Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 7. kapitola

18.10.2012 (20:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 4678×

7. kapitola

Noční Seattle, jindy hlučný a plný života, byl dnes podivně klidný a prázdný. Bezútěšně jsem bloudila osvětlenými ulicemi a jen ojediněle narazila na osoby pohybující se po venku. Mé kroky, které kdysi dříve utichaly ve vášnivých rozhovorech, se teď rozléhaly na všechny strany. Skrz skleněné výlohy jsem nahlížela do prostor restaurací, barů a kaváren, ale ani tady se nedalo mluvit o kdovíjaké návštěvnosti. Bylo to zvláštní. Jako by si zničehonic většina lidí řekla, že právě dnešní večer je ta nejpříhodnější doba, kdy zůstat doma s blízkými.

Dříve bych to nejspíš uvítala s otevřenou náručí, ale zrovna teď bych dala všechno na světě za to, aby kolem mě proudily davy a davy lidí. Potřebovala jsem slyšet jejich smích, hovory, křik… Prostě cokoliv, co by mou pozornost dokázalo upoutat natolik, abych se zbytečně neponořovala do vlastních myšlenek, které mě doslova braly útokem. Upřeně jsem zírala před sebe a úpěnlivě se pokoušela plně soustředit na cestu, ale mé snažení bylo marné. Vůbec jsem nepostřehla, že bych přešla přes přechod, nebo jak jsem se dostala na náměstí.

Nebylo by to poprvé, co bych se takhle zahloubaně toulala městem, ale nepamatovala jsem si, že bych se někdy cítila tak moc prázdná a opuštěná. Neptala jsem proč tomu tak je. Věděla jsem přesně, co mohlo za ten niterný pocit osamocení. Vždy jsem se měla kam vrátit, vždy na můj příchod někdo trpělivě čekal, ale s dneškem se změnilo úplně všechno. Dobrovolně jsem se vzdala jediného člověka, který i tu nejzašlejší díru dělal domovem, kterého jsem považovala za svou rodinu, který můj život dělal snesitelnějším…

Zůstala jsem sama. 

Kdykoliv jsem na Emily jen pomyslela, díra v mém srdci byla zase o něco větší. Nenáviděla jsem se sama za to, co jsem jí provedla, ale přesto jsem to považovala za to nejlepší, co jsem pro ni mohla udělat. Děti jako ona měly mít rodinu, která se o ně dokáže postarat, ne žít na ulici, protože přesně to by Emily, kdyby se mnou zůstala, neminulo. Nemohla jsem to dopustit.

Nebála jsem se, že by se o ni pracháč nepostaral, nebála jsem se, že by ji po mém útěku odložil do dětského domova. Ten chlap si možná až často myslel, že sežral všechno moudrost světa, ale byl to dobrák. Nepřiznávalo se mi to snadno, ale bylo to tak. Už to, že se rozhodl jí umožnit chodit do školy, cosi naznačovalo. Kdyby neměl v plánu si Emily u sebe nechat, neudělal by to. Mohla jsem se bránit zuby nehty, ale ta vlna vděčnosti si mě stejně našla.

Jakmile jsem pomyslela na to dobré, co Emily díky jeho pomoci čeká, zdál se mi ten smutek uvnitř mě o kousek menší. Nemyslela jsem si, že bych na Emily někdy zapomněla, ale pouze jsem doufala, že jednou se mi povede tu bolest z našeho odloučení dostat pod kontrolu. A odjezd ze Seattlu měl být prvním krokem k tomu to zkusit.

Na nádraží jsem dorazila něco málo po půlnoci. Nepotřebovala jsem ani vteřinu na zorientování, znala jsem to tu. Už jsem si ani přesně nepamatovala, kolikrát jsem to tudy procházela a prosila cestující o peníze. Automaticky jsem se rozhlédla kolem sebe a hned bylo jasné, že tentokrát bych si kapsu moc nenamastila. I tady to vypadalo, jako kdyby tu chcípl pes.

Odtrhla jsem zrak od zaparkovaných autobusů, které se každou chvílí měly dát do pohybu, a vydala se do hlavní haly. Tak ráda bych už v nějakém seděla, ale k tomu byl zapotřebí lístek. Bylo mi vcelku fuk, kam budou směřovat mé následující kroky, hlavně když budu venku ze Seattlu.

„Hledáte tu něco, slečno?“ houkla na mě zostra žena za přepážkou, když jsem se na chvíli posadila na blízkou lavičku. „Tady není žádná noclehárna,“ odsekla mi vzápětí, co spatřila můj nechápavý výraz.

„Já tu ale nemíním přespat,“ ohradila jsem se dotčeně proti její chybné domněnce a následně nad tím nevěřícně zakroutila hlavou.

Tak ona si myslela, že se tu hodlám usadit na noc. Ušklíbla jsem se. Jako bych se totiž rázem ocitla o několik let zpátky, kdy jsem sem opravdu přišla jen z toho důvodu, abych si tady ustlala, naneštěstí i tehdy jsem odcházela s nepořízenou. Nebyla jsem však jediná, komu se tohle místo zalíbilo. Co máte ale dělat, když teplota venku se pohybuje někde pod nulou a tady je příjemné teplo? Bohužel tohle někoho, kdo měl stálý domov, absolutně nezajímalo. Už jsem si ani nevzpomínala, kam jsem poté, co mě odsud vyhnali, šla.

Teď ale nebyl nejvhodnější čas na vzpomínky. Zatřepala jsem hlavou a v duchu si připomněla, proč tu vlastně stále jsem. S hlasitým povzdechem jsem se neochotně postavila na nohy, abych se přesunula k jejímu okýnku. Ještě než jsem to udělala, ujistila jsem se, zda tu není někdo další, u koho bych si mohla koupit jízdenku na autobus. Nechtělo se mi debatovat s tou zapšklou babou, ale kvůli nedostatku otevřených přepážek, mi nic jiného nezbývalo.

„Jeden lístek do Olympie,“ pořádala jsem ji suše a nejistě přešlápla na místě. Protočila jsem očima, když jsem spatřila její zamračený výraz. „Prosím,“ vyplivla jsem jedovatě k její spokojenosti. Když pak pronesla něco v tom smyslu, jaká je dnešní mládež nevychovaná, musela jsem se hodně přemáhat, abych jí názorně neukázala, co doopravdy slovo nevychovaný znamená.

„Takhle pozdě už žádný autobus do Olympie nejede,“ oznámila mi a mé netrpělivé klepání prsty o pult rázem utichlo. 

„Ne-nejede?“ zopakovala jsem po ní vykuleně. „Do prdele,“ vyletělo ze mě svévolně, když negativně zavrtěla hlavou. Zasádrovanou rukou jsem naštvaně praštila do dřevěné desky, ze které se kus odštípl. Zoufale jsem si zajela zdravou rukou do vlasů a jen tak okrajově vnímala výhružné zasyčení ze strany té ženy.

Přišla jsem pozdě. Štvalo mě to. Možná, že kdybych zdrhla od pracháče dřív, mohla jsem teď sedět v měkkém sedadle a nezaujatě sledovat ubíhající noční krajinu, ale na tyhle úvahy už bylo pozdě, teď jsem musela vymyslet náhradní plán. Ve skutečnosti jsem měla spoustu možností. Kolem Seattlu se nacházelo bezpočet obcí, do kterých by mě jistě některý z autobusů odvezl i v tuhle pozdní dobu, ale já nechtěla jen tak někam, chtěla jsem do Olympie, hlavního města státu Washington. Doufala jsem, že zrovna tam se na mě konečně usměje štěstí. Ani myšlenkám na pracháče jsem se neubránila. Nejspíš by se musel opravdu hodně snažit, aby mě tam našel. Uchechtla jsem se. Musela jsem být hodně naivní, když jsem si myslela, že by mě hledal. Proč by to vůbec dělal?  

„Fajn,“ rezignovala jsem a přistoupila na radikální řešení. „Kdy jede další?“

Když jsem pak o pět minut později vyšla ven, byla jsem sice o pár dolarů lehčí, ale zato jsem měla na dopoledne zajištěnou cestu do Olympie. Před očima jsem stále měla šokovaný výraz té ženy, když jsem z kapsy vytáhla několik pomačkaných bankovek. Živě jsem si v tu chvíli dovedla představit, jak jí v té hlavě vrtalo, kde jsem k tolika penězům přišla. Kdybych jí řekla, že jsem je dostala od zazobance jen tak pro nic za nic, jistě by se mi vysmála do tváře. Byl nezvyk mít u sebe takovou sumu. Vlastně… pro mě byl nezvyk především to, že jsem vůbec nějaký prachy měla. To se moc často nestávalo.

Zbytek peněz jsem zastrčila zpátky do kalhot a krátce se pak zahleděla na ten papírek ve své dlani. Z úst mi unikl posmutnělý povzdech a žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Zničehonic jsem se nemohla řádně nadechnout. Začínala jsem panikařit. Dosáhla jsem toho, co jsem chtěla, tak proč se mi to příčilo? Proč jsem to náhle chtěla vzít zpátky? Čím déle jsem na tu jízdenku civěla, tím se nutkání zahodit lístek a rozeběhnout se pryč zvětšovalo. Sama jsem nevěděla, co chci a co nechci. Bylo to k zbláznění.

Abych ukončila svou duševní rozepři, putovala jízdenka do baťhou. Bylo rozhodnuto. Teď jsem jen musela vymyslet, kde přečkat ten čas zbývající do odjezdu. A protože jsem moc na výběr neměla, zakotvila jsem to hned na první možné lavičce. Bylo k neuvěření, že ještě ráno jsem ležela v měkké posteli, zatímco teď na mě čekalo jen pár oprýskaných latí. V duchu jsem se okřikla. Byla to má volba. Ruce jsem schovala hluboko do rukávů, na hlavu si nasadila kapuci a kolena si přitáhla k bradě. Byla to jediná možnost, jak se aspoň částečně ubránit před zimou, která vládla venku.

Myšlenkami jsem se toulala u Emily a u pracháče. Dohadovala jsem se, jak asi zareagují, až zjistí, že jsem vzala nohy na ramena. Když jsem pak zavřela oči, zjevily se mi jejich tváře. Viděla jsem Emilin věčně veselý úsměv a pracháčovy zlaté oči, které ve mně vždy budily zvláštní dojem. Vztekle jsem zaúpěla a zaklonila hlavu dozadu. Domnívala jsem se, že tím všechny představy zaženu. Bezvýsledně. Ze spárů minulosti mě vysvobodilo až něco jiného. Nečekaného.

„Bello?“

Hrklo ve mně. Jedno zavolání na mě zapůsobilo lépe než studená sprcha. Prudce jsem rozevřela oči a přitiskla si ruku na místo, kde si mé zběsilé srdce právě pokoušelo prorazit cestu ven. Nejprve jsem předstírala, že neslyším, ale když se mé jméno neodbytně ozvalo znovu, vzdala jsem to. Nedobrovolně jsem se postavila na ztuhlé nohy. Moc dobře jsem věděla, kdo to je a možná proto jsem pohled do jeho obličeje tak dlouho odkládala. S hlubokým nádechem jsem pak vzhlédla.

„Nazdar, Victore.“

„No to mě poser,“ vykřikl rozjařeně a rozhodil ruce do stran. Svižným krokem se vydal přímo za mnou. „To se mi snad zdá, ty ještě žiješ?“ uchechtl se Victor a kritickým okem si mě prohlédl od hlavy k patě. Zakoulela jsem očima.

Victor byl stejně jako já dítě ulice, jen s výjimkou, že on si to vybral dobrovolně. Radši se stal bezdomovcem, než aby žil se svými pěstouny. Alespoň tak mi to vyprávěl, když jsme se poznali. Bylo to krátce poté, co mě moje matka opustila. Jako já se postarala o Emily, on se postaral o mě. Asi měsíc jsme se potulovali spolu, než se naše cesty opět rozdělily. Sem tam jsme pak na sebe narazili a prohodili pár slov, ale to bylo tak všechno. Byli jsme stejní, ale přesto tak jiní.

„Trapnej jako vždycky, co?“ pronesla jsem znuděně a ani nečekala na jeho reakci. Otočila jsem se na patě a zhroutila se zpátky na svou lavičku. Znovu jsem si objala kolena a snažila se nezmrznout. Nenápadně jsem zašilhala směrem k hale. Zatoužila jsem po teple…

„Napružená jako vždycky, co?“ vrátil mi pobaveně Victor a kecnul si vedle mě. Nezamlouvalo se mi to.

„Některý věci se holt nemění,“ utrousila jsem a lhostejně u toho pokrčila rameny. Zamračila jsem se, když z bundy vytáhl krabičku jeho oblíbených cigaret. „Jako třeba tenhle tvůj odporný zlozvyk,“ nakrčila jsem zhnuseně nos a o kus se od něho odšoupla. „Měl bys s tím přestat dřív, než si uženeš rakovinu.“

„Hele, puso,“ odhradil se Victor proti mé radě, která pocházela přímo od srdce, a u toho škrtl zapalovačem, „nech si ty svý chytrý poznámky pro někoho, kdo je bude opravdu potřebovat, jasný?“ mlaskl nespokojeně a popotáhl z cigarety. „Nemusím ti snad připomínat, že nesnáším, když mi někdo říká, co mám nebo nemám dělat, že ne?“ usmál se uličnicky a provokativně mi vyfouknul kouř do obličeje.

Vyskočila jsem do stoje, když se o mě začal pokoušet záchvat kašle. „Kreténe,“ vykuckala jsem ze sebe a přiložila si dlaně na podrážděné plíce. Zrychlením mrkáním jsem se snažila zahnat slzy, co se mi postupně hromadily v očích.

„Jsem rád, že si rozumíme.“

„Fakt vtipný, ty magore,“ štěkla jsem po něm s hmatatelným sarkasmem, zatímco se on od smíchu za břicho popadal. „Jdi to prdele,“ zavrčela jsem a natáhla se pro svůj baťoh. S naštvaným mumláním jsem dodupala k opadané zdí, opřela se o ni zády a podél ní sjela až na chladnou zem.

„Nehraj si na uraženou, Bello, a vrať se zpátky,“ houknul na mě přes rameno a zaklonil hlavu dozadu, aby na mě lépe viděl. Našpulila jsem pusu a uhnula pohledem do strany. „Tak slyšíš?! Vstaň a pojď sem,“ mávnul na mě rukou s tou zapáchající věcí. 

Levý prostředníček mi nekontrolovatelně vystřelil vzhůru. „Přestaň mi přikazovat, co mám dělat,“ citovala jsem jeho slova, „taky to nemám ráda,“ objasnila jsem mu uštěpačným tónem, aniž by se obtěžovala na něj podívat. Opět k mým uším dolehl jeho hurónský smích, na který jsem začínala být mírně alergická. „Možná by nebylo od věci, kdyby ses zvednul ty a pokračoval v cestě.“

Hypnotizovala jsem Victorova zády a tajně doufala, že mě poslechne. Byla jsem unavená a chtěla se aspoň trochu pospat, ale to nešlo, když tu stále oxidoval on. Neposlechl mě. Jediný pohyb, který vykonával, měla na svědomí jeho paže putující k ústům jen proto, aby do sebe mohl vdechnout další dávku nikotinu.

„Asi jsi zapomněla, že nemám kam jít,“ připomněl mi, jenže mně to bylo úplně u prdele. „A právě teď jsem se sám se sebou shodl na tom, že noc strávím tady.“

„Tohle je ale nádraží, ne noclehárna,“ vzpomněla jsem si na tu ženu zevnitř a jako ona se i stejně zatvářila. „Tady se nespí, ale čeká na autobus,“ poznamenala jsem už s nedostatkem trpělivosti. Victorova pravačka, které opět směřovala k jeho rtům, zůstala viset ve vzduchu. Trupem se natočil do strany a zrakem vyhledal mě stále nic netušící.

Neklidně jsem se zavrtěla, když nedůvěřivě přimhouřil oči. „Děláš, jako bys tu snad taky na nějaký čekala, Bello,“ zachechtal se, jako by to bylo něco nemyslitelného a nedopalek odhodil někam za sebe. Věděla jsem, že narážel na můj nedostatek finančních prostředků a jindy bych asi jeho narážku považovala za povedený vtípek, ale změna okolností mi to v tuhle chvíli nedovolovala.

Místo toho jsem jen naprázdno otevřela a zase zavřela pusu. Nervózně jsem očima těkala všude možně, jen abych se nemusela koukat na něj. Když už to vypadalo, že se ke mně zase obrátí zády, tak se na půli cesty zarazil. 

„Počkej, počkej, to jako vážně?“ vyzvídal, ačkoliv jsem mu zatím nic oficiálně potvrdila. Nejspíš to ani nebylo nutný, neboť můj roztržitý výraz toho prozradil víc než dost. „Mizíš ze Seattlu?“ Zvědavost z něj sršela na míle daleko. „Sama?“ ptal se dál hlasem prosyceným pochybnostmi.

Polkla jsem a opatrně k němu zvedla pohled. S hlavou mírně nakloněnou ke straně mě s dychtivostí pozoroval.

Pak Victor nevědomky šlápl do vosího hnízda. „Kde máš tu svou malou holku? Jak že se to jmenovala?“ lovil v paměti. „Emma?“ Nepřekvapilo mě, že se netrefil, ale už jen to, že o ní začal, mě značně rozčílilo.

„Emily,“ opravila jsem ho popuzeně a zatnula zuby. „Není tu,“ oznámila jsem mu tvrdě, když se rozhlížel na všechny strany, jako bych ji snad před ním schovávala. Pravdou bylo, že co se týkalo Victora, byla Emily velice rezervovaná. Tady se rozhodně nedalo mluvit o lásce na první pohled, jako tomu bylo u pracháče. Ti dva se ale ve skutečnosti vůbec srovnávat nedali.

„Kdes vzala prachy na cestu?“ změnil najednou Victor téma. Tohle byl celej on, nic jinýho ho v podstatě nezajímalo. Přivítala jsem to. Nebyla jsem si jistá, zda bych o Emily zvládla víc mluvit. Kdykoliv jsem na ni jen pomyslela, stáhlo se mi hrdlo, nedostával se mi dostatek kyslíku a zamlžovalo vidění.

„To je dlouhý příběh,“ mávla jsem rukou a falešně se pousmála.  

„Máme celou noc,“ nenechal se odbýt a laškovně zahýbal hustým obočím. Zrak mi neúmyslně spočinul na pravé ruce, která mi po celou dobu nehybně ležela v klíně. Ihned jsem zauvažovala nad tím, jak by asi zareagoval, kdybych mu pověděla pravdu.

„Stejně bys mi nevěřil.“

„Zkus to.“

Victor mi pohlédl zpříma do očí a poklepal na místo vedle sebe. Bylo mi více méně jasný, že teď už bude nemožný se ho zbavit, takže jsem to nakonec vzdala, nechuť k mužskému pokolení odsunula stranou a přesunula se za ním. První věc, co jsem udělala, bylo, že jsem Victorovi zabavila jeho krabičku, která našla nový domov v mém baťohu. Můj čin se sice nesetkal s Victorovým pochopením, ale byla to jediná možnost, jak ten smrad už nečuchat. Pak jsem se neochotně dala do vyprávění. Vzala jsem to hezky popořádku, jen sem tam něco vynechala, něco trochu upravila a pro větší legraci si i některé scény více přibarvila. Sama jsem netušila, proč jsem mu to všechno povídala, snad jsem se potřebovala někomu svěřit a postěžovat si. Někomu, kdo by mě mohl pochopit, někdo, kdo byl na stejné úrovni jako já.

„No a tak jsem tady, zbytek už znáš,“ ukončila jsem zdárně líčení svých zážitků s pracháčem, za které by mi v Hollywoodu jistě utrhli ruce. Odmlčela jsem se a s napětím vyčkávala na Victorovu odezvu. Nezklamal. Rozesmál se a i mně to teď s odstupem času přišlo k smíchu.

„Říkala jsem ti, že mi to nebudeš věřit,“ zívla jsem a víc to nekomentovala. Sama bych si nevěřila ani slovo. Natáhla jsem si nohy, zavřela oči a jen tak okrajově vnímala Victora.

Nechybělo mnoho a natvrdo bych to tam zalomila, ale to by do mě nesměl někdo strkat. Naštvaně jsem zabručela a líně otevřela jedno oko. Když jsem zaznamenala Victorův zamyšlený pohled, kterým slídivě prozkoumával každý kousek mého těla, výhružně jsem zasyčela.

„Osahával tě?“ zeptal se přemýšlivě a k mému zděšení mi přiložil dlaň na koleno. Pomalu ji pak přesouval od kolene ke stehnu a postupoval dál.

Vytřeštila jsem na něj oči.  

„Ne,“ vyjekla jsem a obratně shodila jeho ruku ze své nohy. Chtěla jsem se od něho odtáhnout, ale zabránil mi v tom. Pevně mě chytil za zápěstí a naopak si mě více přitáhl k sobě. Roztřeseně jsem na něj hleděla, snažila jsem se z jeho tváře něco vyčíst. Marně.

„Chtěl, abys ho ty osahávala?“ pokračoval nestydatě v těch stupidních otázkách a násilím mě přiměl se ho prsty dotknout v rozkroku.

„Ne!“

Vytrhla jsem se mu ze sevření tak prudce, že jsem přepadla přes okraj lavičky a skončila na zemi. Neohrabaně jsem se vyškrábala na nohy a přitom z něj nespouštěla zrak jistě poznamenaný šokem. Victor se na mě líně usmál. Couvla jsem dozadu, když se postavil a udělal krok ke mně.

„Znásilnil tě?“

Chytil mě kolem pasu a přitiskl na sebe. Ze všech sil jsem se mu zapřela do hrudi a on dosedl zpátky na lavičku.

Zuřila jsem. „Nic z toho se nestalo, nic z toho nedělal a ani to po mně nechtěl… A ty,“ křikla jsem a ukazováček mu zabodla do prsou, „už se o něco podobnýho nikdy nepokoušej!“

Zrychleně jsem oddechovala a z očí mi dozajista šlehaly blesky. Třásla jsem se. Zlost se ve mně prala se strachem, ten ale převládal. Vrátilo se to. Nemohla jsem popadnout dech, bylo mi zle. Strašně neuvěřitelně zle. 

Victor se zatvářil naoko kajícně a v obranném gestu zvedl ruce do vzduchu.

„Když to byl takovej gentleman, tak mi pověz, proč jsi u něj teda nezůstala?“

„Víš proč?“ vyjela jsem na něj a schválně zvedla hlas. „Protože to byl podobnej debil jako ty!“ vyštěkla jsem bez delšího přemýšlení. Hned jsem to ale toužila vzít zpátky, protože tohle mé tvrzení před okamžikem utrpělo trhliny. Už jsem o tom nebyla tak úplně přesvědčená. 

***

Probouzet se na nádraží nebylo něco, co bych si v blízké době toužila zopakovat. Když kousek ode mě zařval motor právě nastartovaného autobusu, málem jsem leknutím vyletěla z kůže. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vůbec jsem, ale obrázek Victora mi před očima vyskočil až nezvykle brzy.  

„Victore?“ zamumlala jsem rozespale a ztěžka se posadila. Promnula jsem si oči a zkontrolovala místo vedle sebe, to však zelo prázdnotou. Zamyšleně jsem se podrbala ve vlasech a důkladně se rozhlédla kolem sebe. Noc přešla v den a všechna nástupiště se podstatně zaplnila lidmi, ale po tom chlapovi ani stopy.

Zmocňoval se mě zvláštní pocit, který se mi ani trochu nezamlouval. Jako by mě píchla včela, vystřelila jsem ze svého místa a začala jsem se shánět po svém baťohu. Byla jsem přesvědčená, že ještě než jsem odpadla, měla jsem ho u sebe, ale ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, nikde jsem ho nenašla. Jako Victora. Ten parchant mi ho sebral!

V hlavě mi zněla jedna jediná věc – můj lístek do Olympie byl nenávratně v prdeli. Hnulo mi žlučí, že mě sprostě okradl, ale naštěstí nebylo všem dnům konec. Zbytek peněz od pracháče jsem měla v kapse u kalhot, tudíž nebyl problém si opatřit novou jízdenku. Okamžitě jsem zašátrala rukou v kapse, ale nic. Na chvíli ve mně zatrnulo, než mi došlo, že jsem si spletla strany. Zahledala jsem tedy v té druhé. Málem to se mnou seklo, když jsem ani tam žádné bankovky nenašla.

Nevesele jsem si zopakovala šacování kalhot. Pečlivě jsem si prohlédla všechny kapsy – jak vepředu, tak vzadu -, snad jsem doufala, že jsem poprvé jen nebyla dostatečně pozorná a ty prachy tam přece jen někde jsou, ale byl to jen zoufalý pokus, jak si ještě na krátký okamžik uchovat chladnou hlavu. Nehodlala jsem se tak lehko smířit s tím, že jsem díky vlastní blbosti přišla o všechno.

„Ten zasranej hajzl!“ vykřikla jsem, když ani v mikině nic nebylo, a zafuněla jako rozzuřený býk. Několik lidí okolo se po mně opovržlivě ohlédlo a paní s malým chlapečkem raději poodešla dál, jako bych snad byla nějaký šílený psychopat.

Zoufale jsem se sesunula na lavičku a stiskla víčka k sobě. Zajela jsem si prsty do vlasů a naštvaně několikrát dupla. Moje nenávist k Victorovi stonásobně stoupla. Věděla jsem, že je to závistivec zahleděný jen do sebe, takže jsem mohla tušit, že mi to setkání nepřinese nic dobrého a přesto jsem mu všechno dobrovolně vyklopila. Všechno! Těžko říct, zda jsem byla víc naštvaná na sebe nebo na něj.

Byla jsem bezmocná.

Odmítala jsem se zvednout a přesunout se jinam. Jednak bych přiznala svou prohru a jednak jsem stále ve skrytu duše doufala, že se Victor objeví. Měl mou jízdenku, a jelikož netajil svou zášť k Seattlu, napadlo mě, že té jedinečné šance bude chtít využít. Mýlila jsem se. Opět. Neobjevil se. Pravděpodobně předvídal, že tu na něj budu čekat.

Nemělo cenu tam dál zůstávat a stejně tak nemělo cenu ho jít hledat. Jistě už mé peníze padly za cigára a další nechutné věci, kterým tolik holdoval. Přesto jsem se ale při procházení městem neubránila tomu, abych se po něm nepoohlédla. Prachy jsem možná zpátky dostat nemohla, ale spíš jsem toužila mu dát přes držku, nebo mu vytrhat ty jeho špinavě blonďaté vlasy. Byla jsem plná vzteku, který jsem si chtěla vybít na něm. Prošla jsem místa, kde jsem si myslela, že by se mohl zdržovat, ale nic. Mohl být prakticky kdekoliv. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, chytat kouř holýma rukama.

Naháněním Victora jsem zabila skoro celý den. Byla jsem nasraná a hladová, což v mém případě byla vražedná kombinace. S tou první věci jsem bohužel nic udělat nemohla, ale s tou druhou už ano. Rozhodla jsem se obstarat si něco k jídlu. Věděla jsem, že to je naprostá hloupost a hodně riskuju, přesto jsem tam vlezla.

Vyhlédla jsem si jeden z těch větších obchoďáků. Spoléhala jsem na to, že se mezi tou spoustou lidí ztratím a nikdo si mě nevšimne. Tolik uliček, tolik regálů, tolik jídla. Nevěděla jsem, kam se podívat dřív. Byla jsem skrz na skrz nasáklá závistivostí. Záviděla jsem těm lidem, co si do košíku házeli, co se jim zamanulo, a nedělali si starosti, jak to udělají s placením. Byla jsem zkažená. Raději jsem přestala pozorovat ostatní a soustředila se na to, co bych si dnes mohla odnést pod trikem. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Můj žaludek kručel tak hlasitě, až jsem měla strach, aby mě neprozradil.

Čokoládové tyčinky a sušenky jsem za kalhoty dostala snadno, ale s pečivem už to bylo těžší, pořád se někdo kolem ochomýtal. Když se mi to konečně podařilo a pod mikinou se schovávaly dva povidlové koláče, dala jsem se rychle na ústup. Kráčela jsem k východu a tvářila se u toho strašně nenápadně.

V hlavě se mi rozblikalo varovné světýlko, když jsem kousek před sebou zahlédla ostrahu. Sklopila jsem tvář k zemi a pomalu se otočila na patě. Musela jsem najít jinou cestu. To jsem ale ještě netušila, že pro mě již žádná neexistuje.

Srdce mi spadlo do kalhot.

Přede mnou stál chlap jako hora, v ruce vysílačku a na tváři nelítostný úsměv.  

„Mám ji,“ řekl jen do přístroje a chňapl po mně.

Hbitě jsem uskočila dozadu. Nestarala jsem se o kradené věci a nechala je popadat na zem, teď už to bylo stejně jedno. Hodila jsem tam otočku, abych se dala na útěk, ale vlítla jsem do náruče jiného, většího muže – taky s vysílačkou. Byla jsem lapená v pasti.

Zmítala jsem se, když mě nemilosrdně chytil za ruku a táhl někam pryč. Neposlouchala jsem, co říkal. Všechno jsem vnímala jen tak okrajově. Ani jsem si nezaregistrovala, kdy přijeli policisté a kdy jsem se pak ocitla v jejich autě. Když mě poté násilím dotáhli na stanici, nespolupracovala jsem. Ignorovala jsem jejich pohledy, jejich otázky. V tu dobu už mi bylo všechno jedno, nebyla tu jediná možnost, jak se z toho dostat.

Zaraženě jsem seděla ve vypolstrovaném křesle a nepřítomně pozorovala své ruce v klíně. Myslela jsem na Emily a vzpomínala na ty hezké okamžiky, které jsme spolu prožily, to jediné mi totiž zůstalo. Vzpomínky.

Trhla jsem sebou, když se někde něco rozbilo. Malátně jsem ohlédla za tím zvukem, ale k samotnému místu jsem se nedostala, neboť můj zrak zůstal viset na osobě za skleněnými dveřmi. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Byl tady.

Otevřel a vešel dovnitř.

Našel mě.

Pak se naše oči setkaly a moje srdce přestalo pracovat. Žádný úsměv, žádná radost.

Byla jsem… v prdeli.

»Shrnutí«

Tak co myslíte, vyžere si Bella ten svůj útěk až do posledního drobečku?

Berušky, jste úžasné! Každý komentář pod kapitolou pro mě moc znamená, a když jsem viděla, kolik jich je pod tou minulou, málem jsem se rozskočila radostí. Líbat ruce bych vám měla! Děkuju opravdu moc!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 7. kapitola: