Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 18. kapitola

Moc dobře jsem si uvědomovala, že bych správně měla vzít okamžitě nohy na ramena a zdrhnout, ale byla jsem tak překvapená tím neočekávaným shledáním, že jsem se nedokázala ani trochu pohnout. Snad za to taky mohl ten neovladatelný pocit strachu, který rychle prostupoval mým tělem a celou mě bez sebemenšího svolení ochromil. Cítila jsem ho až v konečkách prstů. Polilo mě horko už jen z obyčejné představy, že tu třeba ten bezejmenný chlápek není sám. Bála jsem se, že mu třeba někdo mohl dělat společnost. Někdo, s kým jsem se v tento moment toužila setkat tváří v tvář nejméně, ne za těchto okolností. Snad z toho důvodu jsem se odmítala rozhlédnout kolem sebe po celém klubu.

Když se ale nikdo k tomu maníkovi do dvou minut nepřipojil, dovolila jsem si uvěřit, že dnes je tu nejspíš přeci jen sám. To nic ale neměnilo na tom, že to byl jeho známý, který vlastnil mobilní telefon a jistě mu nedělalo žádné problémy ho kdykoliv použít. A tak jsem mohla jen doufat, že si mě třeba nepamatuje, že neví, kdo jsem. A možná proto jsem veškerou svou naději upínala k té zamyšlené vrásce na jeho čele a zmatku odrážejícího se v jeho hnědých očích.

Polekaně jsem sebou škubla, když se nahnul blíž ke mně a soustředěně se mi zahleděl do očí. Bylo téměř nemožné se odvrátit. Pouze jsem jen zadržela dech a modlila se. 

„Ty jsi ta holka od Cullena,“ zahulákal ten chlap a jedinou větou zkazil všechny mé vyhlídky na klidný odchod. „Bella, že ano?“  Hlas toho muže byl plný nejistoty a zanikal v hlasité hudbě, která se linula z reproduktorů nad našimi hlavami, přesto jsem měla dojem, jako kdyby to křikl do úplného ticha a všechny pohledy v místnosti se rázem stočily ke mně.

Ve skutečnosti se na mě nikdo kromě něho nedíval. Všem jsem byla volná.   

Na sucho jsem polkla a vyhýbavě sklopila pohled k zemi. Tohle nebylo vůbec dobré. Zvlášť moje srdce bralo na vědomí tuhle zapeklitou situaci a dávalo to taky patřičně najevo. Zprudka mi naráželo do hrudi a já pochybovala, že to ještě někdy bude jinak. Už jsem ani nedokázala s přesností určit, kolikrát za tuhle noc jsem litovala, že jsem se kdy rozhodla sem vstoupit.

Byla jsem hlupák.

„Jasně, jsi to ty,“ zaburácel najednou už plně přesvědčený a já se přikrčila, jako bych dostala několik ran bičem. Jeho uvědomění bylo dostačující, aby mě to probralo z dosavadní paralýzy a abych dospěla k závěru, že nemělo žádný význam začínat s vykrucováním. Věděla jsem, že moje jediná šance, jak se ho nadobro zbavit, spočívá v útěku.

Nijak zvlášť dlouho jsem se na něj nepřipravila, prostě jsem to udělala.

Obratně jsem se zbavila jeho rukou, když jsem do něj tvrdě strčila - připsala jsem si tím několik důležitých vteřin k dobru. Do někoho vrazil, neboť jsem zachytila jakési podrážděné zvolání plné peprných poznámek na jeho osobu, to už jsem ale byla napůl cesty k východu. Bohužel ho můj výpad nijak dlouho nezdržel a už vůbec ho to neodradilo. Slyšela jsem, jak na mě volá, abych na něj počkala. Pche, to určitě. Nemusela jsem se otáčet, abych se ujistila, že si to rázuje za mnou. Skoro jako bych jeho funění cítila přímo na krku. Přidala jsem do kroku a neurvale vrazila do polonahé číšnice, která se mi připletla do cesty. Tříštění skla k mým uším dorazilo o vteřinu později. Neděla jsem si s tím velké starosti a pokračovala ve svém momentálním plánu dostat se pryč. Dostat se pryč ze zkaženého podniku, dostat se pryč od chlapa, který si z kdovíjakého důvodu usmyslel, že za každou cenu vyzkouší, co mé už tak pocuchané nervy vydrží. Možná ale šlo o něco důležitého a možná mě chtěl prostě jen nasrat.  

Nezastavovala jsem, ani když jsem se konečně dostala ven a ocitla se na čerstvém vzduchu. A kvůli tomu nohsledovi jsem se z toho nemohla ani radovat. Neulevilo se mi, naopak jsem čím dál tím víc začínala propadat beznadějné panice.

„Počkej,“ houknul na mě, jakmile rozrazil dveře. „Slyšíš, Bello?“ Tak stůj!“ snažil se dál, jako by se snad domníval, že tomu jeho stupidnímu rozkazovacímu tónu vyhovím, ale vyslovením mého jména docílil akorát toho, že jsem z rychlé chůze přešla do běhu. Postupně jsem se smiřovala s tím, že i když mu třeba uteču, k jeho společníkovi se dnešní událost stejně dostane. Tohle byl fakt, se kterým jsem nemohla dělat vůbec, ale vůbec nic.

Ale já mu neutekla. Zničehonic mě někdo chytil za loket a strhl mě na zem. Vyjekla jsem – nejprve úlekem a hned vzápětí bolestí, která mi vystřelovala z pravého zápěstí. Přetočila jsem se na kolena a zabodla zuřivý pohled do toho idiota.

„O co ti sakra jde?“ prskla jsem, zatímco jsem se sbírala ze země. Jeho nataženou ruku jsem okatě přehlížela, zároveň jsem potlačovala nutkání mu ji tady na místě zlomit, jako takovou kompenzaci za to nepříjemné škubání v zápěstí a píchání v boku.

„O co jde mně?“ zamračil se nechápavě a dotčeně si založil paže na hrudi. „To ty jsi tady ten, kdo před něčím bezdůvodně utíká.“ Hořce jsem si odfrkla a zatnula čelist. Nevěřícně jsem nad ním zavrtěla hlavou a vydala se po chodníku pryč. Neutíkala jsem, kráčela jsem pomalu, poraženě. On jako nějaký pes šel samozřejmě za mnou. „Nepamatuješ si na mě?“ zeptal se mě a znělo to dost překvapeně. Neodpověděla jsem, snad jsem spoléhala na to, že ho mé mlčení nakonec odradí a nechá těch otravných pokusů o konverzaci. „Jacob Black, potkali jsme se u Edwarda doma.“ Postavil se přede mě a přičinlivě ke mně znovu natáhl ruku.

Vrhla jsem po něm ledovým pohledem, který ho přiměl tu ruku zase stáhnout.

„Mě je tvoje jméno ukradený,“ odvětila jsem nevzrušeně a podle jeho rádoby uraženého výrazu jsem byla evidentně první člověk, co mu tohle řekl. S potěšeným ušklíbnutím jsem se ho následně chystala obejít, ale on byl jiného názoru a schválně si stoupnul tam, kam jsem se pohnula já. Neústupně zavrtěl hlavou. Došla mi trpělivost. Naježila jsem se. „Hele, co kdyby ses vrátil zpátky do tý díry a mě nechal na pokoji. Určitě jsi měl nějaký plány a já bych ti v nich nerada překážela.“

„Ani ne, vlastně jsem se už chystal odejít, když –“

„Bezva,“ chytila jsem se toho a nenechala do ani dokončit větu, „tak to tě nebudu zdržovat, čau.“ Mávla jsem mu na rozloučenou a dala se do pohybu. Ten ale neměl dlouhého trvání. Black mě znovu zadržel a odmítal pustit. „Ještě jednou na mě šáhneš a přísahám, že tvůj rozkrok se blíž pozná s mým kolenem,“ zavrčela jsem jedovatě a osvobodila se z jeho sevření. „Pokud si ale nemůžeš pomoct a mermomocí potřebuješ někoho neustále ochmatávat, tak jsem přesvědčená, že tam uvnitř,“ pohodila jsem hlavou za sebe, „je spousta holek, který se ti budou bez zábran vrhat do náruče a zkoumat obsah tvých kalhot,“ ušklíbla jsem se vztekle. Black si z toho nic nedělal, naopak se viditelně bavil. Zaklonil hlavu a nahlas se rozesmál. „Seš divnej,“ utrousila jsem na jeho adresu.  

„Edward fakt nepřeháněl,“ pochechtával se, zatímco mě srdce při jeho jménu pokleslo až kdovíkam. Neměla jsem odvahu se ptát dál. „Mám návrh,“ pronesl Black nečekaně, když se přestal pochechtávat. Podezřele se u toho usmíval. Nadechovala jsem se, že ho s tím pošlu do míst, kde záda ztrácela slušné pojmenování, ale umlčel mě zvednutou rukou. Nesouhlasně jsem našpulila rty. „Já se tě už nebudu dotýkat, když ty se mnou půjdeš zpátky do klubu.“

Napřímila jsem se, jako bych právě dostala herdu do zad a zmateně párkrát zamrkala. Já. On. Zpátky. Společně. Nervózně jsem se zadívala přes rameno na blikající nápis, na což se můj žaludek scvrkl do velikosti pingpongového míčku. I ostatní vnitřnosti se mi už při pouhém pomyšlení, že bych se tam snad měla dobrovolně vrátit, protestně kroutily. Nešťastně jsem zavřela oči a tak tiše, aby to nezaslechl, jsem si povzdechla. Nepromluvila jsem, dokud jsem si nebyla plně jistá, že ono sevření hrdla dostatečně povolilo a můj hlas bude znít do určité míry normálně.

„To asi není nejlepší nápad,“ opáčila jsem předstíraně vyrovnaná, ale pohlédnout Blackovi zpříma do očí jsem odmítala. Měla jsem obavy, že by tam klidně mohl spatřit hlavní důvod, proč jsem se pohybovala v těchto místech, do kterých bych za jiných situací nevkročila. Jako bych v jediném pohledu měla vepsáno, co jsem se byla do osudného okamžiku odhodlaná udělat. Pokud na to už ovšem nepřišel sám. Možná si dokonce myslel, že už to dělám a proto mě tam chtěl dostat zpátky. Tahle myšlenka se mi ani zdaleka nezamlouvala.

Střelila jsem po Blackovi neklidným a zhrozeným pohledem. Cítila jsem, jak se mi žaludek dere do krku. On si ničeho nevšiml.

„Já bych právě řekl, že je to ten nejlepší nápad,“ opravil mě s pyšně vypnutou hrudí. Pozorně jsem si ho prohlížela, ale žádné náznaky zvrácenosti na jeho osobě jsem neshledala. Přesto jsem zůstávala dál ostražitá a odtažitá. Jako ostatně vždycky k neznámým lidem, ke všem lidem. „Mohli bychom si tam sednout a v klidu si spolu promluvit,“ dodal a slibně se mu u toho zablesklo v očích. Snad doufal, že když jsem něco nenamítla hned, nebudu ani nadále. To se ale ve svém úsudku šeredně seknul.  

S protočením očí v sloup jsem si nepřístupně založila ruce na prsou. „Tobě to ještě pořád nedošlo, co?“ Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a na krátkou chvíli se odmlčela. Blackovi se obočí stáhlo k sobě v nechápavém gestu. „Nechci s tebou mluvit,“ odříkávala jsem důrazně každé slůvko.   

„Ale já s tebou jo,“ nasadil seriózní tón.

Tělo se mi napjalo. „A o čem jako?“ zaskřehotala jsem hlasem, ve kterém se odráželo překvapení s nádechem obav. Mé vyděšené srdce začalo intenzivně pracovat. Neodvažovala jsem se dýchat ani mrkat, abych náhodou neprošvihla ten okamžik určený pro odpověď.

Black ale neměl v úmyslu používat slova, namísto toho naklonil hlavu na stranu a významně se mi zadíval hluboko do očí. Pochopila jsem, co se mi tím snaží naznačit. Pochopila jsem že, ve skutečnosti to někde hluboko vnitru vím a jen jsem si to odmítala připustit. Snad proto, že se mi ani jedna z variant nezamlouvala. Já. On. Edward. Ona. Odchod. Všechno jistě věděl.

Přemoženě jsem sehnula obličej k zemi a využila toho jako únikové strategie před jeho upřeným pohledem, kterým mě stále nemilosrdně propaloval.

Zarytě jsem mlčela.

„Taky je tam teplo,“ poznamenal starostlivě, když si pravděpodobně všiml, jak si dlaněmi třu promrzlé paže.

Strnula jsem a vzhlédla k němu. Neušlo mi, jak se pral sám se sebou, jen aby na sobě nedal znát známky úsměvu. Přistižená jsem se kousla do spodního rtu a demonstrativně si zastrčila ruce hluboko do kapes. S přimhouřenýma očima jsem pak bojovně vytrčila bradu.

„A dáš mi pak už konečně pokoj?“

Black pokrčil nerozhodně rameny a na vteřinu předstíral hluboké zamyšlení. Protočila jsem očima a netrpělivě přenesla váhu z jedné nohy na druhou.

„Možná,“ řekl prostě nakonec a na rtech se mu usadil takový úsměv, který i mě donutil se jemně pousmát.

Black si to vyložil jako souhlas. Povzbudivě se na mě zakřenil a pobídl mě pohozením hlavou. Nečekal na mě a sám se sebejistě rozešel směrem, kterým jsme sem došli. A já ho s krátkým zaváháním nakonec přece jen následovala. Možná jsem věděla, že už tím stejně nemám co ztratit a možná jsem mu prostě jen věřila. Ano, z Jacoba Blacka vyzařovalo cosi, co mě k němu táhlo. A ať už na mě uvnitř čekalo cokoliv, byla jsem si jistá, že s ním jsem v bezpečí.

Čím blíž jsme ale byli blíž tomu neonovému nápisu, tím víc jsem zjišťovala, jak to mé přesvědčení v něj slábne. Nedokázala jsem odtrhnout oči od té blikající cedule. Začala jsem pochybovat, že dělám správně. Srdeční činnost společně s dechem se mi zrychlovaly a nohy se mi s každým ušlým metrem měnily v kámen. Zpomalovala jsem a vzdálenost se tudíž mezi námi rapidně zvětšovala. Všiml si toho až u samotného vchodu. Trpělivě počkal, dokud nedoklopýtám k němu. Dávala jsem si načas.

Black položil ruku na kliku. V hlavě se mi rozblikala kontrolka, která se mě snažila upozornit na jednu velice zásadní věc.

„Neposlal tě on, že ne?“ vyhrkla jsem spěšně a tím si vynutila jeho pozornost, zmatenou pozornost. Sledovala jsem, jak mu paže opět klouže dolů a jde ke mně. Doufala jsem, že mu docvakne, co se mu tím vším pokouším naznačit.

Black se nejprve zamračil, ale posléze se jeho zkrabacené čelo vyhladilo. Napětí se mě značně povolilo, jakmile se mu v tváři mihlo pochopení. Zavrtěl hlavou doprava a doleva. Několikrát.

„A práskneš mu to?“ vyzvídala jsem nejistě. Přikrčila jsem se a ztišila hlas. „Řekneš mu, žes mě tady potkal?“ Musela jsem se ujistit, že se tohle k Edwardovi za žádnou cenu nedonese. Netušila jsem, co by to případně mohlo znamenat a už jen proto jsem si o tom zakázala víc přemýšlet.

Black se nahnul blíž ke mně a nepřestával se mi dívat do očí.

„Chceš, abych mu to pověděl?“

S odpovědí jsem dlouho neotálela. „Ne.“

Black se zase odtáhl. S přátelským pousmáním zřetelně přikývl. „Dobře.“

░░░░░

Jeden by řekl, že když už jsem uvnitř předtím byla, budu to všechno zvládat o něco líp, ale bohužel se ukázalo, že to je dost špatná domněnka. Moje reakce byla do puntíku stejná, ba možná ještě o dost horší. Přesto jsem se pokoušela udržet si neprostupnou masku. Dýchala jsem jen minimálně a kolem sebe jsem se pro jistotu nerozhlížela vůbec. A kdyby mi to nebylo hloupý, snad bych si i tiskla dlaně na uši, jen abych neslyšela ty různé hlasy, co ke mně proti mé vůli doléhaly. Měla jsem strach, že se mi každý z nich nechtěně uloží v hlavě a já se jich už nikdy nezbavím. Děsila jsem se něčeho, co už se stejně dávno stalo. Noční můry jsem tímto měla dozajista zaručené. Jak dlouho asi člověk vydrží beze spánku?

Naivně jsem počítala s tím, že mě Black zavede k nějakému zastrčenému stolku, ale on mě vedl rovnou k samotnému baru. Zoufale jsem chtěla něco namítnout, ale srdce nacpané v krku mi to znemožňovalo. Necítila jsem se vůbec příjemně a kdykoliv se o mě někdo jen omylem dotkl, prodělala jsem srdeční kolaps. Tohle jsem nemohla vydržet dlouho. Nedokázala jsem se na nic soustředit, ani na Blacka, který mi už několikrát něco říkal, ale jeho slovům jsem nedokázala porozumět. Jako by mluvil cizím jazykem.

„Bello?“

Někdo se mnou tvrdě zacloumal. Instinktivně jsem se po dotyčném ohnala a ustoupila dostatečně daleko. Dezorientovaně jsem zamrkala, když jsem spatřila Blacka, jak si mě ustaraně měří pohledem. Nervózně jsem si odkašlala a vynasnažila se tvářit normálně a snad se i usmívat. Mohla jsem se jen domnívat, zda byl můj pokus přesvědčivý, ale jelikož Black nic nenamítal, usoudila jsem, že asi ano.

„Vážně nechceš nic k pití?“ zeptal se mě, ale já ho vnímala sotva na půl. Většinu pozornosti jsem upírala na jeho pravou ruku, kde držel skleničku s nějakou čirou tekutinou. Beze slova jsem mu ji násilně vyrvala a obsah do sebe narychlo oklopila. Asi jsem prostě předpokládala, že si tím pročistím hrdlo a zbavím toho otravného knedlíku.

Chyba. Chyba. A ještě jednou…chyba!

Možná jsem se měla předem ujistit, zda je to opravdu jen obyčejná voda, jak jsem si původně myslela. Teď už ale bylo pozdě. A voda to teda vážně nebyla.

Zatímco mi neznámá tekutina stékala do žaludku, zanechávala za sebou ohnivou čáru. Vyděšeně jsem vykulila oči a chytila se za krk, který byl v plamenech. Rozkašlala jsem se. Vidění se mi rozmazalo, jak mi do očí vyhrkly slzy. Hlava se mi začala točit a nohy se proměnily v želé. Jen tak tak jsem se dobelhala k pultu, který mi poskytl potřebnou oporu. Lapala jsem po dechu a mezitím si stírala slzy z tváře.

„Ne, nechci,“ zasípala jsem k Blackovi, když jsem se jakžtakž sebrala a vrátila mu prázdnou skleničku. On si něco nesrozumitelně zabručel pod nos a obrátil se k obsluze. Já a mé tělo jsme se zatím vzpamatovávaly z toho šoku. Skoro jako by mě uvnitř spalovala žhavá láva.

Stačilo, abych zvedla hlavu a jen nešťastnou náhodou zrakem zabrousila na právě příchozí zákazníky a láva se jako mávnutím proutku změnila v jednu velkou kostku ledu. Srdce mi spadlo hluboko do kalhot, když jsem zpozorovala jednu osobu.

Victor.

Prudce jsem se otočila zpátky čelem k baru a na hlavu si narazila kapuci. Modlila jsem se, aby mě nepoznal. Trnula jsem strachy, ale překvapená jeho přítomností jsem nebyla. Dalo se to čekat, jen jsem si to předtím neuvědomila.

Po očku jsem koukla po Blackovi, ale ten mi nevěnoval pozornost – momentálně mohl oči nechat na blondýně, která mu to svoje bujné poprsí div necpala do ksichtu. Možná to tak bylo nejlepší. Měla jsem volnou cestu.  Byla by to pošetilost tu zůstat. Byla by to… sebevražda.

Zkontrolovala jsem situaci a než jsem vyrazila, ohlédla jsem se ještě letmo po Blackovi. Myslela jsem jen na jedno…

Měj se, Blacku.

Byla hluboká noc, měsíc ani hvězdy dnes nevyšly. Kráčela jsem setmělou uličkou a zoufale se pokoušela najít tu zatracenou odbočku. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je někde tady, bylo přece vyloučené, že bych se spletla. Jenže vše právě nasvědčovalo tomu, že se to opravdu stalo. Žádná odbočka, jen slepá ulice. Cítila jsem, jak mě začíná pohlcovat panika. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, jako bych snad čekala, že se zdi kolem mě rozestoupí a poskytnou mi tak požadovanou cestu. Nic se však nestalo.

Netrpělivě jsem se otočila, abych se vrátila zpátky na hlavní třídu, když vtom k mým uším dolehl řev motoru. Zpoza rohu se vysokou rychlostí vyřítilo nějaké auto a mířilo si to přímo na mě. Nebrzdilo. Nezastavovalo. Světlomety mě naprosto oslepily. Zakryla jsem si oči a vyděšeně ustupovala dozadu. Vyjekla jsem, když jsem se nečekaně dostala až na úplný konec a zády narazila do tvrdé stěny. Auto se dál blížilo a já neměla kam utéct. Smířila jsem s blízkým koncem. Muselo to přijít. Brzy.

Nic. Ticho.

Váhavě jsem spustila ruce podél těla, ale oči dál nechávala zavřené. Vnímala jsem záři – a ta mě také vzápětí přiměla si znovu dát ruce před obličej. Auto stálo. Motor už neběžel, ale zato světla dál zůstávala zapnutá. Mžourala jsem před sebe, ale zbytečně. Světlo bylo tak ostré, že mi zcela znemožňovalo cokoliv zahlédnout. Zpozorněla jsem, když jsem zaznamenala bouchnutí dveří. Někdo vystoupil.

Nebála jsem se, naopak jsem se celá třásla nedočkavostí. Když jsem se pořádně soustředila, měla jsem možnost spatřit blížící se vysokou postavu. Na okamžik se zastavila. Nelíbilo se mi to a tak jsem sama popošla o několik kroků blíž. Neměla jsem absolutní tušení, proč tohle dělám, snad za to mohla nějaká zvláštní vnitřní síla, která mě k neznámému přitahovala. Užuž jsem se chystala promluvit, když vstoupil do světla. Byl to on.  

„Edwarde?“ vydechla jsem nevěřícně. Aniž bych si to sama uvědomovala, postupovala jsem dál k němu s překvapeným úsměvem na rtech.

„Bello,“ usmál se na mě vlídně a zdrženlivě ke mně natáhl paži.

„Co tady děláš?“ hlesla jsem nejistě a nechápavě se zamračila. Ať jsem se snažila sebe víc, nedokázala jsem na to přijít. Proč se tu tak zničehonic objevil a jak se mu mě podařilo najít? Nakonec na tom vlastně vůbec nezáleželo, teď byl tady. Necítila jsem žádnou zlost, jen neskonalou radost z jeho přítomnosti. 

„Přijel jsem si pro tebe,“ prozradil šeptem Edward a něžně uchopil mé dlaně. Upřeně se mi zadíval do očí a já se od jeho teplého pohledu nedokázala odtrhnout.„Chci, aby ses se mnou vrátila domů. Byla to chyba, nikdy jsem tě neměl nechat odejít. Bello, prosím, vrať se se mnou.“

Toužila jsem vykřiknout ano, ale z úst mi vyšla jiná slova. „Nemůžu,“ zavrtěla jsem sklesle hlavou. „Máš přece snoubenku. Budeš se brzo ženit. Nejde to, Edwarde.“ Na konci se mi hlas zlomil. Bylo mi do pláče. Sklopila jsem hlavu a couvla.

Edward mi strčil ukazováček pod bradu a přinutil mě se mu znovu zahledět do očí - usmívaly se. „Zion je pryč, žádná svatba nebude.“

„Cože?“ Žádala jsem ho, aby to zopakoval. Potřebovala jsem, aby to zopakoval. Nechtěla jsem věřit, že slyším dobře. Nemohla jsem, tohle bylo absurdní.

Když jsem se opět podívala na Edwarda, s hrůzou jsem zjistila, že stojí o několik metrů dál. Mluvil. Rty se mu hýbaly, ale žádný zvuk z nich nevycházel. Jako by se už ani nedíval na mě, spíš někam za mě. Ohlédla jsem se, abych vypátrala příčinu jeho nepochopitelně podivného chování, jenže nic kromě cihlové zdi se tam nenacházelo. Pak jako by mě smetla tlaková vlna. Upadla jsem na zem a bezvýsledně se pokoušela vstát. Motala se mi hlava, nebo se možná točil celý svět. Vzdala jsem to snažení. Ležela jsem na zemi a nepřítomně zírala na hvězdnou oblohu. Hýbala se. V uších mi hučelo, jako by se mi tam snad nastěhoval celý včelí úl. Když už jsem si myslela, že to nikdy neskončí, bylo po všem.

Nemotorně jsem se dostala zpátky na nohy, ale po autu a Edwardovi ani stopy. Žalostně jsem z plných plic křičela jeho jméno, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Nikdo se tu kromě mě nenacházel, všude kolem vládla jen neprostupná tma. Neviděla jsem ani na krok. Byla jsem… nikde. Dřepla jsem si a zakryla si hlavu pažemi – byla jen otázka času, kdy mě ta temnota nakonec celou pohltí a já navždy zmizím.

Zničehonic zlověstné ticho narušil slabý pláč. Někdo někde brečel, někdo někde volal jméno. Poznávala jsem ten hlas.

„Emily?“

Nejistě jsem se zadívala do černoty před sebe a náhodou nedaleko zahlédla jakousi malou postavu schoulenou na zemi. Neviděla jsem ji moc dobře, přesto jsem podvědomě tušila, že je to ona, Emily. Chtěla jsem se k ní rozeběhnout a vzít ji do náruče, abych utišila její hysterické volání, ale nedokázala jsem se pohnout. Jako by mi snad nohy vrostly do země, jako by se mi celé tělo proměnilo v kámen. Nadějně jsem otevřela ústa, ale nevyšla z nich jediná hláska.

Záhy se celá scéna změnila.

Tma se rozplynula a nahradila ji pronikavá červená. Okamžitě jsem poznala to strašlivé místo, ten hnusný noční klub. Stála jsem nahá uprostřed skupinky chlápků, kteří na mě pokřikovali a natahovali ke mně své paže. Jejich tváře byly rozmazané a jejich hlasy ke mně doléhaly jakoby z velké dálky a nakonec zanikaly v nepřirozeném dunění hudby kolem. Divoce jsem si tiskla dlaně na uši ve snaze to všechno nějak zastavit – hudbu, křik, smích. Dokonce i Emilyino volání se vrátilo, až nakonec přehlušilo všechny ostatní zvuky. Uviděla jsem ji. Stála u východu a s ubrečenou tváří ke mně natahovala ruce. Chtěla jsem ji za ně chytnout, ale byla moc daleko. Emily se pak otočila a zmizela ve dveřích. Vydala jsem se k ní, ale všichni ti muži se po mně začali sápat a tahali mě zpátky. Cítila jsem jejich drsné prsty všude, nedokázala jsem se jim ubránit. Němě jsem křičela o pomoc. Celé to trvalo jen několik málo vteřin a já zase byla volná, už mě nikdo nedržel.

Prodírala jsem se mezi všemi těmi lidmi, abych se v co nejkratší době dostala k východu. Vidění se mi rychle rozmazávalo a ani trochu jsem nedokázala jít rovně, kymácela jsem se ze strany na stranu a do něčeho neustále vrážela. Skoro jako bych se pohybovala po palubě lodi na rozbouřeném moři. Měla jsem promočené vlasy i oblečení. Nemohla jsem se nadechnout. Topila jsem se.

A znovu ten Emilyin hlas, tentokrát zněl nezvykle blízko, ale ji samotnou jsem nikde neviděla. Přidala jsem do kroku, ale vzdálenost se nezkracovala, naopak se prodlužovala, byla nekonečná. V další chvíli se přede mnou zjevily ocelové dveře. Vrazila jsem do nich a překročila práh. Stoupla jsem do prázdna. Nebylo za nimi nic víc než jen hluboká propast bez konce.

Padala jsem…

Zprudka jsem otevřela oči a s výkřikem se vymrštila do sedu. Překotně jsem lapala po vzduchu a jen stěží nabádala své srdce ke klidu. Třásla jsem se. Jen okrajově jsem vnímala, jak mi po čele a po zádech stéká studený pot – celé triko jsem měla promočené, jako bych se v něm před okamžikem sprchovala. Dezorientovaně jsem se rozhlížela kolem sebe a pokoušela si uvědomit, kde to vlastně jsem, jen ta tma kolem mě mi to dost stěžovala. Nic jsem neviděla. Prsty jsem nahmatala něco měkkého, polštář. Byla jsem v posteli. Ulevilo se mi. Dokola jsem si v duchu opakovala, že to byla jen noční můra.

Ošklivá noční můra. Nic víc.

Unaveně jsem se svalila zpátky a přitiskla si ruce na olepený obličej. Zasténala jsem. Takhle jsem zůstat nemohla, potřebovala jsem sprchu, ale zvednout se a dojít těch pár metrů do koupelny, mi momentálně přišlo jako nadlidský úkol. A tak jsem dál nehybně ležela a zírala vzhůru na neviditelný strop.  

Nejspíš jsem zase musela usnout, jelikož Emilyino pofňukávání se opět vrátilo. Nespočetněkrát jsem zaznamenala své jméno a taky něco o nějaké bolesti. Netrvalo dlouho a došlo mi, že tohle už žádný sen není. Zhrozila jsem se a probrala se z deliria. Poslepu jsem nahmatala lampičku a její spínač. Pokojem se rázem rozneslo chabé světlo, které mě i přes svou nízkou intenzitu nutilo přivřít oči.

Ohlédla jsem se za sebe a rázem strnula, když jsem uviděla Emily stočenou do klubíčka, jak si tiskne ruce na břicho. Ihned jsem byla u ní.

„Emily, miláčku, copak ti je?“ ptala jsem se starostlivě s právě utvořeným knedlíkem v krku. Hřbetem ruky jsem jí přejížděla po tváři, která byla víc zelená než bílá. Jen tak tak jsem se držela, abych nezačala brečet ze samotného pohledu na ni. Bylo víc než jasné, že něco není v pořádku a bylo víc než jasné, že tohle všechno byla moje chyba. Jak jsem to jen mohla nechat zajít až takhle daleko?!

„Bolí mě bříško,“ vzlykla Emily a zpod zavřených víček jí stékala jedna slza za druhou. „A taky jsem blinkala,“ hlesla provinile a ukazováček namířila na zem vedle postele.

Semkla jsem rty pevně k sobě, abych zabránila jakýmkoliv nechtěným zvukům proniknout na světlo. Věděla jsem, že kdyby se to stalo, už bych nedokázala tak lehce přestat. Nechtěla jsem Emily ještě víc rozrušovat. Musela jsem zachovat klid, abych dokázala racionálně uvažovat. Musela jsem něco vymyslet, protože tohle už nebyla normální nemoc. Chvatně jsem setřela slanou kapku, co si brázdila cestu po tváři, než si toho stačila Emily všimnout a nasadila jsem falešný úsměv.   

„To je v pořádku,“ zašeptala jsem a pohladila ji po vláskách. Sama jsem ale dobře věděla, že tady v pořádku není absolutně vůbec nic. Bezmezně jsem nešťastně vrtěla hlavou. „To nevadí, to vůbec nevadí,“ ujišťovala jsem ji rozklepaně. Popotáhla jsem. Další a další slzy si našly způsob, jak se dostat přes okraj víček. Bylo zbytečné se je pokoušet usušit.

„Bello, to moc bolí,“ vzlykla Emily a tvář se jí ještě víc zkřivila bolestí. „Udělej něco, nechci, aby to bolelo.“

Trhaně jsem natáhla vzduch do plic a odhodlaně přikývla. Bezprostředně jsem začala Emily opatrně balit do deky. Neobtěžovala jsem se s jejím a natož s mým oblékáním, na tohle nebyl vůbec čas, jen jsem si v rychlosti nazula boty a vrátila se zpátky za Emily. Dávala jsem si pozor, abych jí nějak neublížila, když jsem ji brala do náruče. Neoplývala jsem zrovna největší silou, ale přesto se mi povedlo zvednout z postele.

„Srdíčko, bude to dobrý, uvidíš…“ vypravila jsem ze sebe. Mluvila jsem sice k Emily, ale ve skutečnosti jsem ten pokus o zklidnění směřovala k sobě. Dostala jsem na druhý konec pokoje až ke dveřím a loktem zmáčkla kliku. „Pojedeme do nemocnice.“