Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 3. kapitola

20.09.2012 (18:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5364×

3. kapitola

Utíkala jsem tak dlouho, dokud mi to moje tělo dovolovalo. Když se pak ozvala bolest v zasádrované ruce a i plíce začaly vysílat varové signály, musela jsem chtě nechtě zastavit. Zády jsem se opřela o jednu z těch cihlových zdí, která se stala terčem útoků sprejerů, a dávala si chvilku pauzu na oddech.

Nestála jsem tam nijak dlouho, ale i ta krátká doba stačila k tomu, aby se do mě dala zima. V Seattlu nikdy nebylo velké teplo a teď s přicházejícím podzimem to bylo ještě horší. Chystala jsem se zapnout mikinu, ale vzápětí jsem učinila znepokojující zjištění, že se zavázanou rukou to tak lehce nepůjde. Nespokojeně jsem našpulila pusu a zrakem spočinula na odpadkovém koši před sebou. O několik minut později už obvaz ležel na jeho dně. Věděla jsem, že se musím zbavit i té sádry a to co nejrychleji. Otázka ale byla – jak? Prozatím jsem to nechala být a doufala, že mě nějaký účinný způsob napadne cestou.  

Znovu jsem přinutila nohy ke spolupráci a rozeběhla se k domovu. Jelikož jsem na ulici žila už několik dlouhých let, dokázala jsem se v Seattlu dobře orientovat. Znala jsem každý kámen, každý strom, každou ulici, každou budovu a především zkratky, kterými se dalo za co nejkratší dobu dostat na požadované místo. A za použití jedné takové jsem brzy přibíhala ke staré fabrice.

Neobtěžovala jsem své kroky směřovat ke dveřím, které stejně nešly otevřít, a namířila si to rovnou k vysklenému oknu, jež bylo jedinou možností, jak se dostat do vnitřku budovy. Díky poraněné ruce mi trvalo déle než obvykle, než jsem se vyšplhala nahoru, ale i přes svůj handicap jsem to zvládla a už seskakovala dolů, do místnosti, kde jsme měly udělané provizorní místo na spaní, které se skládalo z jedné matrace a deky. Nebylo to nic moc, ale nám to stačilo.

„Bello!“

Nejprve jsem při zaznění svého jména nadskočila leknutím, ale když se na mě pak přitisklo drobné tělíčko a kolem pasu omotaly dvě ruce, úlevně jsem si vydechla. Emily byla tady… Všechny mé obavy, kterými jsem oplývala celý den, se náhle rozplynuly jako pára nad hrncem. Automaticky jsem ji objala a zesílila stisk, jako omluvu za to, že jsem se tak dlouho zdržela.

„Měla jsem strach, že už se nevrátíš,“ fňukla s nosem zabořeným do mé mikiny a aniž by se odtáhla, na mě konečně upřela své pomněnkové oči, momentálně poznamenané strachem z mého několikahodinového zpoždění. Zlobila jsem se sama na sebe.

„Já vím, já vím a je mi to opravdu moc líto,“ omlouvala jsem se provinilým hlasem, ale to zdaleka nevystihovalo, jak jsem se právě cítila. S povzdechem jsem si klekla na jedno koleno, aby naše obličeje byly ve stejné výšce. Smutně jsem se na ni pousmála a pohladila ji po bledé tvářičce, kterou zdobilo pár černých čmouh. „Slibuju, že už se to nikdy nestane. Už nikdy tě nenechám samotnou, přísahám,“ dala jsem jí své slovo a to jsem byla odhodlaná i dodržet.

Přitáhla jsem si Emily do náruče a vtiskla ji letmou pusu do hnědých vlásků. Přemýšlela jsem, zda se jí pochlubit dnešním zážitkem, ale nakonec jsem se rozhodla to hodit za hlavu. Nechtěla jsem ji zbytečně víc děsit, stačilo, že samotné mi při pouhé vzpomínce na toho pracháče vstávaly vlasy hrůzou. Oklepala jsem se, a abych na to přestala myslet, raději jsem všechnu pozornost nasměrovala k té malé cácorce před sebou, která byla jediným důvodem, proč jsem byla stále tady a se vším už dávno neskoncovala.    

„A kdes byla?“ vyzvídala a upřela na mě zaujatý pohled, který mě odzbrojil. Nervózně jsem se ošila a okamžitě se odvrátila. Nechtěla jsem, aby poznala, že se snažím nahnat trochu času, abych vymyslela nějakou pádnou výmluvu. Než jsem to ale stačila udělat, ptala se dál. „Máš něco k jídlu?“

Neušlo mi, s jakou nedočkavostí to vyslovila a kterou akorát potvrdila, když si dychtivě prohlédla mé ruce. Prázdné. Vybavila jsem si její nadšený úsměv, co se jí na rtech objevil vždy, když jsem něco přinesla, klidně mohlo jít i o kus okoralého chleba a ona byla pokaždé radostí bez sebe. Zamrzelo mě, že ji budu muset dneska zklamat. V tu chvíli jsem si přišla jako největší babral na světě.

Neochotně jsem zavrtěla hlavou. „Nemám, miláčku,“ přiznala jsem a s nešťastným povzdechem se vyhrabala zpátky do stoje. Jakmile jsem ale spatřila Emiliny smutné oči a svěšené koutky rtů, povzbudivě jsem se na ni rychle usmála. „Neboj se, já něco vymyslím. O hladu dneska určitě nebudeme,“ konejšila jsem ji, ale přesto jsem se mohla jen domnívat, zda jsou má slova pravdivá. Když mi pak Emily poslala veselé pousmání, věděla jsem, že pokus o uklidnění se zdařil. I tak mě to ale nijak zvlášť netěšilo.

Pokud by šlo jen o mě, bez jídla bych vydržela, ale tady kráčelo především o Emily. Bylo mou povinností se postarat, aby měla co jíst. Možná jsem si přece jen ty peníze měla vzít, napadlo mě při pohledu na Emilinu útlou postavu, jež právě zakrývala vrstva o víc jak dvě čísla většího oblečení. Teď už ale bylo pozdě na podobné uvažování. Ten chlap i se svýma prachama byl pryč a možná to tak bylo lepší. Nevěřila jsem, že by nám ty peníze přinesly štěstí, vždyť už jen pouhé střetnutí s ním mě přivedlo do nemocnice… Ano, určitě to bylo takhle lepší.

Když jsem prsty náhodou zavadila o zlatý řetízek, pověšený na krku, zaváhala jsem. Sundala jsem si ho a pozorně si ho prohlédla. Nevypadal nijak zvláštně, přesto pro mě hodně znamenal. Dala mi ho matka v ten den, co odešla. Tehdy jsem ještě netušila, že když mi ho se slzami v očích připínala, mělo to být gesto na rozloučení. Ale i přes tu zlobu, co jsem k ní za to, že mě nechala samotnou, chovala, jsem ho pořád měla u sebe a opatrovala ho. Neznala jsem jeho cenu, ale patrně byl čas ji zjistit. Bříškem palce jsem přejela po přívěšku ve tvaru srdíčka a pak už si ho jen zastrčila do pravé přední kapsy u kalhot. Věděla jsem o jedné nedaleké zastavárně. Teď už jen doufat, abych za něj dostala sumu, která by nás od hladu zachránila aspoň na dva dny.

Než jsem ale tak hodlala udělat, musela jsem prozkoumat svůj baťoh, o kterém jsem byla přesvědčená, že bude skrývat něco, co bych taky mohla vyměnit za peníze. Šáhla jsem si na rameno a celá zničehonic zkoprněla. Počáteční šok vystřídal vztek. 

„No… do prdele,“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě nahlas, když mi došlo, že jsem ho pravděpodobně zapomněla v tý podělaný nemocnici a nejhorší na tom bylo, že za to mohl ten idiot. Kdyby mě tak neotravoval, nemusela jsem před ním utéct a nechat tam tak svoje věci. Abych se tam vrátila nepřicházelo v úvahu, tudíž mi nezbývalo nic jinýho, než se se vším nadobro rozloučit. Už jsem si chtěla zajet prsty do vlasů, ale v tom mi zabránila ta hnusná věc na mé ruce. „Já už se na všechno…“

Dupla jsem si a s hněvem, který mi teď koloval v žilách místo krve, jsem se začala prát se sádrou. Musela jsem ji dostat dolů a to nejen proto, že by se mi s ní blbě okrádalo lidi, ale hlavně kvůli němu. Stačil jeden pohled a já opět viděla ty jeho divně zbarvené oči a úšklebek na rtech, nemohla jsem to dál snést. Jezdila jsem nehty po jejím povrchu a představovala si, že je to pracháčův obličej.  

„Bello, co to máš na ruce?“ zeptala se Emily a s vykulenýma očima namířila malý ukazováček na sádru, kterou jsem ještě donedávna úspěšně schovávala pod rukávem.

Na chvilku jsem se přestala zaobírat ničením bílé, tvrdé hmoty a starostlivě se zamračila. „To nic není,“ usmála jsem se na Emily roztržitě a naivě čekala, že tím její zvědavost uhasím.

To by ale nebyla ona, aby se nechala tak lehce odbýt. Proto když si nespokojeně založila ruce na prsou, přimhouřila oči a vystrčila bradu, poraženě jsem vydechla. Jestli ode mě něco okoukala dobře, byl to právě tenhle nekompromisní výraz.

„Chtěla jsem jednomu chlapovi ukrást peněženku, ale chytil mě,“ zamumlala jsem a zahanbeně sklopila zrak na zaprášenou podlahu jen proto, abych nemusela vidět to zklamání v jejích očích, které tam jistojistě muselo být. Emily mě obdivovala, vzhlížela ke mně jako ke svému vzoru – což se mi často nezamlouvalo – a já hloupá se nechala tak lehce chytnout. „Proto jsem se tak zdržela. Dala jsem mu pěstí a on mě odvezl do nemocnice.“    

„Praštilas ho?“ dolehlo k mým uším zděšené zalapání po dechu. Překvapeně jsem vzhlédla. Emily si tiskla obě dlaně k ústům a oči jí div nevypadly z důlků. Váhavě jsem přikývla a zatvářila se kvůli ní provinile. „Neměla bys mlátit lidi, Bello, mohli by tě zavřít,“ strachovala se a rychle ke mně přiběhla, aby kolem mě omotala ruce, jako by se bála, že bych jí mohla zmizet. Věděla, že bych ji nikdy samotnou nenechala, každý večer před spaní jsem jí to opakovala, jako pohádku na dobrou noc, ale i tak mi to dělalo dobře. Měla mě ráda, měla o mě starost, nic víc jsem ke štěstí nepotřebovala. No, možná ještě trochu peněz, ale první příčka na mém žebříčku hodnot stále patřila jen a jen Emily. Nepochybovala jsem, že by se to kdy mohlo změnit.

„Já vím, ale tenhle si to zasloužil,“ uchechtla jsem se škodolibě. Škoda jen, že místo jemu jsem ublížila sobě. Zaskřípala jsem zuby a zašilhala směrem k mé ruce, která teď byla o dost těžší. Zapřemýšlela jsem nad tím, zda bych mu přivodila nějaké nepěkné zranění, kdybych ho tím přetáhla. Možná by to mohl být on, kdo by se tentokrát válel ve štěrku a skučel bolestí. Ta představa se mi sice zamlouvala, ale i tak jsem chtěla tu věc z mé paže odstranit. A protože jsem už nechtěla riskovat, že by se dnešek mohl opakovat, slíbila jsem si, že v nejnutnějších případech budu chlapy kopat mezi nohy.

„Tak co, máš hlad?“ zeptala jsem se té malé hnědovlásky, která se mě stále držela jako klíště, abych ji a taky sebe přivedla na jiné myšlenky. U mě to ale nezafungovalo tolik jako u Emily, která mě přestala mačkat a s kýváním hlavou nahoru a dolů ode mě o krok ustoupila. „Tak to se půjdeme pořádně nadlábnout, co říkáš?“

Zahřálo mě u srdce, když jsem uviděla právě ten nadšený úsměv, který jsem u Emily tolik milovala. A když pak začala šťastně poskakovat kolem mě a přitom si vesele prozpěvovala nějakou vymyšlenou písničku, nevydržela jsem to a začala se nahlas smát.

Náš odchod do města jsme nemusely nijak prodlužovat. Oblečené jsme byly a můj baťoh byl neznámo kde, tudíž nějaké přípravy byly zbytečné. Vzala jsem Emily za ruku a dovedla ji k oknu, kterým jsem sem vlezla. Protože byla malá a okno vysoko, byla odkázaná na mou pomoc. Chytila jsem ji v podpaží a chystala se ji vyzvednout nahoru, když se venku před oknem mihla postava.  

Vyjekla jsem a s Emily stále visící ve vzduchu jsem začala zbrkle couvat dozadu. Zastavila mě až oprýskaná zeď, do které jsem tvrdě narazila zády. Vyjekla jsem podruhé. Abych před případným útočníkem ochránila malou, strčila jsem si ji za záda a zdravou rukou si ji tam přidržovala, ačkoliv jsem si nemyslela, že by mi utekla. Podle jejích prstů, zatínajících se mi hluboko do stehna, byla vyděšená stejně jako já. Zrychleně jsem oddechovala - skoro jako bych právě uběhla maraton – a vyjukaně hleděla ven oknem, kde jsem předtím zahlédla toho člověka.

Ani jedna z nás nedutala. Čekaly jsme. Čekaly jsme dlouho. Neměla jsem ponětí, kdo by to mohl být. Napadaly mě různé možnosti. Možná šlo o nějakého člověka, který hledal úkryt na noc, což zrovna nebylo pozitivní. Klidně mohl být ozbrojený nožem nebo něčím jiným a já bych pak těžko Emily tou zagipsovanou rukou ochránila. Taky to mohl být někdo od policie a to bylo snad ještě horší.

Už jsem si začínala myslet, že se mi to všechno jenom zdálo, když někdo vyskočil do okna, ze kterého následně pak skočil dovnitř a ladně dopadl na nohy jen nepatrný kousek od nás. Místností se opět rozlehl můj křik, jenž ale ustal tehdy, když jsem spatřila, kdo se to sem vetřel.

„Ty?“ žasla jsem a vzpamatovávala se z toho šoku. Byla jsem přesvědčená, že ty karamelové oči a měděný rozcuch v životě neuvidím. Tohle musel být sen, hodně špatný sen. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že vidím správně. Viděla. „Ty… Co tady… Jak ses sem…“ plácala jsem jedno před druhé a nemohla najít ta správná slova. Chvilku jsem pak mlčela, abych si urovnala zmatek v hlavě, co mi tam panoval a znovu promluvila, spíš jsem na něj vyjela. „Tys mě sledoval?!“

„Už to tak bude,“ odvětil prostě.  

Rozhořčeně jsem zafuněla a nevěřícně zakroutila hlavou.

Letmo jsem se ohlédla po Emily, abych zkontrolovala její stav. Pokud jsem si myslela, že bude vyvádět, bát se, chtít utíkat a já ji budu muset uklidňovat, tak mi k vyvrácení mé domněnky stačilo jedno krátké pohlédnutí. Moje malá kamarádka vůbec nevypadala vyděšeně. Dokonce v nestřeženém okamžiku vystoupila zpoza mě a pomalu kráčela k tomu špiclovi. Překotně jsem ji čapla za ramena a stáhla k sobě. Ani trochu ji to nevyvedlo z míry, skoro jako by si toho ani nevšimla. Nervózně si pohrávala se zipem u bundy a zbožným zrakem si ho zkoumavě prohlížela.

Nechápavě jsem se zamračila a následovala směr, kterým se ubírala její veškerá pozornost, potřebovala jsem zjistit, zda se opravdu dívá na něj a ne na něco zcela jiného. Bohužel jsem se jen utvrdila v tom, že je celá vedle sebe jen a jen z něho.

Měla jsem tendenci jí zamávat před obličejem, aby se vrátila zpátky na zem. Vůbec se mi tahle situace nelíbila. Častokrát jsem jí do hlavy vštěpovala, aby lidem nedůvěřovala, ať už ten člověk vypadal a choval se jakkoliv, ale eventuelně si nic z toho nezapamatovala. Nepochybovala jsem, že kdybych tu nebyla, šla by s ním kamkoliv. Zhrozila jsem se nad tou představou. Jako bych si až teď uvědomila, že Emily byla stále dítě a já ji toho musela ještě hodně naučit. Musela přece vědět, na co si v životě dávat pozor a jak se chovat, kdyby se něco přihodilo… kdyby se něco přihodilo mně.

„Bello, ty toho pána znáš?“ pípla Emily tenoučkým hláskem a já zpozorněla. Konečně odtrhla svá modrá kukadla od pracháče a zaklonila hlavu, aby je mohla zabodnout do mě. Mlčky jsem jí oplácela pohled, než jsem vzhlédla a neochotně přikývla. Fakt, že to o jeho čelist jsem si zlomila ruku, jsem si prozatím nechala pro sebe.

„Takže Bella,“ radoval se pracháč nad zjištěním mého jména a vítězný tón jeho hlasu to jen potvrzoval. Když se na mě pak zvesela usmál, zahleděla jsem se na bílý strop, jinak hrozilo, že bych po něm skočila a začala mu rvát jeho jistě pečlivě opečovávané vlasy. Nejen že mě štvalo, že už zná mé jméno, ale zároveň mě to děsilo. Mohl ho využít prakticky k čemukoliv.

„Proč jsi tady?“ Snaha o to, aby můj hlas nezněl tak popuzeně, nevyšla. Nešlo tomu poručit. Kdykoliv ten muž promluvil svým medákem, který mi k němu stále nepasoval, se mi zježily chloupky na těle a celá jsem se roztřásla. „Ruku už jsi mi zlomil, a pokud mi nechceš zlomit něco dalšího, byla bych ráda, kdybys vypadnul a nechal mě už na pokoji.“

„Přinesl jsem ti baťoh,“ oznámil nevzrušeně, aniž by zareagoval na mou předešlou kousavou poznámku. Do výšky zvedl pravou ruku i s houpajícím se ruksakem a mně sklaplo.

Teď jsem trochu zalitovala svého předešlého chování. Možná jsem neměla být tak nepříjemná, co když mi ho teď nevrátí? panikařila jsem. Sice tam nebylo nic drahocenného, ale pořád to byl můj majetek, měla jsem k němu citový vztah. Jako on měl nejspíš rád své nablýskané auto, já měla ráda zablácený a na některých místech potrhaný baťoh.

„Vezmeš si ho… nebo ho snad už nechceš?“ tázavě nadzvedl obočí a zatřásl zdviženou paží. Odfrkla jsem si, pustila Emily, a aniž bych ho přestala skenovat nasupeným pohledem, jsem k němu došla. Bez poděkování jsem mu ho vyrvala z prstů a ignorovala jeho pobavený úsměv.

Opět jsem se k němu otočila zády, a zatímco jsem se vracela zpátky na předešlé místo u stěny, jsem si poctivě kontrolovala obsah tašky. Uvědomovala jsem si, že je to asi zbytečná práce a tomu blbečkovi za mnou asi taky, když se tam tak divně pochechtával.

„Proč jsi ho přinesl? Nemusels to dělat,“ nechápala jsem jeho počínání. Tušila jsem, že za tím bude něco víc. Bylo nemožný, aby ho přinesl jen tak. Tímhle musel něco sledovat a já chtěla vědět co.

„Nemusel…“ souhlasně přikývl, „ale chtěl jsem.“ Úsměv, jenž donedávna zdobil jeho tvář, pohasl a vystřídalo ho vážné zamračení, vyslané směrem k Emily. „Netušil jsem, že se staráš o dítě,“ změnil zničehonic téma. Říkal to, jako by tomu nemohl uvěřit. Jako bych toho snad nebyla schopná. Nemohla jsem mu to zazlívat, neboť jsem si kdysi myslela totéž. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla starat o někoho dalšího, měla jsem dost starostí sama se sebou, ale osudové střetnutí s malou Emily, mě donutilo změnit se a rychle dospět.

„Měl bys jít,“ zabručela jsem, ale ani na okamžik jsem neuvěřila tomu, že by mě opravdu poslechl. Vyzvídal a mně se to nezamlouvalo. Za krátkou chvíli se o nás dozvěděl víc, než bylo zdrávo. Bylo načase to ukončit a nějak ho vypakovat ven. Možná mě odvezl do nemocnice, možná mi přinesl můj baťoh, ale to stále neměnilo nic na tom, že jsem k němu dál pociťovala nedůvěru. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Co mi mohlo zaručit, že nezavolá policii? Co mi mohlo zaručit, že nepřijdu o Emily?

„Jak se jmenuješ, maličká?“ okatě ignoroval mé vybídnutí k odchodu a místo toho se mile usmíval na Emily, která tiše postávala u zdi a poslouchala nás. Když pak pracháč vykročil jejím směrem, zareagovala jsem včas a postavila se mu do cesty. „Pojď ke mně, neublížím ti,“ nevšímal si mě a natáhl k ní ruku. Tu jsem mu zase chvatně přirazila k tělu a výhružně na něho zasyčela.

„Emily, ani se nehni“ zvedla jsem varovně ukazováček, ale zrakem dál setrvávala na bledé tváři přede mnou. Spoléhala jsem na to, že bude dostatečně chytrá a poslechne mě. „A ty už konečně vypadni a nech nás na pokoji,“ naléhala jsem a zatlačila mu do ramene.

„Kde jsi k ní přišla? Co její rodiče?“ kladl jednu otázka za druhou, ale odpovědí se nedočkal. „A ty, Bello? Kde ty máš rodiče? Jak dlouho vůbec žiješ na ulici?“

„Dost!“ křikla jsem mu do tváře, neboť se to už nedalo snést. Zhluboka jsem oddechovala a z očí mi šlehaly blesky. „Přestaň. Se. Už. Vyptávat,“ odsekávala jsem přes zaťaté zuby a rozlíceně do něho strčila. Bohužel to s ním ani nehnulo. Bezradně jsem si povzdechla a odstoupila od něho. „Co od nás chceš?“ hlesla jsem poraženě. „Nic nemáme.“

„Pomůžeš nám?“ jemný hlásek přerušil ticho, které náhle ovládlo celou místnost. Dychtivě jsem se ohlédla přes rameno a zaznamenala Emily, jak se malými krůčky přibližuje k pracháčovi.

Otevřela jsem pusu a zároveň vykročila za ní, ale vtom mě zastavila bledá ruka vystřelená do vzduchu. Našpulila jsem pusu a i přes nutkavý pocit ji odchytit, jsem zůstala stát na místě. Nesouhlasně jsem střídavě těkala pohledem od Emily k pracháčovi a nervózně si u toho podupávala nohou. Tohle nevěstilo nic dobrého a nejhorší na tom bylo, že já té katastrofě nemohla zabránit, jen jí pouze přihlížet.

Malá hnědovláska byla už jen krok od toho zazobance, když si on povytáhl kalhoty a následně si klekl na jedno koleno. Počkal, až k němu Emily dojde, pak ji svou paží chytil kolem pasu a přitáhl si ji těsně k sobě. Zuřila jsem, té malé zrádkyni to podle jejího širokého úsměvu vůbec nevadilo, ba naopak.

 „Ano, princezno, pomůžu.“

„Cože?“ zajíkla jsem se, když z úst vyslovil tu nehoráznou hovadinu.

Zatímco já se mračila, Emily se rozzářila jako vánoční stromeček a to bylo ještě horší. Ona byla jen naivní šestileté dítě a on byl zase největší lhář pod sluncem. Důvěřovala mu – na rozdíl ode mě – a on toho akorát nestydatě využíval. Musela jsem zakročit dřív, než z jeho hlavy vzejde další výmysl, který by mu ona jistojistě slupla jako malinu. Možná jsem ho znala jen krátce, ale i to mi stačilo, abych si o něm vytvořila určitou představu. Něco se mi na něm nesedělo, dotěrný hlásek mi našeptával, že bude bezpečnější se od něho držet dál a já byla rozhodnuta to udělat.  

„Přestaň jí lhát,“ utrhla jsem se na něj a šla si pro svou holčičku, ale narazila jsem. Pracháč mi věnoval tvrdý pohled a než jsem stačila cokoliv udělat, hbitě se postavil do stoje - s Emily v náručí.

Na sucho jsem polkla. Situace se náhle vyhrotila a já si uvědomila, že stačil jeden krok vedle a všechno by šlo do háje. Měl Emily u sebe, klidně teď mohl vylézt oknem ven a já bych ji už nikdy nemusela vidět. Už jen při té myšlence mi na čele vyskočil studený pot.

„Nikdo tady nikomu nelže,“ osopil se na mě ledovým hlasem. „Opravdu vám chci pomoct. Nemůžu přece tady princeznu nechat v téhle špíně, že jo, prcku?“ Led se změnil na samet. Pracháč obrátil pozornost k Emily a žertovně ji ve svém náručí vyhodil několik centimetrů do vzduchu. Ta se zasmála, jako by to byla ta nejbáječnější věc na světě. Zato mně to připadalo dočista jako noční můra.

S rudou mlhou před očima jsem pozorovala ty dva, co se tvářili jako největší kamarádi a dumala nad tím, jak to kvapně a bezbolestně ukončit. Naděje vysvitla v okamžiku, kdy Emilin zvonivý smích utichl a místo něho nastoupilo její zamyšlené zabručení. Vypadalo to slibně.

Emily nakrčila obočí, mezi ukazováček a palec uchopila svou malou bradičku a přitom dál pátravě analyzovala pracháčův bezchybný obličej. Jen tak si ho zadumaně prohlížela, než promluvila.

„A máš vůbec nějaký peníze?“ vypadlo z ní bez ostychu a já užasle zamrkala. Dlaněmi se opřela o zbohatlíkova ramena, nechybělo mnoho a oba by se dotýkali nosem. Krátce se ohlédla po mně, než se zase zaměřila na něho. „My totiž peníze potřebujeme. Hodně peněz,“ vysvětlila mu důležitým tónem naši finanční situaci a já se neubránila kyselému ušklíbnutí. Říkala mu něco, co už dávno vlastně věděl, ale svým způsobem to od ní bylo… milé.

Doslova jsem nadskočila, když se pacháč zasmál. Nebyl to ovšem žádný zaražený a nucený smích, tenhle byl přímo od srdce. Podivně mě z toho zašimralo v břiše a na těle naskočila husí kůže. Ten zvuk měl něco do sebe a já ho toužila slýchat dokola a dokola. Ovšem než jsem si uvědomila, od koho ta líbezná symfonie pochází. Stačilo si vybavit jeho arogantní úšklebek, železný stisk a plechovou hubu a vše bylo opět při starém. Spokojeně jsem se pro sebe usmála, když jsem pocítila známý osten nenávisti.

„Ano, cvrčku, mám nějaké peníze,“ odpověděl na Emilinu vtíravou otázku a dál se pochechtával. „Vlastně mám hodně peněz,“ přiznal mrzutě s povzdechem. Pak se soucitně otočil na mě.

Nevěděla jsem, co to má znamenat. Zhnuseně jsem si odfrkla a odvrátila se.

„Vážně?“ Emily nevypadala, že by mu zvlášť uvěřila. Zaradovala jsem se. „Nevypadáš moc bohatě,“ sdělila mu bez obalu svůj názor a pracháč se znovu zachechtal.

I mně v jednu chvíli zacukaly koutky, protože měla pravdu, ale v té druhé se ve mně vzedmula vlna nevole. Štvalo mě, že tak nevypadal. Štvalo mě, že na sobě právě teď neměl jeden z těch předražených obleků od nejuznávanějších návrhářů, na ruce se mu neleskly zlaté hodinky a prsten, které by správně měl mít, protože jinak by se to nestalo. Nikdy bych za ním nešla kvůli peněžence, kdybych tehdy tušila, že prachy mu nejspíš nahrazují i toaletní papír.

„Co na mě čumíš?“ zahučela jsem podiveně, když jsem zaznamenala, jak ke mně vysílá zahloubaný pohled. Nevypadal moc přítomně. Skoro jako by se díval skrz mě. 

„To je ono,“ zvolal najednou s podezřele nadšeným úsměvem, „mám spoustu peněz a taky obrovský dům.“ Celý zářil, jako by právě přišel na něco velice geniálního a mně se z toho akorát udělalo zle od žaludku.

„Bezva,“ zajásala jsem na oko vesele zase já a spráskla ruce, „a my naopak nemáme absolutně nic.“ Přestala jsem předstírat a suše pokračovala: „Vypadá to, že v poměřování majetku jsi vyhrál, takže co tam máš dál?“

„Pane, vezmeš nás někdy k sobě na návštěvu?“

Emily zřejmě usoudila, že mě dneska zabije. Každá její otázka se dokázala vyrovnat bodnutí nože. A že jsem jich už dnes utrpěla několik. Sama jsem se divila, že ještě žiju. Připravovala jsem se, že už to utnu, ale nebyla jsem dost rychlá.   

„Vezmu,“ přikývl horlivě a automaticky se na mě namířily dva odlišné pohledy přetékající nedočkavostí. „A vezmu vás tam rovnou hned.“

Stroze jsem se zasmála. „Nech toho už,“ protočila jsem znuděně očima a vydala se k nim. Už mě to jeho opakované lhaní přestávalo bavit. Nejspíš jsem ale byla jediná. Když jsem se natáhla pro Emily, abych si ji od něj vzala – v tu chvíli mi bylo jedno, že ji skoro neunesu a jednu ruku mám nepoužitelnou-, ale on před mými nataženými pažemi uhnul. „Přestaň s těmi pohádkami, které stejně nemůžeš dodržet a dej mi ji.“ Docházela mi trpělivost. Ztráceli jsme akorát čas. „Hele, je mi upřímně líto, že nemáš nic jinýho na práci, než nás otravovat, ale je načase, abys ten svůj bohatej zadek přesunul jinam a začal prudit jiný chudáky. Teď to tady hezky rozpustíme, ty v klidu odejdeš a zapomeneš, že jsi nás poznal, jasný? Protože já už tě nikdy – a když říkám nikdy, myslím tím opravdu nikdy – nechci vidět.“

„Žádné pohádky,“ mlel si dál to svoje a já měla obrovskou chuť začít křičet z plných plic. Tak moc jsem prahla po tom, aby tohle celé byl jen zlý sen. Zavřela jsem oči. Čekala jsem, že až je znovu otevřu, budu ležet na té proleželé matraci v rohu místnosti, celý den bude teprve na svém začátku a já se vydám shánět něco k jídlu jako obvykle, jen s jednou výjimkou – parku se vyhnu velkým obloukem. Nic z toho se ale stát nemohlo, protože on tu byl. Tohle byla přítomnost. „Vy teď obě půjdete se mnou a já vás odvezu k sobě domů.“

Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem se za jeden jediný den tak nasmála. Ale můj smích nenesl jedinou známku veselí.

„Ani náhodou, ty pitomče bohatej.“

Vzdálenost mezi námi zmizela a jeho mohutná postava se tyčila nade mnou. Když na mě pak upřel svůj uhlově černý zrak, připadala jsem si malá jako mravenec. Dech se mi zadrhl v plicích a nohy automaticky udělaly krok vzad.

„To nebyla otázka, Bello,“ zavrčel autoritativním hlasem, který nepřijímal žádné námitky. Nechápala jsem, kam najednou zmizela ta odvaha, kterou jsem oplývala celou dobu. Nadvládu nad mým tělem teď převzal strach a ten mě doslova ochromil. Nedokázala jsem dělat nic jiného, než mu zděšeně civět do těch hlubokých propastí, jejichž temnota mě začala pohlcovat.

Ani jsem si neuvědomila, že pomalu couvám dozadu. Ale pád na tvrdou zem, co zapříčinila osamocená cihla, jsem pociťovala moc dobře. Nevydržela jsem tam dlouho. S doširoka otevřenýma očima jsem sledovala, jak se pracháč sklání ke mně a jako bych nevážila ani kilogram, mě jednou rukou zvedl z podlahy. Nepoložil mě však na zem, nýbrž si mě jako pytel brambor přehodil přes rameno.

To mě probralo k životu. „Pusť mě, ty parchante! Na tohle nemáš právo, podám na tebe žalobu! Tak slyšíš mě?! Okamžitě mě polož na zem!“ řvala jsem na něj.

Kopala jsem nohama a rukama mu bušila do zad, nic ale nepomáhalo. Nevzdávala jsem se ani tehdy, když se přesunul ke dveřím. Jedním kopnutím je vyrazil a rozešel se s námi oběma pryč.

„Jen počkej! Tohle si vypiješ!“

»Shrnutí«

Díkybohu, že je ten Edward tak chytrej a umí si poradit, co? Taky se mu to bude hodit do dalších kapitol... Příště už zavítáme k Edwardovi domů, kde Bella dostane nabídku, která se neodmítá. No, jen Bella bude mít trochu jiný názor.

Na konec zase to otřepané děkování. Moc mě těší, že vás povídka  tak baví a já doufám, že to ani tentokrát nebylo jinak. Díky všem za komentáře u minulé kapitoly a předem díky i za tu dnešní.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 3. kapitola: