem totiž zmáčkla kliku a pootevřela dveře, bledá dlaň je opět rázně zabouchla. Na okamžik jsem strnula jen proto, abych si naivně zadoufala, že se třeba zase stáhne zpátky, ale jako by si usmyslel, že i ty poslední minuty v tomhle domě mi znepříjemní. Ani mé výhružné zafunění ho neodradilo. Zatnula jsem zuby a několikrát zatáhla k sobě v domnění, že se mi ho třeba podaří přetlačit. Neměla jsem šanci.

„Dej-tu-ruku-pryč,“ odsekávala jsem jednotlivá slova a propalovala onu zmíněnou končetinu pohledem. Asi jsem myslela, že se mi ji podaří roztavit a já tak budu mít opět volnou cestu. Nijak zvlášť mě nezaskočilo, když ani nehnul brvou.

„Bello, nedělej to,“ zašeptal mi prosebně do ucha, čímž mi akorát zvýšil tep. Cukla jsem sebou, když se jeho natažená paže neohlášeně posunula o kus dolů a ocitla se tak nebezpečně blízko té mé, která si neustále nárokovala kliku. Sevřela jsem ji pevněji a automaticky se přitiskla víc ke dveřím, abych mu dala najevo, že nemám v plánu ho poslouchat. Částečně jsem se děsila toho, že by se mě mohl pokusit odtáhnout. A možná jsem se taky snažila získat zpátky určitý osobní prostor, který mi jeho hrudník, sem tam se otírající o má záda, nedopřával. „Prosím tě.“

Neústupně jsem zakroutila hlavou a zavřela oči. Nedařilo se mi přijít na to, proč tohle vůbec dělal. Zdržoval nejen mě, ale především sebe. Asi jsem vážně byla pitomá, když jsem si myslela, že mé rozhodnutí přejde ledabylým pokrčením ramen a nechá mě v klidu odejít. Copak by přesně tohle neudělal normální člověk, co měl těsně před svatbou? Akorát mě to víc utvrdilo v tom, že Edward Cullen opravdu nebyl normální člověk.

„Nemůžeš mě tu držet,“ namítla jsem posléze zatvrzele a pomalu rozlepila víčka, aniž bych nepředpokládala, že by se něco změnilo. O to víc jsem byla zmatená, když jsem zaznamenala, že Edwardova ruka zničehonic zmizela. Nedokázala jsem to jen tak ignorovat, ačkoliv tichý hlásek uvnitř mě mi napovídal úplný opak.

Měla jsem otevřít ty zatracený dveře a vůbec se nad tím nepozastavovat. Měla jsem… Jenže neodbytná potřeba dovědět se, co ho k tomu vedlo, byla silnější. Možná si uvědomil, co mým odchodem získá. A možná prostě pochopil, že nemá cenu mě přemlouvat.

Zaváhala jsem, než jsem se ohlédla přes rameno. Zírala jsem do prázdna. Žádné zlaté oči, žádná tvář, žádný Edward. Nebyl tam. Bez rozmyslu jsem se automaticky rozhlédla po celém pokoji. Pochybně jsem se zamračila. Na okamžik mě přepadla bláznivá myšlenka, jestli se mi celá předchozí scéna jenom nezdála. Edward opět stál na tom stejném místě jako před pár minutami a kromě nezvykle bílé barvy se v jeho obličeji zračilo i něco, co jsem dost dobře nedokázala popsat.

„Nerad bych, aby sis myslela, že tě tu držím násilím,“ řekl tlumeně a já se odvrátila. „Pouze chci, aby sis to pořádně rozmyslela,“ radil mi už o něco hlasitěji s kapkou naléhavosti a já ho v tu chvíli opravdu nenáviděla.

V jistou chvíli jsem vskutku rozmýšlela nad tím, že bych se na veškeré balení vybodla a zůstala tady. Dál bych mohla Emily ukládat do pohodlné a především normální postele, ráno bych ji budila kvůli vstávání do školy, česala bych ji, oblékala, připravovala snídaní v kuchyni. S Edwardem bychom ji odvezli do školy, a zatímco ona by byla tam, stihla bych se s Edwardem nespočetněkrát pohádat kvůli blbostem. Venčila bych to neposedný štěně, netrpělivě vyčkávala, než se Emily vrátí ze školy. Nutila bych ji u toho velkýho psacího stolu, co měla v pokoji u okna, dělat úkoly, se kterými bych ji v konečném důsledku pomoci nemohla a tak bych se následně přemlouvala dojít za Edwardem, aby ji to kontroloval on. Večery bychom společně trávily u televize a smály se nesmyslným reklamám. Edward by nás mlčky pozoroval a sem tam by nad tím pobaveně pokroutil hlavou. Pořádaly bychom námořní bitvy ve vaně.

Jo, všechno tohle by bylo fajn, ovšem pak se odněkud vynořila tvář blondýny. Najednou už to nebylo jen o mně, Emily a Edwardovi, teď už to bylo jen o ní a o něm. Živě jsem si dovedla představit jejich zamilované pohledy, vroucné polibky na každém kroku, něžné doteky a pohlazení, sladká slůvka, ze kterých by až bolely zuby. Jejich svatba byla třešnička na dortu.

V tu ránu mě to vrátilo zpátky do reality. Blbě se mi dýchalo. V jeden okamžik jsem měla dokonce dojem, že se mi do očí hrnou slzy. Vzpamatovala jsem se rychle. Na Edwarda jsem se ani jednou nepodívala. To celé mě ale akorát to utvrdilo v tom, že tady vážně zůstat nemůžu. Nedělalo by to dobrotu. Dřív nebo později bych stejně musela odejít tak či tak.

Se srdcem až někde v krku a bez jediného slova jsem vrazila do šatny. Nemusela jsem hledat vypínač, světlo nade mnou se rozsvítilo samo. Už napoprvé jsem žasla, jak je ta místnost obrovská, bez problému by se sem naskládalo třicet lidí. Teď jsem měla ale dojem, jako by se její velikost ztrojnásobila. Stála jsem bezmocně mezi těmi všemi poličkami a skříňkami překypujících věcmi a pokoušela mezi nimi najít jednu podělanou cestovní tašku. Věděla jsem jistě, že tu někde je, proto jsem přestala s bezúčelným civěním a začala otvírat jednotlivá dvířka. Trvalo to asi desatero vytahaných párů bot a svršků, než jsem ji objevila.

Vrazila jsem si ji do podpaží zlomené ruky a tou druhou si do náruče házela všechno, co mi přišlo pod prsty. Neměla jsem čas uvažovat nad tím, jaký druh oblečení budu potřebovat. Vlastně mi bylo úplně jedno, jestli budu někde na zemi spát v teplákách nebo v džínách, hlavně když něco bude a já nebudu nucena krást cizím lidem hadry z veřejné prádelny. Aspoň nějaký čas.   

„Krucinál,“ zavrčela jsem podrážděně, když už jsem se po několikáté shýbala, abych ze země sebrala popadané věci.

Vůbec mi to nešlo rychle, jak jsem původně předpokládala. Ruce se mi nepřirozeně třásly, tudíž nebylo divu, když mi z nich něco vypadlo nebo jsem se netrefila. Častokrát jsem taky zakopla o boty povalující se na podlaze, to jsem pak mohla začít nanovo. Neustále jsem přitom všem očima šilhala směrem ke dveřím, čekala jsem, kdy se v nich objeví Edward. K mému údivu se to nestalo ani jednou. Možná to vzdal a odešel.

Vypotácela jsem se ven ze šatny. Udělala jsem sotva dva kroky, když jsem zůstala zaraženě stát na místě. Málem jsem všechno znovu sbírala ze země, když jsem uviděla Edwarda, jak sedí na kraji postele, kam jsem měla zrovna namířeno. Jediná dobrá věc byla, že se nedíval přímo na mě, nýbrž na to, co jsem držela. Nepromluvil. Ještě hodnou dobu jsem nejistě přešlapovala na místě, než jsem se odhodlala přejít k posteli.

Hodila jsem to všechno na matraci jen kousek od něho. Neodolala jsem a znovu se na něj zahleděla. Ani tentokrát se mi neobtěžoval podívat do očí. Upřeně pozoroval, jak se peru se zipem u tašky. 

„Rozmyslela jsem se. Odcházím,“ oznámila jsem, aniž bych sama věděla proč. Už dávno si to určitě z mého počítání odvodil. Než jsem nad tím stačila víc zauvažovat, Edward se pohnul. Nejprve ke mně zvedl pohled, který zrovna nepřetékal radostí. Zbaběle jsem svou pozornost přesunula jinam. Vzápětí se postavil na nohy a moje ruce nečekaně ztěžkly.

„Dobře, ale… „ odmlčel se a z ruky mi vzal modrý svetr. Nechala jsem ho. „Nemusí to být přece hned dnes. Odpoledne společně vyzvedneme Emily a v klidu to ještě rozebereme. Všichni pohromadě.“

Ihned mi bylo jasné, co myslel pod pojmem všichni pohromadě a ani trochu se mi to nezamlouvalo. Neuměla jsem si představit, že bych měla sedět dole v obýváku na gauči, dívat se na Edwardovu snoubenku a ještě s ní něco probírat. Možná uměla, ale do přátelského a klidného posezení by to mělo daleko.

„Proč bych měla něco rozebírat? Všechno je jasný,“ pokrčila jsem rameny a vzala si zpátky svůj svetr, který hned skončil na dně tašky. Obdivovala jsem jeho výdrž. On snad vážně chtěl, abych tady zůstala. Zase jsem se cítila o něco hůř. Pak se mi najednou vybavila Edwardova slova. „Sám jsi mi přece řekl, že můžu odejít, kdykoliv budu chtít.“ Znělo to jako prosba. Žadonila jsem, abych mohla odejít. Být pryč, od něho, a nic neřešit. Zapomenout.

Podle Edwardova zřetelného ušklíbnutí jsem poznala, že i on si ten den pamatuje. Tehdy to vypadalo, že by mě z domu rád vykopal sám. Dala bych všechno, aby to tak bylo i teď. Aby mi řekl něco ošklivého. Hned by se mi odcházelo lépe. Místo toho se ale tvářil jako boží umučení a mě tím nutil dělat věci, ke kterým bych za jiných okolností nikdy nepřistoupila.

Nahlas jsem si povzdechla a zoufale si přejela po tváři. Nechala jsem všeho a celým tělem se natočila k Edwardovi. Nervózně jsem si odkašlala. Několikrát. Jako by mě to snad mohlo pomoci ze sebe snadněji dostat to, na co jsem se chystala. Došlo mi, že už nebudu mít moc příležitostí to Edwardovi sdělit. Musela jsem mu to říct. Dlužila jsem mu to.

„Edwarde, podívej,“ začala jsem rozvážně se zrakem zabodnutým do jeho klíční kosti, „já vím, že jsem k tobě často chovala hrozně a mrzí mě to,“ zamumlala jsem po pravdě zahanbeně. „A taky vím, že jsem to nedávala dostatečně najevo, ale jsem ti opravdu vděčná za všechno, co jsi pro mě a Emily udělal.“ Ztichla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla k němu oči. Usmála jsem se. Upřímně. „Vážím si každýho dne, co jsme tu mohly strávit a jsi vážně světec, že jsi to s námi vydržel takovou dobu, ale je na čase se zase postavit na vlastní nohy. Tvůj život je tady, po boku Zion a ten můj….“

„Nemusí to skončit takhle,“ skočil mi do řeči nečekaně se svým dalším pokusem o mou změnu názoru. Tohle bylo jako nekonečný kolotoč, začínala jsem se bát, jestli je vůbec možné dobrat se konce. Mohli jsme se klidně hádat celý hodiny a pochybovala jsem, že by někdo z nás dvou nakonec ustoupil. V téhle věci jsme byli oba stejní. Těžko říct, zda jsem byla ráda nebo ne. „Bello, já nechci, aby ses vrátila zpátky na ulici.“

Prudce jsem vydechla. Zavřela jsem oči, aby se na něj vzápětí mohla zamračit.   

„Proč?“ vydechla jsem a nechápavě rozhodila rukama. „Proč ti jde tolik o to, abych tady zůstala?“ Přimhouřila jsem oči a přistoupila blíž k němu. „Pokud to fakt chceš, tak mi řekni jeden jediný důvod, proč bych neměla odcházet.“

Poprvé jsem opravdu Edwarda o něco požádala. Poprvé jsem opravdu chtěla, aby promluvil. Poprvé jsem ho opravdu chtěla poslouchat. A on… mlčel. Srdce mi zběsile tlouklo a pravděpodobně to byl jediný zvuk široko daleko. Rozrůstající se tíživé ticho kolem mě čím dál víc nutilo zauvažovat, zda mé otázky vůbec slyšel. Zazmatkovala jsem, když nepatrně sklonil hlavu a dál na mě upíral ten nepřítomný pohled. Skoro jako by se nedíval na mě, nýbrž pouze skrz. Skoro jako by se soustředil na něco uvnitř své hlavy, jako by o něčem důležitém přemýšlel.

Mohla uběhnout tak minuta, než se opět narovnal. Jeho postoj se změnil a stejně tak jeho pohled. Poznala jsem ten okamžik. Jedno mrknutí, které do jeho tváře vneslo všemožné způsoby omluv, jaké existovaly. Nemusel nic říkat nahlas, aby mi došlo, že tohle je jeho odpověď.

Chápavě jsem pokývala hlavou a trpce se uchechtla.

„Vidíš, ani já ho nemám.“

Vrátila jsem zpátky k tomu nepořádku na posteli. Uvědomovala jsem si, že hýbu rukama, dokonce jsem se na ně dívala, ale ani trochu jsem tu jistou činnost nevnímala. Pečlivě jsem se soustředila na to zklamání, které přicházelo a odcházelo ve vlnách – ty další byly vždy o něco silnější. Snažila jsem se zachovat si kamenný výraz a nedat na sobě nic znát. Proč jsem si jen myslela, že by Edward mohl něco říct? Byla jsem hloupá.

Jako by toho bylo snad málo, ozvalo se z chodby netrpělivé zavolání. Dožadovala se Edwardovy přítomnosti. Ztuhla jsem. Letmo jsem zrakem přelétla nedaleko postávajícího Edwarda a skončila u dveří. Hypnotizovala jsem je a čekala, kdy se otevřou a nakráčí sem ona. Žádné blížící se kroky jsem ale nezaslechla, tudíž jsem si mohla oddechnout. Pozastavila jsem se však nad tím, jak blízko její hlas zněl. Určitě nevolala zezdola, musela minimálně stát na horním schodě. Žaludek se mi zhoupl, když mě napadlo, že klidně mohla celou dobu stát za dveřmi a poslouchat.

Zvídavě jsem se obrátila na Edwarda, který stále pozoroval dveře. Asi taky čekal, jestli jeho milá nevejde. Pak svou pozornost přesunul na mě a s rychlým vrátím se zmizel.

„To nemusíš,“ řekla jsem si pro sebe vztekle.

Vzala jsem ještě pár důležitých potřeb z koupelny, ty jsem bez ladu a skladu naházela společně se zbytkem věcí do tašky a odebrala se k Emily do pokoje, abych sbalila i jí.

Jakmile jsem vešla na chodbu, donesly se ke mně zvuky probíhající rozhovoru z haly. Nedokázala jsem rozluštit, o čem přesně se baví, ale zatímco jeho hlas zněl víceméně klidně, ten její byl o dost rozrušenější a hlasitější. S velkým sebezapřením jsem je ignorovala a pokračovala ke svému cíly. Ovšem jen do okamžiku, dokud nepadlo mé jméno.

Tašku jsem položila na zem a pomalu se plížila ke schodišti. Těsně před ním jsem zastavila a přitiskla se ke zdi, která zde končila a přecházela v zábradlí. Bedlivě jsem nahlédla přes okraj a uviděla Edwarda stojícího na posledním schodě a Zion, která nepokojně přecházela od pohovky k Edwardovi a zase zpátky. Nyní měla do milé osoby daleko.

„To se mi snad jen zdá,“ vyjekla a ne se zrovna přívětivým výrazem ve tváři se postavila před Edwarda. „Já na dva měsíce odjedu pryč a tebe nenapadne nic lepšího, než do našeho domu nastěhovat dvě cizí holky a prašivýho čokla.“

Dotčený pocit neměl šanci se u mě pořádně rozvinout. Překvapila mě její reakce. Ještě před necelou půl hodinou dělala, jak jí nevadí, že jí o mě Edward nic neřekl a teď div nechytila tik v oku. Ohlédla jsem se přes rameno na sbalené věci. To počká, usoudila jsem, teď jsem rozhodně nemohla odejít. Chtěla jsem vědět, jak tohle bude pokračovat a především, jak to skončí. Přikrčila jsem se, když se náhodou natočila tak, že by mě mohla načapat a já bych měla po představení. Tohle bylo určitě lepší, než to co předváděli venku.

„Ty dvě cizí holky, jak říkáš, nemají kde bydlet,“ odvětil Edward a založil si ruce na prsou. „Chtěl jsem jim pouze pomoct, nebo si snad myslíš, že jsem je raději měl nechat na ulici?“ nadhodil bojovně Edward a mě uznale vyletělo obočí vzhůru.

„Jistě by stačilo jim dát nějaké peníze, ale určitě jsi je nemusel tahat sem,“ usmála se falešně ta jednohlavá saň a hned zase zvážněla. „Pro tenhle typ lidí přece existují jistá zařízení, kde by se o ně postarali. To už bychom si sem pak rovnou mohli natáhnout všechny chudáky z celého Seattlu.“ Zašklebila se, jako by zrovna šlápla do něčeho nevábivého. Přála jsem jí to. Moje averze vůči ní zase o něco vzrostla.  

„Strčili by je do dětského domova. To bys chtěla?“ rozčiloval se Edward a mně se zastavilo srdce. Něčeho takového jsem se děsila každý den. Že se objeví někdo ze sociálky a já bych Emily už nikdy v životě neviděla. Zhrozila jsem se, když mi došlo, že se to pořád může stát a klidně přičiněním té ženské dole. Nepochybovala jsem, že by toho byla schopná, zatím tomu všechno nasvědčovalo. To vůbec nebylo dobré zjištění.

„Já?“ zasmála se pobaveně a mně z toho až přejel mráz po zádech. Poté vzala Edwarda za ruku a přitáhla si ho k sobě. Prohrábla mu vlasy a ukazováčkem mu přejela po rtech, které následně líně políbila. „Myslím, miláčku, že v téhle situace vůbec nejde o mě. Vždyť ses ani nenamáhal mi sdělit, že si z našeho domu udělal noclehárnu pro bezdomovce, a kdybych se nerozhodla vrátit o několik týdnů dřív, ještě teď bych o ničem nevěděla. Ale pokud tě opravdu zajímá můj názor, tak si vskutku myslím, že tam by to pro ně bylo lepší než tady.“ Na konec věty dala zvláštní důraz. „Nemusím ti snad říkat, co by se stalo, kdyby to všechno prasklo.“

Ani jsem se nesnažila pochopit, co se tím pokoušela naznačit. Edward to ale evidentně věděl moc dobře.

„Nemusíš mít strach,“ podotkl on vyrovnaně a mně se rty z nevysvětlitelného důvody zkroutily v sotva patrném úsměvu.

„Přijde mi, že nějak často zapomínáš, kdo jsi,“ vytkla mu blondýna rázně.

„Jako by to snad šlo.“

I na tu vzdálenost jsem viděla, jak bloncka ztuhla a rty pevně stiskla k sobě. Vteřiny, kdy si tiše hleděli vzájemně do očí, byly delší než sama věčnost. Zion pak se sotva znatelným zamumláním z Edwarda spustila paže a přesunula se k nedalekému zrcadlu.

„A tu poznámku o naší svatbě sis taky mohla odpustit,“ pokračoval po nějaké chvíli Edward.

Na tohle ona jen nevzrušeně trhla rameny.

„Vím, proč tě to k té chudince tak táhne,“ řekla už bez jakékoliv emoce, aniž by odtrhla zrak od svého odrazu. Deprimovalo mě, že jsem neměla možnost nahlédnout do Edwardovy tváře, musela jsem se spokojit jen s jeho zády. A ty mi toho moc neprozradily. „Chápu, že je těžké zapomenout na minulost, ale měl by sis uvědomit, že od té doby se toho hodně změnilo,“ pokračovala a významně se podívala Edwardovým směrem. „Ty ses změnil. Jsi úspěšný, bohatý. Můžeš mít, co se ti zachce. A dovol, abych ti připomněla, že mým přičiněním…“ Její hlas slábl.

Neslyšela jsem ji. Musela jsem se naklonit, ale i tak mi to bylo k ničemu. Touha po informacích byla tak velká, že jsem se jí nechala na okamžik zaslepit. Přestala jsem dávat pozor. Skoro jsem ani nezpozorovala, že se Edward začíná otáčet. Na posledních chvíli jsem uskočila dozadu a v tom zmatku si neuvědomila, že někde tam je podstavec s vázou. Bokem jsem do něj drkla. Nestihla jsem ji zachytit. Mohla jsem se už jen automaticky přikrčit a zavřít oči. Ten zvuk co následoval vzápětí, mi zastavil srdce.

Srdce se mi divoce rozbušilo, když se porcelánové střepy rozlétly po podlaze. Přitiskla jsem se těsně ke zdi a vyděšeně si prohlížela tu spoušť. Ztěžka jsem polkla a automaticky vyhledala Edwardova. Jestli doteď chtěl, abych tady zůstala, tak po tomhle určitě musel změnit názor. Dech se mi prohluboval, když jsem spatřila, jak pomalu zdolává schod po schodě a blíží se ke mně. Nespouštěla jsem z něj oči a pozorně studovala jeho tvář. Nemračil se, ale ani se neusmíval. Překvapilo mě to, neboť jsem čekala, že bude vztekem bez sebe.

Obratně se vyhnul nepořádku na zemi a zastavil se přede mnou. Nepromluvil. Dlaň mi zlehka přiložil na rameno a mírným tlakem mě přiměl rozpohybovat se. Neprotestovala jsem, přesto jsem se neubránila rychlému pátravému nahlédnutí přes zábradlí. Byla tam. Zatrnulo mi, když jsem se střetla s jejím nepřátelským pohledem. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je v tom něco víc. Určitě to ani v nejmenším nesouviselo s rozbitou vázou.

Zvídavě jsem zašilhala směrem k Edwardovi. Upřeně hleděl před sebe a o mně nejevil zájem. Zamračila jsem se. Jeho nečitelná maska mě znervózňovala.

Zatímco Edward se zastavil u dveří do mého pokoje, já jsem pomalu chodbou pokračovala dál. Zvedla jsem brašnu a bez jediné kontroly, zda mě on následuje, jsem zaplula do bílých dveří. Z úst mi unikl nekontrolovatelný povzdech, když můj zrak padl na neustlanou postel, kde si spokojeně pochrupávalo štěně. Jakmile zaregistrovalo mou přítomnost, zvesela zaštěkalo a zavrtělo ocáskem. Všechno se ve mně sevřelo, když mi došlo, že Emily už nedostane šanci se naposledy se svým mazlíčkem pomazlit.

Tohle mi nikdy neodpustí. A já sobě taky ne.

Statečně jsem se snažila zachovat klid, ovšem jen do doby, než jsem se začala probírat Emilyinými svršky. Nešťastně se mi stáhlo obočí, když se mi pod ruku přimotalo černé triko.

„A že neuhádneš, kdo mi ho dal?“

Přitiskla jsem si ho k tělu a zavřela oči.

„Pan Edward.“

S každou další uplynulou vteřinou mi plíce vypovídaly službu. Zničehonic jsem si uvědomila, že je opravdu konec. Že už brzy projdu těmi zatracenými skleněnými dveřmi a nikdy se sem už nevrátím. Na všechno dobré a špatné, co se tu odehrálo, zůstane jen vzpomínka. Jako bych si to jen doteď odmítala připouštět. Bylo zvláštní, kolikrát jsem si tenhle den představovala, jak jsem se ho nemohla dočkat – až odsud vypadnu a bude po všem. Bylo to tady a ani trochu se to neshodovalo s mými ideami. Ani špetka radosti. Míjelo mě to. Všechno.

Místo toho mě zaplavila lítost. Mrzelo mě, jak jsem se po celou dobu k Edwardovi chovala. Mrzelo mě, jak se mi opakovaně snažil pomoct a já mu neprokázala jedinou kapku vděčnosti. Mrzelo mě, že jsem mu dělala problémy. Mrzelo mě, že jsem mu pokazila vztah s blondýnou. Mrzelo mě, že jsem se mu připletla do života.

Pochopila jsem to pozdě. Moc pozdě. Doufala jsem, že můj odchod mu něco z toho aspoň trochu vynahradí.

Odhodlaně jsem se naposledy zadívala na černou látku ve svých dlaních. Neodolala jsem. Zabořila jsem do ní nos a zhluboka se nadechla. Několikrát. Vonělo jako on. Jako by ho měl ještě před pár okamžiky na sobě. Cítila jsem ho všude kolem sebe.

Zarazila jsem se. Zatímco jsem paže spouštěla dolů, pochybně jsem se otáčela na místě.

Neslyšela jsem ho přijít. Mohla jsem se pouze domnívat, jak dlouho za mnou stál a… sledoval mě. Přesně to samé dělal i nyní a já z toho byla celá nesvá. Nevěděla jsem, co si počít. A protože on nic neříkal, ani já se o to nepokoušela. Rozpačitě jsem mu podala jeho majetek a hned se nahnula zpátky do šuplíku. Div jsem v něm neryla nosem. Jen tak jsem totiž mohla Edwardovi zabránit ve výhledu na mé hořící tváře. Možná by mi pomohlo k vzpamatování, kdybych si tam rovnou přivřela ksicht.

„Tohle jsou věci Emily,“ upozornil Edward, když jsem ze skříně vytahovala úhledně složenou kupičku oblečení. Neuniklo mi jeho zachmuření společně se zmatkem, které z jeho hlasu doslova vyzařovaly.

Neodvažovala jsem se na něj pohlédnout.  

„Správně.“

„Myslel jsem, že…“

„Co?“ umlčela jsem ho. Nepotřebovala jsem, aby to dokončoval. Moc dobře jsem si byla vědoma, co má na jazyku, přesto mě jeho udivený tón překvapil. Musel s tím počítat. Musel tušit, že to tak dopadne. Bezradně jsem rozhodila rukama do strany a vzápětí si je založila na prsou. „Že ji tady snad nechám s tebou a… ní?“ optala jsem se ho se značnými náznaky sarkasmu.

Ve skutečnosti mě to ani jednou nenapadlo. Neuvažovala jsem nad možností, že bych odešla sama a Emily nechala s Edwardem. Ano, vždycky jsem věděla, že u něj by jí nic nechybělo, jenže po tom, co jsem vyslechla incident mezi ním a blondýnou, už jsem si tím nebyla tak jistá. Neznala jsem ji, netušila jsem, čeho je a není schopná. Nevěřila jsem jí. Kdyby tu Emily zůstala a stalo se něco zlého, nikdy bych si to neodpustila.

„Nejde to.“ Nekompromisně jsem zavrtěla hlavou. „Nechci opakovat stejnou chybu dvakrát. Nemůžu odejít bez ní. Slíbila jsem, že už ji nikdy neopustím,“ hlesla jsem a odvrátila se. Nedokázala jsem se dívat do těch hlubokých očí, které jistojistě musely vidět až na samé dno mé duše.

Přišla jsem si jako ubohý sobec. Byla jsem ubohý sobec, když jsem byla přesvědčená, že bych Emily chyběla, když bych ji znovu opustila. Stále jsem měla v živé paměti, jak se na mě zlobila, když jsem tehdy v noci utekla. Jak mi říkala, že mě nenávidí. Možná by to ale teď bylo jiné. Možná by to nechtěla. Možná bych ráda zůstala tady. Možná…

Všechno to byly domněnky, které se ale nikdy nestanou realitou. Nemohla bych se potulovat po Seattlu, aniž bych ji neměla po svém boku. Nemohla bych bez ní být. Patřila ke mně. Emily byla moje. Ano, byla jsem sobecká.

Edward neprotestoval. Ani jednou se mě nesnažil přemlouvat a vysvětlovat mi, co je a není pro Emily nejlepší. Věděl to on a věděla jsem to já, přesto jsem do tašky uložila její světlerůžovou mikinu a dopnula zip. Prvně jsem se ohlédla po pootevřených dveřích směrem na chodbu a poté svůj úhel pohledu k oknu. S rukama zastrčenýma hluboko do kapes sklíčeně hleděl ven. Nelíbilo se mi ho takhle vidět.

„Hotovo?“ zeptal se úzkostlivě, aniž by se pohnul o jediný centimetr.

Kývla jsem, přestože to nemohl vidět.

Muselo uplynout dalších pět minut, než se Edward konečně přesunul ke mně. Natáhla jsem se po uchu od tašky ve stejnou chvíli jako on. Mé prsty se střetly s těmi jeho. Poplašeně jsem ucukla, ale nikoliv kvůli jejich nízké teplotě. Jako bych dostala ránu proudem. Částečně se mi ulevilo, když jsem u něj zahlédla náznak úsměvu. O srdce, které prodělalo menší šok, jsem se nestarala.

Společně jsme pak zamířili na chodbu. Neotočila jsem se, abych se naposledy rozhlédla po místě, které se na pár týdnů stalo naším domovem. Zakázala jsem si to.

„Doufám, že nebyla moc drahá,“ pronesla jsem obávaně, když jsme se blížili ke schodišti.

„Kdo?“ broukl dezorientovaně Edward.

„Ta váza,“ mávla rukou k té spoušti před námi. Sehnula jsem a zvedla ten největší nerozbitý zbytek, který z vázy zůstal. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás poslouchat,“ broukla jsem. Doufala jsem, že vypadám dostatečně kajícně. „Teda chtěla,“ připustila jsem kolísavě nakonec, „ale nerada bych, abys kvůli mně musel spát na gauči.“  

Edwarda to pobavilo. Rozhodně si nedělal těžkou hlavu z toho, že je na něj jeho snoubenka nakrknutá. O tom nebylo pochyb. Přesně jsem si dovedla představit, v jakém duchu se ponese jejich dnešní večer, zato jak bude vypadat pro mě a Emily bylo ve hvězdách. Vnitřnosti se mi nepříjemně zkroutily a v žaludku jako bych měla kamení. Radši jsem na to dál nemyslela. Nejprve jsem to musela vyřešit s Emily, teprve pak mě čekal zbytek.

Edward se nezpozorovaně objevil přede mnou. S pečlivou opatrností mi vzal onen ostrý pozůstatek a umístil ho zpátky na podstavec. „Nedělej si starosti, Bello,“ ubezpečoval mě s prosbou v očích, jakmile se zase soustředil na mě. S čím přesně už mi ale nesdělil.

Neúspěšně jsem předstírala, že jsem ho přeslechla.

Prošla jsem kolem něho se sklopenou hlavou. Ponořená ve svých myšlenkách jsem sešla schody a na úplně posledním se zastavila. Vzhledla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem přesvědčená, že tu někde bude postávat a upírat na mě zlověstně chladný pohled současně s vítězným úsměvem. Hala ale byla prázdná a žádné klapání podpatků na obzoru.

Neradovala jsem se, ale ani netruchlila.

„Odešla,“ informoval mě Edward svým typickým melodickým hlasem. Byla pryč. Hádala jsem, že navždy to asi nebylo, ale to nic neměnilo na tom, že momentálně jsme tu byli jen my dva. Sami.

Evidentně jsem nebyla jediná, komu se myšlenky ubíraly stejným směrem. V nestřeženém okamžiku už jsem se nedívala do prázdné chodby, nýbrž do tekutého medu. Koupala jsem se v něm. Topila se. Bylo podivné dívat se do těch nezaměnitelných očí a vědět, že pravděpodobně už tu šanci nikdy mít nebudu. Zvykla jsem si na ně. Zvykla jsem si na něj. Nenávist k jeho osobě ustoupila do pozadí. Kdy k tomu došlo, byla jen otázka, jejíž odpověď mě v podstatě vůbec nezajímala.

Zmateně jsem zamrkala a jen těžko se oprostila od Edwardova pohledu. Teď jsem zrakem propalovala černobílou tašku, která mi pomohla si uvědomit, proč stojíme právě tady dole. Musela jsem zvednout ruku do výšky, abych si všimla, jak se třesu. Prsty jsem ovinula kolem popruhu jen pár centimetrů, kde ho držel Edward.

Nepustil ho hned. Stálo mě to jeden zoufalý povzdech a důtklivé zamračení. Moje zavazadlo vážilo víc, než jsem si myslela. S menšími obtížemi a neochotné pomoci z Edwardovy strany jsem si ho přehodila přes rameno a konečně sestoupila z posledního schodu. Tři malé kroky k východu, než jsem se znovu neubránila otočce čelem k Edwardovi.

Bylo to tady.

Byl čas se rozloučit.

Byl konec.

Původně jsem si myslela, že jen vezmu tašku a vypadnu. Vůbec to ale nebylo tak jednoduché, jak jsem se před nedávnem domnívala. Ztěžka jsem polkla. Měla jsem nutkavý pocit něco povědět. Udělat. Prostě cokoliv. Opět se akorát ukázalo, že můj a Edwardův přijímač chytá totožné vlny.

Předběhl mě.

„Omlouvám se,“ řekl tiše, „za všechno. Nečekal jsem, že to dopadne takhle. Je mi líto, co se stalo.“ Zakroutil zarmouceně hlavou a zajel si rukou do vlasů. Věděla jsem, že každé slovo myslí smrtelně vážně, a i kdybych sebe víc chtěla, nedokázala jsem se zlobit.

„Taky se omlouvám,“ zopakovala jsem po něm. Možná jsem k tomu měla větší důvod než on. „Za ty všechny potíže, co jsem ti způsobila a… Chovala jsem se k tobě jako –“

„Zasloužil jsem si to a ty to víš,“ přerušil mě s hořkostí v hlase. Mlčela jsem, přestože jsem měla neodvratnou chuť mu to začít vyvracet. Jedna jediná věc, kterou jsem mu stále nedokázala odpustit, byla leda tak má zlomená ruka uvězněná v sádře. Neovládla jsem rty, které si mi při té vzpomínce mírně zvlnily. Úsměv mi pohasl, když mě Edward zlehka uchopil za ramena. Sehnul se, aby se mi mohl zadívat zpříma do očí. Tělo se toužilo odvrátit, mozek to však odmítal. „Buď opatrná, ano?“ zašeptal s takovou naléhavostí, až jsem sotva popadala dech. „Dávej pozor na Emily. A na sebe.“ Cítila jsem, jak se mnou opatrně, přesto znatelně zatřásl. „A kdybys něco potřebovala, cokoliv, ozvi se, Bello.“ Nenabízel mi to, on mě o to přímo prosil. Stisk jeho bílých prstů zesílil. Nebolelo to, i tak mi to přišlo, jako by mi tam vypaloval jakési znamení. 

Uvědomila jsem si, že po celou dobu jsem nemrkala. Možná jsem ani nedýchala. Jako bych se bála, že tím něco pokazím. Edward mě nepustil, dokud jsem nepřikývla. Udělala jsem to. Abych ho. Uklidnila. 

„Budeme v pohodě.“ Usmála jsem se, jak nejpřesvědčivěji jsem dokázala. Vůbec nezáleželo na tom, že ve skutečnosti jsem byla zcela jiného názoru. Měla jsem strach, aby to nepoznal, proto jsem mu už nějakou chvíli pohled neoplácela.

„Dobře,“ hlesl Edward nikterak klidně a ze svého saka vytáhl bílou obálku. Dobrou minutu ji jen tak tiše pozoroval, než mi ji násilím vtiskl do ruky.

„Co je to?“

Překvapeně jsem se na něho podívala. Neměla jsem sebemenší tušení, co v ní může být, a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nezajímalo. Zvědavost byla poté o to větší, když jsem na přední straně spatřila úhledným písmem napsané mé jméno. Opět jsem se na něj pochybně zpod řas zahleděla. Podpořil mě netrpělivým kývnutím. Třásly se mi prsty, když jsem se pokoušela nahlédnout dovnitř. Obavy či nedočkavost? Oboje.

Vyděšeně jsem se zajíkla. Pevně jsem k sobě stiskla rty a hořečnatě zakroutila hlavou v odmítavém gestu. Ruku i s tím obsahem, který jistě nemohl myslet vážně, jsem natáhla zpátky k němu. Ne, nemyslela jsem si, že by si to vzal zpátky, pouze jsem doufala. Zbytečně.

„Nechci od tebe žádné peníze,“ zlobila jsem se. Chtěla jsem se zlobit, ale více to znělo jako nářek zraněného zvířete.

„Nedávám je tobě,“ opravil mě Edward významně, „dávám je Emily,“ zasadil mi ránu pod pás. Možná rovnou do srdce, které mi na okamžik přestalo bít. Edward tušil, jak zareaguju a stejně tak tušil, že Emilyino jméno ve spojení s penězi, by mohlo zabrat. A já zase tušila, že on tušil.

Edward si nekompromisně založil ruce na hrudi, tvářil se, že je případně odhodlaný se hádat. Nahněvaně jsem se na něj zamračila a divoce vydechla všechen vzduch z plic. Znovu jsem se zadívala na obálku. Byla jsem v nesnázích. Odcházela jsem, nechtěla jsem mu být nic dlužná, už takhle toho pro nás udělal tolik… Jenže nakonec on je přece nedával mně, ale Emily.

„A máš vůbec nějaký peníze? My totiž peníze potřebujeme. Hodně peněz…“

Vzala by je. Kvůli mně.

Vzala jsem je. Kvůli ní.

„Děkuju,“ zamumlala jsem s uctivou vděčností a schovala je do vnitřní kapsy bundy. Té blíž srdci.

Edward se spokojeně usmál. Taky jsem se usmála a s tím následně začala couvat k východu. Už nebylo proč to dál odkládat. Možná jsem se taky zčásti obávala, že by se mě znovu zkusil přemluvit. A možná by se mohla objevit ona. Ne, nechtěla jsem se s ní už setkat. Edwardova tvář se zkřivila v jasném nesouhlasu, ale nahlas neřekl jediné slovo. Smířil se s tím. Krok po kroku jsem se od něj vzdalovala. Kousek od hlavních dveří jsem se zastavila. S Edwardem jsme si vyměnily poslední pohledy a já šáhla po klice.

Letmý pohled na levé zápěstí mi nedovolil pokračovat. Ta nádherně třpytivá věc jasně hlásala, že patří sem, nikoliv tam ven. Obratně jsem drahý náramek přetáhla přes ruku a schovala ho do dlaně. Vrátila jsem se k Edwardovi, který se dychtivě narovnal. Snad doufal, že jsem si to přece jen rozmyslela.

„Tohle je tvoje,“ oznámila jsem nervózně a ve vzduchu zatřásla šperkem. Byla to nachlup stejná situace jako se mnou a s penězi. Nutně jsem vyžadovala, aby měla i identický konec.  

Edwardovy oči pohasly v jasném zklamání. „Ne,“ opáčil tvrdě, snad i trochu dotčeně. „Dal jsem ti ho, tudíž je tvůj.“ Beznadějně jsem zavzdychala, a jakmile jsem uviděla, že se chystá odejít, bleskově jsem ho chytila za ruku. Neuniklo mi, jak strnul.

„Nemůžu si ho nechat,“ vysvětlovala jsem, zatímco jsem ho přinutila rozevřít dlaň, abych tam mohla položit ten náramek. Cukal se, ale přemohla jsem ho. Můj žádostivý pohled ho přemohl. „Bude lepší, když ti ho vrátím.“ Prsty jsem mu zatnula v pěst, a dokud jsem nebyla plně přesvědčená, že už nebude odporovat, nepustila jsem ho.

Stačilo mi jedno pohlédnutí, abych věděla, že jsem ho tímhle zranila. A zranila jsem tím i sebe. Jeho dárek pro mě hodně znamenal a už jen proto jsem chtěla, aby ho měl u sebe on. Nechtěla jsem riskovat, že bych ho v ulicích svou vinou ztratila nebo o něj přišla jakýmkoliv jiným způsobem. Nikdy bych si to neodpustila. Možná jsem to taky udělala proto, abych se na něj každý den nemusela dívat. Nemohla jsem mít u sebe nic dalšího, co by mi ho připomínalo. Musela jsem se pokusit zpřetrhat alespoň ty viditelné vazby, když už u těch neviditelných to bylo něco absolutně a neodvolatelně nepředstavitelného.

Zdrženlivě jsem Edward pohladila po rameni.

„Sbohem… pracháči.“

░░░░░░

Neprostupné šedé mraky nad celým Seattlem doslova vykreslovaly mou náladu. Vypadalo to na déšť. Seděla jsem na zábradlí před jistou základní školou a s každou uplynulou vteřinou jsem byla víc a víc nervóznější. Zbývalo už jen pouhých pár minut a kolem mě se to začínalo hemžit nedočkavými rodiči se rty vytaženými vzhůru v netajeném nadšení. Mé pocity se s těmi jejich ani v nejmenším nehodovaly. Ani jsem se nedokázala radovat z faktu, že co nevidět budu mít Emily zase u sebe. Bála jsem se toho. Skoro jako bych se měla postavit desítkám namakaných chlápků s bouchačkami, než malému nevinnému sedmiletému dítěti.

Dala bych cokoliv za to, aby to mohla být ta první možnost.

Pak zazvonilo.

Žaludek mi ztěžkl. Zadržela jsem dech a pohledem obávaně střelila k žlutě natřené budově. Srdce mi zprudka naráželo do hrudi a já v jeden okamžik zaváhala. Stále jsem měla šanci se rozhodnout. Mohla jsem se sebrat a zmizet dřív, než se stačím potkat s Emily. Byla jsem si téměř jistá, že by se Emily dostala do těch správných rukou. Do jeho rukou. V duchu jsem samu sebe okřikla. Zavrhla jsem svůj stupidně stupidní nápad a odhodlaně seskočila na zem.

Netrvalo dlouho a otevřely se dveře, kterými ven začaly proudit davy a davy malých i větších dětí. Šťastně povykovaly a utíkaly ke svým známým. Postupně jsem projížděla jeden dětský obličejíček za druhým. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Potom jsem ji uviděla. Postávala kousek od samotného vchodu a rozhlížela se po okolí. Hledala mě. Hledala jeho. Hledala nás.

Ruce a nohy mi zkameněly. Nedokázala jsem zvednout paži a zamávat na ní. Rozrůstající se knedlík v krku mi nedovolil na ni zavolat, abych upoutala její pozornost. Jestli už tohle mi dělalo problémy, jak jsem jí pak měla povědět pravdu? Cestou sem jsem si představovala, co budu říkat, ale veškerá odvaha byla jako mávnutí proutku pryč. Zbyla jen hluboká beznaděj.

„Bello!“ zavolala na mě šťastně Emily, když si mě všimla a rozeběhla se ke mně. Její úsměv byl jako ostrý šíp, který se mi v rychlosti zabodl do srdce. Na zlomek vteřiny jsem si dovolila zavřít oči a zase je otevřela – přitom jsem nasadila ten nejstrojenější úsměv, jakého jsem byla schopná. Jako bych Emily lhala. Nenáviděla jsem se za to.

Emily do mě vrazila a silně objala kolem pasu. Bolestivě jsem se kousla do rtů, abych zabránila tomu bezmocnému zaúpění dostat se ven. V očích jsem cítila neodvratitelný tlak, který postupně přecházel v pálení. Zaklonila jsem hlavu a párkrát zamrkala. Pomohlo to. Aspoň na chvíli.  

„Těšila jsem se na tebe,“ svěřila se mi ta cácorka, když mě konečně pustila. Tolik jsem si přála jí říct to samé, zatímco na mě upírala svůj pronikavý pohled barvy oceánu, ale hlas se mi kamsi ztratil. Zbabělec! Zpanikařila jsem, když se jí obočí zamyšleně stálo k sobě a začala se otáčet na místě. Vehementně jsem se snažila nemyslet na příčinu jejího počínání. Marně. Emily to udělala za mě. „A kde je Edward?“

Při zaznění jeho jména jsem se přikrčila.

Rezignovaně jsem si povzdechla a klekla si na zem. Přitáhla jsem si ji těsně k sobě a chytila ji za ruku. Pohladila jsem ji po vlasech a stále se vyhýbala pohledu do jejích očí. Oddalovala jsem to, jak jen se to dalo.

„Není tady, broučku,“ začala jsem pozvolna šeptem a na víc jsem se dál nezmohla. Nechtěla jsem na ni hned vybalit, že se objevila jeho přítelkyně, která nejen že je rovnou jeho snoubenkou, ale ani jí není po chuti, že jsme v jejím domě. Nepochopila by to.

„A kdy přijde?“ vyzvídala Emily s dětskou naivitou. Pravděpodobně si myslela, že má Edward pouze nějakou práci a najde si nás později. Nesnažila jsem se o úsměv, abych celou potemnělou atmosféru zpříjemnila.

„On… on už nepřijde.“

„Ale proč?“ vyhrkla nechápavě Emily a její dech se zrychloval. Chystala se ode mě odstoupit, ale nenechala jsem ji. Svraštila čelo. „Měl mě přece vzít do cukrárny a koupit mi zmrzlinovej pohár,“ připomněla jeho sliby, o kterých jsem moc dobře věděla. „Slíbil mi to.“

„Já vím,“ zachraptěla jsem a sklopila hlavu. Pálení v očích se vrátilo a stupňovalo se. Jako by mě zasáhlo zemětřesení. Jako kdyby se celý svět začal bořit a jeho jednotlivé kousky padaly na mě. Jen na mě. Nedokázala jsem je unést. Neměla jsem sílu se tomu vzepřít. „Je mi to moc líto,“ dostala jsem ze sebe trhaně jako poslední, než jsem se zhroutila na studený chodník.

To, čemu jsem se od první chvíle úporně bránila, mě konečně dostihlo a mělo to stonásobně silnější účinky. To, co jsem v sobě dusila už nějakou dobu, mě smetlo jako obrovská vlna, proti které nebylo úniku. Třásla jsem se pod nezastavitelnými vzlyky a nechala horké slzy, aby mi smáčely tvář. Bylo to jako dominový efekt. Nemohla jsem přestat.  

Někdo se ke mně tiskl. Někdo mě hladil po vlasech.

„My už se k Edwardovi nevrátíme, že jo?“

Popotáhla jsem a zavrtěla hlavou.

„Ne, princezno, nevrátíme.“

Ještě vám musím sdělit, že touhle kapitolou a vlastně i tou předchozí jsem veškerý další vývoj povídky totálně překopala. Z původní krátké oddechové povídky, bude pravděpodobně dlouhá, která místy bude mít do oddechu vážně daleko. Holt si postavy dělají, co chtějí. Vážně netuším, kde se tam vzala Zion a kdy se s ní Edward stihl zasnoubit. Fakt to v původním plánu nebylo, o to víc to snad ale bude zajímavější.

Tak a teď se budu chvíli červenat. Druhé místo? To myslíte vážně? Nečekala jsem, že by se Lepší zítřky umístily mezi třemi nejlepšími dvakrát po sobě. Je to neuvěřitelný!!! Vím, že se teď budu opakovat, ale moc vám všem děkuju za hlasy. Strašně si toho vážím. Jste ty nejlepší čtenářky, jaké si autor může přát. Vaše podpora pro mě moc znamená. Každý smajlík, každá věta... no prostě cokoliv mi dělá neskutečnou radost.

Opravdu děkuju!!!

Příště se můžeme těšit na střet se starým známým (ne)přítelem a na setkání s možným nadějným přítelem, nebo snad nepřítelem? Hmm...

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 14. kapitola: