Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 17. kapitola

01.04.2013 (17:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3713×

17. kapitola

„No tak, krásko, nestyď se,“ zašeptal mi hrubý hlas plný čirého vzrušení těsně vedle ucha, vzápětí jsem pak ucítila teplé prsty na svých zkřížených pažích, kterými jsem si až do této chvíle zahanbeně zakrývala nahá prsa. Už jsem se ani nebránila. Nemělo to cenu, stejně jsem věděla, že to nemůžu protahovat donekonečna. Jednou to přijít muselo. „Tak je to správě, hodná holka,“ zamumlal spokojeně ten mužský hlas a zvedl mi ruce nad hlavu, tam je také po určitou dobu uvěznil. „Jsi tak nádherná,“ vzdychl a vzal do úst jednu z mých bradavek.

Kousl mě. 

Po páteři mi projelo silné chvění a usadilo se v žaludku. Zasténala jsem. On se nedočkavě usmál a okamžitě to samé zopakoval u té druhé. Špatně si projevy mého tělo vyložil. Ani trochu to nebylo způsobené rozkoší, nýbrž odporem a znechucením. Tolik jsem si přála to stopnout, utéct, ale nemohla jsem. Sama jsem to chtěla. Bylo to dobrovolné.

Z oka mi unikla osamocená slza, když mi roztáhl nohy. Neustále mi dokola opakoval, jak jsem nádherná. Bezmocně jsem zavřela oči, kdy mi zlehka položil dlaň na krk. Prokousla jsem si ret, když s ní začal pomalu sjíždět přes klíční kost směrem dolů. Ani na vteřinu nezaváhal, nezpomalil. Líbal mě u toho.

Pokračoval žlábkem mezi ňadry až k pupku, kde se na okamžik zdržel, aby mi ho mohl několikrát obkroužit jazykem. Ani trochu se mi to nelíbilo… Kdybych ale tušila, co bude následovat, asi bych uvažovala jinak. Ztuhla jsem děsem, když jsem zaznamenala, jak jeho rty společně s prsty míří k mému podbřišku. Nezastavoval a posouval se jimi dál a pak… jsem zakřičela.

Koupelnou se rozlehl můj tlumený výkřik. Doširoka jsem otevřela ještě před chvíli zavřené oči a lapala po vzduchu. O krok jsem couvla, víc mi stísněný prostor sprchovacího koutku nedovolil. V jednu chvíli jsem zprudka narazila zády do kachliček, v tu druhou už jsem se skláněla nad porcelánovou mísou a naprázdno se dávila – můj prázdný žaludek neměl co vyprodukovat.

Naučným gestem jsem si otřela suchá ústa a odklonila se zpátky do koutu. Přitáhla jsem si kolena těsně k bradě a nepřítomně zírala před sebe. Klepala jsem se. Slzy řinoucí se mi z očí se mísily s tekoucí vodou ze sprchové hlavice. Byla ledová, skoro jakoby na mě dopadalo tisíce ostrých žiletek. Ani jsem se neobtěžovala ji vypínat. Možná jsem doufala, že se mi tím podaří zastavit ty hrůzostrašné obrazy, které se mi neustále draly na mysl. Jako by je snad voda mohla odplavit. Jako bych snad myšlenkám mohla domluvit, aby neexistovaly.

Od Victorovy návštěvy uběhly necelé dva týdny, ale zatímco on se tady už ani jednou neukázal, důvod jeho předchozí přítomnosti tu přetrvával dál. Visel nade mnou jako Damoklův meč. Zakořenil se ve mně tak hluboko, že bylo prakticky nemožné na to přestat myslet. Následky byly větší, než jsem se původně domnívala a nemohla jsem se zbavit tušení, že tohle přesně ten blonďatej šmejd chtěl. A pro případ si to pojistil i malým papírkem s adresou toho pajzlu. Asi mi ho musel nepozorovaně strčit do zadní kapsy kalhot, když se mi pokoušel nacpat jazyk do pusy.

Měla jsem ho vyhodit hned při první příležitosti, jenže mi to něco nedovolovalo. Věděla jsem přesně, co to něco bylo a už jen proto jsem na to odmítala dál myslet. A věděl to i Victor. Znal mě až přespříliš dobře. Bylo to politováníhodné. Bylo to k zblití.

Pořád jsem však doufala v nějakou záchranu. Každý den jsem vyrážela do ulic Olympie a hledala práci. Do jisté chvíle jsem opravdu věřila, že to vyjde a já jednou odněkud budu odcházet šťastná, plná radosti. Zaměstnaná. Na ničem jiném mi nezáleželo. Ale tohle bylo jen mé zbožné přání. Skutečnost byla jiná, horší. Prosila jsem a žadonila. Zbytečně.

Byla jsem tak zoufalá a vystresovaná, až jsem se nedokázala zbavit podezření, že snad sám Victor obešel všechna dostupná místa a postaral se, aby mi nikde neposkytli práci. Možná za to ale mohl fakt, že jsem neměla vystudovanou žádnou školu, neměla jsem pojištění, žádné trvalé bydliště a starala jsem se o dítě. Možná jsem prostě nebyla dost dobrá.

Všechny vyhlídky na lepší zítřky se rozplynuly. Zmizely. Nenávratně.

Victor to jen přepokládal. Kdo jiný by to taky měl znát líp, než člověk v totožné situaci, skoro totožné. Byl si jistý, že až když vyčerpám všechny možnosti, začnu se čím dál častěji ohlížet po záchranném laně. On mi ho poskytl. A leželo už celých sedm dní ve spodní zásuvce pod hromadou oblečení. Malé a popsané. Přesto jsem tam ten papírek nechávala ležet bez povšimnutí dál. Nevytahovala jsem ho.

Až dnes.

Záchvat paniky se dostavil až o hodinu později. Poslušně jsem uložila Emily do postele a počkala, dokud neusne, pak jsem zalezla do sprchy. Tam už jsem se nemusela přetvařovat. Nebylo proč ten strach z budoucích hodin potlačovat. Nechala jsem se jím pohltit. Bylo nemožné zachovat klid. Nemyslet na to. Nepředstavovat si to. Nedalo se tomu utéct, vždycky to přišlo. Hlasy protkané vzrušením, chtivé doteky, přerývavé dýchání, nadávky, urážky, nechutné požadavky.

Všechny ty představy byly tak silné, hravě mě dokázaly vyřadit z provozu. Takhle to tedy vypadalo? Takhle se člověk cítil, když se ocitne na samém dně? Proč jen mi ten pocit přišel povědomý? Jako by byl snad můj život založen jen na pocitu déjà vu. Jako bych snad byla odsouzená vše prožívat opakovaně, jen pokaždé s větší razancí a následky.

Zapotácela jsem se. Ztratila jsem rovnováhu a spadla do těch několik centimetrů vody, která se tam hromadila z důvodu ucpaného odtoku. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, když jsem se do spánu uhodila o tvrdý povrch. Jen další bolest se přidala k těm ostatním. Těm, co už zůstanou a nikdy nezmizí, jen časem se otupí a ztratí na ostrosti. Naučila jsem se je brát jako svou neoddělitelnou součást.

Udržet hlavu nad hladinou bylo nad mé síly. Bylo to stejně těžké, jako udržet oči otevřené. Pomalu se zavíraly. Upadala jsem do podivné malátnosti. Půlka obličeje se mi zanořila pod vodu, která mi ihned zatekla do nosu. Automaticky jsem se rozkašlala, pohnout se bylo o dost těžší. Mohla bych se klidně utopit. Neměla jsem žádnou vůli proti tomu bojovat. Vědomí možného přicházejícího konce bylo podivně uklidňující. Všechno by se rozplynulo – starosti, myšlenky, vzpomínky, minulost, přítomnost i budoucnost. Umřela bych. Jak dlouho by asi trvalo, než by mě někdo našel? Co by se s mým tělem stalo pak? Pohřbili by mě nebo jen spálili? Chyběla bych někomu?

Plíce mě čím dál tím víc pálily z nedostatku vzduchu. Zvuk tekoucí vody pomalu odezníval do pozadí. Zřetelné záchvěvy mého skomírajícího srdce se mi zoufale snažily něco naznačit. Chlad ustupoval. Tělem se mi šířilo příjemné teplo. Ten pocit se mi líbil. V té poslední vteřině jsem si vybavila něčí tvář. Byla mi povědomá. Nemilosrdně ji pohlcovala temnota. Mizela.

Emily.

Musela jsem se zbláznit. Jako bych si až teď uvědomila nezodpovědnost svého neuváženého a naprosto pomateného chování. Jako bych doteď byla zaslepená touhou po osvobození od všech starostí a povinností, které ke mně neodbytně stahovaly své nenasytné ruce. Jako bych si odmítala připustit jakoukoliv myšlenku na dopad, který by to mohlo znamenat. Stačila jedna setina vteřiny, abych to všechno změnila.

Otevřela jsem oči a prudce pootočila hlavou vzhůru. Moje tělo zoufale vyžadovalo náhlý příjem vzduchu a stejně tak se potřebovalo vypořádat s tím nadbytečným množstvím vody sužující mé útroby. Kuckala jsem a prskala vodu nekonečně dlouhou dobu, než jsem byla schopná do sebe vtáhnout alespoň minimum vzduchu. Zrychleně jsem lapala po dechu a přitom se dál potýkala s nezkrotitelným záchvatem kašle. Plíce mě nechtěly poslouchat, jako by to snad byl trest za tu chvilkovou slabost. Trest, který jsem si právem zasloužila.

S obtížemi jsem se posadila a opřela se zády mokrou stěnu. Položila jsem si hlavu na kolena a zakryla si ji pažemi. Nedokázala jsem přesně definovat, jakého charakteru bylo vlhko hromadící se v mých očích. Možná za něj mohla stále puštěná sprcha a možná mělo co dočinění s tou hromadou výčitek svědomí, která mě okamžitě zaplavila a neustále nabírala na velikosti.

Styděla jsem se. Styděla jsem se za to, co jsem udělala. Styděla jsem se za to, co jsem chtěla udělat. Styděla jsem se už jen za to, že jsem na to odvážila pomyslet. Styděla jsem se za pomyšlení a touze po smrti. Stín čiré zbabělosti mnou prostupoval nezvykle rychle. Cítila jsem se jako ubohý zbabělec, který se raději vzdá, než aby se pokusil udělat něco pro svou záchranu.

Emily by zůstala sama, opuštěná. Už by na světě nebyl nikdo, kdo by se o  ní byl ochotný postarat. Zuby nehty jsem se bránila úvahám, jak a kde by tohle všechno nakonec skončilo. Zděšení jsem stejně neunikla. Žaludek se mi opět zahlásil o slovo. Byla jsem znechucená sama ze sebe. Pohltila mě vlna nezastavitelného pláče. Nedokázala jsem se jen tak uklidnit. Násilím jsem si nacpala zatnutou pěst do pusy, abych tlumila vzlyky, které se mi draly z hrdla. Nechtěla jsem Emily probudit. Nechtěla jsem, aby mě tady našla v takovém stavu.

Muselo uběhnout nejméně pět nezvykle dlouhých minut, než jsem to dokázala zastavit. Snad už jsem neměla dostatek slz, které byly potřeba pro další záchvat. Ubrečené oči mě štípaly a celkově jsem byla vyčerpaná, skoro jako bych uběhla maraton a vzápětí si ho dala znovu. Sotva jsem v sobě našla síly, abych zvedla ruku a vypnula vodu.

Celá koupelna se ponořila do ticha. Nepohnula jsem se a dál jen nehybně seděla na místě a nepřítomně zírala do protější zdi. Nemyslela jsem, nic jsem nedělala. Prostě jsem jen… byla.

Otupělost mi nevydržela dlouho. Zasténala jsem. K duševní bolesti se přidala bolest další – fyzická. Možná mě bolel celý člověk, přesto jsem několik částí těla ve skutečnosti pociťovala o trochu jasněji. Prsty jsem si přiložila k pravému spánku, kde se mi rychle tvořila boule. Sykla jsem a automaticky přivřela oči. Když jsem je posléze otevřela, zaraženě jsem pohlédla na zvednutou ruku. Následně se mi zrak stočil na zadrženou vodu, ve které jsem seděla. Byla kalně bílá. Sádra se rozmočila a zbylo z ní opravdu málo. Po mém rychlém zásahu zmizelo i to málo. Měla jsem dojem, že s posledním kouskem bílé hmoty nadobro odešlo i něco víc. Něco mi scházelo a ten zvláštní pocit prázdnoty zesiloval s každou další vteřinou. Nebránila jsem se tomu.

Úspěšně jsem ignorovala vytopenou koupelnu, zatímco jsem se i přes značnou bolest v ruce balila do z poloviny promočené osušky. Postavila jsem se před zrcadlo. Sebrala jsem odvahu a pohlédla do zrcadla. Celý ten výjev mě vyděsil. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela ve snaze, že jsem jen špatně viděla. Chabá výmluva, ve skutečnosti jsem se jen odmítala spokojit s realitou. Z odrazu na mě hleděla mrtvolně bledá tvář posetá červenými skvrnami od pláče, se zarudlýma očima, pod nimiž se rýsovaly temné stíny, které byly jen dluhem za ten nespočet probdělých nocí. A těch několik nově objevených vrásek na čele jistě nemělo žádnou spojitost se stárnutím. Nepoznávala jsem tu osobu. Tohle jsem nebyla já. Nemohla jsem.

Kdy se to stalo? Kdy jsem tak rychle zestárla? Kdy se ze mě stala stařena na smrtelné posteli? Kdy se ze mě stala chodící troska? Tolik otázek a žádné odpovědi. Možná bych se po nich sháněla zbytečně, možná ani neexistovaly a možná jsem je jen nechtěla slyšet. Už takhle jsem se byla vylekaná víc než dost a ten můj třas to jen dokazoval.

Odvrátila jsem se od toho hororového odrazu s doživotním zákazem přímého pohledu do zrcadla.

Nasoukala jsem se do čistého oblečení a opatrně nahlédla do vedlejšího pokoje. Emily klidně oddechovala v posteli a moje svědomí si neodpustilo celou řadu rýpnutí do samotného středu srdce. Razantně jsem zatřepala hlavou, abych ho umlčela. Možná se mi to tak úplně nedařilo, přesto to však stačilo, abych dokázala normálně fungovat.

Tiše jsem přešla k nočnímu stolku a z posledního šuplíku vytáhla známou bílou obálku. Stoupla jsem si do pruhu světla vycházejícího z koupelny mezerou pootevřených dveří a se staženým hrdlem ji otevřela. Povzdech prosycený drastickou beznadějí naplnil pokoj dřív, než jsem pořádně stačila kouknout dovnitř. Nešťastně jsem zaklonila hlavu a upřela oči na strop. Hystericky jsem zavrtěla hlavou a ještě s větší hysterií se uchechtla. Byla jsem ztracená.

Když jsem se pak přestala litovat a podívala se tam podruhé, jako bych snad věřila, že se její obsah za tu krátkou nějak výrazně změnil. Neúspěšně jsem zaháněla tu pachuť zklamání na jazyku. Roztřeseným prsty jsem z ní vytáhla těch pár posledních bankovek a zastrčila si je do zadní kapsy. Prázdnou obálku jsem uložila zpátky na své místo. Ještě než jsem to však udělala, přejela jsem letmo ukazováčkem úhledné písmo na vrchu. Smutně jsem se pousmála. Nemohla jsem ji jen tak vyhodit do koše. Prostě to nešlo.

Přesunula jsem se k oknu a otevřela ho, přitom jsem dávala pečlivě pozor, abych neprobudila Emily. Chtěla jsem si ušetřit vysvětlování, kam se chystám jít takhle pozdě v noci. Podvědomě jsem tušila, že kdyby se vzbudila, rozmyslela bych si to a nikam nakonec nešla. Jedna má část by to jistě uvítala, ta druhá byla jiného názoru. Rázně jsem tu duševní rozepři utnula. Nechtěla jsem o tom zase přemýšlet – znovu jsem se začínala třást.

Klekla jsem si k posteli a pohladila spící Emily po tváři. Ustaraně se mi stáhlo obočí, když jsem zaznamenala, že její tělesná teplota je o dost vyšší než normálně. Byla rozpálená. Už několik dní po sobě jí nebylo nejlíp a častokrát si stěžovala na bolesti břicha. A teď se k tomu ještě přidala horečka. Potřebovala nějaké léky, ale poslední peníze, které mi ještě zbývaly, měly v následujících dnech padnout za tenhle mizerný pokoj. Kdybych nezaplatila, musely bychom odejít. Kam bychom šly? Nemohla jsem přece dovolit, aby Emily v takovém stavu skončila na ulici. Byla tam zima. Možná by se tím její stav jen zhoršil.

Bylo rozhodnuto.

Potřebovala jsem peníze. Potřebovala jsem peníze na zaplacení pokoje. Potřebovala jsem peníze na léky pro Emily. Potřebovala jsem práci. A přesně v tuhle chvíli vůbec nezáleželo na tom, jakého druhu ta práce bude. Musela jsem to udělat. Tahle posraná situace neměla jiné východisko.

Naklonila jsem se k Emily a lehce přitiskla rty na její rozpálené čelíčko. „Všechno bude v pořádku, zlatíčko,“ zašeptala jsem. „Já se o tebe postarám. Slibuju.“

Ehm, doufám, že nemusím vysvětlovat, kdo ten dotyčný na konci byl, a než se na mě kvůli tomu vrhnete, nechte mě to aspoň trochu vysvětlit. Já vím, že byste byly radši, kdyby to byl Edward, ale ten určitě nemá důvod navštěvovat noční kluby ve vedlejších městech. Určitě by to bylo jinak, kdyby tušil, co se Bella chystá udělat, ale to je právě to - on to neví. On neví, kde Bella je a co dělá. Neví nic. Možná se to ale brzy změní.

Snad vás trochu uklidním, když prozradím, že žádné nechutnosti nás už nečekají. Mně samotné se tahle kapitola nelíbí, takže příště už to bude normální (i s přímou řečí) a snad se mi zadaří i ten kousek z Edwardova pohledu, jak jsem slíbila.

A teď to nejdůležitější - D-Ě-K-U-J-U!

Každé z vás moc děkuju za hlasy v anketě o nej povídku, kterými jste Lepší zítřky dostaly na neuvěřitelné 1. místo. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Neskutečný. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se někdy se svým psaním, dostanu takhle daleko a přiznávám, že je to vážně skvělý pocit. Děkuju vám za něj. Berunky, jste ty nejlepší čtenářky!

Málem bych zapomněla... Veselé Velikonoce!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 17. kapitola: