Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 20. kapitola

01.07.2013 (18:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4898×

20. kapitola

Byla jsem hrozně unavená. Nechtělo se mi ještě vstávat, ani oči se mi nedařilo otevřít, ale neměla jsem na výběr. Musela jsem jít do města a sehnat něco k snídani pro Emily. Určitě bude mít hlad, až se probudí. S myšlenkou, jaký obchod s potravinami navštívím tentokrát a co všechno za potřebné a užitečné věci si z něj odnesu pod svetrem, jsem v posteli vydržela ležet ještě nějakou dobu.

Pořádně vnímat jsem začala tehdy, když jsem zaregistrovala, že se vedle mě něco pohnulo a to něco se mě i dotýkalo - na tváři, na ruce. Předpokládala jsem, že to bude právě Emily, která si opět nenechala ujít příležitost, aby mě takhle po ránu trochu nepotrápila. Dělala to téměř pokaždé, když se probudila dřív než já. Lechtala mě, šťouchala do mě. Věděla, že to nemám ráda. Věděla, že budu nadávat. Smála se tomu. Vždycky.

Nespokojeně jsem si povzdechla, ale veselý úsměv jsem přesto zahnat nedokázala. Teď už jsem opravdu ty víčka rozlepit musela. Už jsem se připravovala, jak jí to vrátím i s úroky, ale jaké to bylo překvapení, když na mě místo Emiliiných studánkových očí hleděly dva zlatohnědé kroužky.

Vytřeštěně jsem zírala na Edwarda Cullena, který z neznámého důvodu přešlapoval u mé postele.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě probudit,“ zatvářil se provinile a přesunul se k malému stolku pod oknem.

Zmateně jsem ho sledovala. Nezmohla jsem se na slovo. Kde se tu vzal? Tady v Olympii? Tady v hotelu? Jak se o nás dozvěděl? Nedočkala jsem se žádné odpovědi na mé nevyslovené otázky. Pracháč zarytě mlčel a jen mě soustředěně pozoroval. Čekal.

Nedocházelo mi to. Přejela jsem si dlaněmi po ulepené tváři a trhaně nabrala vzduch do plic. Teprve pach desinfekce přinutil můj zaseknutý mozek ke spolupráci. Zamračila jsem se a dezorientovaně se rozhlédla kolem sebe. Něco mi tu nesedělo. Vždyť tohle nebyl ten pokoj, ve kterém jsem se už nějaký ten čas ráno probouzela. Zděsila jsem se a přestala dýchat, když se moje pozornost zastavila na lůžku. Poznala jsem ty dlouhé hnědé vlasy a ani jizva na levém zápěstí mi nebyla cizí.

„Emily!“ vyhrkla jsem, ale místo zamýšleného výkřiku ze mě vyšel jen prapodivný skřek.

Všechny události z minulé noci se mi vrátily, společně s veškerým strachem, který se snad za tu dobu, co jsem prospala, několikrát znásobil. Nedokázala jsem ho potlačit, ačkoliv bylo zjevné, že Emily má to nejhorší za sebou. Kromě nezvykle bledého odstínu její tváře, díky kterému skoro splývala s bílými přikrývkami, vlastně vypadala téměř vyrovnaně, bezstarostně. Což bylo dost absurdní vzhledem k místu, kde jsme se teď všichni nacházeli.

Neohrabaně jsem se vymotala zpod přikrývky a vrhla se k ní. Shodila jsem ze sebe těžké sako, jež představovalo poslední překážku, co mi dosud bránila se přesvědčit na vlastní oči, zda je opravdu v pořádku a každá část jejího útlého tělíčka je na správném místě. Byla, překvapivě. Díkybohu.

Držela jsem ji za drobnou ruku a přitom jí hladila po vlasech. Každý pohyb jsem vykonávala s přehnanou pečlivostí a jemností. Bála jsem se, že stačí jediný neuvážený krok a všechno se vrátí. Nechtěla jsem nic riskovat. Nechtěla jsem ji znovu vidět plakat a slyšet naříkat. Dětský pláč byl ten nejstrašlivější zvuk na světě.

Tichou atmosféru v místnosti přerušil sametový šepot. „Je to statečná holka.“

Trhla jsem sebou. Byla jsem tolik zaměstnaná starostí o Emily, že jsem dočista zapomněla, že tu nejsem sama. Udiveně jsem vzhlédla. Edward stál na opačné straně postele a s mírným úsměvem na rtech pozoroval spící Emily. Něžnost vepsaná v jeho tváři mi zrychlila tep. Záleželo mu na ní. Miloval ji. Opět jsem si vzpomněla, jak Emily před doktorem nazval vlastní dcerou. Tehdy to byla jenom obyčejná lež, ale co když by nemusela? Co když by tu byla šance, že…  

Černé myšlenky se vynořily dřív, než jsem jim v tom stačila zabránit. Bylo to, jako kdyby mě napadl celý včelí roj a já ho od sebe nedokázala odehnat. Hloupé mávání rukou bylo zbytečné. Útočily na mě, bodaly mě. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a sotva zřetelně zatřepala hlavou ve snaze se vzpamatovat. Tak úplně se mi to však nepodařilo. Utrpěla jsem několik žihadel a jed se šířil až překvapivě rychle.

Letmým pohledem jsem zavadila o jediné okno v místnosti, ke kterému se právě Edward pomalým krokem přesouval. Až teprve tehdy jsem si uvědomila, že už netrčíme v žádné čekárně – tu jsem si totiž pamatovala jako poslední. Takže jsem usnula… Co se dělo pak? Kolik času během mého nevědomí uběhlo? Evidentně hodně. Zlobila jsem se na něj. Tolik jsem toho kvůli němu propásla…

„Proč jsi mě nevzbudil?“ zasyčela jsem směrem k Edwardovi tlumeným hlasem, abych náhodou neprobudila Emily.

„Potřebovala sis odpočinout,“ odpověděl mi Edward nepřítomně, zatímco se s pažemi založenými na hrudi díval z okna. Vadilo mi to. Nutně jsem vyžadovala oční kontakt, ale ze svého místa jsem se odmítala hnout. Odmítala jsem se hnout od Emily, potřebovala jsem si vynahradit to několikahodinové nedobrovolné odloučení mezi mnou a ní.

„Chtěla jsem bejt u toho, až operace skončí, věděls to… Slíbils mi, že kdyby se něco dělo, okamžitě mě vzbudíš. Neudělals to,“ vyčítala jsem mu naježeně a jen zbytečně čekala na nějakou odezvu.  Edward se netvářil, že by se se mnou hodlal bavit, nestála jsem mu ani za pohled. Zaskřípala jsem zuby.  

Přestala jsem se jím zabývat a zaměřila se na Emily. Hladila jsem ji po tvářích, po vlasech, ve svých dlaních mačkala tu její. Konečně jsem ji měla u sebe. Užívala jsem si její přítomnosti, tiše jsem k ní mluvila. Přála jsem si, aby otevřela oči, aby promluvila a tím svým jemným hláskem mě ujistila, že už jí je dobře a nemusím se o ni bát. Zoufale jsem to potřebovala slyšet. Jen jednou, naposledy. Přesto jsem si nemyslela, že by mě to nějak uspokojilo, byla jsem už smířená s tím, že se po tom všem do konce života budu strachovat o každý její krok. Ani teď, když přede mnou ležela bez známek jakékoliv bolesti a utrpení, jsem se nedokázala plně uvolnit. Byla jsem ve střehu, připravená náhodou zasáhnout. Pomoci.

Čistě ze zvědavosti jsem nakoukla přes rameno. Edward se opíral o parapet, s hlavou skloněnou mezi rameny. Působil nepřítomně, jako by byl myšlenkami někde na míle daleko.

Možná byl ale prostě jen unavený. O mě a Emily se možná postaral, ale udělal i něco pro sebe? Zastyděla jsem se, jak jsem na něj vyjela, obvinila ho za to, že jen chtěl, abych si odpočinula. Opět jsem si připomněla, jak nedozírnou cenu jeho starostlivost má. Napadlo mě, že bych se ho mohla zeptat, jestli něco nepotřebuje, nějak se mu odvděčit za jeho péči – zkusit to. Třeba by se taky rád na chvilku natáhnul, nebo něco snědl. Jedl vůbec? Nepamatovala jsem si.

Jako kdyby Edward vycítil můj hypnotizující pohled, podíval se na mě. Krátce, přesto velmi pronikavě. Soucitně a ztrápeně zároveň.

Znervózněla jsem. To mrazivé chvění kolem žaludku se mi ani za mák nelíbilo.

Ne, on nepotřeboval spát, ani jíst. Něco se stalo. Něco se stalo jemu, Edwardovi, něco velice nepříjemného, proto to divé chování. Ať už se v jeho mysli odehrávalo cokoliv, to něco jistým způsobem souviselo se mnou. Poznala jsem to. Nepochybovala.

Možná to s Emily všechno nebylo tak růžové, jako mi prvně tvrdil. Tajil to, neboť mě předtím nechtěl víc rozrušovat. Ruce se mi roztřásly. Automaticky jsem se polekaně zahleděla na spící holčičku. Vždyť vypadala tak… uzdraveně. Opět jsem vrhla zmatený pohled na Edwarda. Nezeptala jsem se, nemohla jsem. Jazyk mi zkameněl a hrdlo bolestivě sevřelo.

Doufala jsem, že Edward začne sám, proto jsem se k němu taky natočila celým tělem, se srdcem zběsile narážejícím do žeber. Nezačal, mlčky spustil ruce podél těla a narovnal se. Vzdychl, ne dostatečně tiše, aby to mé uši nezaznamenaly. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Když pak kráčel k nemocničnímu lůžku, měl na tváři nasazenou neproniknutelnou masku. Přibližoval se nezvykle pomalu – každá další vteřina byla delší než ta předchozí -, přitom nespouštěl oči z oddechující Emily.

Obešel postel a postavil se na zcela opačnou stranu, než jsem se krčila já. Napjatě jsem vnímala každý jeho sebemenší pohyb. Snad proto mi neunikl ten nepatrný záškub jeho perfektně tvarovaných rtů. Ten nepřehlédnutelný náznak úsměvu mě zabíjel. Něžný a přesto tak trpký.

Edward natáhl paži a ukazováčkem zlehka Emily přejel od spánku po bradu. Že si samou nervozitou koušu spodní ret, jsem si uvědomila až tehdy, když jsem v ústech pocítila pachuť krve. Sykla jsem, ale přesto jsem v tom dál pokračovala.

Edwardův lítostivý pohled mě zastihl nepřipravenou, ovšem ne do takové míry jako jeho tichá slova, co následovala vzápětí.

„Popozítří ji propustí.“ Prudce jsem se nadechla, ale výdech dlouho nepřicházel. Nasucho jsem polkla a zavřela oči. Edward pokračoval: „Emily se bude moct vrátit domů.“

Vydechla jsem. Emily je v pořádku, není nemocná, nehrozí jí žádné nebezpečí. Úleva, která mnou při tomto zjištění projela, se zase nečekaně rychle vypařila. Vytěsnila ji čirá hrůza. Rozpínala se, dusila mě. Víc a víc.

Emily se bude moct vrátit domů.

Vrátit se domů.                                       

Domů.

Nedokázala jsem se radovat, ani trochu. Emily se nemohla vrátit domů, Emily neměla žádný domov. My neměly žádný domov. Ani na vteřinu jsem nezauvažovala, že bychom se vrátily do hotelu. To místo už nepřicházelo v úvahu, neměla jsem už žádné peníze, kterými bych nám pokoj udržela, už takhle jsem té ženské dlužila nemalou částku za neplacení. Ne, tam už jsme se vrátit nemohly. V duchu jsem se loučila se všemi těmi věci, které jsem tam zanechala. Odvahu vrátit se pro ně jsem nenacházela.

Selhala jsem, znovu.

Opět jsme se ocitly na ulici. Opět jsme byly dvě holky bez peněz. Opět jsme zůstaly bez střechy nad hlavou. Opět jsme se staly bezdomovci.

Možná jsem už měla být zvyklá, nijak závratně se tím netrápit, na ulici jsem přece prožila celých osm let. Možná tohle byl můj osud, možná bych se s tím měla už naučit žít, respektovat to, smířit se s tím. Zbytečně jsem se tolikrát snažila o lepší život…

Teď už bylo na nový začátek příliš pozdě. Pozdě pro mě, ne však pro Emily.  

Naděje stále existovala. A seděla přímo naproti mně.

Stačil jediný pohled, abych se poprvé rozhodla udělat něco správného.

Vyslovila jsem to dřív, než jsem se stihla naplno rozbrečet.

„Vezmi si ji, Edwarde,“ zašeptala jsem poraženě. „Odvez ji s sebou zpátky do Seattlu.“

Naklonila jsem se k Emily a zlehka přitiskla své rty na její čelíčko. Naposledy. Na rozloučenou. Pevně jsem ještě stiskla její malou dlaň, poté jsem ji zdráhavě nechala vyklouznout ze svého sevření. Tímhle jediným gestem jsem se zřekla jakéhokoliv nároku na ni. Vzdala jsem se.

Slza následovala slzu. Bolelo to, skoro jako bych si rvala vlastní kůži z těla. Tohle však bolelo mnohem, mnohem víc.

Zbabělče, křičelo na mě nepřetržitě moje svědomí, když jsem se stavěla na ochablé nohy a klopýtala ke dveřím. Už jsem tu nemohla dál zůstat, už mě tu dál nic nedrželo. S Emily všechno dobře dopadlo, to bylo nejhlavnější, víc jsem vědět nepotřebovala.

Pouhý krok přede dveřmi mi Edward zastoupil cestu. Záměrně jsem se vyhýbala pohledu na něj, nechtěla jsem spatřit výraz jeho tváře. Děsila jsem toho, co by se v něm mohlo odrážet. Výčitky? Pohoršení? Odpor?

„Bello...“ vydechl Edward a opatrně mě uchopil za ramena, aby mi zabránil dalšímu pohybu. Neprotestovala jsem, snad za to mohl způsob, jakým vyslovil mé jméno. Naléhavě něžný. Tiskla jsem rty k sobě, abych nevzlykala nahlas. „Proč pláčeš?“ ptal se hlasem protkaným obavami. Hřbetem ruky mi chtěl osušit mokré tváře. Instinktivně jsem se odtáhla. „Všechno dobře dopadlo, Emily je v pořádku, nic už jí nehrozí.“ Usmál se. „Teď už se o to postarám. Proto jsem sem taky přijel, abych vás našel a odvezl zpátky…“ 

Rozbrečela jsem se víc, nic nepochopil. Odstrčila jsem jeho ruce a couvla.

„Ne, ty mi nerozumíš,“ zavrtěla jsem horlivě hlavou. „Já chci, abys odvezl Emily.“ Pět vteřin mlčení mi mělo zajistit klidný, vyrovnaný hlas. Nezajistilo. S odhodlaným nádechem jsem vyhledala Edwardův pohled. „Jenom ji.“

Edwardovy oči okamžitě pohasly a koutky rtů pomalu klesaly dolů, jak si začínal dávat souvislosti dohromady. Napjal se. Skoro jsem mohla nahmatat ten pocit šoku, který se kolem Edwarda utvořil. Konsternovaně zakroutil hlavou ze strany na stranu, jako by nevěřil těm slovům, co jsem vypustila z úst. Jako by nevěřil, že jsem to byla já, kdo se je odvážil vyslovit.

„Zapomeň, Bello,“ řekl mrazivě, ruce zatnuté v pěst. „Nenechám tě udělat další hloupost, které bys pak litovala, takže se smiř s tím, že do Seattlu jedeš společně s námi,“ oznámil mi jako hotovou věc, pak se prosmýkl kolem mě a opustil nemocniční pokoj.

Vyběhla jsem za ním, abych ho zadržela. Nemohl mě takhle sprostě odbýt. Nemohl mi takhle sprostě rozkazovat. Nemohl takhle sprostě utéct.   

Zavolala jsem na něj, když byl pouhý metr od výtahu. Nedělala jsem si žádné velké naděje, že by poslechl, ale o to víc jsem byla překvapená, když skutečně zastavil. Neotočil se, zůstal ke mně otočený zády a čekal.

Sklíčeně jsem si povzdychla a pomalou chůzí vyrazila za ním.

Věděla jsem, že mě čeká tvrdý boj. Možná jsem s ním nesouhlasila a možná jsem na něj i byla naštvaná, ale určitě jsem neměla v plánu se s ním hádat. Chtěla jsem to celé vyřešit v klidu, nějak se domluvit. Ano, byla jsem naivní.

„Edwarde, chápu, že se na mě zlobíš,“ začala jsem zvolna a záměrně mezi námi dvěma nechala značný rozestup, moc dobře jsem si totiž uvědomovala tu ledově neviditelnou hranici, která se mezi námi za těch několik desítek vteřin stihla utvořit, „ale pochop, že je to můj život a já si s ním můžu dělat, co se mi zachce, a ty -“  

„Tak to se sakra pleteš,“ ozval se zostra Edward a prudce se otočil. Zaskočeně jsem zamrkala a klopýtla dozadu. Mračil se. „Opravdu si myslíš, že bych mohl jen tak odjet a nechat tě tu?“ Zuřil, z potemnělých očí mu šlehaly blesky. Chápala jsem jeho rozčilení, jistě si už myslel, že jsem se z minula poučila… Zklamala jsem ho. To už byl ale můj osud.

Zbaběle jsem uhnula pohledem jinam, jen tak jsem si dokázala zachovat tu špetku odhodlání, co mi zbývala.

„Nic jinýho ti nezbude, Edwarde, nemáš jinou šanci.“ Odkašlala jsem si, abych se zbavila knedlíku v krku. „Takhle to bude lepší, pro nás všechny.“

„Krucinál, Bello, tohle jsme už přece několikrát probírali,“ zavrčel Edward hlasem, který jsem u něj slyšela poprvé. Nelíbil se mi, měla jsem z něj husí kůži po celém těle.

„Správně, tak mě nech jít,“ zasténala jsem zoufale a dvěma nejistými kroky se posunula blíž k němu. Zvedla jsem zrak v okamžik, kdy mu z tváře spadla tvrdá, nepřístupná maska. Teď se mu tam odrážela čirá bezmoc.

Edward se posunul vpřed, aby ukrojil z naší stále přetrvávající vzdálenosti – jako kdyby mu vadila, jako kdyby mu snad překážela.

„Nemůžu.“ Šeptal.

„Proč?“ Taky jsem šeptala. A jediným, posledním krokem jsem se ocitla těsně před Edwardem. Na tváři jsem ucítila jeho studený dech. Nemrkala jsem a jen se utápěla ve studních plných roztaveného zlata.

Čím déle jsme si s Edwardem hleděli do očí a čím déle jeho zarputilé mlčení trvalo, tím více jsem byla nervóznější. Nezdálo se mi to jako dobré znamení. Dech se mi zpomaloval. Najednou na mě dosedl stín strachu, děsila jsem toho, že by Edward mohl říct něco, co by případně mohlo zbortit mé nalomené odhodlání. Děsila jsem se, že by mohl něco udělat.

Snad proto se mi tak nepřirozeně rozbušilo srdce, jakmile jsem zachytila pohyb z jeho strany, to se však zcela zastavilo v okamžiku, kdy Edward provedl krok vzad a nečekaně se ke mně otočil zády.    

Neodešel, jen jako kdyby mu pohled na mě z určitého důvodu vadil. Možná ze mě byl tak znechucený, že už se na mě nechtěl dál dívat. Byla jsem zaskočená, zmatená. Chtělo se mi brečet.

„Emily tě potřebuje,“ pronesl Edward přes rameno odměřeným tónem, který mě drtil na prach.  

„Ne,“ dostala jsem ze sebe slabě, „ona potřebuje někoho, kdo se o ni dokáže postarat. Někoho, kdo jí dá domov, skutečný domov.“ Přistoupila jsem těsně za Edwardova záda a nesměle položila dlaň na jeho rameno. Stiskla jsem ho. Když jsem opět promluvila, hlas jsem měla podivně nakřáplý, roztřesený. „Edwarde, Emily o tobě mluvila každý den. Stýskalo se jí po tobě, chyběl jsi jí. Pokud Emily opravdu někoho potřebuje, jsi to ty. Ta holka tě zbožňuje.“  

„Bello, to ovšem není důvod, abys ji ty musela opustit,“ pokoušel se mi domluvit s nepřehlédnutelným vztekem, ten ho taky nejspíš přiměl stočit zrak zpátky k mé trpící osobě. Nepostřehla jsem, kdy mě Edward uchopil za ruce. Sklonil se. „Nebo jsi to snad stále nepochopila?“ Edwardův hlas se zjemnil a ztišil. „Emily je doma tam, kde jsi ty. Když teď odejdeš, bude bez tebe nešťastná a já vím, že ty bez ní taky.“

Zavřela jsem oči, abych se skryla před tou hrozivou pravdou. Ale bohatě mi stačilo se podívat kolem sebe, abych se vrátila zpátky na zem, abych si uvědomila krutou realitu.

Divoce jsem zavrtěla hlavou.

„Edwarde, zatraceně, rozhlídni se kolem sebe,“ ponoukala jsem ho ztraceně a zkusila se vysvobodit z jeho blízkosti - nedalo mi to velkou práci. „Copak ty to nevidíš? Nevidíš, kde to jsme? Podívej, co jsem udělala. Mojí vinou je Emily v nemocnici. Nechci, aby se to opakovalo. Nechci, aby se jí stalo něco horšího.“ Popotáhla jsem a otřela si nos do rukávu. „Koukni na mě… “ Hystericky jsem se uchechtla. „Nosím smůlu.“

Opřela jsem se o zeď a sjela do podřepu. Tvář jsem si skryla do dlaní.

„Bello, trpíš až moc utkvělou představou, že za všechny špatné věci na světě můžeš ty,“ utěšoval mě Edward odevzdaně. Poznala jsem, že si dřepl vedle mě. „Není to pravda,“ povzdechl si soucitně. „Ty za to nemůžeš. Není tvojí vinou, že je Emily tady. To se stává. Lidé prostě občas bývají nemocní a malé děti ještě častěji. Nemůžeš si přece klást za vinu každé její zakašlání, odření… To je hloupost, Bello, veliká hloupost.“ Edward se odmlčel, jako kdyby doufal, že to s tím odchodem konečně vzdám. „Bello, zkus se na to také podívat z té druhé strany. Kdyby nebylo tebe a tvého rychlého zákroku, mohlo všechno dopadnout jinak, o dost hůř. Tys Emily neublížila, zachránilas ji.“ Edward mě přinutil sundat ruce a zvednout k němu zrak. Dokonce se ani neostýchal uchopit můj obličej do dlaní, asi aby mi zabránil v dalším uhýbání, po kterém jsem tolik toužila. Pohledy jsme se zaklesli do sebe. „Bello, útěkem se nic nevyřeší.“

„Ale co když to příště bude něco vážnějšího?“ Na Edwardových slovech jistě něco bylo, ale já to nedokázala tak lehce přijmout.

„Žádné příště nebude,“ ujišťoval mě Edward přesvědčeně a ruce přestěhoval na má ramena.   

„Jak to můžeš vědět?“

„Tentokrát budu nablízku já. Pohlídám si vás.“ Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi to jako slib. Než jsem stačila něco namítnout, Edward pokračoval, záměrně. „Bello, já ti nedovolím, abys tu zůstala sama.“ Zatnul čelist a prudce se nadechl. „Nedovolím, abys dál bydlela v tom zasraným hotelu, nebo si po nocích někde v nějakým pajzlu vydělávala jako laciná děvka.“  

Edward se zlobil, Edward přímo zuřil, ale já jsem jeho zlosti nedokázala věnovat plnou pozornost. První, co mi problesklo hlavou bylo, že Edward přede mnou nikdy sprostě nemluvil. Jindy bych se tomu zasmála, možná si za to z něj i utahovala, ale v tuhle chvíli to mělo podobný efekt jako pořádná rána pěstí do břicha, skoro jako bych ji doopravdy dostala i ta bolest se zdála skutečná.

Postupně jsem upadala do šoku, byla jsem pohlcená vlnou zděšení z toho, co jsem se právě dozvěděla. Odmítala jsem mu uvěřit. Zoufale jsem si přála, aby to byla lež, aby to byl pitomý výmysl.

„Byl jsi v hotelu?“ vykoktala jsem zadýchaně. Udělalo se mi špatně z představy, že by Edward na vlastní oči viděl místo, kde jsme přespávaly. Tomu, čemu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout, se nakonec přece jen stalo. Chtělo se mi zvracet a do plic jsem nemohla dostat vzduch, jako kdyby mi na nich snad někdo stál.

Edward nemusel odpovídat, jeho výraz mluvil sám za sebe. Nevěděla jsem, zda mám brečet nebo křičet. Odstrčila jsem ho, abych odlezla někam daleko, někam, kde bych se mohla schoulit někde do tmavého rohu a tam potichu chcípnout.

Cítila jsem zahanbená, ponížená.

„Bello –“

„Proč?“ Opravdu jsem se toužila dozvědět pravý důvod, který ho donutil vydat se na to místo.

„Abych sbalil tobě a Emily šaty.“ Tahle odpověď mě překvapila a na nějakou dobu připravila o řeč. Nepochybovala jsem o Edwardovi, už dávno jsem smířila s tím, že mu na nás z nějakého stále nezodpovězeného důvodu záleží, ale že by to bylo tolik, mi nedocházelo. Už jsem si ani nemyslela, že bych ho mohla obdivovat víc. Spletla jsem se.

Přemluvila jsem se rty ke spolupráci a letmo se na Edwarda usmála, do úsměvu jsem vložila veškerou vděčnost, kterou se mi v sobě povedlo nashromáždit. 

„Kdy?“ zajímalo mě, kdy to stihl, vždyť byl přece celou dobu se mnou.  

„Když jsi spala,“ svěřil se Edward omluvně.  V duchu jsem se pousmála nad svou hloupostí. Litovala jsem, že jsem podlehla spánku a nezůstala vzhůru. Byla jsem si jistá, že jinak by se Edward nikdy nesebral a nejel pro naše věci a pokud by to přece jen chtěl udělat, nedovolila bych mu to. Zlobila jsem se sama na sebe.

Nakonec jsem položila poslední, ale zároveň nejdůležitější otázku.

„Kdo ti řekl, kam máš jet?“ Ať jsem dumala, jak jsem dumala, přicházel mi na jazyk jen Black. On byl jediná spojka mezi mnou a Edwardem, jenom jeho jsem tady potkala, ale pak mi došlo, že on o tom, kde jsem bydlela, neměl vůbec žádné tušení, přece jsem ho potkala v tom baru a ne v hotelu. Zbyla jen jediná osoba, která znala mou nynější adresu, a byl to ten idiot Victor.

„Na tom nezáleží,“ odmítl mi prozradit toho práskače a já neměla sílu ptát se dál. Možná jsem se pravdy sama bála. Někdy je totiž lepší neptat se, nevědět. „Bello, zapomeň na to místo, zapomeň na celou Olympii,“ naléhal. „Já tě prosím, vrať se se mnou a Emily do Seattlu. “

 ░░░░░

Nevěřila jsem, že bych se sem ještě někdy vrátila. Už jsem ani nedoufala, že bych ještě někdy v životě měla možnost spatřit tu dvoukřídlou kovanou bránu s automatickým otvíráním, štěrkovou cestu, pečlivě udržovanou zahradu a v neposlední řadě honosnou vilu, kterou jsem i přes to všechno, co se v posledních týdnech odehrálo, dále odvažovala nazývat domovem. Možná proto jsem byla tak nervózní, když se právě tyhle vzpomínky znovu staly realitou.

Raději jsem sklopila oči na své zpocené dlaně a tvářila se, že tu vůbec nejsem. Dařilo se mi to, ovšem jen do okamžiku, dokud Edward nevypnul motor. Když se pak vrchní polovinou těla natočil ke mně a já na tváři zřetelně ucítila jeho upřený pohled, neodolala jsem a rozpačitě k němu zvedla oči.

Edward se na mě povzbudivě usmál, ale jeho pokus vzpruhu se ode mě odrazil i bez toho nejmenšího účinku. Zbaběle jsem opět uhnula pohledem. Ruce jsem měla jako dvě sochy z ledu.

S tichým povzdechem jsem se skrz okénko zahleděla na zavřené dveře od domu. Rozbolel mě žaludek.

Za celou cestu jsem nepomyslela ani na jednu z hezkých chvil, co jsme tu prožily. Nemyslela jsem na měkkou postel, na ledničku plnou jídla a už vůbec ne na teplou vodu. Každá vteřina, každá myšlenka byla věnována jí. Stejně jako teď. Zajímalo mě, zda je tady, jestli je uvnitř. Zajímalo mě, jestli se právě dívá. Zajímalo mě, co se jí právě honí hlavou. 

I když jsem se úpěnlivě snažila, nedokázala jsem si přesto představit, jak by naše společné soužití pod jednou střechou mohlo vypadat. Nevěřila jsem, že bychom to mohly zvládnout. A k tomu jen stačilo si vybavit její poslední nevraživý pohled… Tohle prostě bude mega průser. Cítila jsem to v kostech.

Nahlas jsem se však neřekla ani slovo. Nesvěřila jsem se Edwardovi. Neměla jsem odvahu. Bála jsem se, že když vyslovím její jméno, stane se něco strašného, katastrofa.

Jen jsem se chtěla vyhnout nevyhnutelnému.                                                      

„Bude to dobré, uvidíš,“ vytrhl mě z mého soukromého očistce Edward.

Zmateně jsem se zamračila, ještě tak úplně jsem si nezvykla, že ve mně umí číst jako v otevřené knize. Dost mě to děsilo.

Mlčela jsem. Nepřesvědčivě jsem předstírala, že nemám ponětí, na co právě naráží, ale ve skrytu duše jsem se upínala k té trošce naděje, kterou mi tón jeho hlasu poskytoval. Doufala jsem, že má pravdu. Důvěřovala mu.

Možná to ale bylo to nejhorší rozhodnutí mého života. 

„A co ty, princezno?“ obrátil se pro změnu k Emily na zadním sedadle. Usmívala se a netrpělivě tahala za bezpečností pás. Evidentně se nemohla dočkat, až bude venku z auta. „Jak jsi na tom? Půjdeme se přivítat s Edwellou?“ prohodil jen tak ledabyle, přestože věděl, že Emily o ničem jiném skoro posledních dvacet minut ani nemluvila.

Emily na Edwardův návrh dychtivě přikývla a zatleskala ručkama, pak se začala prát s odepínáním. Jenže po chvilce toho nechala a zamyšleně vzhlédla. Obočí se jí stáhlo k sobě.         

„Ale co když si na mě už nebude pamatovat?“ panikařila a s nehraným strachem těkala pohledem od Edwarda ke mně a zase zpátky.

„Nesmysl. Velice se jí po tobě stýskalo, Emily,“ vyvracel jí Edward a já se pokoušela nemyslet na to, že jen z proto, aby měla holka radost. „Taky jsem si stoprocentně jistý, že zrovna teď sedí přímo za těmi dveřmi, protože už se nemůže dočkat, až tě bude moct konečně olízat od hlavy k patě.“

„Myslíš?“ vyjekla radostně Emily a obličejem se přitiskla na sklo, jako by si chtěla ověřit Edwardova slova. „Hmm, možná se na mě ale zlobí,“ zabručela nejistě a zase se odtáhla. „Protože jsem odešla a ani se s ní nerozloučila.“ Emily smutně sklopila oči, jako by snad za to mohla ona. Jako by to snad byl její zkurvený nápad vzít nohy na ramena.

V celém okolí se vyskytoval jen jediný idiot. Já.

Srdce se mi bolestivě sevřelo. Za všechny mé chyby zaplatila Emily. Mrzelo mě, že jsem se tehdy nerozhodla jinak. Mrzelo mě, jak sobecky jsem se tehdy zachovala. Nikdy jsem ji neměla brát s sebou.

V krku mi vězel knedlík zadržovaného breku. Nedokázala jsem promluvit. Nedokázala jsem se Emily podívat do očí. A pochybovala jsem, že toho vůbec někdy budu schopná.

Sklíčeně jsem se zpod řas zašilhala k Edwardovu místu. Svou pozornost však neupíral na Emily, jak jsem zprvu očekávala, nýbrž na mě. Marně jsem v jeho pohledu hledala známky jakéhokoliv posměchu a zlomyslnosti. On se nemračil, jeho tvář byla uvolněná. A jako kdyby měl přečtená všechna zákoutí mé mysli, jen krátce zatřepal hlavou. Snad nechtěl, abych si něco vyčítala. Konečky jeho ledových prstů se zlehka otřely o hřbet mé levé ruky. Poznala jsem na něm, že kdyby tu teď s námi nebyla Emily, jistě by mě už zahrnoval svými konejšivými poznámkami.

Možná nakonec bylo dobře, že tu seděla. Zasloužila jsem si to totiž vyžrat až do posledního drobečku.

„Ale to už se nikdy nestane, že ne, Bello? “ ozvala se znovu Emily. „Že už nikdy nebudu muset Edwellu opustit? Že už od Edwarda nikdy neodejdeme?“ trápila mě nevědomky dál s nepřehlédnutelnou naléhavostí.

V autě zavládlo tíživé ticho.

Byla jsem zahnaná do rohu. Věděla jsem, co ode mě touží slyšet. Chtěla ode mě závazný slib. Slib, který jsem už tolikrát porušila. Chtěla, abych ji zbavila té zdrcující nejistoty. Nejistoty, která ji v noci nenechávala v klidu spát.

Chtěla toho ode mě příliš moc.

Odtušila jsem její pohled na mém napjatém obličeji, neopětovala jsem jí ho. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak mocný právě tenhle pohled umí být. Podlehla bych mu. Přemohlo by mě to, až bych jí to ano nakonec poskytla.

A dětem se přece lhát nesmí.

„Ehm, ukaž, pomůžu ti se odpoutat,“ vyhnula jsem se zbaběle odpovědi a bleskově vylezla z auta. Nechtěla jsem riskovat, že by Edward třeba zmáčkl jedno z těch kouzelných tlačítek a zůstali bychom tu zavření, dokud bych se neuráčila ze sebe vymáčknout to, co ode mě požadovali, oba. On toho byl schopný.   

Edward vystoupil jen vteřinu po mně a postavil se těsně za mě, zatímco jsem se já snažila Emily vysvobodit z toho podělanýho popruhu. Přitom jsem se záměrně vyhýbala pohlédnutí do jejích očí, které mě nebezpečně dlouho pozorovaly. Rozptylovalo mě to, snad víc než Edwardova blízká přítomnost. Kolem mě se utvořilo nehorázné dusno. Nedokázala jsem se plně soustředit a ruce se mi neklidně třásly.

Byl to nakonec Edward, kdo z nás tří ztratil trpělivost, a když mě pak s tichým s dovolením odstrčil stranou, přijala jsem to s nevyslovenou vděčností. Mlčky jsem sledovala, s jakou opatrností zvedá Emily do náruče, jako by byla porcelánová panenka, nejcennější poklad světa. Tajně jsem se nad tím pousmála. Ale když kolem mě oba procházeli, už jsem ustrašeně propalovala zem pod mýma nohama.

Jakmile jsem osaměla, částečně se mi ulevilo. Nehrnula jsem se za nimi. Posadila jsem se na schody a nechala se unášet myšlenkami.

Málem jsem vyletěla z kůže, když se pak Edward zničehonic vyloupnul vedle mě. Beze slova se posadil na schod vedle mě.

„Nemusíš nic říkat,“ promnula jsem si unaveně čelo, „sama vím, že jsem to zase všechno celý posrala.“ Lokty jsem se opřela o kolena a předklonila se – zhluboka jsem oddechovala, jako bych měla každou chvíli začít zvracet. „Emily mě nenávidí, ale já jsem to nemohla udělat, Edwarde. Nemohla jsem jí nic z toho slíbit. Už tolikrát jsem ji zklamala, nechci to udělat znova“ Hlas se mi pomalu vytrácel. „Provedla jsem už spoustu pitomostí, nemůžu si dovolit další,“ šeptla jsem plačtivě. Odvrátila jsem se od něho, aby neměl šanci zahlédnout slzy, které mi už samovolně kanuly po tvářích. Nenápadně jsem se je snažila setřít. „Vždyť já ji mám ráda, krucinál!“   

„A mně?“

Strnula jsem uprostřed pohybu. Že bych se možná neměla otáčet, mě napadlo až tehdy, když jsem uslzenýma očima spočinula na Edwardově osobě. Jeho prosbami protkaný pohled mě zasáhl naprosto nepřipravenou – bral mi dech a dráždil srdce.

„Dokázala bys to slíbit mně?“ ozřejmil Edward, když zachytil ty vlny zmatku, které jsem k němu vědomě vysílala. Pozorně jsem zrakem následovala jeho paži, kterou zalovil něco ve vnitřní kapse u saka. Když posléze vytáhnul známou sametovou krabičku, polil mě studený pot.

Edward ji s neskrývavým očekáváním natáhl mým směrem.

Zmučeně jsem zavrtěla hlavou, v očích mě zaštípaly nové slzy.

Nemohla jsem ji přijmout. Neměla jsem k tomu žádné právo. Krom toho, ten malý předmět schovaný uvnitř byl jedním z hlavních důvodů mého strachu. Když jsem ho přijala posledně, všechno se pokazilo. Další zklamání jsem už riskovat nechtěla.

Edwardův smutný povzdech mě zabolel.

„Nedělej mi to, prosím,“ hlesla jsem nešťastně a již poněkolikáté zopakovala ten otravný pohyb hlavou. Skoro jako bych se ho prosila o smilování, jako bych ho žádala o holý život. „Oba přece dobře víme, že nás dva nečeká žádný věčný život po společném boku,“ krátce jsem se nad tou hloupostí pobaveně uchechtla, vzápětí pak opět zvážněla, „jednou přijde den, kdy si to sbohem budeme muset vyměnit. Možná ne dnes a možná ani zítra, ale jednou určitě, tak po mně nechtěj, abych ti slíbila něco, co bych stejně za nějakou dobu musela porušit.“ Odmlčela jsem se a zadívala se mu zpříma do očí. „Mrzelo by mě to.“  

Edward krabičku opět schoval a oči sklopil k zemi. Něco ho zřejmě trápilo. Chtěla jsem to změnit, toužila jsem, aby se mi svěřil, aby se mnou mluvil. Nutkání dotknout se ho a vyhladit starostlivou vrásku mezi jeho obočím jsem odolala jen stěží. Sevřela jsem ruce v pěst, zavrátila hlavu dozadu a zadívala se na kalné nebe. Možná jsem doufala, že se zničehonic otevře a nějaká černá díra mě spolkne.

Povzdechla jsem si, když se nic takového nestalo.

„Proč se člověk nemůže jen tak vypařit, prostě zmizet?“

„Aby nemohl utíkat a poučil se ze svých chyb,“ odpověděl Edward polohlasem. Způsob, jakým to řekl, mě donutil se po něm ohlédnout.

Edward nepřítomně hleděl do dálky a ve tváři měl vepsané něco, co se mi nepodařilo určit, ale zdálo se, jako by sám věděl, o čem mluví, jako kdyby s tím snad měl někdy zkušenost. Díky této chvíli jsem si uvědomila, jak málo ho znám. V podstatě jsem o něm věděla jen to, že je nechutně bohatý. Rozhodla jsem se to změnit. Chtěla jsem ho lépe poznat, nahlédnout do jeho nitra.

Tehdy jsem ještě netušila, jak špatný nápad to byl.

Edward se pak odebral zpátky do domu, dveře nechal otevřené.

Ještě nějakou dobu jsem tam seděla, než jsem se odhodlala se zvednout a vystoupat nahoru ke vchodu.

S každým překonaným schodem se mi zvyšoval tep, sama jsem netušila, proč to celé tak prožívám, ale zachovat klid byl pro mě nesplnitelný úkol, který jsem po nějaké době vzdala.

Před prahem jsem na zlomek vteřiny zaváhala, jako kdyby mě za ní snad čekalo něco zásadního.

Jakmile jsem vešla do haly, naskočila mi husí kůže.

Na věšáku stále visela má bunda, v botníku ležely Emiliiny boty… Celé to působilo dojmem, jako by se tady zastavil čas. Jako by se někdo osobně postaral o to, aby všechny věci dál zůstávaly na svých místech. Jako kdyby někdo doufal, že jednou nastane den, kdy opět naleznou své uplatnění, u svých právoplatných majitelů. Jako kdyby to někdo věděl. Ale přestože tu všechno vypadalo přesně tak, jako když jsem odsud odcházela, nedokázala jsem od sebe odehnat ten vtíravý pocit, že se něco změnilo. Že něco bylo jinak.

Možná jsem si to ale jen namlouvala. Prostě jsem byla pryč moc dlouho.

Vrátila jsem se ke schodišti a vzápětí toho proklatě zalitovala. První krok směrem k hornímu patru byl zároveň mým posledním.

Klapání podpatků za mými zády mě přimělo zabrzdit. Ten zvuk mi rval uši, byl tak cizí. Nehodil se sem. Můj stisk kolem zábradlí podstatně zesílil. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu přehodila ruce, nepouštěla jsem se. Jako bych veškerou odvahu vkládala do jediného stisku.

Posledních několik centimetrů jsem překonala nezvykle rychle. Nebylo proč to zbytečně protahovat.

Pohledem jsem se ponořila do tmavých zorniček, hlubších než samotná propast. A přesně v ten samý okamžik jsem pochopila, že nic už nebude jako dřív.

Po zádech mi přejel mráz.

Zion se ani nepohnula. Neřekla ani slovo, nemusela. Výraz její tváře totiž mluvil za vše.

Vítej v pekle, holčičko!

Strašně bych vám chtěla poděkovat za hlasy v anketě, přiznám se, že jsem na výsledky koukala jako vyvoraná myš. Vůbec jsem nečekala, že bych se tentokrát umístila takhle vysoko, takže každé z vás posílám obrovskou pusu. Miluju vás! ♥

P.S. Abych nezapomněla - původně jsem psala, že je Zion blondýna, ale nedávno jsem to změnila. Takže v pokračování si ji představujte nějak takhle. Nemůžu si pomoct, ale ona je prostě dokonalá. Dokonalá Zion!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 20. kapitola: