Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 16. kapitola

Konec z minulé kapitoly:

Zmateně jsem zamrkala. Nerozuměla jsem jí. Neměla jsem absolutní ponětí, co měl tenhle její výstup znamenat. Vzkazy? Přátelé? Ale já přece nemám žádné přátele…

„Tak jo, fajn,“ dostala jsem ze sebe zaraženě, snad trochu nepřítomně. Promnula jsem si oči a zatřepala hlavou v domnění, že všechno zapadne na své místo a já konečně pochopím. Nepochopila jsem. „Vlastně ne, žádný fajn. Já nemám vůbec páru, o čem to tu teď mluvíte, ženská,“ vysypala jsem ze sebe pobouřeně.

Babizna nafoukla tváře. „Takže mi chcete tvrdit, že toho chlapa, co se sem na vás přišel ptát, neznáte?“ vyštěkla. Nechápavě jsem rozhodila rukama do stran. „To je teda opravdu divný, protože ale on vás a tu vaši holku očividně zná dobře…“

16. kapitola

Uvěřila jsem jí. A uvěřilo jí i moje tělo. Divoce bijící srdce společně se zrychleným dechem to dávaly patřičně najevo. Najednou jsem se nedokázala uklidnit. Znervózněla jsem. Možná za mnou někdo opravdu přišel, možná se mnou někdo opravdu chtěl mluvit. Možná. Někdo. Přijala jsem tu neuvěřitelnou skutečnost, a přesto si dál neústupně nalhávala, že netuším, kdo by ten někdo mohl být. Snad bych v tom pokračovala a snad by se mi to i nakonec podařilo, kdybych ovšem dostala tu šanci. Kdyby šlo o mě. Kdybych byla sama.  

„Přišel si pro nás…“

Dočista jsem zapomněla na Emily a asi proto ve mně tak hrklo, když její dětský hlásek podráždil můj sluch. A možná taky tím důvodem bylo, co vlastně řekla. Urychleně jsem co nejpevněji semkla rty k sobě, abych tak zabránila zoufalému povzdechu v úniku.

Ani trochu jsem už tu ženskou na chodbě nebrala na vědomí a proto mě vůbec netrápilo, když jsem bez jediného slova zabouchla dveře od pokoje. Její nabubřelý hlas z druhé strany bylo jen jako obyčejné šeptání z hodně velké dálky.

Váhavě jsem se začala otáčet a schválně ten pohyb protahovala. Nutně jsem potřebovala vymyslet, jak z Emily nenásilně dostat tu naději, jejíž plamínek se v jejím hlase usadil. Uhasit ho, než se rozšíří a stane se nekontrolovatelným. Nutně jsem potřebovala vymyslet, jak ji přesvědčit. Nechtěla jsem, aby si dělala plané vyhlídky. Nechtěla jsem, aby byla zklamaná.    

Emily klečela na posteli a podle jejího rozzářeného výrazu jsem si uvědomila, že to bude těžší, než jsem si zprvu myslela, snad i nemožné.

„To je určitě Edward, Bello,“ vyjekla celá nadšená bez jediného náznaku pochybností a doslova u toho šťastně nadskakovala na místě. „Věděla jsem to, věděla jsem, že si pro nás přijde.“ Brebentila nesmysly. Bylo to nemožný. Bylo to absurdní. Bylo to víc než absurdní. Pomalu jsem mířila k ní, abych jí to všechno vyhnala z hlavy, ale její nedočkavost neznala mezí. Vmžiku seskočila z postele a utíkala ke dveřím.  

„Emily, ne,“ pokoušela jsem se ji zastavit. „Počkej. Stůj!“

Stihla jsem ji zastavit jen tak tak, když už otvírala dveře. Hbitě jsem k ní přiskočila, odtáhla ji do bezpečné vzdálenosti a znovu zavřela. Podívala se na mě. Ten vyčítavý pohled jsem si právem zasloužila, naštěstí jí nevydržel dlouho. Jako by si snad opět vzpomněla na osobu, od které nás dělilo několik metrů. A jako by si vzpomněla, co to pro nás znamená. Usmála se.

„Musíme jít za ním,“ přemlouvala mě neoblomně. „Čeká na nás a chce, abychom s ním jely domů.“ Stála jsem naproti ní jako solný sloup a mlčela. Náhle mě nenapadalo nic, co bych měla říct. Nevěděla jsem co.  Emily to zřejmě nevadilo, chytila mě za ruku a tahala mě ven na chodbu. Nedovolila jsem jí to. Stáhla jsem ji zpátky k sobě a dřepla si. Její lesklé oči mě vyděsily. „Prosím, Bello,“ zakňourala.

Sevřelo se mi hrdlo. Ničilo mě ji takhle vidět a nejhorší na tom bylo, že za to všechno jsem mohla já. To kvůli mému rozhodnutí jsme trčely tady a to já jsem ji teď odmítala pustit tam dolů. Věděla jsem, že ona by se k Edwardovi vrátila bez zaváhání, ale netušila jsem, že tak moc. Přilnula k němu víc, než jsem předpokládala. Neměla jsem jí to za zlé. Nemohla jsem. O to víc mě mrzelo, že jsem ji držela proti vlastní vůli někde, kde ve skutečnosti vůbec být nechtěla. Byla to jako rána mezi oči. Přišla jsem si jako nejhorší osoba na světě. Kam se podělo moje odhodlání udělat všechno proto, aby malé Emily nic nechybělo? Aby byla šťastná? Takhle určitě nevypadalo.

Posrala jsem to. Opět.

Opatrně jsem stáhla ruce z jejích ramen a nechala je mrtvolně spadnout podél těla. Zvedla jsem se na nohy a se sklopenou hlavou od ní o krok odstoupila. S hlubokým nádechem jsem sebrala odvahu a pohlédla Emily do očí. Zatvrzele jsem tam hledala stopy nenávisti, výčitek, zlosti. Musely tam být, nic jiného jsem si nezasloužila. Její pohled byl však po samý okraj zaplněn prosbami. Prosila mě o svolení. 

Trhaně jsem nabrala notnou dávku vzduchu do plic. Překvapivě to bolelo víc, než jsem očekávala.

„Dobře,“ hlesla jsem přemoženě, ne však plně rozhodnutě, „ale půjdu tam sama,“ dodala jsem okamžitě, jakmile jsem zachytila ten známý záblesk v její tváři. Ten ovšem s mými slovy zmizel. „Ty zůstaneš tady v pokoji a já se dojdu podívat dolů. Zjistím, kdo je to a co chce, platí?“ vyjednávala jsem tiše, přestože se mně samotné můj plán nezamlouval. Žaludek mi podivně ztěžkl při pomyšlení, že bych někam měla jít. 

„Ale proč?“ nechápala Emily a mračila se u toho. „Vždyť já přece vím, že je to Edward. Chci jít za ním s tebou, Bello.“ Pokaždé, když takhle žadonila, bylo těžký jí něco odepřít a možná bych jí i ustoupila, kdyby tentokrát nešlo o dost důležitou věc. Alespoň tak jsem to cítila někde hluboko uvnitř.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Já vím, srdíčko, ale já nejdřív potřebuju, abys zůstala tady nahoře, abych si s ním mohla promluvit o samotě. Bude to jen krátká chvilička, slibuju. Ano?“ Mluvila jsem způsobem, jakým to dělával on. Dívala jsem se způsobem, jakým to dělával on. Dělala jsem vše, co dělal on, abych ji přemluvila. A teď jsem jen čekala, zda to zabralo. Netušila jsem, proč přišel a co chtěl a snad proto jsem si s ním chtěla promluvit nejprve o samotě, bez Emily. Pro jistotu.

Zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že opravdu věřím, že tam někde venku čeká on. Edward Cullen. Doufala jsem…

„Tak jo,“ zabručela Emily neochotně a svěsila ramena, „ale mluvte rychle,“ nakázala mi ještě a přitom mi šermovala s přísně zdviženým ukazováčkem před nosem. Nedokázala jsem se usmát, nedokázala jsem přikývnout. Jako by mi až teď došlo, že s ním budu opravdu muset mluvit. „Tak jdi už, Bello. Běž za ním. Honem, ať neodejde.“ Emily mě násilím strkala směrem ke dveřím. Neprotestovala jsem. Nechala jsem se. Snad jsem věděla, že sama bych se k pohybu nikdy nepřiměla.

S velkou nejistotou a přemlouváním jsem zmáčkla kliku. Ještě než jsem vyšla ven, ohlédla jsem se za sebe po Emily. Tak nějak jsem spoléhala na to, že mi pohled na ni dodá odvahu a že všechny pochybnosti, které se zničehonic začaly vynořovat a pohlcovat mě, se vypaří. Ona už tam ale nebyla. Za společnosti uši rvoucího vrzání za sebou táhla židli a i s ní si to mířila k oknu. Následně na ni neohrabaně vylezla, opřela se o parapet a přitiskla se čelem na okenní tabuli. Nemohla nic vidět. A možná to bylo dobře.

Když Emily zaznamenala, že stále postávám na stejném místě, několikrát na mě netrpělivě mávla dost důrazně rukama, jako by odháněla mouchu. Tentokrát jsem tou otrvanou mouchou byla já. Neposlechla jsem ji hned. Uběhla dlouhá minuta mého zírání jejím směrem, abych si konečně uvědomila, že ten tolik potřebný pocit se nedostaví. Nemohl. Jeho spouštěč nebyla Emily, byla jsem jím já, jenže něco stále nepopsaného a neidentifikovatelného uvnitř mě, mi urputně bránilo zachovat klid.  

Vzdala jsem tu marnou snahu a vyšla z pokoje. S každým dalším krokem ke schodišti mi však nohy dřevěněly a můj krok se rapidně zpomaloval. Nakonec jsem zůstala stát úplně. Opřela jsem se o zeď s odlupující se omítkou a zavřela oči. Tiskla jsem si prsty ke spánkům – víc než bylo snesitelní, míň než bylo potřebné. Panika mě nezachvátila pozvolna, zasáhla mě rovnou v plné síle.

Nechtěla jsem nikam jít. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem s ním mluvit. Nechtěla jsem. Nemohla jsem. Nemohla jsem se mu přece podívat do očí, už takhle jsem se styděla víc než dost. Nepřála jsem si, aby věděl, kde a v jakých podmínkách bydlíme. Nepřála jsem si, aby věděl, jak jsme skončily. Na to už ale bylo stejně pozdě. Podle všeho byl tady a už takhle toho jistě zjistil víc, než bych sama chtěla. Už jen to pomyšlení mě připravovalo o vzduch. A snad proto jsem to naše setkání dál protahovala. Doufala jsem, že ho to čekání přestane bavit a on odejde. V ten samý moment mi došlo, že jsem se zase na okamžik chovala jako podělanej sobec. Bylo přece fuk, co jsem chtěla nebo nechtěla já, vedle čekala Emily, nedočkavá a bezmezně nadšená. Stačilo si jen vybavit tu znovu objevenou jiskru v její tváři, abych si uvědomila, že tady není co oddalovat. Slíbila jsem jí to a aspoň tenhle slib jsem chtěla dodržet.

Několik začátečních schodů k prvnímu odpočívadlu jsem překonala v naprostém klidu. Ty další k druhému odpočívadlu jsem už scházela rozhořčená, plná vzteku a ne zrovna tolik oprávněných výčitek smiřovaných na Edwardovu adresu. Někde mezitím jsem byla nespočetněkrát rozhodnutá přeskočit tu část s mluvení mezi čtyřma očima, dojít pro Emily a nechat ji, ať to všechno s ním vyřeší ona sama. Než jsem se pak dostala do přízemí, byla jsem ze svých výkyv nálad tak zmatená, že jsem se ani nebránila si připustit, jak jsem vlastně ráda, že je tady. Ve skutečnosti jsem toužila opakovaně pohlédnout do těch jedinečných zlatých očí a opětovně zažít ten nenapodobitelný pocit bezpečí a jistoty, který uměl vyvolat jenom on. Poslední metry jsem překonala nezvykle rychle. Dychtivě jsem prudce otevřela vstupní dveře a vyběhla na ulici. 

Kromě skupinky procházejících lidí jsem ale nikoho nespatřila. Zbrkle jsem se začala otáčet kolem dokola a netrpělivě zrakem prohledávala blízké okolí. Srdce mi uhánělo stále stejně zběsile, jen víc ztrácelo na žádostivosti. Přišla jsem pozdě, prolétlo mi hlavou. Se zklamaným povzdechem jsme svěsila ramena.

Otočila jsem se, abych se vrátila zpátky dovnitř. Jakmile jsem ale upřela zrak před sebe, ztuhla jsem. Nevěřícně jsem hleděla na osobu před sebou a ani se nepokoušela si namlouvat, že se mi to celá určitě jen zdá. Takové štěstí jsem já mít opravdu nemohla. A na to byl ten kouř z cigarety až moc skutečný.  

„No to je dost,“ zahalekal až s děsivou radostí Victor a popošel blíž. Pravý koutek úst, který okupovala už z poloviny vypálená cigareta, se mu vyhoupl vzhůru. Slastně přivřel oči, jakmile do sebe vtáhl další dávku toho hnusu. „Už jsem si začínal myslet, že se na mě hodláš vybodnout a já si tam pro tebe budu muset dojít,“ zachechtal se chraplavě. Vyfoukl.

Znechuceně jsem ho pozorovala a bez přestání u toho nechápavě vrtěla hlavou. Takhle to bylo? To on za mnou přišel? Nikdo jiný? Odmítala jsem si to připustit. Pevně jsem se držela toho malého posledního kousku naděje a dál se nenápadně dívala kolem sebe, zda přece jen nezahlédnu něco, co by mě mohlo osvobodit z téhle zkurvené situace. Někoho.

Bylo to zbytečný. Bylo to až směšně zbytečný.

Nikdo se nezjevil. Žádné únikové dveře se mi neotevřely. Přesně tak, jak jsem přepokládala.

Vzdala jsem to nesmyslné snažení a sklopila tvář poznamenanou porážkou k zemi. Musela jsem být opravdu hodně stupidní, když jsem věřila, že by se tady mohl objevit Edward. Ano, byla jsem stupidní. On neměl jediný důvod to dělat. Jistě teď měl mnohem lepší a důležitější věci na práci, než jezdit po Olympii a shánět se po nás. Třeba se připravovat na nadcházející svatbu. Něco zasraně ledovýho se mi rozlilo v žaludku. Udělalo se mi špatně a rozbolela mě hlava.

Se značnou neochotou jsem zvedla znavené oči k Victorovi.

„Co po mně chceš?“ utrousila jsem trpce směrem k němu a vůbec se neunavovala krotit zklamání, které mě drtilo ve svém železném sevření. Skrytý hlas v hlavě se mě snažil upozornit, abych se měla na pozoru, ale jeho hlasitost nebyla dostatečně vysoká, naléhavá, abych ho brala na vědomí. Abych ho uposlechla.

Victor nespokojeně zamlaskal. „Doufal jsem v trochu vřelejší přivítání. Copak ty nejsi ráda, že mě zase vidíš?“ Usmál se podivně vlezlým způsobem a bez zaváhání ke mně natáhl ruku.   

Překvapeně jsem zamrkala. Uhnula jsem dřív, než stačil své špinavé prsty ovinout kolem mého zápěstí. Moje reakce ho podle jeho výrazu nijak nevyvedla z míry, naopak se tvářil, jako by si ji náramně užíval. Přesto jsem se tak lehce nedokázala zbavit pocitu, že v jeho pohledu šlo tentokrát o něco víc než normálně.

„Ty můžeš být vůbec rád, že jsem tady,“ zavrčela jsem podrážděně. „Kdybych totiž předem věděla, kdo to sem přišel, neobtěžovala bych se.“

Bez jediného záchvěvu výčitek jsem mu složila pravdu k nohám a k mému velkému údivu se mi nijak zvlášť neulevilo. Stále jsem byla plná zlosti, která se ustavičně hlásila o slovo, a stále jsem překypovala neutišitelnou lítostí, že jsem nedosáhla pochopení hned. Mělo mi okamžitě dojít, že existuje jen jediná osoba, která ví o mém pobytu v tomhle městě - ušetřila bych si tím celý ten proces přemlouvání a oddalování na začátku. A především bych si tím ušetřila tuhle konverzaci.

Nikdy jsem se neměla nechat ovládnout tím, co jsem vidět chtěla, než tím, co bych správně vidět měla.

Nikdy jsem se neměla nechat ovládnout tím, co jsem cítit chtěla, než tím, co bych správně cítit měla.

„Čekalas snad prince Krasoně?“ dobíral si mě potěšeně Victor.

„Sklapni,“ utrhla jsem se na něj a šlehla po něm tvrdým pohledem. Vážně jsem teď neměla náladu poslouchat ty jeho rádoby vtipný narážky a už vůbec jsem neměla náladu snášet jeho posranou přítomnost. S pevně zatnutými čelistmi jsem prošla kolem něho a rázně kráčela zpátky ke vchodu. Nedostala jsem se daleko, neboť mi zatarasil cestu svým tělem. „Pokud ode mě něco chceš, tak to řekni rovnou, jinak táhni odsud pryč. A už se nevracej, pokud to bude možný,“ dodala jsem naštvaně. Doufala jsem, že jsem se vyjádřila dost jasně, aby to pochopil i ten jeho zaostalej miniaturní mozek.  

„Měla bys na mě být milejší,“ řekl pečlivě s jasným důrazem na každé slovo a upřeně mi přitom hleděl do očí. Obočí se mi mechanicky vyhouplo nahoru. Hra na zlýho kluka se mu v tomhle případě nepovedla, nejspíš ho prozradily ty veselé jiskry v jeho modrých očích. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem si je jen špatně vyložila.

„A proč bych to jako dělala?“ zeptala jsem se nezaujatě už napůl cesty pryč od něj.

„Protože jsem ti přišel pomoct.“

Zrovna jsem se natahovala po klice, jen zmáčknout jsem ji už nedokázala. Zastavila jsem se. Ruka mi klesla podél těla dřív, než jsem na to jen stačila pomyslet. Moje pozornost byla až moc soustředěná na slova, která právě vyřkl, než abych si uvědomovala, co právě dělám. Možná proto, že Victor tohle neříkal. Možná proto, že Victor nikdy nikomu nepomáhal.

Rozum mi radil odejít, ale mé nohy jeho rady odmítaly vyslyšet. Neotočila jsem se, jen jsem nepřítomně zírala na beton pod mýma nohama.

„Jaks mě tady vůbec našel, Victore?“ hlesla jsem nejistě třesoucím se hlasem. Byla jsem až moc vyděšená, než abych pokračovala v předchozí debatě. Bylo snazší předstírat, že mě zajímá, jak se mu povedlo mě tady mezi těmi deseti tisíci lidmi najít. Možná jsem ale doufala, že v jeho odpovědi najdu malý náznak čehosi, co je ve skutečnosti důvodem jeho nečekané a přespříliš otravné návštěvy.

„Nebylo to tak těžký,“ zabručel Victor. Byla jsem si jistá, že momentálně lhostejně pokrčil rameny. A snad i zakroutil hlavou. Slyšela jsem, jak se ke mně zezadu přibližoval. Šoupal nohama. Zadržela jsem dech, jakmile ten zvuk ustal. „Vlastně…“ dramaticky se na vteřinu odmlčel, „přivedlas mě sem sama,“ ozřejmil tlumeně blízko mého levého ucha. „Možná by sis měla příště dávat lepší pozor a víc si hlídat záda.“

S odporem jsem nakrčila nos, když můj citlivý čich potrápil jeho zkažený dech a zápach několik dní nemytého těla. Měla jsem tendenci si přitisknout dlaň na obličej.

Odvrátila jsem se.

„Sledovals mě.“ Žádná otázka, jen holé konstatování.

Bránila jsem se, ale asi ne dostatečně. Pocit déjà vu byl v tenhle moment silnější, vytrvalejší. Jako bych už to někdy říkala. Jako bych to už někomu říkala. Jako bych už něco podobného v minulých měsících řešila. Jako by se tohle snad někdy stalo. Jako kdyby se to opakovalo.

Jako by byl můj život jeden velký kolotoč, ze kterého nebylo úniku.

To jsem ještě netušila, jak blízko pravdě jsem se v tu chvíli ocitla. To se ale mělo brzo změnit.  

„Jasně, že jsem tě sledoval,“ potvrdil uštěpačným tónem. „Nebo seš snad tak blbá a myslela sis, že tě nechám jen tak jít, kdyžs mi sama vlezla do cesty?“ Otázka, na kterou nepožadoval slovní odpověď. Moje zatnutá pěst na to však měla zcela odlišný názor a byla jen otázka času, kdy ho i názorně předvede jeho čelisti. Nakonec jsem to neudělala. A snad za to mohla sádra na mé pravé ruce.

Victor se nejspíš nehodlal spokojit s konverzací s mými zády a tak jsem polekaně vyjekla, když si mě neomaleně natočil čelem k sobě. Vytrhla jsem se mu, abych ho mohla následně vší silou strčit ho hrudníku. Byla jsem ale moc slabá na to, aby se mi ho povedlo shodit do toho bláta na zemi. Jen zavrávoral a klopýtl pár kroku dozadu. Neulevilo se mi, ani trochu.

Možná ale ten náhlý příval vzteku nepatřil tak úplně Victorovi. Možná směřoval k někomu jinému. Mně. Byla to moje vina. To já jsem Victora rozdráždila. To já ho sem přivedla. Zase jsem to všechno posrala od shora dolů.

„Proč?“ vykřikla jsem najednou a zoufale si u toho zajela prsty do vlasů. „Proč mě musíš pořád komplikovat život? Proč mě musíš pořád otravovat a místo toho mě nenecháš na pokoji?“ Nechápavě jsem krčila rameny. „Už jsem ti několikrát jasně říkala, že nic nemám. Vůbec nic. Tak co po mně, kurva, ještě chceš?“

„Seš hluchá nebo co?“ zadíval se na mě s výsměchem v očích. „Copak jsi mě neslyšela, když jsem říkal, že jsem ti přišel pomoct?“

„Já ale nestojím o tvou zasranou pomoc, chápeš?“ začínala mi docházet trpělivost a to hodně rychle. Netušila jsem, co se stane pak a snad na to ani přijít nechtěla, proto bylo na čase to tu celé ukončit. Možná bych mluvila jinak, ale to jen v případě, že by se nejednalo o Victora. Už takhle to bylo samo o sobě… zvláštní. Pomalu jsem vydechla. Když jsem pak znovu promluvila, byl můj hlas tišší, mdlý. „Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal.“ Nepřesvědčivě jsem zavrtěla hlavou.

S posledním slovem jsem se otočila na patě a odcházela pryč. Doufala jsem, že Victorovi pochopí, že tohle gesto považuju za neverbální rozloučení. Rozloučení, které snad bude mít trvání po zbytek života nás obou.

„Vážně?“

Nepochopil. A možná to ani pochopit nechtěl, nehodlal. Victor byl vždycky hrozně vytrvalý a nejspíš proto pokaždé dostal to, co chtěl. Děsila mě myšlenka, že ani tentokrát se to nezmění. Kupodivu jsem se ale nebránila. Nohy mě odmítaly nést dál. Bylo tak jednoduché to svést na ně.

„Netvrď mi, že nepotřebuješ něčí pomoc,“ zamračil se pochybovačně. „Vím, že se pořád staráš o to cizí děcko, kradeš v obchodech, taky bydlíš v nejhorším motelu na světě a určitě to nebude tím, že bys to sama chtěla, nebo že by tu měli nejmilejší personál a podávali jídlo zadarmo,“ ušklíbl se sarkasticky.

Tolik jsem se toužila proti těm jeho řečem postavit. Obořit se. Chtěla jsem namítnout něco, co by ho vyvedlo z omylu. S klidným srdcem mu vmést do tváře, že se ve všem plete. Popřít to. Ale nemohla jsem… protože měl Victor pravdu. Nelíbilo se mi to a bylo těžký si to přiznat. Cítila jsem se sklíčeně víc než kdy dřív – ten pocit mi koloval v žilách jako kyselina a rozežíral mě zaživa.

„V čem bys mi zrovna ty mohl tak pomoct?“ optala jsem se nedůvěřivě. Marně jsem si namlouvala, že se ho ptám jen proto, abych od něj měla pokoj. Možná mě to opravdu zajímalo. Možná jsem jen uvěřila. Možná jsem jen doufala. A možná to byla chyba. Victora evidentně můj náhlý zájem potěšil. Napřímil se a spokojeně se usmál. Odfrkla jsem si. „Jsi na tom úplně stejně jako já. Nemáš nic… Jasně, kromě krabičky cigaret a zapalovače,“ uznala jsem s předstíranou provinilostí, když jsem si všimla, jak právě obě zmiňované věci vytahuje z kapsy. Zarazil se a naoko dotčeně se na mě zahleděl. S provokativním úsměvem si pak přede mnou zapálil. „Nebo mi snad chceš nakecat, že v tom svým děsným kabátu máš schovaných několik milionů navíc?“

Victor se prohnul v pase a hlasitě zasmál. 

„Kdybych v tom děsným kabátu měl schovaných několik milionů, určitě bych měl teď lepší a zajímavější věci na práci, než se nevybavovat s tebou, to mi věř,“ usadil mě s krutou upřímností. Nepřítomně se pak zadíval někam do dáli a já si byla téměř jistá, že si představoval všechny ty vytoužené věci, které by díky těm penězům mohl mít. Znala jsem to. Taky jsem to dělávala, často. Snad proto jsem se mu nedokázala vysmívat. Byli jsme na stejné lodi.

Několik následujících minut bylo ticho. Victor si opětovně vypaloval zobák a přitom ze mě nespouštěl zrak. Vypadal zamyšleně. Mlčela jsem, přestože jsem měla neblahý dojem, že jeho myšlenky nejsou zrovna toho nejčistšího rázu. O tom, že se týkaly především mě, nebylo pochyb. Nechybělo mnoho a jistě by měl mé jméno vypálené na čele. Že jsem se nepletla, mi vzápětí potvrdil sám.     

„Podívej,“ začal rozvážně, když zašlapoval nedopalek do země a nasadil falešně přátelský úsměv.„Vím, že jsem se k tobě nechoval zrovna moc hezky a taky mě mrzí to s tím tvým batohem a penězma, tak jsem si řekl, že bych to mohl nějak odčinit. Jo, já možná nic nemám, ale můj známej vlastní podnik. No a a jelikož jsem tam byl zrovna včera, tak jsem se před ním náhodou zmínil o tobě. Všechno jsem mu vysvětlil a je ochotnej tě tam u něj zaměstnat. Stačí tam zajít, domluvit se s ním a…“

„Co-cože?“ dostala jsem ze sebe zaraženě. Ruka mi bezmyšlenkovitě vystřelila do vzduchu, abych ho případně zadržela od dalšího mluvení. Překvapeně a naprosto užasle jsem zamrkala. Z úst mi unikl neidentifikovatelný zvuk – snad hysterické uchechtnutí, snad zoufalé zakňučení. Nevěděla jsem jistě, víc mě teď zajímala Victorova zarostlá tvář, kde jsem se hledala jakékoliv známky pobavení. Marně.  To bylo snad poprvé, co se tvářil takhle vážně, důležitě.

Trvalo mi, než jsem se z toho vzpamatovala a než jsem znovu dokázala klidně myslet. Překvapení pomalu odeznívalo a postupně ho ve větším míře nahrazovalo podezření. Přimhouřila jsem oči a založila si ruce na prsou. Čím víc jsem nad tím vším dumala, tím víc mi na tom něco nesedělo. To celé odstartovala Victorova neočekávaná ochota pomáhat ostatním. Nechápala jsem, proč to dělal a co ho k tomu vedlo. Vždycky se zajímal jen o sebe, ostatní pro něj byli vzduch. Byla jsem si jistá, že kdyby se někde vyskytla nějaká práce, vzal by ji sám a už vůbec by se o ní před jinými nezmiňoval.

Tohle bylo divný. Fakt podezřelý.  

„Hele, potřebuješ prachy, abys uživila to děcko, a já vím, že stále žádnou práci nemáš, tak… jsem ti ji našel,“ zakřenil se pyšně Victor, jako by odvedl nějaký dobře vykonaný skutek. Zvědavě se na mě zahleděl, snad v očekávání nějaké vděčnosti z mé strany. Nic takového jsem však necítila. Momentálně jsem totiž nacházela v záplavě beznaděje, která mě bez milosti stahovala dolů.

Victor mi připomněl všechny důvody mých probdělých nocí. Sháněla jsem práci, ale bylo to těžší, než jsem předpokládala. Stěží jsem si pamatovala, kolik odmítnutí jsem na poslední týden slyšela. Jako bych byla nějaký obtížný hmyz, kterého se každý štítil. Jako bych byla šváb, který musí být zašlápnut, odstraněn. Jako bych nebyla nic.

Teď mi možná ještě nějaké peníze od něj zbývaly, ale bohužel obálka nebyla bezedná, jednou dojít musely a přesně z toho se povětšinou skládal můj strach. Že nebudu mít nic a všechno bude zase jako dřív. Žádná postel, žádné jídlo… Nic. Na nic jiného jsem v podstatě nemyslela. Ale nevzdávala jsem se. Byla jsem odhodlaná udělat pro Emily všechno. 

Zatřepala jsem hlavou, abych si ji vyčistila od veškerých starostí a s velkým sebezapřením začala opět vnímat Victora, který momentálně zkoumal obsah krabičky cigaret. Zaklepal s ní nad svou dlaní a naštvaně se zamračil, když zjistil, že může své plíce potrápit už jen jednou, naposledy.

Nervózně jsem se ohlédla přes rameno k budově za mnou a očima zabloudila k horním oknům. Hlavou mi projela myšlenka, jak dlouho asi může ještě trvat, než Emily dojde trpělivost a seběhne dolů. Tak by hrozilo, že by se mohla potkat s Victorem a tomu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout. Rychle jsem se otočila zpátky k Victorovi. Odkašlala jsem si a to dostatečně nahlas, abych na sebe upoutala jeho pozornost.

„Tak co je to za práci?“ promluvila jsem se nepřehlédnutelným zaváháním. Pokoušela jsem se působit vyrovnaně, klidně, ale zrychlená činnost mého srdce mi to stěžovala. Zhluboka jsem oddechovala. Namlouvala jsem si, že chci jen zjistit, co přesně ta práce obnáší. Byla jsem jen zvědavá. Nemusela jsem na to kývnout. Nemusela jsem jeho nabídku přijímat. V krku se z nevysvětlitelného důvodu vytvořil obří knedlík.

Nastalo hlasité ticho.

Kdyby se na mě on nedíval, snad bych si i myslela, že mou otázku nezachytil, ale on se díval, poslouchal. Victor se však nezdál překvapený mým všetečným vyzvídáním, jen nejspíš neoplýval zrovna ochotou mi na ně poskytnout odpověď. Jeho mlčení opět probudilo k životu mé podezřívavé já. Možná jsem se neměla ptát. Možná jsem tu ani už být neměla. Byla jsem čím dál nervóznější a Victor stále mlčel. Jako by snad nad něčím uvažoval. Na čele mu krátce vyskočila zamyšlená vráska, pak ledabyle trhnul rameny.

„Dostaneš za to pohádkový prachy,“ řekl vyhýbavě. Hned nato se zeširoka se usmál a v očích se mu přitom nebezpečně zablesklo. Já jako na povel zadržela dech.

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tohle je všechno, co mi řekne. Jako by mě snad zmínka o penězích měla uklidnit, jako by mě to mělo odradit od dalšího optávání, jako by mi to snad mělo stačit. Zamračila jsem se. Měla jsem v hlavě zmatek. Jeho vyhýbání se přímé odpovědi mě zarazilo. Nechápala jsem to. Co to bylo, že mi to odmítal povědět rovnou? Srdce mi zběsile naráželo do hrudi, jako by se mě snažilo na něco upozornit. Došlo mi to o necelých pět vteřin později.

Přestala jsem dýchat. Roztřásly se mi nohy, pak ruce a následně se to rozšířilo do celého těla. Byla jsem hloupá, že mi to nedocvaklo dřív. Bylo to strašný, odporný a… nechutný. Pořád to ale byly jen moje domněnky, nikdo to nahlas zatím nevyslovil. Možná jsem se pletla, možná jsem ještě měla naději.

Se strachem jsem se přemluvila zvednout zrak k Victorovi. Nervózně jsem přenesla váhu z jedné nohy na druhou a na sucho polkla. Ten knedlík v krku nezastavitelně narůstal do obřích rozměrů.

„Co je to za… podnik?“ hlesla jsem třaslavě se sevřeným hrdlem. Okamžitě jsem to zatoužila vzít zpátky. Nebo si alespoň přitisknout dlaně na uši a začít si broukat, jen abych nic neslyšela. Proč jsem se jen ptala, kdy jsem měla zlověstný pocit, že odpověď už dávno znám? Snad proto, abych mohla konečně propuknout v paniku, začít pořádně vyšilovat. Žaludek se mi zhoupl.

„Nemusíš mít strach,“ Victor pomalu zavrtěl hlavou, „je to seriózní podnik a –“

Taky jsem zavrtěla hlavou, jen o dost horlivěji. Nenechala jsem ho domluvit, nenechala jsem ho se zase vykrucovat. Chtěla jsem jasnou odpověď. Přinutila jsem ty dvě dřevená polena, které jsem najednou měla místo nohou, k činnosti. Překonala jsem vzdálenost, co nás dělila a spoutala ho neúprosným pohledem.

„Tak co je to za podnik, kurva?!“ zopakovala jsem svůj dotaz podruhé. Křičela jsem. Samotnou mě udivilo, že jsem dokázala najít hlas.  

„Noční klub.“

Noční klub.

Bordel.

Srdce se mi zastavilo. Stiskla jsem víčka a předklonila se dopředu, jako bych dostala ránu pěstí do břicha. Držela jsem rty těsně u sebe, abych nesténala nahlas. Tohle nemohla být skutečnost, nemohlo se to dít. Nejhorší na tom bylo, že jsem to čekala. Podvědomě jsem to tušila a stejně jsem na to nebyla dostatečně připravená. Smetlo mě to jako tajfun, rozložilo na kousky jako zemětřesení. Pochybovala jsem, že se někdy zase dokážu poskládat dohromady, aniž bych nenesla nějaké následky.

Victor si dal záležet, aby pečlivě strhal všechny strupy. Snad kdyby mi vrazil ostří do srdce, bolelo by to míň.

Ze všech zbývajících sil jsem se bránila všem těm představám, které na mě začaly útočit. Byly tak živé. Obracel se mi z nich žaludek naruby. Oči mi podivně rychle vlhly.

Tohle byla ta jeho slavná pomoc? Chtěl po mně, abych prodávala svoje tělo za prachy, abych mohla Emily nakrmit? Ne, on mi nechtěl pomoc, on mě chtěl jen vidět na kolenou. Zlomenou. Nešťastnou. Na dně.  Podařilo se mu to.

„Tohle nemyslíš vážně, že ne?“ zašeptala jsem zlomeně, když už jsem dobrou chvíli mlčela a jen nehnutě hypnotizovala popraskaný chodník. Musela jsem se sebrat. Zavrátila jsem hlavu dozadu a pořádně se zhluboka nedechla. Nepociťovala jsem žádnou změnu, stále jsem si připadala, jako kdyby mě někdo nelítostně zkopal.

„A cos čekala, prosím tě?“ zasmál se povýšeně Victor. „Myslela sis, že dostaneš místo někde v kanceláři s platem sto táců týdně? Nebuď směšná, Bello.“ Victor si založil ruce na hrudi a s hlavou nakloněnou ke straně mě pozoroval, jak se snažím vypořádat se se vztekem, který se mnou lomcoval.

„To se mi snad zdá,“ vydechla jsem odzbrojeně. Opakovaně jsem zatínala ruku v pěst a zase ji rozevírala. Musela jsem se přemáhat, abych se na něj nevrhla a nezbarvila mu obličej doruda. V tuhle chvíli jsem měla pocit, že bych dokázala všechno na světě. „Tak já jsem směšná, jo? Tak ty za mnou klidně přijdeš s takovouhle zasraně odpornou nabídkou a já jsem směšná…“ vykřikovala jsem rozčíleně a tiskla si dlaň na rozpálené čelo. Třásla jsem se, třásla jsem se hněvem. „Jak sis vůbec mohl myslet, že bych na něco takovýho přistoupila? To… To je prostě…“ nenacházela jsem slova. To ale nevadilo, na tohle stejně žádná neexistovala. S pevně zatnutou čelistí jsem nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ty seš jen zasranej hajzl, co si dokáže pouze léčit svoje posraný komplexy na ostatních. Je mi z tebe zle –“

„Přestaň mi nadávat,“ vyjel na mě zostra Victor. Jeho tvář nenesla žádné pozůstatky po úsměvu, teď tam byla vepsaná zlost. Najednou vypadal větší, děsivější. Automaticky jsem o dva kroky couvla. „Měla bys mi být spíš vděčná, ty pitomá krávo. Děkovat mi! Zachránil jsem ti život. Kdybych tě tehdy nenašel, dávno bys chcípla. A teď, když se ti opět snažím pomoct, zachránit zadek tobě a tomu děcku, mi tu budeš něco vyčítat a říkat mi, že jsem zasranej hajzl? Měl jsem se na tebe vysrat a nechat tě se dál plácat v těch sračkách.“

Měřili jsme se vzájemně nenávistnými pohledy. A byla jsem to já, kdo jako prví ucukl. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych pak sklopila oči k zemi. Předstírala jsem hlubokou provinilost.

„Máš vlastně pravdu, Victore,“ připustila jsem tiše s hranou rozpačitostí a pokyvovala u toho hlavou. Odmlčela jsem se, abych to celá trochu víc zdramatizovala. „Děkuju, že ses o mě tehdy postaral. Děkuju, že ses na mě následně vykašlal. A děkuju, žes mi zařídil práci v bordelu! To všechno od tebe bylo velice velkorysý,“ prskla jsem hořce.

Bolestivě jsem vyjekla, když mě Victor zničehonic čapl za levou ruku. Odtáhl mě za roh, do slepé ulic. Poté si mě surově natiskl k sobě. Zděšeně jsem vytřeštila oči a téměř okamžitě se s ním začala prát. Vyprostit se z jeho sevření bylo prakticky nemožné. Byl silnější a naopak jsem měla pocit, že místo, abych se od něho vzdalovala, tak byl jeho špinavý obličej blíž a blíž. Jeho vousy na bradě mě nepříjemně škrábaly do tváře. Odtahovala jsem se, zakláněla hlavu, jen abych se ho nemusela dotýkat. Jen aby se on nemohl dotýkat mě. Zabránil mi v tom, když mě ukazovákem a palcem drsně chytil za bradu a nastavil si mě tak, abych se mu musela dívat do očí. Byl to výraz šílence, který mě tak ochromil.

„Nic jinýho si ani nezasloužíš,“ zasyčel mi do tváře a bradu mi zase sevřel o něco silněji. Bolelo to. Zasténala jsem. „Seš jen obyčejná malá kurva a navždy jí zůstaneš.“ Pak mě tvrdě políbil.

Neúspěšně jsem se bránila. Zmítala se. Otřásala se zhnusením. Kopala nohama ve snaze zasáhnout jeho rozkrok. Nic z toho mi však svobodu nepřinášelo. Musela jsem si to vytrpět až do konce, dokud ho moje vzdorování nepřestalo bavit. Jakmile se odtáhl a moje momentálně napuchlé rty byly volné, lapala jsem po vzduchu, jako by to bylo to poslední, co chci stihnout, než zemřu. Pozdě, já už přeci dávno mrtvá byla.

Victor se smál. Jeho vítězoslavný výraz mě přiváděl k nepříčetnosti. Chtěla jsem mu vrazit, jenže mě pořád držel. Moje poslední naděje, záchrana… Plivla jsem mu do tváře. Dvakrát. Třikrát.

Moje sliny mu stékaly po tváři dolů a braly s sebou ten úšklebek, který jsem tak z duše nenáviděla. Nečekal to. Všimla jsem si, že jeho ruce byly pryč, nic mě nedrželo. Využila jsem té naskytnuté šance, ale chytil mě dřív, než jsem se stačila úplně otočit. Znovu mi ovinul prsty kolem paže, tentokrát takovou silou, až se mi podlomila kolena. Vykřikla jsem. Krátce jsem útrpně zavřela oči. Bolest však neodeznívala. Prosebně jsem k němu zvedla zrak.

Možná bych i začala žadonit, kdybych nepostřehla bouchnutí předních dveří od motelu a nedočkavé volání. Emily.

„Edwarde, Edwarde, Edwarde…“

Všechny vnitřnosti se mi zkroutily, když jsem ji uslyšela. Vypršel čas, který jsem jí přislíbila. Přišla sem, aby se s ním setkala. S Edwardem. Nic netušila. Stále věřila, že ona návštěva je Edward. Všechno bylo ale jinak. Nemohla jsem dovolit, aby tohle viděla, aby viděla Victora. Musela jsem konat rychle a odvést ji zpátky do pokoje. Už jsem ani necítila žádnou bolest, Emiliina přítomnost mi znovu doplnila ztracené síly.

Zaznamenala jsem, že je Victor zaujatý náhlými zvuky. Nevnímal. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a s razancí mu vrazila ramenem do břicha. Victor nahlas zahekal a odporoučel se na mokrou zem. Já dopadla kousek od něj, volná. Nemotorně jsem se v co nejkratší době vyškrábala do stoje a rozeběhla se pryč. Ani jsem se neohlížela za sebe, jen jsem doufala, že Victorovi bude nějakou chvíli trvat, než se sebere.

Než jsem vykročila zpoza rohu, zvolnila jsem tempo. Zhluboka jsem oddechovala a celkově se snažila zkoncentrovat. Srdce mi však neustále vyděšeně bubnovalo. Divoce jsem si ze rtů a tváří stírala Victorovy sliny, kromě nich jsem měla obličej zmáčený slzami. Brečela jsem? Ani jsem si to v tom šoku neuvědomovala. V puse jsem cítila krev. V tom boji se mu podařilo mě i párkrát kousnout. Celá jsem páchla od kouře. Točila se mi hlava a žaludek se mi stahoval v zuřivém záchvatu nevolnosti.

Jen tak tak se mi to dařilo potlačit a vytvořit si bezstarostnou masku.

Nechtěla jsem Emily vyděsit.

Emily postávala přesně na tom samém místě, kde jsem ještě před necelými deseti minutami byla já s Victorem. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, jak nevěděla, kde mě má přesně hledat. Byla bosa a měla na sobě jen růžové tepláky a bílé tričko s krátkým rukávem. Viděla jsem, jak se třese zimou.

Nešťastně jsem si povzdechla. Zatímco jsem si to svižně mířila k ní, stahovala jsem ze sebe bundu, abych ji do něčeho mohla zabalit.

Jakmile si mě malá všimla, viditelně se uvolnila a zazubila se na mě. To samé se však nedalo říct o mně. Bylo mi ještě hůř. Raději jsem přestala hledět do jejích očí a nepřítomným pohledem propalovala látku ve svých dlaních.

„Emily, běž honem zpátky,“ přikázala jsem jí hned, když jsem se ocitla před ní. Přehodila jsem jí svou bundu přes ramena a současně ji s přehnanou naléhavostí tlačila zpátky ke dveřím. Ustavičně jsem obávaně šilhala očima směrem k rohu budovy, kde jsem tušila, že se brzy objeví Victor.  

Emily se proti mně ohradila. „Ale tys přece říkala…“

„Emily, prosím,“ zažádala jsem důrazněji a nenechala ji ani dopovědět větu. Teď nebyl čas ztrácet čas. Plánovala jsem jí všechno vysvětlit, ale až budeme v bezpečí pokoje a dnešní den se připíše jako další děsivá vzpomínka na seznam k těm miliónům dalších. Ale divila bych se, kdyby jednou můj plán vyšel. Divila bych se, kdyby mě jednou Emily bez remcání poslechla.

„Ne, já chci vidět Edwarda,“ zakňourala tvrdohlavě a pokoušela se shodit moji ruku z jejího ramene.

„Edward tu není. Edward nepřijel,“ pronesla jsem zoufale. Tak mě ničilo jí kazit radost a přesně to jsem v tuhle chvíli vědomě udělala.

Emily se na mě podívala zděšenýma očima. „Já ti nevěřím!“

„Mrzí mě to, broučku.“ Chystala jsem se ji pohladit po vlasech a nějak ji začít uklidňovat, ale uhnula před mým dotekem. Emily mě odstrčila stranou, aby kolem mě mohla proběhnout zpátky na ulici, jako by doufala, že on tam opravdu bude stát s otevřenou náručí a jen čekat, až mu do ní ona vběhne.

Ranilo mě to. Nezasloužila jsem si to. Já jí přece nic neudělala. To on… To on všechno podělal. To on ji tak pobláznil a pak to nechal jen na mě, abych se s tím nějak vypořádala. Proč mi alespoň nedal nějaký manuál, do hajzlu? Radši to všechno shodit na něj, než si připustit, že jsem na tom měla částečně i svůj podíl viny.

Oči se mi vzdouvajícím se vztekem zalily slzami. Zběsile jsem obrátila a několika rychlými kroky se dostala až k Emily nešťastně vyhlížející známou postavu a volající bez ustání její jméno. A to mě akorát popohnalo, abych tohle divadlo konečně ukončila. Jeho jméno už jsem nechtěla slyšet. Ne dnes. Ani zítra. Možná už nikdy.

„Emily, přestaň a pojď dovnitř,“ zavrčela jsem vyčerpaně. Uhnula přede mnou. „Sakra, udělej, co ti říkám.“ Podruhé už se jí to nepovedlo. Ignorovala jsem její protesty a táhla ji za ruku zase zpátky. Prudce jsem otevřela dveře a strčila Emily do chodby. Zabouchla jsem a zapřela se do dveří, aby neměla šanci je otevřít.

Prosila. Nadávala. Brečela. Vytrvale lomcovala s klikou s úsilím dostat se ven. Mrzelo mě to a rvalo na kusy, přesto jsem neustoupila. Bezmocně jsem jen naslouchala výčitkám ve své hlavě. Tímhle jsem si u Emily zatloukla poslední hřebík do pomyslné rakve. Cítila jsem to. Bude mě nenávidět za něco, co se nikdy nestalo. Bude mě nenávidět kvůli někomu, kdo vůbec nepřišel.

Pak nastalo ticho.

Čelem jsem opřela o dveře a popustila uzdu slzám, které jsem doteď statečně zadržovala. Nestačila jsem je ani stírat, nakonec jsem to marné snažení vzdala úplně. Pomalu jsem sjížděla dolů do podřepu, rukou si objímala trup, jako bych snad mohla zastavit tu rozrůstající se díru v mém hrudníku. Věděla jsem, že tohle už není jen o Emily. Všechno se na mě sesypalo. Události posledních měsíců vzaly za své. Nelítostně mě drtily na prach a já se poslušně nechala.

Mohlo to být snad ještě horší? Možná mohlo, ale v tuhle chvíli jsem o tom dost pochybovala.

Jen náhodou jsem pootočila hlavu doprava a jen náhodou se mé zamlžené vidění zastavilo na Victorovi. Srdce sebou polekaně škublo. Postával u samého rohu budovy a ramenem se opíral o její zeď. Nezdálo se, že by zamýšlel přijít blíž. Ani jsem se z toho už nedokázala radovat. Byla jsem prázdná, jako bych už veškeré nároky na nějaké emoce pro dnešek vyplýtvala. Jen bolest přetrvávala.

„Nezapomeň,“ houknul na mě, „ta nabídka stále platí.“ A odešel.

Pak se spustil déšť.