Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 15. kapitola

jacob


Lepší zítřky - 15. kapitolaOlympie, krádež, starý známý a návštěva. Jedno horší než druhé. Jak se s tím Bella vypořádá?

 

 15. kapitola


Měsíc spolu s hvězdami zůstal schovaný za těžkými mraky a celé město se ponořilo do temné noci. Jeden z dalších podělaných dnů byl u konce a ten další – snad ještě podělanější – teprve čekal na svou příležitost mou už tak mizernou náladu degradovat na ještě mizernější.

S hlasitým povzdechem jsem rukou přejela po studeném radiátoru a čelem se opřela o chladné okno. Zavřela jsem oči a úpěnlivě se pokoušela ignorovat to otravné bubnování tam venku. Pršelo. Jako každý den. Nepřetržitě už dva týdny. Věděla jsem to přesně, neboť ten den se všechno změnilo. Ten den se objevila ona. Ten den zmizel on. A ten den jsme odjely ze Seattlu.

Musela jsem to udělat. Odjezd byl nevyhnutelný. Jako bych si snad myslela, že všechny špatné vzpomínky, starosti a soužení zůstanou za hranicemi Seattlu. Jako bych snad doufala, že tahle náhlá změna prostředí mi poskytne potřebný úkryt před tou niternou směsicí pocitů, které mě doslova rozkládaly zevnitř. Jako bych si myslela…

A asi proto jsme teď trčely v Olympii, hlavním městě státu Washington, bydlely ve starém zapadlém motelu s nefunkčním topením, studenou vodou a já si sama sobě namlouvala, že všechno bude v pořádku. Že všechno je v pořádku. Den co den, noc co noc. Dokola a dokola jako nějakou debilní básničku, která už po tisícím zaznění nedávala smysl.

Pletla jsem se, ve všem. Několik desítek kilometrů a debilních čtrnáct dní nedokázalo vymazat to, co se stalo. Táhlo se za mnou jako stín, jako nežádoucí pasažér, který mi bránil zapomenout. Nešlo to a možná jsem to prostě ani nechtěla. Nakonec to bylo vlastně jedno, protože tak či tak mi ho stejně všechno připomínalo.

Oblečení mi připomínalo jeho laskavost.

Obálka s penězi mi připomínala jeho dobrosrdečnost.

A ta díra v mém hrudníku mi připomínala jeho… snoubenku.

Přesto všechno jsem nedokázala litovat. Nelitovala jsem žádného dne, žádné minuty, žádné vteřiny. Nelitovala jsem, že jsem ho poznala.

Divoce jsem zatřepala hlavou a raději se vrátila do reality. Napřímila jsem se a pečlivě zatáhla ty vybledlé zaprášené závěsy. Aspoň tak jsem mohla na nějakou chvíli předstírat, že svět tam za okny se mě netýká. Neexistuje. Dychtivě jsem se ohlédla přes rameno, když jsem zaslechla zavrzání kliky od koupelny, cvaknutí vypínače a kroky bosých chodidel po podlaze.

Stále jsem žasla, jak jeden neobyčejně obyčejný dětský úsměv dokáže zahnat všechny černé myšlenky. Jako by veškeré starosti a chmury odstoupily do pozadí. Nic nebylo ještě tak úplně ztraceno. Měla jsem ji. Emily. Mou jedinou naději na lepší zítřky.

Emily, oblečená do žlutého pyžama se žirafou, stála na opačném konci místnosti a oba koutky jejích malých rtíků byly vytažené vzhůru. Byla veselá. Pořád a za každé situace. Obdivovala jsem ji za to a záviděla. Frustrovalo mě, jak omezený můj optimismus byl – jestli mi vůbec nějaký zbyl.

„Už jsi hotová?“ Z rozviklaného křesla jsem vzala béžový svetr a vydala se za ní. Ta na mou pečlivou otázku mezitím dvakrát přikývla. „A vyčistila sis zuby?“ pokračovala jsem naoko přísně, zatímco jsem ji přinutila zvednout ruce nad hlavu a oblékala jí další vrstvu oblečení, aby jí v noci nebyla zima. Topení nehřálo a něco jako tričko s krátkými rukávy tu nepřicházelo v úvahu. Nechtěla jsem, aby byla nemocná. Doneslo se ke mně souhlasné zahuhlání. „A pořádně?“

„Jo,“ zazubila se na mě a poskytla mi tím perfektní výhled na mezeru mezi předními zuby. Byla štěstím bez sebe, když ve dlani držela svůj úplně první vypadnutý zub.

Koutkem oka jsem zašilhala k malé krabičce od zápalek na poličce nad postelí. Schovala si ho. Pro Edwarda. Ani jsem se jí nepokoušela nějak zřetelně vysvětlit, že on ho už nikdy neuvidí. Že už nikdy jí neřekne, jaká je to statečná holčička. V takových chvílích mi bylo do pláče.

„Bezva, hodná holka a teď šup do postele,“ poručila jsem jí šeptem a sama ji následovala.

Měly jsme k dispozici jen jednu postel a jednu deku, přesto nám to oběma vyhovovalo. Byly jsme zvyklé spát na zemi, tudíž jedna postel pro nás momentálně znamenala naprostý luxus. Taky jsem se cítila klidnější, když jsem si mohla Emily přitisknout k sobě. Mít ji tak blízko se mi líbilo – nebyla jsem sama.  

„Bello?“ nárokovala si mou pozornost zvědavým hláskem, když jsem se natahovala po lampičce, abych zhasla. Tma byla přítel, můj přítel. Emily by na mě neviděla a já bych se tak nemusela zabývat kontrolou výrazu svého obličeje, která byla poměrně unavující. V jistých případech to prostě bylo nezbytné. Musela jsem být ta silnější, statečnější. Měla jsem být. Ale Emily tuhle funkci častokrát zvládala líp než já. „Myslíš, že se má Edwella dobře?“

Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Natažená ruka mi ochable spadla na polštář. Jen na setinu vteřiny mou myslí probleskl obrázek zmíněného psa, vzápětí ho pak nahradil zcela jiný, ten tolik nežádoucí. Chtěla jsem ji odbýt nějakou rychlou odpovědí, ale věděla jsem, že by mi to neprošlo. Na sucho jsem polkla a zdráhavě se k ní otočila. Zrakem jsem spočinula na plyšovém zvířeti, které pevně objímala rukama a tiskla si ho k bradě. Úsměv, který se mi objevil na tváři, nebyl výsledkem žádné přetvářky, šel od srdce. Pohladila jsem ji něžně po tváři.

„Určitě se má fajn a vsadím se, že teď jistě leží v tvojí…“ Nedokončila jsem to. Okamžitě jsem se kousla do rtu a rozrušeně sklopila oči dolů. Děsilo mě, jak jsem byla stále schopná přivlastňovat si věci, které nám nikdy ani nepatřily. Jeho věci. Jako bychom neodešly, ne navždy. Můj, tvůj, naše ve spojitosti s jeho osobou muselo skončit. Hned. „Nemusíš si o ní dělat starosti, Emily. Jistě jí je dobře,“ ubezpečovala jsem ji znovu po delší odmlce. Byl to přece pes, tomu muselo být dobře všude, kde mu dali najíst. Nebo ne?

„A myslíš, že Edward chodí s Edwellou na procházku do parku?“ přemýšlela Emily nahlas. Jí šlo zřejmě jen o dobro její psí kamarádky, ale zato já se neubránila představě Edwarda navlečeného v  jednom z těch předražených obleků, jak poslušně následuje černé štěně a trpělivě vyčkává, až vykoná svou potřebu. Uchechtla jsem se, ale můj smích rychle dostával hořkou příchuť.

Povzdechla jsem si.

„Stýská se mi po ní. A po Edwardovi taky,“ přiznala se mi Emily a mě píchlo u srdce, když ke mně zvedla smutné oči. „Taky se ti po něm stýská, Bello?“

Čekala jsem, že se na to zeptá, ale i tak mě to zaskočilo nepřipravenou. Dobrou minutu jsem jen tiše hleděla na Emily, která si mě zaujatě prohlížela. Asi bylo marné doufat, že mám šanci tomu uniknout. Neodpovídat. Otevřela jsem pusu, ale nevyšla z ní jediná hláska. Jako kdyby se mi v tu chvíli myšlenky vyděšeně rozutekly pryč. Zůstala jen jedna jediná, která postupně získávala tvar. Formovala se do alabastrově bílé tváře s pronikavě karamelovýma očima.

Zavřela jsem oči, když mi po páteři přejelo slabé chvění. 

„Ano, beruško, taky se mi po něm stýská,“ odpověděla jsem prázdně. Snad jsem to řekla jen proto, že to Emily chtěla slyšet. A možná jsem to tak i doopravdy cítila. Protože někde ve skrytu duše mi ten Edward Cullen opravdu scházel.

Připustila jsem si to. Poprvé a naposledy. Ačkoliv mě to stálo nemalé úsilí, přinutila jsem se tím dál nezabývat. Měla jsem až moc velký strach, že bych tím mohla napáchat rozsáhlé škody. Škody, jejichž náprava už by nikdy nebyla možná.

„Tak se k Edwardovi vrátíme a už se nám stýskat nebude,“ vykřikla nečekaně Emily, až jsem sebou polekaně trhla. To nadšení, co se kolem ní vznášelo, bylo skoro hmatatelné. Očí jí nad jejím plánem zářily jako dvě hvězdy, které jsem proti své vůli musela uvrhnout do nekončící temnoty.

„To ale nejde, Emily,“ vymlouvala jsem jí to a záměrně se přitom vyhnula jejímu pohledu. Hlas se mi třásl, snad víc než ruce. Zlehka jsem se jí opřela do ramenou a donutila ji položit se zpátky do polštářů. „Nemůžeme se k němu vrátit.“ Pohladila jsem ji hřbetem ruky po tváři a omluvně u toho vrtěla bez přestání hlavou.

„A proč ne? Určitě by byl rád,“ zkoušela to na mě dál. Neodpověděla jsem – snad proto, že mlčení znamenalo souhlas. Ano, byla jsem si téměř jistá, že by byl nějakým nedopatřením rád. Na vteřinu mě při tom pomyšlení zahřálo u srdce. „To kvůli tý paní?“ zamračila se Emily, když jsem stále zarytě mlčela. Zmínka o Zion mě probrala a znovu mi připomněla, proč jsme zrovna byly tam, kde jsme byly. Pokoušela jsem se vypadat vyrovnaně, když jsem přikyvovala. „A protože budou mít svatbu a jiný děti?“

Žaludek mi sevřela ledová obruč, když Emily vypustila z pusy mou repliku. Nějak jsem jí přece musela vysvětlit, proč zničehonic odcházíme. Tehdy to byl jen pouhý způsob, jak ji přimět udělat to, co jsem po ní žádala a zamezit dalším otázkám, jenže teď jsem věděla, že jednou – v budoucnu – se to stane skutečností. Vezmou se a založí rodinu. Ona bude jeho manželka. Ona bude matka jeho dětí. Ona…

Znovu jsem se zmohla jenom na hloupé přikývnutí.

„Myslela jsem, že Edward má rád tebe,“ zamumlala zklamaně Emily.

Nevydržela jsem to.

Zhasla jsem.

 

░░░░░

 

Zdálo se mi o něm. Opět. Nejednalo se o žádnou zvláštní situaci, byli jsme tam jen my dva. Já a on. Nemluvili jsme, jen si vzájemně hleděli do očí. A o to to bylo možná horší. Jako by to ani nebyl sen, jako by mě doopravdy pohlcoval onen spalující pohled a já se nemohla nadechnout. 

Tísnivý pocit z nedostatku vzduchu u mě přetrvával ještě dlouho po probuzení. Nedokázala jsem znovu usnout. Nemohla jsem dál zůstávat zavřená v jedné místnosti. Musela jsem ven. Musela jsem se nadechnout.

Celou Olympii ještě ovládala tma, když jsem osamoceně brouzdala městem. Neznala jsem to tu natolik, abych si mohla vytýčit určitý cíl své ranní procházky a tak jsem se jen netečně proplétala jednotlivými uličkami. Díky apatii, do které jsem se sama svou vlastí vinou uvrhla, jsem stejně většinu své cesty nevnímala. Pohybovala jsem jako tělo bez duše, prázdná schránka, která prostě potřebovala nějak zaplácat ten zbývající čas, než zase začne předstírat tu hru na život.

Obklopená touhle podivnou neviditelnou bublinou plnou mých vlastních myšlenek jsem zůstala ještě dost dlouho dobu, než jsem si uvědomila, že už je většina Olympie na nohou. Bylo světlo a ulice se zaplnily lidmi. Nový den oficiálně začal.

Okamžitě mi před očima vyskočil obrázek Emily – možná ještě spala a možná už na mě čekala. Musela jsem se vrátit, ale ještě než jsem začala hledat tu správnou cestu k motelu, rozhodla jsem se zajít do nějakého obchodu poblíž. Potřebovala jsem koupit něco k jídlu. Emily bude mít určitě hlad a můj žaludek mi u teď dával jasně najevo, že by taky něco přivítal. Přece jen s plným žaludkem bylo všechno snesitelnější.

O čtvrt hodiny později jsem svižným tempem odcházela z malého krámku s igelitovou taškou v ruce a zároveň se přitom v mezích snažila tvářit nenápadně. Možná že jsem u pokladny platila jako všichni ostatní zákazníci, ale rozhodně ne všechno. Peněz mi stále zbývalo dost, přesto jsem si zase nemohla dovolit tolik utrácet za potraviny, většina totiž padla za náš mrňavý pokoj, ve kterém jsem měla v plánu s Emily ještě nějakou dobu zůstat. Než seženu něco lepšího. Než seženu další peníze.

Jakmile jsem se ocitla v dostatečné vzdálenosti od obchodu, aniž by se k mým uším nesly zvuky policejních sirén, zvolnila jsem krok. Schovala jsem se za roh jedné ze slepých uliček a postupně ze všech kapes vytahovala ukradené jídlo. Nebyla jsem na sebe pyšná, přesto jsem se spokojeně pousmála na sáček čokoládových bonbónů. Emily bude mít radost.

Úsměv mi však nevydržel dlouho. Zmizel úplně, nenávratně, když kolem mě projelo stříbrné Volvo. Čas se zastavil. Já jsem zastavila. Strnule jsem hleděla na vozidlo a snad u toho ani nedýchala. Poznala jsem to auto. Auto, které jsem tolikrát vídala zaparkované před barákem. Auto, ve kterém jsem párkrát jela. Auto, o kterém jsem doufala, že už ho nikdy neuvidím. Pracháčovo auto. Srdce mi zběsile tlouklo, ale mozek stále nepracoval.

Klopýtala jsem dozadu. 

Zády jsem se opřela o zeď a pomalu sjížděla do podřepu. Zajela jsem si rukama do vlasů a sevřela je v pěst. Zavřela jsem oči. Zhluboka jsem oddechovala. Pomáhalo to.

Hystericky jsem se uchechtla a nevěřícně zakroutila hlavou nad svou pomalu rozvíjející se paranoiou.

Vážně jsem to udělala? Opravdu jsem si na chvíli připustila, že se tu objevil Edward? Uchechtla jsem se. Znovu. Nebyl to on. Nemohl být. Jeho místo bylo v Seattlu, neměl jediný důvod být tady. Myšlenku, že možná hledal nás, jsem zavrhla dřív, než jsem nad ní stačila pořádně zauvažovat. Něco mi totiž říkalo, že kdyby to chtěl, udělal by to už dávno a neodkládal to celé dva týdny. Takhle to prostě bylo.

Stával se ze mě blázen. Blázen, kterého podvědomí krutě trestalo za to, co provedl. Zoufale jsem se zahleděla na igelitku vedle sebe. Bolestivě jsem se kousla do rtu. Už nikdy nebudu krást.

S obtížemi jsem se vyškrábala na nohy, abych si následně uvědomila, jak se mi kolena nepřirozeně třesou. Ignorovala jsem to stejně jako rozhozený srdeční rytmus. To jsem uměla bravurně. Byla jsem zvyklá. 

Možná ale, že kdybych se víc soustředila na projevy svého těla a dál se raději opírala o stěnu, nevzhlédla bych. Možná bych zrakem nezabloudila k protější straně ulice. A možná bych nezaregistrovala jeho.

Osoba, stojící na druhém konci chodníku, mi byla důvěrně známá. Víc než bych si sama přála, víc než by si přál on.

Zadržela jsem dech a zatnula zuby. Celá jsem se napjala v důsledku narůstající zuřivosti, která do posledního místa zaplnila mou mysl. Momentálně pro mě neexistovalo nic jiného než nezkrotná touha sledovat, jak se svíjí na zemi a drží si ve dlaních obličej od krve. Nechala jsem se jí ovládnout a vyrazila za ním.

„Hej!“ vykřikla jsem na půl cesty k němu. Slyšel mě, protože najednou zastavil. Udělala jsem to samé a netrpělivě vyčkávala, až se konečně ohlédne mým směrem. Byla jsem nesmírně zvědavá na jeho reakci. Byla jsem si jistá, že žil v přesvědčení, že tehdy tu noc jsme se viděli naposledy. Popravdě ani já nečekala, že ho ještě někdy potkám. Nikdy to totiž neznamenalo nic dobrého a dnes to nebude dobré pro něj.

Neotočil se, vlastně se o to ani nesnažil. Prostě vzal nohy na ramena. Vzpamatovala jsem se dostatečně rychle, abych se rozeběhla za ním. Nehodlala jsem ho nechat utéct. Musela jsem si to s ním vyřídit. Dneska. A možná jsem si jen na někom potřebovala vybít všechen vztek, který jsem v sobě už dobu dusila.

Nespouštěla jsem z něj oči a přeběhla silnici. To šílení troubení aut jsem skoro nevnímala. Prodírala jsem se mezi lidmi a dál hypnotizovala jeho vzdalující se záda. Pak mi náhle zmizel z dohledu. Zabočil za roh. Škodolibě jsem se usmála a zahnula o ulici dřív. Věděla jsem, že mám vyhráno, neboť ta ulice, kterou si vybral on, nevedla nikam jinam než zpátky ke mně. Naše cesty se musely střetnout tak či tak a to se vzápětí i stalo. Setkali jsme se přímo na rohu. Skočila jsem po něm a srazila ho k zemi.

Bolestivě jsem sykla nad odřeným kolenem a dlaní.

Střelila jsem pohledem k místu, kde se válel on. Pokoušel se vstát. Údiv v jeho tváři vystřídal úšklebek.

„Bello? Co tady –“

Obratně jsem vyskočila ze země a tvrdě ho přirazila ke zdi. Pravačku v sádře jsem mu tiskla pod krk a druhou rukou ho tlačila do hrudníku. Nešetřila jsem silou. Nekrotila se. Neměla jsem jediný důvod to dělat. Naopak…

„Co tady dělám?“ prskla jsem mu ostře do ksichtu a ještě víc přitlačila, čímž jsem ho donutila víc zaklonit hlavu. Jeho obočí se zamračeně stáhlo k sobě, rty měl však stále zkroucený v posměšném úšklebku. „Co, ty parchante, zajímá tě, jak jsem se sem dostala, když jsi mi sebral mou jízdenku a všechny peníze?“ drtila jsem mezi zuby a dál mu sádru tlačila na hrdlo. Užívala jsem si to.

„Hele, klídek, puso,“ zachroptěl Victor a neklidně se zavrtěl. „Pusť mě a nějak to vyřešíme.“ Svéhlavě jsem si odfrkla a nehnula se ani o milimetr. Victor protočil oči v sloup. Nedalo mu skoro žádnou práci mě od sebe odtáhnout, přesto se mi ho aspoň ještě jednou podařilo odhodit na zeď. Jeho zkřivená tvář od bolesti mi dělala zatraceně dobře.

„Seš zasranej podrazák,“ zavrčela jsem podrážděně bez obalu. Ve skutečnosti jsem mu neříkala nic novýho.

Samolibě se usmál.

„Nechápu, proč se tak rozčiluješ, Bello,“ mlasknul a upřel na mě své pomněnkové oči. „Znáš mě přece, když vidím prachy, seberu je,“ pokrčil lhostejně rameny a já se musela držet, abych po něm opět neskočila. Vřelo to ve mně. „Holt jsem tak naprogramovanej, stejně jako ty.“

„Co to… Já bych nic –“

„Jen se nedělej,“ nenechal mě se proti tomu jeho tvrzení ohradit. Možná protože věděl, že má pravdu. A věděla jsem to i já. „Udělala bys to samý, takže mi nemáš co vyčítat. Ale pokud ti to pomůže – fajn, omlouvám se. Stejně to byla chyba. Těch peněz bylo málo a… upřímně? Celý tohle podělaný město stojí starou bačkoru,“ stěžoval si, zatímco si do pusy strkal svoje oblíbený cigáro.

Nevěřícně jsem se zasmála. Tak ten kretén mi sebere věci a ještě bude fňukat. Neuvěřitelný. Pokud se mu ale tady nelíbilo, proč nevypadl? Měl na to skoro celý měsíc a pochybovala jsem, že problém byl v penězích. On si je dokázal sehnat. Kdykoliv a jakkoliv. Tudíž to zase tak tragický být nemohlo. Hlavně že na retka měl, to jo…

Victor schoval zapalovač do zadní kapsy u kalhot a zvědavě se na mě zadíval. Přimhouřenýma očima mě sjel od hlavy k patě. Nelíbilo se mi to. Vyfoukl kouř a přistoupil blíž. Začal kolem mě obcházet jako šelma. Neústupně jsem se zamračila a bojovně vystrčila bradu.

Victor zastavil. „Ty ale zrovna nevypadáš, že bys nějak víc strádala,“ prohodil podezřívavě s neskrývavým zájmem. Srdce mi nabíralo na rychlosti. Bylo k nezastavení. „Kde jsi vzala ty nový hadry?“ zeptal se vlezle.

V hlavě si mi rozblikala červená kontrolka.

Ošila jsem se. Mechanicky jsem si založila ruce na hrudníku, jako bych se tím snad mohla před jeho pohledem schovat. Vůbec tu nešlo o oblečení, jako spíš o to pod ním. Vnitřní kapsa. Bílá obálka. Nosila jsem ji u sebe. Nepřetržitě. A zrovna v tenhle okamžik mi přišla o několik kilo těžší. Pálila mě. Bála jsem se, že by na to mohl nějakým zázrakem přijít. Vidět ji. Možná to zase nebyl tak dobrý nápad Victora sledovat. Možná jsem ho opravdu měla nechat utéct.

A možná bych měla utéct já.

Žaludek mi ztěžkl, když se Victorův zrak přesunul tašku pohozenou jen pár kroků od nás. Soustředěně ji pár dlouhých vteřin studoval, než odhodil nedopalek. Jen letmo se na mě podíval a s rozšklebenou hubou od ucha k uchu se loudavým krokem rozešel k mým věcem.

Vystartovala jsem okamžitě. Nestihl to. Byla jsem rychlejší. Strčila jsem ji za záda a couvala.

„Od kdy chodíš ty nakupovat?“ zasmál se. Sice se to snažil poddat jako vtip, jako otázku, na kterou se nevyžaduje odpověď, ale ta tuna chamtivosti v jeho očích byla až moc zřetelná. Prokoukla jsem ho.

„Od tý doby, co ty zdrháš před holkama,“ odsekla jsem rázně. Byla jsem si jistá, že kdyby můj pohled uměl zabíjet, místo Victora by tam už dávno zbyl jen mastný flek. Snad proto jsem byla tak naštvaná, že jsem to neuměla.

„Nefandi si zase tolik, kotě,“ mrknul na mě a vytáhl krabičku cigaret. „Nevěděl jsem, že jsi to ty. Myslel jsem, že je to někdo od těch zasraných fízlů. Víš, nemáme mezi sebou nejlepší vztahy.“ U posledních dvou slov naznačil prsty ve vzduchu uvozovky, následně se zachechtal, jako by si vzpomněl na nějakou veselou historku. Živě jsem si ji dovedla představit. Victorovy oplétačky s poldama nebyly žádným tajemstvím. Pořád jsem se divila, že je stále na svobodě.  

„Doufám, že tě dostanou,“ svěřila jsem se se svým zbožným přáním a vysloužila si tím jeho opětovný smích.

„Ale hovno, nikdy mě ti tupci nechytnou,“ chvástal se a vyfoukl obláček kouře nad hlavu. Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou.  

„Ale chytnou a ty shniješ ve vězení,“ odříkávala jsem pomalu s jasným důrazem na každé slovo. Doufala jsem, že mám pravdu. Pokud je na světě nějaká spravedlnost, skončí to takhle. Na každou svini se přece vaří voda a ta Victorova bodu varu už dávno dosáhla.

„Nech si ty posraný řeči a radši mi řekni, kde tady přespáváš.“

Teď jsem to byla já, kdo se smál.

„Snad si vážně nemyslíš, že ti to řeknu.“

Victor se tvářil vážně, zatímco já se stále pochechtávala. Musel být opravdu blázen, pokud čekal, že mu teď z fleku vybalím svou nynější adresu. Říct Victorovi, že bydlím v motelu, bylo stejné, jako bych mu dala pozvánku, aby si přišel pro mé věci. On se nikdy nesměl dozvědět, kde jsem, co dělám a s kým jsem. On nesměl vědět vůbec nic.

Bez jediného slova, bez jediného pohledu jsem se vydala pryč.

„Něco ti vypadlo,“ houknul na mě po pár krocích.

Neochotně jsem zastavila, jako kdyby vydal nějaký povel. Tázavě jsem se po něm ohlédla a strnula. Spěšně jsem rukou zašátrala v kapse u bundy. Byla prázdná. Tiše jsem zaklela, když si Victor zkoumavě prohlížel stránku z novin, kterou se mi nezpozorovaně povedlo vytrhnout v tom obchodě.

„Hledáš práci?“ prohodil výsměšně, aniž by se obtěžoval zvednout zrak od nabídky pracovních míst.

Zrudla jsem vztekem. Zatnula jsem prsty v pěst a skrz zuby drtila všechny možné nadávky, které mi přišly na jazyk. Žádná z nich se k hranici slušnosti ani neblížila.  

Ano, potřebovala jsem práci a naivně jsem si myslela, že by mi k ní mohla pomoci zrovna ta jedna stránka. Udělala jsem výpad k němu, abych získala zpátky, co jsem si sama vzala. Všiml si toho a uskočil přede mnou. Provokativně si pak onen list zastrčil za kalhoty. Jízlivě se usmál a odhalil tím své zažloutlé zuby.

Prostředníček pravé ruky mi do vzduchu vyletěl úplně sám.

„Polib mi prdel.“   

Odešla jsem.

░░░░░

V následujících dnech nás čekalo nemilé překvapení v podobě paní Whitneyové, majitelky toho zašlého motelu, které nám nečekaně zabušila na dveře od pokoje. Ten její permanentně nasraný výraz byl dnes obzvlášť dovedený k dokonalosti.

„Ehm, stalo se něco, paní Whitneyová?“ vzdychla jsem otráveně a se založenýma rukama se opřela o zárubně. Ani jsem se nesnažila předstírat, že bych v sobě chovala nějakou náklonnost vůči její osobě. Měly jsme rovnovážný vztah. Ona nesnášela mě, já zase nesnášela ji.

Už prvně, když jsme se s Emily zjevily ve dveřích a ptaly se na volný pokoj, nám dala jasně najevo, že z toho zrovna není dvakrát nadšená. Podezřívavě si mě prohlížela a ustavičně střílela pohledem k malé Emily, dokonce jsem měla neblahý dojem, že by nám ze všeho nejradši prohlédla tašku. Nedokázala jsem odhadnout, co jí k tomu vedlo. Byla jsem jen obyčejná holka s dítětem, která potřebovala někde přespat. Možná to byl ten hlavní problém. Možná prostě tahle kombinace nebyla nejlepší, nejspolehlivější. Asi měla jisté zkušenosti. Ale jakmile jsem jí na pult předložila požadovanou částku peněz, pookřála. Sice jen trochu, ale dost na to, abych chvíli nato držela klíč od našeho pokoje. Víc jsme spolu už nemluvily, nevšímaly jsme si jedna druhý. Přesto jsem občas měla dojem, jako by nám někdo potajmu někdo slídil po pokoji. A tak jsem obálku s penězi raději nosila všude s sebou.

Nevěřila jsem jí. Nevěřila jsem nikomu.

„To si teda pište, že stalo,“ vyštěkla na mě svým nepřirozeně vysokým ječákem a probodla mě skrz brýle chladnýma šedýma očima. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a pokrčil rameny. Nenapadalo mě nic, co by jí dalo záminku takhle vyvádět. A pokud ji šlo o ten rámus dnes v noci, tak si spletla pokoj. To ten podivín ze čtyřky za tím byl. Neměla jsem ponětí, co to tam prováděl a zjišťovat to jsem se ani nechystala, každopádně jsme se nevyspaly. Než jsem jí to však stihla sdělit, pokračovala: „Možná vám to ještě nedošlo, drahá slečno, ale tohle je motel a ne žádné informační středisko, a pokud jste si nevšimla, já tu nejsem od toho, abych vám vyřizovala vzkazy. Nejsem totiž žádný poštovní holub, tak buďte tak laskava a vyřiďte tohle všem vašim přátelům.“  

Zmateně jsem zamrkala. Nerozuměla jsem jí. Neměla jsem absolutní ponětí, co měl tenhle její výstup znamenat. Vzkazy? Přátelé? Ale já přece nemám žádné přátele…

„Tak jo, fajn,“ dostala jsem ze sebe zaraženě, snad trochu nepřítomně. Promnula jsem si oči a zatřepala hlavou v domnění, že všechno zapadne na své místo a já konečně pochopím. Nepochopila jsem. „Vlastně ne, žádný fajn. Já nemám vůbec páru, o čem to tu teď mluvíte, ženská,“ vysypala jsem ze sebe pobouřeně.

Babizna nafoukla tváře. „Takže mi chcete tvrdit, že toho chlapa, co se sem na vás přišel ptát, neznáte?“ vyštěkla. Nechápavě jsem rozhodila rukama do stran. „To je teda opravdu divný, protože ale on vás a tu vaši holku očividně zná dobře…“


»Shrnutí«


Další kapitola za námi. Popravdě tam toho mělo být víc, ale už jsem to nechtěla zbytečně protahovat, tak dneska takhle a příště ten zbytek. Držte se, dámy!

Zase se budu trapně opakovat, ale... Miluju vás! Strašně vám děkuju za komentáře u minulé kapitoly. Jsem nehorázně šťastná, že se vám povídka líbí a doufám, že to tak bude dál. Jste naprosto úžasné, berušky moje!

 

 
 
 
 
 

« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 15. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
14.04.2013 [22:19]

kikuskaZase ma ten Victor pekne naštval. Bellino kradnutie sa dá ospravedlniť, živé seba a to dievčatko, ale tamtoho hajzla neospravedlní nič.

33. majka
24.03.2013 [8:46]

pridaj už dalsiuu! plls :)

32. AfroditaAliceCullen
12.03.2013 [16:57]

super, super, super!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. Domik
10.03.2013 [18:10]

Domikmoc se těším na další díl!

30. ---Veronika---
10.03.2013 [17:15]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Linkedka
08.03.2013 [23:02]

Pecka, jako vždy samozřejmě Emoticon

08.03.2013 [13:32]

DennniiiDokonalá kapitolka, ostatně jako všechno co ty napíšeš!! Emoticon Emoticon Emoticon
Ja si myslím, že je to jasný, Bella je do Edwarda zamilovaná, ale ještě ten svíravý pocit u srdce nedovedla přesně identifikovat. Emoticon
A Emily to je zlatíčko, nejlepší jsou ty její otázky, přesně mířený na Bellu a Edwarda.. Emoticon
Teda ten parchant Victor z toho vyváznul až moc lehce, měla mu pořádně nakopat ... Emoticon
Doufám, že se nestane nic drastickýho, ikdyž nevím co sis pro nás přichystala, pořád přemýšlím kdo by se tam po nich mohl shánět, ale nikdo mě nenapadá. Edward to určitě není a Victor asi taky ne, ikdyž jedna osoba mě napadla, no ale nechám se překvapit kdo to bude Emoticon
Ale jedno vím jistě už se nemůžu dočkat chvíle kdy se na scéně objeví Edward Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon prosím ať je to brzo!!! Emoticon

Moc se těším na pokračování!!!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. BellaEdward
07.03.2013 [21:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.03.2013 [21:28]

Agule99Wow! Úžasná, nádherná kapitolka, Kimí! Píšeš úžasně!
Strašně moc jsem se na LZ těšila, ale dostala jsem se k ní až teď - a nelituju Emoticon Emoticon Emoticon
Bella je drsňačka, ale být jí, tak bych Victora nehonila - upřímně, hodnou chvíli jsme se bála, že jí okradne, zase... No, naštěstí to dobře dopadlo, ale ten konec... Doufám, že ten tajemný návštěvník byl Edward - ale asi (určitě) nejsme sama Emoticon
A chudák Emily... Já jí upe lituju, jak musí bejt smutná, že neuvidí Edu... Nebo možná uvidí, ale zatím myslí že ne... Fňuk... Emoticon Emoticon Emoticon Ale vážně, kapitolka byla naprosto úžasná! Moc se těším na další, Kimísku! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

25. Domulenka
06.03.2013 [20:32]

opet bezvadna kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!