Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 23. kapitola

19.11.2013 (21:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 6918×

23. kapitola

Jako bychom s jediným dotykem našich rtů rozdmýchali živelný oheň, který zdařile spálil jakoukoliv možnou cestu zpátky. Už nebylo návratu, aspoň ne pro tuhle chvíli.

Zničehonic mě přepadla silná touha po něčím objetí a doteku. Zoufale jsem potřebovala, aby se mě někdo držel a líbal tak, že bych na všechno zapomněla. Neochvějně jsem věřila, že právě Edward je ten, kdo mě dokáže přesvědčit, že aspoň něco hezkého na tomhle světě zůstalo. A s velkou pravděpodobností se naše myšlenky ubíraly stejným směrem, neboť jsme našimi rty pohnuli současně. Nejprve lehce, poté o dost rozhodněji.

Bylo pozoruhodné, kolik něžnosti dokázaly vykouzlit Edwardovy mramorové rty. S ohromující jemností se vpíjely do těch mých a připravovaly mě o poslední zbytky rozumu. Braly, ale i dávaly zároveň, to bylo něco, na co jsem nebyla zvyklá. Neznala jsem to. Edward mi tak nevědomky otevřel dveře do nového, ještě neprozkoumaného světa. Líbil se mi.

Byl to můj první polibek. Byl to můj první polibek, který jsem si dokázala přiznat. Intenzivní, procítěný, chtěný. A byl jen náš.

Vášeň nás pohlcovala stále s větší vervou. Získávala nad námi nadvládu. Podřídili jsme se jí. Zachvěla jsem se. Mohla jsem se jen dohadovat, kdo z nás jako první pootevřel ústa a prohloubil náš polibek. Naše proplétající se jazyky rozehrály těžce nebezpečnou hru.

Poprvé jsem měla pocit, že konečně sdílíme stejné místo, čas, vesmír. Pochybovala jsem, že si ještě někdy budeme blíž než nyní.

Balancovala jsem na hraně šílenství. Edwardova vůně, jeho něžné doteky a polibky mi otupovaly všechny smysly. Nevěděla jsem, kde jsem, ani kdo jsem. Jen sem tam jsem pocítila slabé píchnutí v místě, kde mi srdce zběsile skotačilo pod náporem prudkého vzrušení. Než jsem se na to však stačila pořádně zaměřit, zmizelo to. Můj omámený mozek to zřejmě vyhodnotil jako nedůležitou informaci, která nestála za námahu se na ni dál víc zaměřovat.

Nic však netrvalo navždy.

Poznala jsem, když se naše chvíle blížila ke konci. Jak náš polibek slábnul, sladká nevědomost se vytrácela a já začala postupně přicházet k sobě. Začala jsem si nevesele uvědomovat prohřešky svého jednání. A uvědomoval si to i Edward. Jeho stisk dávno postrádal tu ošidnou roztouženost a naléhavost, teď byl spíš rozpačitý a nerozhodný, jako by si náhle nebyl jistý vůbec ničím, ani sám sebou.

Pozvolna jsem otevřela oči. Pozoroval mě, viděla jsem všechno – oddanost, starostlivost, provinilost. Nic neskrýval.

Chvějivě jsem přivřela oči, když uchopil můj rozpálený obličej do dlaní.

Sklonil se ke mně.

Políbil mě. Hluboce a dlouze. Naposledy.

Všechno se ve mně sevřelo, když se od sebe naše rty následně nadobro vzdálily. Obláček, na kterém jsem se ještě před pár okamžiky vznášela, se vypařil a mě čekal strmý pád. Dopad byl nevyhnutelný, šokující.

Zdrcená svou nedostatečnou kontrolou jsem poraženě sklopila hlavu. Neochotně jsem Edwardovi vypletla prsty z vlasů a nechala si paže mrtvolně spadnout do klína. Zmatek se ke mně připlížil jako nežádoucí stín a zahalil mě svým neproniknutelným pláštěm. Agresivně napadal každou buňku mého těla.

Nechápala jsem, proč mi tak buší srdce. Nechápala jsem, proč se mi tak třesou končetiny. Nechápala jsem, proč mi tak hučí v uších. Nechápala jsem, proč se mi tak příšerně motá hlava. Nechápala jsem nic. Skoro jako bych se po měsíci probudila z hlubokého snu.

Neklidně jsem se ošila, když se Edward prkenně zvedl ze svého místa. Zpod řas jsem pozorovala, jak se přesouvá na opačný konec místnosti k oknu. Jednou paží se opřel o parapet, tu druhou zatnutou do pěsti si tiskl k ústům. Neviděla jsem mu do tváře, přesto jsem byla přesvědčená, že jeho oči jsou zavřené. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo tu měl problém popasovat se se vzniklou situací. Nebyla jsem jediná, kdo si přál zmizet.

S čirou hrůzou jsem si vzpomněla na Zion a ten ledový opasek kolem mého žaludku se utáhl o jednu dírku.

Odvrátila jsem se pryč.

Využila jsem toho, že je ke mně Edward zády a zdrženlivě zvedla ruku ke svým ústům. Stále brněly. Zaváhala jsem, než jsem se jich dotkla. Byly jako dva do běla rozžhavené uhlíky, až mě samotnou překvapilo, že jsem si o ně nepopálila prsty. Pohotově jsem strhla ruku zpátky, a jako bych měla doposud hlavu strčenou pod vodou, jsem hltavě zalapala po vzduchu. Nezadržitelně jsem propadala panice, která se s nastoleným tichem akorát jen prohlubovala.

Ani po uplynutí pěti nekonečně vleklých minut nikdo z nás nepromluvil. Jako bychom se každý nacházel ve vlastní neproniknutelné bublině plné jen našich zmatených myšlenek a ještě zmatenějších emocí. Brzo se to ale už nedalo snést, a tak jsem se dobrovolně ujala role toho, kdo to celé ukončí.

Postavila jsem se a vykonala dva opatrné kroky směrem k Edwardovi. Nezáleželo na tom, jak tohle celé skončí, jen jsem žalostně potřebovala, aby se mnou komunikoval.

Edward se napřímil. Zastavila jsem. Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale slova nepřicházela. Postrádala jsem svůj hlas. Odkašlala si a zkusila to znovu, jenže přesně v tu samou chvíli se on neočekávaně otočil. Jakmile jsem zachytila jeho pohled, v krku se mi utvořil knedlík maximálních rozměrů. Chlad a odměřenost z těch obvykle podmanivých očí utvořily něco absolutně neznámého. A když se k tomu ještě přidal neskrývavý odpor, nepřála jsem si nic jiného, než aby se na mě nikdy nepodíval.

Náhle jsem se děsila každé nadcházející vteřiny.    

Pak se Edward pohnul a bez jediného vysvětlení rázně vypochodoval z místnosti. S hlasitým prásknutím dveří jsem ztratila i tu poslední naději na šťastný konec.

Rozrušenost z předchozích událostí se mě držela ještě několik dalších hodin poté. Bránila mi zamhouřit oči, držela mě v bdělém stavu. Vlastní mysl mě záměrně trýznila, vysmívala se mi. Jako by chtěla, abych si tenhle zpackaný den vychutnala až do poslední minuty.

Nedokázala jsem zavřít oči, aniž bych neviděla Edwardovu tvář. Bála jsem se, že už se mi navždy vypálila na spodní stranu víček.

Nyní zpětně jsem všechno vnímala nějak jinak. Každý jeho sebemenší pohyb, dotek, výraz se jevil o tolik důraznější, ostřejší.

Zasténala jsem a přitiskla si polštář na obličej. Nepomáhalo to, tohle si žádalo něco mnohem silnějšího. Něco, co měl Edward zamčené v prosklené skříni ve své pracovně.  

Chovala jsem se jako tupec s vymytým mozkem. A to všechno jen kvůli hloupé puse.

To jsem si opakovala do zblbnutí jako nějakou mantru, která ale místo kýžené úlevy přinášela jen další trápení. Tížilo mě, že jsem neměla představu, kdy se mi zase naskytne příležitost si o tom s Edwardem promluvit. Neměla jsem ho nechat odejít.

Celé to bylo jak scéna z nějakého špatného filmu, kde se mezi dvěma postavami kvůli jednomu neuváženému kroku odehraje něco, co mezi nimi vytvoří silnou neprostupnou zeď. Já ale nechtěla být nějakou stupidní postavou ve stupidním filmu. Nechtěla jsem, abychom dospěli do fáze, kdy se jeden druhému budeme vyhýbat. Nechtěla jsem nás uvrhnout do němé temnoty, která by nás za čas přinutila se nenávidět. Nemohla jsem…

Nebyla jsem schopná déle čekat. Věděla jsem, že jestli tu zůstanu ležet ještě další minutu, zblázním se z toho. Ovládlo mě nutkání, které jsem prostě musela uposlechnout. A než jsem si pořádně stihla uvědomit, co to vlastně provádím, scházela jsem schody do přízemí.

Znala jsem Edwarda už dostatečně dlouho, abych věděla, že chodí spát až nezvykle pozdě. Tolikrát jsem ho uprostřed noci nachytala, jak se toulá po domě. Někdy jsem ho dokonce podezírala, že nechodí spát vůbec. A doufala jsem, že jedno z těch někdy bude právě dnes.

Zastavila jsem před jeho pracovnou.

Nezdržovala jsem se hloupým klepáním, jednoduše jsem prostě vzala za kliku a otevřela. Jakékoliv další zdržování by mě mohlo připravit o všechno odhodlání, které jsem si v sobě s vynaložením všechny sil zatím pečlivě udržovala.

Ramena mi zklamaně poklesla, když mou přítomnost uvítala pouze potemnělá místnost. Nebyl tam. On ani žádný náznak toho, že by se sem v nejbližší době hodlal vrátit, což teda znamenalo, že ještě dalších několik hodin budu nadále vězněm těch krutých dozorkyň myšlenek.

Nechtělo se mi vracet se zpátky do pokoje, věděla jsem, že bych stejně neusnula a jen tak bezcílně zírala do stěny. A tady mě to podivným způsobem uklidňovalo. Cítila jsem se tu bezpečně, skoro jako pokaždé když on byl nablízku.

S bezradným povzdechem jsem se doploužila ke koženému křeslu a zmoženě se do něj svalila.

Rozsvítila jsem lampičku na pracovním stole.

Místnost zahalilo slabé světlo, které ovšem stačilo, abych si všimla celé řádky vystavených fotografií přede mnou. Konečně jsem si mohla prohlédnout jeho rodinu v celé sestavě. Jednoho bratra a sestru už jsem sice znala osobně, ale přesto jsem znovu žasla, jak krásní všichni jsou. Ale až při pohledu na společnou fotku Edwarda a Zion se mi sevřelo hrdlo. Ten nepříjemně sžíravý pocit se někde hluboko uvnitř mě rozléval jako kyselina, jako by si žil vlastním životem.

Odvrátila jsem se ještě dřív, než se mi stačily plně roztřást ruce.

To se stalo až tehdy, když jsem zrakem spočinula na úplně posledním zarámovaném obrázku. Byla jsem na ni já a Emily, ležely jsme v její posteli, držely se za ruce a něčemu se smály. Moc dobře jsem si na ten okamžik vzpomínala, jen jsem neměla ponětí, že by nás u toho někdo fotil.

Aniž bych si to nějak uvědomovala, zatínala jsem křečovitě prsty do stolu. Nedokázala jsem pochopit, proč ji tu měl. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Neodolala jsem a zašilhala směrem k předchozí fotce.

Čím déle jsem si ty dva obrázky prohlížela – srovnávala je -, tím víc jsem vnímala rozdíly mezi nimi a mnou. Mezi bohatými a chudáky z ulice. Bylo to jako porovnávat diamaty se shnilými jablky. Dva odlišné světy, které se nedaly sloučit dohromady. A Edward to věděl. Teprve teď mi jeho chování začalo dávat smysl, proto ten odpor. Svou chybu si uvědomil dřív než já.

Při každém dalším úderu mého srdce mě intenzivně zabolelo v hrudi.

Lítost brzo nahradila bezbřehý hněv.  

Na sebe a svou pitomost, když jsem si myslela, že bych třeba přece jen mohla být někdy normální.  

Na Edwarda a ten jeho třpytivý odstín jeho zlatých očí, když se usmíval. Na jeho zamračenou vrásku uprostřed čela, když se mu něco nezamlouvalo. Na jeho něžný tón hlasu, když vyslovoval mé jméno. Na hebkost jeho rtů, když mě líbal. Na všechno, co se ho jenom trochu týkalo.

Vztekle jsem pěstí uhodila do stolu, jako by snad jedna pitomá rána měla všechno vyřešit. Ale jediné, co jsem tím docílila, byla pekelná bolest v zápěstí a shození pečlivě vyskládaného stohu dokumentů.

Dneska byl opravdu den na hovno.

Neochotně jsem si klekla na zem, abych ten bordel uklidila. Bez ladu a skladu jsem je házela zpátky, když vtom něco malého mezi rozházenými listy upoutalo mou pozornost - jakási zmačkaná krabička. Na předchozí činnost jsem rázem zapomněla.

Zvedla jsem onen předmět a zkoumavě si ho prohlédla.

Nepoznala jsem to hned, a o to víc jsem pak byla udivená, když jsem zjistila, že jsou to cigarety. Ovšem ne ty dnešní, které se prodávaly na každém rohu, tenhle obal byl něčím zvláštní. Jevilo se, jako by to nejlepší měl už dávno za sebou. Působil staře, hodně staře, na přední straně dokonce chybělo známé varování o škodlivosti. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla.

Krom toho, že byla krabička pomačkaná, byla i na některých místech roztržená a špinavá, prostě opotřebovaná, skoro jako kdyby ji někdo držel v ruce snad minimálně stokrát. Tak před padesáti lety, možná i víc. A jelikož byla rozdělaná, nakoukla jsem dovnitř. Nebyla prázdná, ale ani plná.

Uchechtla jsem se. Za žádnou cenu jsem si nedovedla představit Edwarda, jak má něco takového v puse. Nepasovalo mi to k němu. Nechtělo se mi věřit, že by někdo tak vzdělaný a seriózní jako on propadl takovému zlozvyku. Přesto jsem tu nějakou blízkou spojitost s Edwardem vnímala, jen jsem ji dovedla přesně definovat. Možná patřil jen k vášnivým sběratelům. Ale existoval vůbec takovýhle druh záliby?

Neodolala jsem a jedno cigáro vytáhla. Možná mělo trochu zažloutlou barvu, ale jinak se zdálo úplně v pořádku. Nerozhodně jsem si jím poklepala do spodního rtu. Bylo to už tak dávno… Mlhavě jsem si vzpomínala na ten pocit volnosti, který každé jedno vdechnutí poskytovalo. A přesně tohle jsem teď potřebovala. Uvolnit se. Pročistit si hlavu. Zapomenout.

Bez dalšího rozmýšlení jsem z římsy krbu sebrala zápalky a vyšla na terasu.

Během škrtnutí sirkou se mi hlavou prohnaly desítky argumentů, které mě od toho odrazovaly, ale ani jeden z nich nebyl natolik silný, aby mě přinutil ji zase uhasit. Neměla jsem na výběr. Nutně jsem potřebovala udělat něco špatného. Něco, co by mě utvrdilo v tom, že jsem to ještě stále já. Že jsem ještě naživu. Tak jsem si totiž připadala – mrtvá. Zvenku i zevnitř.

Posmutněle jsem zamručela, když jsem v ústech pocítila známou pachuť svého starého života.

Zastesklo se mi po něm.

Nešťastně jsem sledovala, jak se obláček kouře ve vzduchu svobodně stáčí, dokud se nerozplynul a nadobro nemizel ze světa. Přála jsem si to samé. Chtěla jsem utéct od všeho, co se dělo nejen kolem mě, ale především tam někde uvnitř mě. Ani jsem to nedokázala pořádně popsat. Připadala jsem si, jako bych se ocitla na nějaké nakloněné plošině, po které jsem nezadržitelně klouzala dolů.

Sjela jsem do podřepu a objala si kolena.

Jedna zbloudilá slza se mi skutálela po tváři. Nechala jsem ji volně spadnout, jako bych doufala, že jedna malá kapka s sebou zvládne všechno odnést. Nezvládla.

Nepoznávala jsem se. Jako bych byla jen stín někoho, kým jsem kdysi dávno bývala.

Bylo až neuvěřitelné, kolik se toho stihlo za podělané dva měsíce změnit. Změny mě děsily, nenáviděla jsem je. A právě teď jsem měla dojem, že jednou zásadní právě procházím.

Zase jednou jsem chtěla být sama sebou.

Chyběla mi ta stará Bella.

Stará Bella, která nikdy po nikom netoužila.

Stará Bella, která nikdy nikoho nelíbala.

Stará Bella, která  nikdy nikoho -

Celá jsem zkoprněla, když jsem zaslechla bouchnutí dveří a blížící se kroky. Někdo scházel schody. Někdo mířil chodbou sem.

„Do prdele,“ zanadávala jsem polohlasně a naposledy si přiložila cigaretu k puse, zbytek nedopalku jsem pak se značnou nevolí odhodila přes zábradlí do nízkých keříků.

Při odchodu jsem si neodpustila pár zbytečných gest překotného mávání rukama s pokusem rozptýlit kouř a zbavit se tak důkazů, které by mě mohly případně usvědčit z toho, co jsem tu prováděla. Odmítala jsem jen pomyslet, co by to znamenalo, kdyby to Edward zjistil.

Vrátila jsem se zpátky do pracovny a odhodlaně se postavila do samotného středu místnosti. Na jednu stranu jsem doufala, že bez povšimnutí projde kolem, aniž bychom se museli setkat, ale na tu druhou jsem snad i zatoužila, aby mě tu takhle našel. Bezradnou. Zlomenou. Rozpolcenou.

Jen tak tak jsem stihla schovat pomačkanou krabičku do kapsy u mikiny, když někdo zmáčkl kliku a váhavě otevřel dveře.

„Emily?“ podivila jsem se, když do místnosti vstoupila ta malá cácorka. „Co tu děláš? A proč ještě nespíš, proboha?“ Automaticky jsem vzhlédla k nástěnným hodinám nade dveřmi. Půl třetí. „Je pozdě,“ řekla jsem s hlasitým povzdechem, který akorát potvrzoval můj pokus o vyrovnaný boj s odeznívajícím zklamáním – tolik jsem doufala v Edwarda. Sama jsem nerozuměla, proč mi to tak vadí. Ale stačil jediný pohled na holčičku ve fialovém pyžamu, která nesměle přešlapovala na prahu, abych tu svou nevysvětlitelnou touhu po Edwardově blízkosti hodila za hlavu. Viditelně ji něco trápilo.

Okamžitě jsem podnikla několik nejistých kroků směrem k ní. Konečně jsem mezi tou změtí nevyrovnaných pocitů nalezla jeden tolik známý, vlastní. Starost o nejdůležitější osobu v mém životě.

„Stalo se něco, Emily? Něco tě bolí?“ Emily rozpačitě sklopila zrak na své bosé nohy a nesouhlasně zatřepala hlavou. „Tak se ti zdálo něco ošklivýho?“ ptala jsem se dál zoufale z ní dostat nějaké slovo.  

„Zlobíš se na mě, Bello?“ pípla tence Emily, pak se prchlivě obličejem zavrtala do oranžové plyšové hračky, kterou doposud svírala v podpaží.  

„Cože?“ zamrkala jsem zmateně a dřepla si před ni. „Jak jsi na tohle přišla? Proč bych se na tebe měla zlobit?“ nechápala jsem. Někde jsem sice četla, že kouření snižuje činnost mozku, ale že to má až tak rychlý nástup, to už jsem teda netušila.

Zatímco jsem trpělivě vyčkávala, zda se Emily sama nerozmluví o příčinách jejího podivného chování, sama jsem ztracená bloudila svou myslí a snažila se přijít na něco, co by mě přivedlo na správnou stopu. Ale mé vzpomínky byly omezené pouze jen na Edwarda a naši slabou chvilku u klavíru. Všechno ostatní zakrývala hustá, neprostupná mlha. Zastyděla jsem se za to.

„Emily, zlatíčko, tys něco provedla?“ zkoušela jsem z ní opatrně něco vytáhnout. Emily sotva postřehnutelně přikývla. Bez větších problémů jsem z jejího sevření vyprostila tu děsivou příšeru a odhodila ji na pohovku vedle sebe. „A povíš mi co?“ Netrpělivě jsem jí pod bradu strčila ukazováček a přiměla ji podívat se na mě. Dost mě vyděsilo, když se v jejích hlubokých očích zaleskly slzy.

„Nenechalajsemsiodtebepřečístpohádku,“ vyklopila na jeden nádech a následně se mi vrhla kolem krku. „Moc mě to mrzí, Bello. Nezlob se na mě, prosím,“ chrlila mi plačtivě do ucha. „Slibuju, že už to neudělám, tak už, prosím, nebuď smutná.“ Chvilku mi trvalo, než jsem si to její drmolení převedla na normální řeč.

Naprázdno jsem polkla. Zjištění, že se Emily celou noc trápila kvůli mně a mé umíněnosti, mi sevřelo srdce. Teď s odstupem času se mi ona hádka se Zion zdála jako naprostá hloupost. Litovala jsem toho.

Odtáhla jsem ji od sebe, abych jí viděla do tváře.

„Ale ne, sluníčko,“ usmála jsem se konejšivě, „takhle to přece vůbec není.“ Zlehka jsem ji pohladila po vlasech a pečlivě jí otřela slanou kapku pod okem. „Nejsem smutná. A už vůbec nemám důvod, se na tebe nezlobit.“ Dalo mi řádně zabrat, abych si udržela onen bezstarostný tón, který měl překrýt mou pronikavou touhu se rozeběhnout proti zdi.

„Vážně?“ popotáhla nedůvěřivě a rukávem si otřela nos. „Tak proč jsi s námi nevečeřela? A proč jsi za mnou večer nepřišla? Čekala jsem na tebe,“ vyčítala mi nešťastně.

Teď jsem to byla já, kdo zahanbeně očima propaloval zem. Nevěděla jsem, co odpovědět. Těžko jsem jí mohla vykládat, co se mezi mnou a Edwardem odehrálo. Nepochopila by to.

„Byla jsem jenom děsně unavená,“ poupravila jsem pravdu. „Asi jsem musela usnout. Mrzí mě to.“

„Takže od nás nechceš znovu odejít?“ Zajímalo mě, kdy na takovou hloupost přišla, jen se zrovna teď neoplývala sílou to řešit.

Ne,“ hlesla jsem dost nepřesvědčivě a bez povšimnutí přešla tu zmínku o množném čísle, „rozhodně se nikam nechystám znovu odejít. Už nikdy.“

„To je dobře,“ obdařila mě úsměvem plným úlevy. „Chyběla bys mi, protože Zion pohádky vůbec číst neumí. Ty jsi lepší než ona.“ Vděčně jsem ji k sobě přivinula. S Emily v náručí jsem se pak posadila na sedačku. „Ale co teda děláš tady dole?“ zachmuřila se, jako by si teprve teď všimla, kde to jsme. Emily vždy věděla, na co přesně se má zeptat, aby mě připravila o řeč. Krabička s cigaretami mi v kapse nečekaně ztěžkla.

Emily na mě upírala pohled plný dychtivosti, který jasně hlásal, že z tohohle se jen tak lehce nevyvlíknu.

„Protože jsem hledala Edwarda,“ přiznala jsem barvu. „Potřebovala jsem si s ním o něčem promluvit.“

„Takhle pozdě?“ zamračila se na mě podezíravě. „A o čem?“

„O-o čem?“ zakoktala jsem se, zaskočená její nečekanou otázkou. Neklidně jsem se ošila, jako bych seděla na vosím hnízdě. Schválně jsem si odkašlala, abych získala víc času na vymyšlení odpovědi, která by u Emily nevyvolala další salvu zuřivé zvědavosti. „O dospěláckých věcech,“ plácla jsem nakonec a ve skutečnosti ani tolik nelhala. Taková pusu už přece k záležitostem dospělých patřila, nebo ne? A zvlášť když při ní byl zapojen i jazyk.

„Ale Edward tady není,“ oznámila mi důležitě a zarazila tak mou nevědomky putující ruku k pootevřeným ústům na půli cesty. Rychle jsem našla její uplatnění ve svých zacuchaných kadeřích. Doufala jsem, že si malá nevšimla, jak zprudka mi bije srdce.

„Jo,“ přikývla jsem trpce, „asi už spí.“ Zamrazilo mě, když se mi před očima zjevil obraz Edwarda v jedné posteli s ní. Jako bych až teď dospěla k hrůznému zjištění, že spolu vlastně sdílejí stejný pokoj. Vzpamatovala jsem se dřív, než mě ten výjev stihl celou pohltit. Zbaběle jsem vykonala pokus o ukončení téhle debaty. „A když už je řeč o spaní, taky bys měla utíkat do postele. Ráno vstáváš do školy a sama víš, jaký s tím máš problémy.“ Zvedla jsem ji svého klína a postavila na zem. Emily protestně zakňourala. „Nediskutuj. Šup!“ popoháněla jsem ji netrpělivě. Aspoň jednou jsem se chtěla zachovat zodpovědně.  

„Edward ale nespí,“ pokračovala dál ta rozumbrada, „šel pryč.“

„Pryč?“ zopakovala jsem a překvapeně dosedla zpátky na pohovku. „Tys ho viděla, jak odchází z domu?“ ověřovala jsem si, zda jsem ji správně pochopila. Odpověď jsem ale znala ještě předtím, než Emily přikývla. Sama jsem byla několikrát svědkem, jak se Edward vrací nad ránem, ale nikdy jsem se nedozvěděla, kde by a co tam dělal, proto jsem tentokrát svou veškerou naději vkládala do ní. „A kam podle tebe šel pryč?“ Stálo mě opravdu velkou námahu udržet svůj hlas vyrovnaný, lhostejný.

„Asi ven,“ pokrčila nezaujatě rameny, jako by jí bylo úplně šumák, že její milovaný Edward jde támhle uprostřed noci kamsi do háje. Ale možná jsem to ale byla jen já, kdo to moc prožíval. Emily ale brzo dala mým úvahám nový rozměr. „A Zion taky.“

Nepříjemně mi luplo za krkem, jak rychle jsem se na Emily otočila.

„Takže odešli spolu…“ zamumlala jsem si spíš pro sebe pro ujasnění, zatímco jsem si masírovala zadní stranu krku. Dost jsem pochybovala o spontánní noční procházce, kterou mi nabídlo moje podvědomí. Aniž bych si to uvědomovala, zatnula jsem ruce v pěst.

„Jo, ale ještě před tím…“ Emily se odmlčela, jako kdyby si najednou už nebyla jistá, zda to vlastně chce říct nahlas.

Div jsem nezasténala nahlas.  

„Mně to můžeš říct, cvrčku,“ přesvědčovala jsem ji a stále váhavou Emily si posadila zpátky na klín. Zabralo to.

„Hádali se.“

Všechno utichlo a celý svět se zastavil. Pak se rozpadl na milion kousků.

„Hádali se?“ zopakovala jsem nevěřícně. Něco těžkého se mi usadilo na hrudníku, náhle jsem se nemohla nadechnout. Bezvýsledně jsem se snažila zachovat klid. „A nevíš náhodou kvůli čemu?“

Mohla mít ta jejich hádka nějakou souvislost s tím, co se dnes odehrálo mezi mnou a Edwardem? To bylo směšný. Jak by se to ona dozvěděla? Edward by jí to přece dobrovolně prozradil. Nebo snad ano? Přestávala jsem věřit, že je to jen nějaká podělaná souhra náhod, tak jsem se toho ovšem držela do poslední chvíle. Nic jiného mi ostatně nezbývalo.

Netrpělivě jsem si poposedla. Emily na můj vkus odpovídala velmi pomalu. Patrně si neuvědomovala závažnost téhle situace, to jen já jsem byla zralá na infarkt.

„Edward už asi Zion nemiluje.“   

Slyšela jsem se divoce zalapat po dechu. Polil mě studený pot.

„Tohle říkal?“ Hlas jsem měla slabý, třásl se.

„Ne, to říkala Zion.“ V krku se mu utvořil obří knedlík. Udělalo se mi špatně.

„A povídala Zion ještě něco… zajímavýho?“ Byla jsem jako výzvědná jednotka, ale nemohla jsem si za žádnou cenu pomoci, prostě jsem to musela vědět. Samou nervozitou jsem si div nezlámala všechny prsty na rukou.

„Nevím,“ zamumlala, „Edward otevřel dveře a odvedl mě zpátky do postele.“ Emily uhnula očima, jako by se styděla. „Říkal mi, že musí jít na chvilku pryč, a sliboval, že až se probudím, bude už doma, tak jsem zkoušela znovu usnout, ale nešlo to. A pak mi začalo být smutno, tak jsem šla za tebou.“ Chápavě jsem přikývla. „Myslíš, že je to pravda?“ obrátila najednou. „Že už Edward Zion nemá rád?“

Bylo pro mě až záhadou, jak často jsme já a Emily byly schopné uvažovat o stejných věcech. Napadaly nás stejné otázky, ale jen já propadala frustraci z toho, že na ně nedokážu nalézt odpověď.

„Já nevím,“ zašeptala jsem ponuře. „Já nevím vůbec nic.“ Unaveně jsem si se zavřenýma očima masírovala spánky. Chtěla jsem usnout a probudit se tak za milion let. Bylo toho na mě moc. Těch informací bylo najednou tolik, že ani můj mozek nevěděl, kterou zpracovat dřív. Rozbolela mě hlava.  

„Třeba se teď už nevezmou,“ přemítala Emily. „Pak by si mohl vzít tebe. Nebo mě,“ zvolala a radostně nadskočila. Podle jejího zasněného výrazu bylo zřejmé, jak ji vidina sebe samé ve svatebních šatech po boku Edwarda nadchla. „To bychom pak všichni tři zůstali už napořád spolu.“ Emily zářily oči jako dvě žárovky.

Rychle jsem se podívala jinam. 

Nahrbila jsem se, jak se mi žaludek stáhl strachem. Strachem, jehož pravá příčina pro mě byla jen další nevysvětlitelnou záhadou na mém pomyslném seznamu.

„To asi nepůjde.“ Netěšilo mě, že jí musím zkazit radost. Proč jsem jen měla tendenci vždycky všechno pokazit?

„Proč? Tobě se tady nelíbí? Nechceš zůstat s Edwardem?“ Na mně přece vůbec nezáleželo. Emily položila špatnou otázku. Ta správná zněla, jak dlouho je Edward ještě ochoten nás tu nechat. Jak dlouho je ochoten tu nechat mě.

„Edward má Zion,“ řekla jsem prázdně a zrakem spočinula na jistém rámečku. „A že se jednou nepohodli, ještě neznamená, že žádná svatba nebude.“ Zbytek věty jsem už pouze zašeptala. „Hele, prcku, je ti doufám jasný, že všechno, co jsme si tu teďka řekly, musí zůstat jen mezi námi?!“ Výhružně jsem zvedla ukazováček do vzduchu a přísně se zatvářila. Emily byla často dost upovídaná a já bych nerada, aby se tohle doneslo k těm nesprávným uším.

„Ani Edwardovi?“ zkoušela to na mě s mrzutě vyšpuleným spodním rtem.

„Tomu hlavně,“ přikázala jsem jí úzkostlivě, „ani Zion,“ dodala jsem, když jsem viděla, jak se nadechuje.

„Ale lhát se nemá.“

„My ale nikomu lhát nebudeme,“ hájila jsem nás obě dohromady, „jenom to nikomu neřekneme. Bude to naše tajemství, platí?“ Nastavila jsem ruku, abychom si mohly plácnout. „Hodná holka,“ pochválila jsem Emily, když její drobná dlaň s tichým plesknutím dopadla na tu mou.

Dalších několik minut jsme nepromluvily. Emily si něco tiše prozpěvovala a já se snažila si utřídit ten chaos v hlavě.

„Bello?“

„Hmm?“ zabručela jsem nepřítomně.

„Můžu dneska spát s tebou?“ Potěšeně jsem souhlasila. Ani já jsem dnes netoužila strávit noc sama. „A můžu vzít s sebou i Edwarda?“

„Cože?“ zajíkla jsem se.

„Ale nee,“ zahihňala se Emily, „tohohle Edwarda přece,“ objasnila a demonstrativně zvedla do vzduchu toho jejího oranžového společníka. Ulevilo se mi.

„Dobře,“ protáhla jsem, „ale jen pod podmínkou, že se tady ten tvůj Edward nebude moc roztahovat. Co ty na to, příšero?“ zamračila jsem se přísně na dotyčného v bezpečí Emilyiny náruče. Od něj jsem se sice požadované reakce nedočkala, ale zato Emily mi ze samé vděčnosti vlepila pusu na tvář, přitom mě snaživě ubezpečovala, že tenhle Edward moc místa nezabere.

Silně jsem ji objala. Tolik jsem ji zbožňovala.

„Bello?“

„Copak, prcku?“ zamumlala jsem jí do vlasů připravená vyhovět další z jejích roztomilých žádostí.

„Smrdíš jako cigarety.“

***

Na druhý den ráno jsem setkání s Edwardem znovu propásla, možná tomu trochu dopomohlo, že jsem přes hodinu strávila v přátelském objetí se záchodovou mísou. Včerejší cigareta si vyžádala svou daň. Zřejmě si můj odvyklý organismus jaksi nedokázal poradit s tím nemalým množstvím škodlivin, které jsem mu v noci neohlášeně naservírovala. Trochu mi to připomnělo den, kdy Victor v sáčku přitáhl neidentifikovatelné svinstvo a se slibem, že zažiju nezapomenutelnou noc, nám to ubalil. Nikdy jsem pořádně nezjistila, co to vlastně bylo a kde to Victor splašil, každopádně to nebyl hezký pohled, stejně jako nyní.

Teprve až když jsem se dala částečně do chodu, vydala jsem se znovu na místo činu, abych vrátila, co mi nepatřilo.

Šla jsem tam v domnění, že tam bude prázdno, ale všechno bylo jinak, špatně. Jakmile jsem spatřila osobu v křesle, krev mi nadobro zatuhla v žilách. Napadlo mě, že bych se možná měla obrátit a bleskově zmizet, ale takovou radost jsem jí udělat nechtěla. Nebyla jsem přece žádný zbabělec.

„Podívejme, Šípková Růženka se nám konečně probudila z hlubokého spánku,“ oznámila neadresně Zion s dost jízlivým tónem na to, abych začala litovat každou výčitku, kterou jsem si kvůli ní dělala. Ona si žádnou nezasloužila.

Vzdorovitě jsem si založila ruce na prsou a vystrčila bradu. Ramenem jsem se opřela o zárubně a nohy zkřížila v kotníkách. Neuniklo mi, že nepořádek, který jsem tu v noci nadělala, byl uklizený.

„Taky tě ráda vidím,“ vrátila jsem jí s ironií. Krabičku cigaret jsem nenápadně znovu zastrčila do kapsy s tím, že se sem vrátím později, až tu ona přestane kazit vzduch.

„Potřebuješ něco, Bello?“ Mé jméno vyslovila se zřetelným odporem. „Ne, neodpovídej. Přišla jsi za Edwardem,“ dopověděla za mě Zion hořce, „samozřejmě.“ Odmítavě si odfrkla. „Nejsem slepá, abych si nevšimla, jací se z vás dvou v poslední době stali přátelé. Dokonce bych si troufla poznamenat, že velmi dobří. A oprav mě, jestli se pletu.“ Nevěděla jsem jistě, zda jsem v tom jejím pichlavém tónu správně slyšela náznaky obvinění spletené žárlivostí. Nečekaně mnou prostoupil zvrácený pocit jakési radosti a uspokojení.

Nedokázala jsem se neusmát. Nedokázala jsem to popřít.

„Asi bychom si měly ujasnit pár věcí,“ navrhla úsečně.

Chystala jsem se odseknout něco dost vulgárního, když vtom mou pozornost upoutal předmět v pravé ruce. Po bližším prozkoumání jsem si uvědomila, že je to obrázek z Edwardova stolu, na který jsem dnes v noci narazila i já.

„Ach, ano,“ usmála se temně, když si všimla, kam směřuje můj pohled. „Pěkná fotka,“ pokývala hlavou a dobrou chvíli na ni jen zamyšleně hleděla. Pak se však Zion náhle naklonila dopředu. Levou rukou se opřela o dřevěnou desku a tu druhou, v níž stále svírala onu fotografii, natáhla před sebe přes samotný okraj stolu. Zmateně jsem přihlížela jejímu počínání. Skoro to budilo dojem, jako kdyby mi snad nabízela, ať si ji od ní vezmu. Že jsem se ve svém úsudku hluboce zmýlila, mi vzápětí potvrdil její ledově tvrdý pohled, který se do mě zabodl jako dobře mířený šíp napuštěný ochromujícím jedem. „Jaká škoda, že omylem spadla a rozbila se,“ pronesla s předstíranou lítostí těsně předtím, než nechala rámeček vyklouznout ze svých prstů.

Stalo se to přespříliš rychle, než abych stačila nějak zasáhnout a zabránit blížící se katastrofě. Mohla jsem jen zoufale sledovat, jak se fotografie nezadržitelně řítí k zemi. Instinktivně jsem se pak přikrčila, když celý pokoj naplnil zvuk tříštícího se skla. To se okamžitě rozletělo na všechny světové strany. A pár osamocených kousků se po podlaze doklouzalo až k mým nohám.

Znepokojeně jsem zamrkala. Nebylo pochyb, k čemu sloužilo tohle divadlo. Snažila se mi dost nápadně naznačit, že už všechno ví.

Když jsem znovu vzhlédla, Zion už stála opřená o přední stranu stolu, ruce upjatě založené, výraz neproniknutelný.

„Bello, Bello, Bello,“ zamlaskala s protivně předstíranou lítostí, „velmi jsi mě zklamala, opravdu. Byla jsem přesvědčená, že spolu budeme vycházet, ale ty ses mi přesto rozhodla vrazit kudlu do zad. To od tebe nebylo pěkné.“

„Nevím, o čem to…    

„Neobtěžuj se to popírat,“ utnula mě se stoickým hlasem. „Nemá to smysl.“ Zion opustila své stanoviště. Střepy jí pod podpatky nepříjemně zaskřípaly. Ten zvuk se mi zasídlil hluboko v nitru, aby se připomněl při každém pohledu jejích ledově karamelových očí. „Vím to o tobě a Edwardovi, sám on mi to řekl.“ Nemohla jsem uvěřit, že mě Edward takhle zradil. „Vybrala sis špatný čas, špatné místo a především špatného muže. Ale rozumím ti. Edward je velmi pohledný muž, jenže jsi zapomněla na jednu podstatnou informaci… On patří mně. A já bytostně nesnáším, když někdo šahá na to, co je moje.“

„Já si ale nevšimla, že by Edward měl na čele vypálený tvoje jméno,“ podotkla jsem posměšně. „Není tvůj majetek.“

Kamenný výraz její tváře nakrátko prolomil záchvěv prudkého hněvu. „Je to můj snoubenec,“ oznámila mi důrazně.

„To nic neznamená.“ Podrážděnost ve mně závratným tempem nabírala na intenzitě, zaslepovala mé racionální uvažování.

„Znamená to víc, než si myslíš.“

„Ale asi ne pro Edwarda, protože se mi nezdálo, že by mu tenhle fakt nějak zvlášť bránil strčit mi jazyk do pusy,“ vyletělo ze mě bezděčně.

Zion se napjala.

„O laciné věci byl vždy velký zájem.“ Hlas ji prozradil. Správně jsem v něm zaslechla podrážděný podtón, jen neklamná známka toho, že se její zoufalý pokus o lhostejnost tak úplně nepodařil. „Tak kolik chceš?“ zeptala se suše Zion a posadila se zpátky za stůl. Nechápala jsem. „Deset tisíc? Sto tisíc? Milion?“ Z vrchní zásuvky vytáhla jakýsi bloček a s propiskou v ruce na mě upřela mimořádně zkoumavý pohled, jako by se mi snažila prohlédnout až na samé dno duše. „Jak na tebe tak koukám, dva budou jistější.“ Pak něco začala psát. „Na to, abys mi nadobro zmizela ze života, by to mělo stačit.“ Ani se neobtěžovala ztlumit hlas.

Stála jsem tam jako přimražená, neschopna slova. Sice jsem ji slyšela moc dobře, jen jsem si nebyla tak úplně jistá, zda jsem si to dobře vyložila. Opravdu se mě právě ptala na peníze? Ale než se mi povedlo přijít na jediné vysvětlení, už byla opětovně na půl cesty ke mně.

Násilím mi do ruky vtiskla nějaký proužek papíru. Nedůvěřivě jsem ho přelétla očima. Zvýšil se mi tep, když jsem uviděla vypsanou sumu. Musela jsem dvakrát přepočítat počet nul, abych se přesvědčila, že mě nešálí zrak. Celé dva miliony dolarů.

Sevřela jsem ho pevněji.

„Chci, aby sis vzala ty peníze, ještě dneska se sbalila a vypadla někam hodně daleko,“ nastínila mi svou hrubou představu. „S Edwardem si nemusíš dělat starosti, všechno mu vysvětlím. Pochopí to.“  

„Tohle je nějakej posranej vtip, nebo co?“ vyrazila jsem ze sebe napůl zaskočeně a napůl dotčeně.

„Nikdy nežertuju, pokud jde o peníze,“ řekla odměřeně. „A být na tvém místě, nerozmýšlela bych se dlouho. Je to jedinečná nabídka, která se už nikdy nebude opakovat. Sama musíš přece uznat, že dva miliony ti na ulici jen tak někdo nedá.“ Ta ženská měla zatracenou pravdu. A věděla to. „Tak co? Dohodneme se?“ 

Žádala po mně jednoznačnou odpověď. A tu taky dostala.

„Nemám zájem.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a šek znechuceně upustila na zem, jako by byl otrávený. Možná jsem byla nenapravitelně zkažená, ale zase ne tolik, abych se upsala ďáblu.

Bez dalšího otálení jsem se obrátila na podpatku a mizela pryč od toho pokušení zakroutit ji krkem.  

Naivně jsem si myslela, že když za sebou neslyším žádné otravné klapání, tak to znamená, že jsem se jí nadobro zbavila, ale málem jsem prodělala srdeční zástavu, když jsem vešla do kuchyně a ona už tam byla.

Zion stála jen několik metrů ode mě, odděloval nás jen kuchyňský ostrůvek.

„Zatraceně, jak jsi to…“ Nešlo mi na rozum, jak se sem dokázala tak rychle a nepozorovaně přemístit.

Zion si mého zmateného blekotání nevšímala.

„Překvapila jsi mě. Jsi hloupější, než jsem si původně myslela. A to ani nejsi blondýna.“ Pohrdavě se zašklebila. „Vzdát se dvou milionů dolarů, to už chce řádnou dávku hrdosti,“ poznamenala s čirým výsměchem a teatrálně uchopila šek mezi oba ukazováčky. „Ale tvoje smůla, já se ti jen snažila pomoct.“ Lhostejně pokrčila rameny a jediný škubnutím roztrhla cenný papír na dvě půlky.

Trpce jsem si odfrkla. „Já o tvoje peníze nestojím. Ale pokud jich máš tolik, že nevíš, co s nimi, napadá mě jedno perfektní místo, kam by sis je mohla strčit,“ prskla jsem. 

„Hloupost,“ ušklíbla se. „Každý chce peníze, každý chce být bohatý.“ Zion se postavila ke koši a provokativně začala už tak roztržený šek trhat na ještě menší kousky. „Lidé odjakživa trpí utkvělou představou, že právě peníze jim zajistí šťastný a bezstarostný život, a už jen pro ten pocit jsou neochotni podniknout cokoliv. Ať už zradit toho nejbližšího přítele, nebo ho dokonce zabít… A ty nejsi o nic lepší. Jsem téměř přesvědčená, že za jiných okolností bys po nich hrábla a zmizela s nimi, aniž by ses vůbec otočila.“  

„Kam tím vším míříš, krucinál?“ utrhla jsem se na ni netrpělivě.

„Já ti ale dala podmínku,“ pokračovala nevšímavě, jako bych ji nikdy nepřerušila. „Musela bys neprodleně opustit tenhle dům.“ Desítky malých čtverečků se snášely dolů a nadobro mizely uvnitř odpadkového koše. S posledním kouskem se Zionin úhel pohledu pozvolna přesunul na mou osobu. „A to ty nechceš, Bello.“  

Zbaběle jsem zrak sklopila na povolenou tkaničku u bot. Bylo pro mě snazší její poznatky přijímat, aniž bych musela čelit jejímu povýšenému oparu, co se kolem ní nepřetržitě vznášel.

„Stačilo mi pouhých pět minut, abych tě odhadla. Máš svou hlavu, rozhodně nevypadáš na někoho, kdo by si nechal něco přikazovat. Jsem si jistá, že kdybys už dávno toužila zmizet z tohohle domů, prostě bys to udělala. Ale ty jsi stále tady, což znamená, že k tomu máš určitý důvod. Něco tě tu nutí zůstat. Něco ti brání odejít.“ Odmlčela se. „Něco. Nebo někdo.“

Bez dechu jsem k ní zvedla oči.

Zionin křídově bílý obličej se stáhl do potěšeného úšklebku, jako když se kořist lapí do nastražené pasti.

„Ano, správně,“ přitakala tvrdě, jako by odpovídala na něco, co mi vyčetla z očí, jako by zrovna ony došly pochopení dřív než můj zabržděný mozek. „Je to on. Edward.“ Srdce se mi zbláznilo a já se strachovala, že už se mi nikdy nepovede ho zkrotit, jenže Zion pak promluvila ještě jednou: „Miluješ ho.“

Prokoukla jsem ji téměř okamžitě. Celé to byla zkouška. Jejím plánem bylo zjistit, jak na to zareaguju. Pouze prahla po tom vyčíst z mého chování něco, co by pak při vhodné příležitosti mohla použít proti mně. A ten nepřirozeně soustředěný pohled do mých znepokojených očí to jenom potvrdil. Přesto mi nějakou chvíli trvalo, než jsem si poradila se zauzlovaným jazykem.

„Seš směšná,“ ucedila jsem vyhýbavě. Netušila, že takovýhle druh lásky mi nic neříkal. Nemohla jsem milovat. Tahle moje část umřela už hodně dávno, zbyla po ní jen prázdná a nekonečně hluboká díra. A nejenže jsem nemohla milovat já, ale nikdo taky nemohl milovat mě.

„Dokaž to,“ vyzvala mě. „Dokaž, že se mýlím. Odejdi a nikdy už se nevracej.“

„Trhni si.“ Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem se od ní nechala pokaždé tak lehce rozhodit. Měla jsem toho už plné zuby.

Ale Zion se nedala tak jednoduše odbýt. Její bledé prsty se mi ovinuly kolem pravého zápěstí jako železné okovy. Z chladu její pokožky mi naskočila husí kůže po celém těle.

„Sebe možná dokážeš obelhat, holčičko,“ sdělila nepříčetně, „ale mě ne. Všimla jsem si, jak se na něj díváš, jak tvoje tělo reaguje, když je nablízku.“ Semkla jsem rty a prsty zaťala do pěstí. Chtěla jsem, aby mlčela, aby přestala říkat tyhle blbosti. Nic z toho nebyla pravda. Edwarda jsem nemilovala, netoužila jsem po něm a už vůbec na něj moje tělo nijak nereagovalo. Samé lži. Nahlas jsem však z nějakého důvodu odporovat nedokázala. „Ale jestli snad doufáš, že ti tvoje přítomnost v tomhle době nějak závratně pomůže ho ulovit, tak se šeredně pleteš.“

Její stisk byl na hranici únosnosti.

„Okamžitě mě pusť,“ zavrčela jsem, mezitímco jsem zběsile vykonávala jeden neúspěšný pokus o vysvobození za druhým, „a dej mi pokoj.“

Zion si mě provokativně přitáhla k sobě. Naše obličeje dělilo jen pár centimetrů, její dech mě zamrazil na tváři.

„Na tohle jsi ztratila nárok ve chvíli, kdy jsi políbila mého snoubence,“ poznamenala šeptem, z kterého čišela jasná zlost. „Vážně jsi tak naivní, aby ses domnívala, že by si Edward vybral takovou chudinku, jako jsi ty? Že by upřednostnil tebe, takovou malou hnídu, přede mnou? On si je moc dobře vědom toho, že jeho místo je tady, po mém boku. Miluje mě, rozumíš? Mě, ne tebe!“ Cloumala se mnou, div mi nezlomila paži.

Pohár mé trpělivosti přetekl. Už jsem nemohla snést, jak se na mě neustále povyšovala nebo mě jen urážela. Bylo načase, abych jí předvedla, že nejsem jen obyčejný kus hadru. Bylo načase, aby se naše role vyměnily.

Vzdorovitě jsem k ní zvedla zrak, naše pohledy se setkaly v nemilosrdném boji.

„Vážně? Tak proč ten šek? Proč ta náhle zarputilá touha mě odsud vyštípat?“ osočila jsem se proti jejímu tvrzení. Poznala jsem, že jsem se strefila do toho správného místa. Zdála se zaskočená, nejistá, dokonce mě pustila. Vítězně jsem se ušklíbla. O kousek jsem ustoupila a směle ve svém útoku pokračovala dál: „Kdyby tě Edward tak moc miloval, jak mi to tu tvrdíš, nikdy bys mi nenabídla ty peníze, celý tenhle rozhovor by se za žádných okolností neuskutečnil. Protože kdyby tě Edward opravdu miloval, nikdy by mě nepolíbil. Nedovolil by to. Ale víš co?“ Bezohledně jsem se ušklíbla. „Udělal to.“  

„Tak dost!“ vyštěkla Zion a dlaní silně praštila do mramorového pultu. Strnula jsem a vyjeveně zírala na praskliny, které se kolem místa, kam dopadla její ruka, utvořily. „Zahráváš si s ohněm, holčičko.“ Zuřila. Zlatá barva z jejích duhovek se vytratila, teď mě do sebe vtahovaly dvě hlubinné propasti.

„Pověz mi, holčičko, jak moc ponižující by pro tebe bylo, kdyby ti chlapa odvedla…“ zamyslela jsem se, „jakže jsi mě to nazvala? Malá hnída?“ Zion ohrnula horní ret. „Jak moc ponižující by bylo, kdyby tě Edward opustil kvůli mně?“ Každé slovo jsem pečlivě zvažovala. Jejich stěžejním úkolem bylo oslabit a zranit protivníka. Zavrtat se mu hluboko pod kůži a útočit na něj zevnitř, kde se neměl jak bránit. A to se mi podařilo.

Zion vydala tlumený zvuk, který byl spíš zvířecí než lidský.

„Tak teď mě hezky poslouchej, ty laciná couro,“ přecedila nenávistně skrz zaťaté zuby. Surově mě uchopila za bradu a přinutila zaklonit hlavu. Sykla jsem bolestí. „Tohle není žádnej podělanej příběh o šlapce, která se zakouká do bohatýho chlápka. Ne, ne. Tohle skončí hodně špatně, jestli se co nejdřív kolem něj nepřestaneš motat.“ Její do špičky vypilovaný nehet se mi zarýval do spodního rtu, stačilo, aby ještě o trochu zesílila stisk, a ochutnala bych vlastní krev. Chovala se jako blázen, jako by ji zničehonic prostě přeskočilo. „Nás dva s Edwardem pojí něco mnohem silnějšího, než je obyčejná láska. Něco, co ty bys jako prostý člověk nedokázala pochopit. Něco, co bys za žádnou cenu nechtěla pocítit na vlastní kůži.“ Upírala na mě pronikavě černý pohled s odrazem fanatické posedlosti, břitký hlas jí vzápětí přešel v drsný šepot. „Neušla jsem tak dlouho cestu, aby mi to pak nějaká nicka z ulice zkazila, takže ti radím, aby ses od něho držela zpátky, jestli nechceš přijít k úrazu. Prostě se smiř s tím, že za měsíc a půl z nás budou manželé, a pomalu si začni balit věci, protože až se to stane, nezůstaneš tu ani minutu. O to se osobně postarám!“ Dala si zatraceně záležet, aby se v každém jejím proneseném slově projevil hrot její zášti vůči mé osobě.  

Věděla jsem, že to jsou jen její další plané výhružky, další z mnoha způsobů, jak se mě pokusit zastrašit. Nic z toho jsem nebrala vážně. Možná za to z velké části mohla nenávist, která ve mně kypěla, zatemňovala mi mozek. Pohlcovala všechny ostatní emoce, vůbec mi nedocházelo, že bych se snad i měla bát.  

Chtěla jsem jí dokázat, že mě tak lehce nemůže přimět sklopit uši. Musela jsem jí ukázat, že ve mně má rovnocenného soupeře. A neodradil mě od toho ani fakt, že mi nadále hystericky svírala bradu.

„Měsíc a půl je dlouhá doba,“ zasyčela jsem odhodlaně, „za ten čas se toho můžeš ještě spoustu změnit.“

Zioninu tvář zahalil temný stín. „Souhlasím.“ Skrytá hrozba v onom jediném slově se nedala přeslechnout.

Zion se zřetelně třásla po celém těle, jako by se v jejím nitru odehrával jakýsi souboj. Jako by se prala s myšlenkami a představami ve své hlavě a úpěnlivě zvažovala, jaký následek by po jejich uposlechnutí následoval. Nakonec jen rezignovaně vydechla a s pěkně necitelným trhnutím doleva mě konečně pustila.

Zapotácela jsem se. Jednou rukou jsem se opírala o jídelní stůl a tou druhou si masírovala bolavou čelist.

Další minutu nebo dvě jsme se na sebe jen nepřátelsky mračily.  

„Mám pro tebe návrh,“ navrhla diplomaticky a pečlivě si urovnávala uvolněný účes.  „Aby sis nemyslela, že ve mně není kousek citu, tak ti dám ještě jednu šanci, poslední. Na celý incident mezi tebou a Edwardem prostě zapomeneme, budeme předstírat, že se nic nestalo, ale jestli opět zjistím, že ses ho jenom dotkla, tak -“

„Tak co?“ vypálila jsem nazpět vzpurně. „Co se stane? Vyškrábeš mi oči svýma nehtama?“ I po předchozím konfliktu jsem v sobě vytrvale nacházela sílu tu ženskou popichovat. A i přes bolestivě namoženou bradu jsem si nedokázala připustit, že to možná není tak úplně nejlepší nápad.  

Zion přimhouřila oči jako důkaz znovu vzdouvajícího se vzteku. „Přinutím tě litovat,“ odvětila hlasem tichým jako noční vánek, ale tvrdým jako ocel.

Obočí se mi pobaveně vyklenulo vzhůru. „Čeho?“ uchechtala jsem se. „Že jsem se narodila?“ hádala jsem, neboť mě nenapadalo nic konkrétního, čeho bych já mohla ještě litovat. Osm let jsem žila na ulici, v mém životě se už nenacházelo nic, co bych si aspoň jednou nepřála smazat ze vzpomínek. „Nebo snad že jsem tě potkala?“

Zion si přiložila dlaň na hrudník a zaklonila hlavu dozadu, pak celou kuchyň zaplnila líbezná melodie jejího smíchu. „Mě?“ pochechtávala se, jako bych vyslovila nějaký vtip. „Ne, zlatíčko,“ uculila se přeslazeně. „To by nebyl moc velký trest.“ Záměrně se odmlčela, snad aby celou chvíli zdramatizovala. „Ještě jednou se pokusíš o něco podobného a já tě přinutím proklínat den, kdy se tvoje cesta zkřížila s tou Edwardovou.“ Zion se hrozivě zablesklo v hlubokých očích. „Naučím tě ho nenávidět.“

Zvažovala jsem, zda se mám začít smát hned teď nebo až později.

„Už se celá třesu,“ předstírala jsem zděšení, ale vír minulosti mě do sebe vtáhl dřív, než jsem jej zcela stačila odehnat. Neochotně jsem vzpomínala den, kdy jsem si v parku náhodně vytipovala chlápka s vykukující peněženkou, jak jsem si o jeho čelist zlomila ruku a díky jeho umíněnosti skončila v jeho přepychovém baráku. Chvílím, ve kterých jsem ho nejvíc nenáviděla, jsem se teď s odstupem času potutelně usmívala. To celé zapříčinilo, že Edward Cullen se proti mé vůli stal jistou součástí mého života.

„Uvidíme, která z nás se bude smát naposledy,“ pohrozila Zion, které neunikl můj nepřítomný úsměv, jen si ho špatně vyložila.

„Vyhrožuješ mi?“

Zion nonšalantně pokrčila rameny a zahleděla se na svou perfektní manikúru. „Říkej si tomu, jak chceš. Ale já bych to spíš nazvala přátelským varováním. A na tvém místě bych ho nebrala na lehkou váhu.“

„Já se tě nebojím,“ potřásla jsem hlavou neohroženě, dokonale klidná.  

„Ale měla bys.“ Zion se líně přesunula ke stojanu s kuchyňskými noži, odkud se soustředěně našpulenými rty vytáhla největší z nich. Široce se usmála, když ukazováčkem toužebně přejela po jeho čepeli. Laskala ho. „Ty totiž nemáš ani tušení, čeho všeho jsem já schopná.“

Pocítila jsem mírný záchvěv nervozity, když se její kroky rozhýbaly mým směrem. Ani ona ani její ďábelsky zastřený pohled, ale ten ostrý předmět donutil mé srdce výstražně zakolísat. Vzduch se zaplnil napětím.

Kráčela pomalu, rozvážně, jako by mi poskytovala jedinečnou příležitost si to ještě rozmyslet, vzdát se, utéct.

Nevyužila jsem ji.

Nehybně opřená o stůl jsem ostražitě hypnotizovala onen ostrý předmět, kterým Zion bez ustání nepřítomně otáčela. Jen okrajově jsem postřehla, že se její rty pohybují. Mluvila na mě. Neslyšela jsem ji, nemohla jsem. Divoké hučení krve v mých uších přehlušilo veškeré okolní zvuky. A čím blíž byla, tím víc se stupňovala intenzita bubnování mého srdce.

Poznala jsem, kdy můj čas vypršel.

Pohled, který na mě Zion upírala, ze mě vymámil i tu poslední špetku vzduchu. Všechno utichlo, jako by někdo vypnul zvuk. Poprvé jsem pocítila strach.

Cukla jsem sebou, když nastolené ticho jako ničivá smršť proťal zlověstný tón jejího hlasu.

„Ze mě si nechceš udělat nepřítele, Bello.“ To bylo poslední, co pronesla krátce předtím, než zvedla ruku s nožem nad hlavu a nepostřehnutelnou rychlostí vykonala mrštný pohyb mým směrem.

Nepohnula jsem se, pouze jsem instinktivně zavřela oči. Současně mi myslí prolétla rychlá a naprosto směšná myšlenka, kde jsem jen doufala, že Zion stihne odklidit mé mrtvé tělo dřív, než se Emily vrátí ze školy. Ale se životem jsem se očividně loučila předčasně.

Místo očekávané bolesti v hrudi se ke mně donesl pouze jakýsi tupý úder. Nepovedlo se mi ho identifikovat. Opatrně jsem rozlepila víčka a zamžourala před sebe.

Všechno se zdálo jako předtím, jen Zionina ruka zela prázdnotou, po noži ani památky.

Mechanicky jsem následovala směr jejího soustředěného pohledu.

Těžce jsem do plic nasála vzduch.

Paralyzovaně jsem hleděla na zabodnutý nůž v desce jídelního stolu, přímo mezi mým prostředníčkem a prsteníčkem. Údivem se mi nad tou neuvěřitelnou podívanou pootevřely rty.

Žaludek se mi nepříjemně zhoupl, když jsem dospěla závěru, jaký kousek stačil, abych skončila s probodnutou rukou. Uvědomila jsem si, že jejím hlavním záměrem nikdy nebylo mi ublížit, ale pouze vyděsit.

Zatočila se mi hlava a jen tak tak se udržela ve vzpřímené poloze.

„Ber to jako první výstrahu,“ pronesla monotónně Zion, „a doporučuji ti, aby ses řádně rozmyslela, než se mi znovu pokusíš zkazit den. Příště už jinak rozehrajeme dost nebezpečnou hru, která by pro tebe nemusela skončit vůbec dobře. Já totiž nikdy neprohrávám. Vždy vyhraju,“ oznámila pevně. „Vždy.“ Ledovou dlaní mě dvakrát pleskla po tváři, jednak aby svým slovům přidala na jejich závažnosti a jednak aby mi předvedla, kdo je tady pánem. S kamennou maskou ode mě následně ustoupila a vydala se pryč. Mezi dveřmi se ještě zastavila a ohlédla se. „A ještě něco, Bello. Sleduju tě.“

Asi by bylo nejlepší sem nic nepsat, prostě předstírat, že žádná tříměsíčí pauza se nekonala, jenže vám právě za to dlužím obrovskou omluvu. Strašně mě mrzí, že jste musely čekat tak dlouho, ale opravdu nevím, kde se stala chyba, ale prostě to psaní nešlo. Snažila jsem se, na mou duši, ale bylo to, jako bych v sobě měla nějaký blok, který mi usilovně bránil převést myšlenky z mé hlavy do Wordu. A když už se mi to povedlo, nelíbilo se mi to a akorát se u toho vztekala. Ono je to i na téhle kapitole dost vidět, nestojí to za nic, ale fakt už jsem neměla sílu to přepisovat, to bych to asi nikdy nedopsala. A tak budu doufat, že aspoň pár z vás mi dá ještě šanci tuhle katastrofu napravit, což mě přivádí k další omluvě, tentokrát za absenci Edwarda. Ale ten už se mi sem jaksi nevešel, příště to napravím. A slibuju, že další tři měsíce na kapitolu čekat nebudete.

Zároveň vám taky z celého srdce děkuju za hlasy v anketě. Bylo veliké překvapení, když jsem LZ spatřila na třetím místě. Je to jen další důkaz, jak moc jste všechny neuvěřitelně úžasné a já vás za to bezvýhradně a nedovolatelně miluju. Nebýt vaší podpory, asi bych to už dávno vzdala.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 23. kapitola: