Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 1. kapitola

23.12.2010 (15:00) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3339×

Seděla jsem na přednášce profesora Bakera a neměla daleko k tomu, abych začala zívat nudou. Naštěstí to byla poslední přednáška tohoto týdne. Čekaly mě tři volné dny s mojí láskou. Nemohla jsem se dočkat.

„Děkuji za pozornost,“ zakončil svůj monolog Baker.

Nemáte vůbec zač, pomyslela jsem si. Opravdu neměl zač. Ani jsem ho neposlouchala. Popadla jsem svůj batoh a chtěla odejít. Učebna se už téměř vyprázdnila.

„Slečno Swanová?“ zavolala na mě Baker. Spěšně jsem protočila oči, nasadila milý úsměv a otočila se k němu.

„Ano, pane profesore?“ zeptala jsem se sladce.

„Napíšete referát na téma dnešní přednášky,“ řekl bez mrknutí oka. Úsměv mi zamrzl na rtech.

„Co... cože?“ vykoktala jsem ze sebe. Profesor zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Něco není v pořádku?“ zeptal se. Zírala jsem na něj, naprosto neschopná jediného slova.

„Ehm... ne. Všechno je v pořádku,“ řekla jsem nakonec.

„Výborně. Můžete jít.“ Nasupeně jsem kráčela chodbou. Nejraději bych toho chlapa zabila. Nenávidím ho! Byla jsem tak zamyšlená, že jsem plnou rychlostí narazila do někoho, kdo měl tu smůlu a nevyhnul se mi. Mně se nic nestalo, ale tomu dotyčnému chvíli trvalo, než se rozkoukal.

„Nemůžeš dávat pozor?“ osopila jsem se na něj.

„No jo, sorry. Já se tu neženu jako tornádo,“ odpověděl. Věnovala jsem mu zlostný pohled a raději odešla. Nehodlám si kazit den s takovým ňoumou.

„Bello?“ zaslechla jsem najednou. Otočila jsem se po hlase. Kdo mě zase hodlá otravovat? V té chvíli se mi ale rozlil úsměv na tváři.

„Andrew!“ vykřikla jsem a padla mu kolem krku. Bylo mi jedno, že na sebe upoutám veškerou pozornost.

Andrew byl můj bratr. Neviděla jsem ho už skoro 20 let. Od doby, co odešel po útoku na naši rodinu.

„Kde se tu bereš?“ zeptala jsem se ho radostně. Byla jsem vážně ráda, že ho vidím.

„Dlouho jsem tě neviděl. Slyšel jsem o rodičích a...“ odmlčel se. Dnes mi už podruhé zamrzl úsměv na tváři. Připomněl mi tu hroznou noc před dvěma lety. Tehdy skupina neznámých upírů bezdůvodně napadla moje rodiče a zabila je. Tedy, možná ne bezdůvodně. Co já vím. Ale prostě je zabila. Vzala mi to poslední, co jsem ještě měla. Rodiče útok nečekali. Kdyby ano, zaručeně by přežili. V těchto soubojích byli zatraceně dobří.

„Bells, jsi v pořádku?“ Přikývla jsem. Vyhnala jsem ty hnusné vzpomínky z hlavy a zase se na Andrewa usmála.

„Jak dlouho se tu zdržíš?“ zeptala jsem se.

„Dokud mi nedojdou peníze na hotel,“ zasmál se. Zamračila jsem se.

„Na jaký hotel? Ty zůstaneš u mě,“ řekla jsem panovačně. Znovu se zasmál a obejmul mě.

„No dobře. Aspoň nebudeš tolik sama,“ zavtipkoval. Podívala jsem se mu do očí.

„No vlastně... Já nejsem sama,“ šeptla jsem.

„Máš přítele? Takže jdu do hotelu,“ rozhodl.

„Ne, to ani náhodou. Jenom u mě bydlí moje... kamarádka,“ řekla jsem. Nebyla to pravda. Tedy, byla, ale částečná. Claire byla moje přítelkyně. Moje... milenka.

„Jak jsi mě vlastně našel?“ zeptala jsem se Andrewa. Po smrti rodičů jsem se přestěhovala.

„Mám svoje zdroje,“ odpověděl. Povytáhla jsem obočí.

„Zdroje? Andrew, doufám, že jsou bezpečné,“ podívala jsem se na něj s obavami v očích. Přistoupil ke mně a vzal mě za ramena.

„Bello, neboj se. Nenajdou nás,“ zašeptal.

„Ale co když jo?“ zavrtěla jsem hlavou.

„Zabili naše rodiče. Vzali si to, co chtěli. Nás už nechají na pokoji.“

„To nebyli oni, Andrew,“ řekla jsem neslyšně.

„Jak to víš?“ Podíval se mi do očí. Sklopila jsem hlavu a pokrčila rameny. Nevím. Nevím nic.

„Zapomeň na to, Bello. Tady tě nenajdou,“ řekl Andrew a pohladil mě po vlasech.

Kéž by měl pravdu, pomyslela jsem si.

Došli jsme k mému autu a já začala odemykat. Andrew tam chvíli stál a sledoval mě.

„Umíš vůbec řídit?“ zeptal se pak. Podívala jsem se mu do obličeje. Jeho pobavený úšklebek mě dopaloval, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Ne, neumím. Už jsem vyvraždila půlku týhle děsný školy,“ zavtipkovala jsem.

„No, tak to ti přišlo vhod, ne?“ zasmál se a nastoupil. Udělala jsem přesně to samé co on.

Najednu jsem se zarazila.

„Moment, kde máš kufry?“

„No... ve svém autě,“ odvětil. Kdybych mohla, zčervenala bych jako rajče.

„A na co čekáš?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny.

„Teď už na nic. Ale čekal jsem, kdy si toho všimneš.“ Praštila jsem ho rukou do ramene a pomohla mu s jeho kufry do mého auta. Domluvili jsme se, že to svoje si tu vyzvedne zítra.

Nebydlela jsem od školy přílš daleko, takže jsme během pár minut byli na místě.

„Sakra, zapomněla jsem klíče,“ zanadávala jsem, když jsem je marně hledala ve svém batohu.

„Modleme se, aby byla tvoje kámoška doma,“ řekl Andrew. Divila jsem se, kde se v něm bere tolik humoru. Zaklepala jsem na dveře a v duchu dala Andrewovi za pravdu. Za pár vteřin se dveře rozletěly a v nich stála Claire.

„Bello, no konečně,“ zašvitořila. Pak udělala něco, co jsem naprosto nečekala. Za jiných okolností by mi to přišlo normální, ale ne teď, když tu byl můj bratr. Claire mě políbila. Stála jsem tam bez jediného pohybu a vytřeštěně na ni zírala. Claire si toho všimla a odtáhla se.

„Co je? Stalo se něco?“ Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátila do reality. Nic se přece nestalo, řekla jsem si. Stejně by se to Andrew dříve či později dozvěděl.

„Ne,“ usmála jsem se a polibek jí vrátila. Pak jsem se otočila na bratra. V jeho tváři se zračil šok. Zíral na nás s otevřenou pusou.

„Claire, tohle je můj bratr Andrew,“ řekla jsem.

„Těší mě,“ usmála se Claire a podávala Andrewovi ruku. Ten ji ale nepřijal, jen tam dál stál a zíral na nás. Přistoupila jsem blíž k němu.

„Andrew, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se s obavami v hlase. Neodpověděl.

„Nechám vás o samotě,“ ozvala se Claire a pohladila mě po rameni.

Vzala jsem Andrewa za ruku a vedla ho dál do domu. Pořád jsme totiž stáli mezi dveřmi.

„Andrew, vím, že je to šok, ale potřebovala jsem změnu,“ řekla jsem přiškrceně.

„Ale co David?“ vydechl šokovaně.

David byl můj přítel. Chodila jsem s ním asi dva roky, do té doby, než jsem ztratila rodinu.

„Rozešla jsem se s ním. Už je to minulost,“ zašeptala jsem.

„OK,“ pokrčil rameny.

„Co?“ zeptala jsem se nevěřícně. „To je všechno? Nic víc mi neřekneš?“ naléhala jsem.

„A co chceš slyšet?“

„Já nevím,“ rozhodila jsem rukama.

„Rozhodně si nemysli, že tě za to budu odsuzovat. Je to tvůj život, Bells,“ řekl a pohladil mě po rameni.

„Díky,“ usmála jsem se na něj a obejmula ho.

„Takže všechno v pořádku?“ ozvalo se za námi.

„Jistě, Claire. Všechno v pořádku,“ usmála jsem se zase na ni a taky ji obejmula. Teď už jsem měla důvod rozdávat úsměvy na všechny strany.

„Tak co podnikneme?“ zeptala se Claire o chvíli později, když se s Andrewem dostatečně seznámili.

„Klidně vás nechám o samotě, holky. Jestli...“ začal Andrew.

„Ty mlč!“ zarazila jsem ho. Claire se zasmála.

„A nebo ne,“ řekla jsem pak. Andrew se na mě podíval a vyčkával.

„Budeš nám vyprávět, co jsi celých 20 let dělal a kde jsi byl,“ oznámila jsem mu a sladce se na něj usmála.

„Budete se nudit,“ varoval nás.

„Nebudeme. A kdyby ano, ani si toho nevšimneš,“ ujistila ho Claire. Byla jsem ráda, že se tak snadno skamarádili. Andrew se pustil do vyprávění.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 1. kapitola: