Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 2. kapitola

16.09.2012 (16:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5881×

2. kapitola

„Doktor Cullen ať se dostaví na recepci… Doktor Cullen ať se dostaví na recepci,“ zaznělo mi nad hlavou a já se vyděšeně přikrčila na židli.

Vřelo to ve mně vzteky. Nesnášela jsem nemocnice a nesnášela jsem toho prachatýho idiota, co se opíral o recepční pult, kde na někoho podle všeho čekal a přitom stále čuměl mým směrem. Nenáviděla jsem ho!

Celou cestu autem, do kterého mě více méně sám nacpal a absolutně nevnímal mé protesty, jsem dělala, že neexistuje. Jak jen mi to jeho auto dovolovalo, jsem k němu seděla natočená zády a vyhlížela z okénka. Jeho pokusy o konverzaci jsem okatě ignorovala. Tolik jsem toužila otevřít ty zatracený dveře a vyskočit za jízdy. A nejspíš jsem to dávala až moc najevo, protože jsem málem pukla zlostí, když jsem zjistila, že mě zamknul. V ten moment jsem si přísahala, že s ním nikdy nepromluvím a nevěnuju mu už ani jeden pohled.

Navenek jsem se pokoušela působit tvrdě, ale uvnitř jsem se klepala strachy. Myslela jsem si, že ho mám prokouklého skrz na skrz a že už mě nemůže ničím překvapit, ale opak byl pravdou. Netušila jsem, co od něj můžu očekávat a to mě děsilo nejvíc. Taky mě užíral strach o Emily. Takhle dlouho samotnou jsem ji nikdy ještě nenechala, nebála jsem se, že by ji někdo našel, ale že by ona šla hledat mě. Pokusila jsem se vytěsnit z mysli všechny katastrofické scénáře a dokola si opakovala, že určitě ještě spí.

Nakonec jsem přesvědčování samu sebe vzdala a začala se zaobírat dírami v mých botách. Měla jsem nutkání zvednout hlavu a rozhlédnout se okolo, ale už takhle jsem cítila ty zvědavé pohledy na svém obličeji a vidět je na vlastní oči jsem nechtěla. Už když jsem vkročila do téhle budovy, všichni si mě prohlíželi. Celé tohle prostředí se čistotou doslova lesklo, já zase byla pokrytá špínou od hlavy k patě. V rozervaných džínech snad o dvě čísla větší, ovázaných provázkem, který bránil tomu, aby mi kalhoty spadly ke kolenům, s mikinou zamazanou od všeho možného a po dnešku i natrhnutou a slepenými vlasy, jsem tu působila jako pěst na oko. Na hlavu jsem si narazila kapuci, která mi aspoň trochu dodávala pocitu bezpečí a tvářila se, že jsem neviditelná. Chtěla jsem být.

Dřepěla jsem tam takhle, než jsem zaslechla blížící se kroky. Povzdechla si a přinutila se zvednout hlavu. Vykulila jsem oči, když jsem spatřila, jak ke mně kráčí dva muži. Jeden z nich byl ten, který pro mě stále neexistoval, a toho druhého jsem neznala a nelíbil se mi. Jeho doktorský plášť, který na jeho mohutné postavě vypadal spíš komicky, se mi nezamlouval. Vždycky jsem si doktory představovala jako sadisty, kteří se vyžívají v utrpeních svých pacientů, aspoň to mi vyprávěla máma, ale tenhle na něj nevypadal. Usmíval se jako sluníčko a celkově vypadal mile. To se ovšem nedalo říct o tom vedle něj, který se mračil jako deset čertů.

„Ehm,“ odkašlal si pracháč a nervózně si dlaní několikrát přejel po temeni. „Tohle je Emmett, podívá se ti na tu ruku.“ Jmenovaný pyšně vypnul hruď a odhalil svůj dokonale bílý chrup. Zaskočeně jsem pozvedla obočí a chabě se pousmála. „Emmette, tohle je…“ Zničehonic se odmlčel a kolem se rozhostilo ticho. Tušila jsem, jaká otázka bude následovat, a samozřejmě jsem se trefila. „Neznám tvé jméno. Jak se vůbec jmenuješ?“ 

Na místo požadované odpovědi jsem si jen uraženě odfrkla a natočila hlavu na opačnou stranu, než stál on. Zatímco pracháč naštvaně zasyčel, doktor se hlasitě rozesmál. Aspoň někdo se baví…

„Nerad kazím tuhle láskou přeplněnou atmosféru, ale co kdybychom se šli mrknout na tu zlomenou ruku?“ zeptal se ten Emmett usměvavě a mně spadlo srdce do kalhot. Věděla jsem, že mi tu něco budou dělat, ale když jsem to slyšela na vlastní uši, udělalo se mi mdlo. „Půjdeš s námi, Edwarde?“ položil doktor další otázku a mě zajímalo komu. Zvědavě jsem následovala směr, který se díval Emmett a.. Mohlo mě napadnout, že pracháč, jak jsem si ho pojmenovala, jeho pravé jméno nebude.

„Já ho tam nechci,“ štěkla jsem a v odmítavém gestu zavrtěla hlavou. Byla jsem přesvědčená, že i ježek zapíchnutý v mém zadku by byl příjemnější než jeho přítomnost. Jeho pohled vyzrazoval, že právě smýšlel o tom samém. Zašklebila jsem se na něj a okamžitě se zase odvrátila, přece jen jsem si zakázala na něj koukat.

„Je to sice velice lákavá nabídka, ale bojím se, že ji budu muset odmítnout,“ předstíral obrovské zklamání pracháč, které následně přešlo ve škodolibé zasmání. „Ty to s tou divoškou bez pochyby zvládneš sám.“ Periferním viděním jsem zahlédla, jak se přesunul vedle svého známého a podle tlumeného zvuku ho nejspíš poplácal po rameni. Nedalo se přehlédnout, jaký význam dal na mé pojmenování, nakrklo mě to. Oddechnout jsem si mohla až tehdy, když se rozešel pryč.

***

„Nezapomeň jí pak ošetřit i tu druhou,“ doneslo se k mým uším nevzrušeně od otevřených dveří do ordinace, kde jsem byla nucena se na několik následujících týdnů rozloučit se svou rukou, která postupně mizela pod vrstvou zvláštní hmoty.

Seděla jsem tu už nějakou chvíli, ale ani to mě nepřimělo se uvolnit. Srdce mi zprudka naráželo do hrudi a každý sebemenší zvuk ho dokázal vyburcovat k rychlejší činnosti. Poplašeně jsem se rozhlížela kolem sebe a byla připravená se dát kdykoliv na útěk. Stále se mi ještě nedařilo si k tomu doktorovi vypěstovat důvěru, pořád jsem byla přesvědčená, že to nebude trvat dlouho a odněkud se přece jen vyloupnou poldové. Proto jsem málem prodělala infarkt, když znenadání někdo promluvil. Když jsem pak ještě zjistila, kdo ten dotyčný byl, prodělala jsem ho po druhé.

„Seš hluchej nebo prostě jen pitomej?“ vyjela jsem na něj, jakmile jsem spatřila, jak se ležérně opírá o futra a důkladně si mě prohlíží. S kyselým úšklebkem jsem se zrakem vrátila k doktorovi, který držel rty pevně u sebe a potlačoval smích. „Řekla jsem, že tě tady nechci.“

„Nechápu, co tě žere,“ uchechtl se pracháč. Přibližující zvuk jeho hlasu prozrazoval, že se odlepil ze svého stanoviště a vešel do místnosti. Napjala jsem se. „To já bych tady měl být ten naštvaný…“ pokračoval už vážně, když se se založenýma rukama na hrudi postavil přímo přede mě a já neměla jinou možnost, než na něj pohlédnout. Naklonila jsem hlavu ke straně a s otráveným výrazem vyčkávala, co dalšího má na srdci. „Vracel jsem se k autu, když jsem si vzpomněl, že mi něco chybí.“ Znejistěla jsem, když mezi posledními pár slovy začal dělat odmlky. Ztuhla jsem, když se ke mně naklonil a já ucítila jeho studený dech na tváři. „Něco, co teď leží v tvé kapse.“

Nestačila jsem se proti němu ohradit a už vůbec jsem nestihla uhnout před paží, kterou mi následně strčil do kapsy u mikiny, odkud vytáhl svou peněženku, kterou se mi povedlo odcizit, když mě cpal do svého auta. Aniž by přerušil náš oční kontakt, zastrčil si ji - jako už dnes po druhé - zpátky do kalhot.

„Že ti to ale trvalo,“ utrousila jsem sarkasticky a sladce se na něho usmála. „Čekala jsem, že si všimneš dřív.“

„Ty jedna malá –“

„Hele!“ zahřměl někdo kousek od nás a my jako na povel ztichli. Úplně jsem zapomněla, že tu nejsme sami a proto, když jsem zrakem spočinula na přísně se mračícím doktorovi, zmateně jsem zamrkala. Sklopila jsem pohled na svou zmodernizovanou ruku a ani nedutala. Myslela jsem si, že dostaneme kázání, ale všechno bylo jinak. Horší.

„Tak tys chtěla okrást mýho bráchu?“ Mé zaskočené vyjeknutí způsobené zjištěním, že jsou ti dva bratři, zaniklo v doktorově hurónském smíchu, který zaplnil celou ordinaci. Vmžiku seděl vedle mě. „Holka, ty se mi s každou vteřinou líbíš víc a víc,“ zachechtal se a šťouchl do mě ukazováčkem. Hekla jsem, a zatímco jsem se na tváři pokoušela vytvořit něco, co by aspoň zdálky připomínalo úsměv, jsem si dlaní třela zasažená žebra. „No a co bylo dál?“ vyptával se horlivě. „Jsem si jistej, že to bude nějaká veselá historka.“

„Přímo k popukání,“ zamručela jsem si pod vousy a myslela, že to nebylo slyšet.

„Paráda, jsem jedno ucho,“ zajásal ten podivín a nedočkavě si na místě poposedl. Rozjařenost na jeho tváři vystřídalo hluboké zamyšlení. „Jen teda stále nechápu, jak s tímhle vším souvisí ta zlomená ruka.“

Pomalu jsem přesunula zrak od doktora k pracháčovi, který výhružně zavrtěl hlavou. To mě k odpovědi jen víc popohnalo. „To je jeho práce,“ práskla jsem, aniž bych pocítila byť jen kousek provinění. Rty se mi vytáhly do ďábelského úsměvu, když pracháč zafuněl jako býk.

„Cože? Tys jí zlomil ruku, Edwarde?“ Zděšeně se zahleděl na svého bratra a pak si starostlivě přeměřil mě a mou zafačovanou ruku.

„Nic jsem jí nezlomil,“ zavrčel nazpátek pracháč a naštvaně se přesunul k oknu. „Ona… Praštila mě.“ Povzdychl si a ohlédl se na mě přes rameno. Uběhla minuta, než jsem uhnula pohledem do strany. Na chvíli jsem si pomyslela, že by mu to mohlo být i líto, ale ihned jsem to zase zavrhla. Byl to přeci namachrovanej chlápek, co si doma v krbu zatápěl penězi, ačkoliv obyčejná šedá mikina, seprané džíny spolu s teniskami mohly vytvářet trochu jiný, mylný dojem. Ale to neměnilo nic na tom, že to byl stále idiot.

„Kdo mohl vědět, že máš tak tvrdou držku.“

„Náš Edward dostal do zubů od holky,“ žasl doktor a měl přitom výraz jako pětileté dítě pod vánočním stromečkem. „Tohle až řeknu Jasperovi, tak –“ Místnost se náhle ponořila do ticha. Pravděpodobně za to mohl výraz pracháčovy tváře, který nevěštil nic dobrého. Oba muži si mlčky navzájem hleděli do očí a sem tam se některý z nich zamračil nebo jen pokýval hlavou. Skoro jako by mezi nimi probíhala konverzace beze slov. Zatřepala jsem hlavou. Určitě za to mohl ten pach desinfekce. „Tak mi ukaž tu tvou dlaň,“ promluvil nečekaně doktor a já sebou vyděšeně trhla.

Naivně jsem doufala, že už je po všem, že už mi nic dělat nebudou. Už jsem si představovala, jak odsud rychlostí blesku vypadnu a nikdy se sem už nevrátím, ale s tou jednou větou se mé plány zhroutily jak domeček z karet. Bezradně jsem sledovala, jak se doktor zvedá a přesouvá se k nějaké skříňce. Zoufalým pohledem jsem střelila k pracháčovi, který mi ale nevěnoval žádnou pozornost a místo toho se díval z okna. Taky jsem koutkem oka zašilhala ke dveřím, jež by mohly znamenat mou svobodu, ale ty bych ani nestačila otevřít a ti dva by už byli u mě.

Měla jsem obrovskou chuť si za dnešní den nakopat prdel. Několikrát.

Neklidně jsem se zavrtěla, když ke mně doktor s lahvičkou v jedné ruce a balením gázy v druhé přistoupil. Na rtech mu opět pohrával veselý úsměv. Mračil se ten chlap vůbec někdy? Možná to dělal schválně, snažil se mě uklidnit, ale u mě to spíš vyvolávalo opačný efekt než ten požadovaný. Z neznámého důvodu jsem ucukla, když se mi pokoušel otočit ruku dlaní vzhůru. Možná za to mohl jeho studený dotyk, který jsem si uvědomila až teď a který byl tak totožný s bratrovým… A možná mi jen z toho všechno prostě ruplo v bedně.

„Udělám to,“ ozval se náhle pracháč s pohledem stále nasměrovaným ven z okna. Nechápavě jsem se podívala po doktorovi, který se netvářil o nic chápavěji než já. Svět se se mnou zatočil ve chvíli, kdy se pomalu rozešel ke mně a začal si dělat nároky na pomůcky, co držel jeho bratr. „Ty tady máš stejně Rose,“ zamumlal něco, čemu jsem stejně nerozuměla.

„Co to říkáš? Rose tady není,“ zasmál se a vrhl po něm pohled, kterým dával jasně najevo, jaký strach má o bratrovo duševní zdraví. Obratně před ním pak uskočil, když se pracháčovi skoro podařilo uchopit bandáž. Chovali se jako děti a na to mé koutky rtů zareagovaly povytažením vzhůru.

Přestali se hašteřit, až když někdo zaklepal na dveře. Po vyzvání dovnitř vešla mladá sestřička.  

„Pane doktore, přišla za vámi vaše manželka,“ oznámila rozpačitě, a aniž by počkala na reakci, vycouvala ven na chodbu.

Zrakem jsem automaticky vyhledala okroužkovaný prsteníček. Nijak zvlášť dlouho jsem si ho neprohlížela, neboť jsem se okamžitě podívala na pracháčovu ruku. Zlomyslně jsem se usmála, když jsem žádný zlatý kroužek nezaznamenala. Vlastně mě to nepřekvapilo. Pochybovala jsem, že je na světě žena, která by si toho magora dobrovolně vzala a obývala s ním jeden prostor. A pokud by se tenhle zázrak přece jen stal, už teď jsem tu dotyčnou upřímně litovala.

„Hmm, taky jsi to mohl říct rovnou, Edwarde,“ zabručel ten Emmett a sám bratrovi předal věci. Pracháč lhostejně pokrčil rameny a vítězně se usmál. Na mě. Na sucho jsem polkla. „Když vás tu dva nechám o samotě, slíbíte mi, že to ordinace přežije?“

Když se jeho vlídné oči podívaly mým směrem, tolik jsem chtěla zakřičet ne, ale byla jsem tak zaměstnaná představami, co všechno se může stát, když tu s tím druhým zůstanu sama, že jsem se nezmohla vůbec na nic. Málem bych ani nepostřehla, kdy opustil místnost, kdyby se vedle mě něco nepohnulo.

„Počkejte, nemůžete mě tu s ním nechat samotnou,“ křikla jsem, když jsem konečně našla svůj hlas, ale to už byl fuč. „Zabije mě,“ zachraptěla jsem přidušeně k zavřeným dveřím. Tohle je můj konec, blesklo mi hlavou.

Nebylo nač to dál odkládat. Sebrala jsem odvahu a začala se pomalu otáčet. Zdálo se mi, jako by uběhla celá věčnost, než mě pohltilo zlato. Jízlivou poznámku, kterou jsem měla připravenou, jsem tím náhlým zaskočením zase spolkla. Ještě před půl hodinou jsem mohla odpřísáhnout, že byly jeho zorničky jako dva uhlíky, teď už jsem si tím tak jistá nebyla. Mohla snad změna barvy očí za to, že už jsem neměla chuť mu odervat hlavu od těla, nabodnout ji na kůl a tančit kolem ní válečný tanec, ale pouze mu jen ve spánku podřezat hrdlo? Vypadl totiž jinak. Mileji.

„Ááá, kurva,“ zaječela jsem zničehonic, když jsem na dlani zacítila nehorázné zaštípání.

Vyskočila jsem na nohy a začala pobíhat po místnosti. Z očí mi tekly slzy od bolesti, která ne a ne přestat. Nadávala jsem, dupala jsem… Na nic jiného jsem se zatím nezmohla. Cítila jsem, jak mi z dlaně stéká nějaká tekutina. Ten hajzl mi tam něco musel nastříkat, když jsem nedávala pozor. Tak moc jsem ho chtěla seřvat, ale utvořit smysluplnou větu, byl v tento okamžik problém.

„Ty… ty… ty.“ Nenacházela jsem ta správná slova. Párkrát jsem zamrkala, abych rozehnala slzy a konečně si mohla prohlédnout ruku, kterou jsem si poranila ráno při tom nešťastném pádu. A ta teď byla v jednou ohni. „Já tě tak nenávidím,“ vztekala jsem se. Toužila jsem do něčeho praštit, bohužel nebylo čím. Obě ruce jsem měla mimo provoz a zmrzačit nohy jsem si nechtěla. Musela jsem si tedy vystačit se slovy.

„Musel jsem ti na to dát desinfekci,“ vysvětloval Edward bez špetky soucitu a ještě do toho protočil očima. Taky bych ji na něj nejradši stříkla a nejlépe rovnou do očí. Zavrčela jsem a zamávala rukou ve vzduchu. Místo očekávané úlevy se znovu dostavilo pálení.

„Do prdele, to tak bolí,“ zaskučela jsem, pevně stiskla víčka a zaklonila hlavu dozadu. Pár osamocených slaných kapek se dostalo ven. Zhluboka jsem oddechovala, abych se uklidnila.

„Mohla by se ti do toho dostat infekce a to bys přece nechtěla, že ne?“

Vyjekla jsem, když jsem otevřela oči a uviděla ho jen malý kousek od sebe. Zapotácela jsem se dozadu a zády narazila do prosklené skříně. Opět jsem znovu zhluboka oddechovala, tentokrát to bylo ale zapříčiněné stupňujícím se vztekem.

„Tobě může být jedno, co já chci nebo nechci,“ odvětila jsem chladně a odvrátila od něho pohled. Nelíbilo se mi, jak upřeně se na mě díval. Měla jsem pocit, jako by mi těma uhrančivýma očima viděl rovnou na dno duše.

„Proč jsi taková?“ zeptal se tiše a vypadal, že ho to vážně zajímá. Píchlo mě u srdce. Rychle jsem se k němu otočila zády, aby si nevšiml slz, které se mi s jeho otázkou nahrnuly do očí.

Byla jsem zlá, chladná a nedůvěřivá a věděla jsem to. Tak ráda, bych vycházela s lidmi, ale nešlo to. Život mě naučil nikomu nevěřit, proto jsem si kolem sebe utvořila jakýsi ochranný obal, který ode mě lidi odrazoval. Někdy mě to štvalo, jindy jsem za něj byla ráda. Dost bylo ale smutku, setřela jsem slzy a nasadila nic neříkající výraz.

„Jaká?“ vzdychla jsem unaveně. „Vadí ti snad, že nejsem jedna z těch, co se ti plazí u nohou, protože jestli ano, mám pro tebe špatnou zprávu…“ Odmlčela jsem se a přešlápla nejistě z jedné nohy na druhou. „Já tohle nedělám, zvlášť u lidí, jako jsi ty.“ Sjela jsem ho skeptickým pohledem od hlavy k patě a zamračila se.

„Všichni lidé ale nejsou stejní,“ oponoval mi s klidem a než jsem se stačila vzpamatovat, chytil mou ruku. Zatajila jsem dech a chtěla se mu vytrhnout, ale byl silnější. Udělala jsem krok vzad, ale v dalším ústupu mi bránila skříň. Sklo se otřásalo pod náporem mých dalších a dalších zoufalých pokusů o únik.

„Nic nevíš, jak bys taky mohl,“ odsekla jsem podrážděně a nepřestávala se mu dívat do tváře, která byla nezvykle blízko. Srdce mi bilo jako splašené a já jsem si byla skoro jistá, že to musí slyšet. Pracháč mi ale pohled neoplatil. Místo toho se se soustředěným výrazem zaobíral mou rukou, kterou pečlivě ovazoval. Já na rozdíl od něho věděla, že je to zcela zbytečná práce. Jen co budu mít příležitost, strhnu to.

„To ty jsi ta, která nic neví,“ ušklíbl se, když svou práci dokonal a přešel k umyvadlu v rohu místnosti, kde si poté začal mýt ruce.

Hořce jsem se zasmála. „Víš kulový o mně a mým životě,“ kroutila jsem hlavou. Zavázanou rukou jsem si bezradně přejela po tváři a hned se na tu bílou látku zhnuseně zamračila. Páchlo to. Naštvaně jsem zavzdychala a zastrčila ji do kapsy u mikiny.

„Tak mě pouč,“ nadhodil bez špetky humoru, zatímco si utíral paže do papírových ručníků. „Rád bych se něco o tobě a tvém životě dozvěděl,“ mrknul na mě. Povytáhla jsem jedno obočí. Neměla jsem ponětí, zda si ze mě jen střílí nebo to myslí vážně. Vlažně pak pokrčil rameny. „Já ti na oplátku dokážu, že nejsem jako ti ostatní.“

„Trhni si,“ utrousila jsem potichu a začala se shánět po svém baťohu.

„Myslím to vážně,“ nenechal se odbýt a krok za krokem začal zkracovat vzdálenost mezi námi, „smrtelně vážně.“

„Však já taky,“ zazubila jsem se na něj a dál prozkoumávala místnost kousek po kousku. Kde jen ten zatracený baťoh zase je?  

„Já ti ale chci pomoct…“ Zbytek věty zmizel kdesi, neboť čekal, že sama doplním své jméno. Usmála jsem se nad jeho naivitou, ale přesto jsem se zastavila na místě a zvědavě na něho koukla. Znervózněla jsem, když pro něco hrábl do zadní kapsy. Čelist mi málem spadla na zem, když z peněženky vytáhl pořádný štus bankovek a ruku i s nimi natáhl mým směrem. Neschopna slova jsem na něj zírala jako na pomatence. „Chci, aby sis je vzala, prosím,“ dodal po značné chvíli, kdy jsem stále zarytě mlčela.

Jindy bych ani nezaváhala a vrhla se po nich, ale teď ne. Pouze jsem tam stála jako solný sloup a bez mrknutí hleděla na tu obrovskou sumu peněž. Uběhla dost dlouhá doba, než jsem přesunula pozornost na jeho tvář plnou nejistoty.

„Nestojím o tvou moc a už vůbec nechci tvé peníze,“ odmítla jsem a někde hodně hluboko svého rozhodnutí zalitovala. „Zapomeň, že jsi mě potkal, já zase zapomenu na tebe. Bude to tak lepší, věř mi.“

Pomalu jsem se k němu otočila zády a pak vzala nohy na ramena. Doufala jsem, že za mnou nepoběží.

Když jsem pak konečně opustila prostory nemocnice, slíbila jsem si, že do toho zpropadeného parku už nikdy nepáchnu. Tohohle chlapa s bronzovými vlasy, medovýma očima a hromadou peněz jsem totiž už za žádnou cenu nechtěla nikdy potkat!

»Shrnutí«

Než se začnu omlouvat za tuhle kapitolu, tam bych vám nejdříve ráda poděkovala za to velké množství komentářů u první kapitoly. Nečekala jsem, že budou mít Lepší zítřky takové ohlasy. Zbožňuju vás za to a doufám, že většinu z vás najdu i tady pod kapitolou.

Jak už jsem říkala... Omlouvám se za tuhle zbytečnou kapitolu. Nic moc se v ní nestalo a ráda bych to svedla na tzv. nutné zlo, ale to bych lhala. Tak snad příště, kde se už setkáme s Bellinou malou kamarádkou a jedním zbohatlíkem, který učiní zásadní rozhodnutí.

Děkuju za všechny komentáře, jste skvělí!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 2. kapitola: