Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 10. kapitola

21.07.2011 (07:45) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2200×

Jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem zase pocítila ten známý smutek a samotu. A taky pocit viny. Nemohla jsem vyhnat z hlavy to, jak jsem se zachovala k Edwardovi a jeho rodině. I když se jim omluvím a oni mi možná odpustí, navždy si budu vyčítat, do čeho jsem je to namočila. I když... To oni se hned začali do všecho míchat a z vlastní vůle pomohli mně i Claire. A nebýt jich, nejspíš by to všechno dopadlo mnohem hůř. Měla bych jim být vděčná a ne na ně házet vinu.

Bloudila jsem nepřítomně po domě a každou chvíli se zastavila. Téměř každá věc v domě mi něco připomínala. Většina z nich můj život s Claire. Ve své pouti po domě jsem skončila v našem společném pokoji. Teď už jen v mém pokoji. Posadila jsem se na postel a zahleděla se z okna do dálky. Začala jsem vzpomínat.

Řítila jsem se chodbou a měla co dělat, abych stihla přednášku. Nechtěla jsem přijít hned první den pozdě a tím si vykoledovat malér. Chodby byly liduprázdné, nikde jsem nenarazila na živou bytost. Prudce jsem zabočila do malé postranní chodby a najednou jsem se ocitla na zemi. Překvapeně jsem se podívala, kdo má takovou sílu, že dokáže shodit upírku, a nebo přinejhorším, kdo skončil se zlámanými kostmi. Přede mnou ale seděla na zadku brunetka asi stejně stará jako já a zírala na mě stejně vyjeveně, jako já na ni.

„Ehm... sorry, já... Neviděla jsem tě,“ zakoktala jsem a začala se sbírat ze země.

„Pravděpodobně,“ přitakala a taky se zvedla. Sjela jsem ji pohledem. Nejspíš to bude jedna z těch školních fiflen, co je jich plná budova.

„No, ale... Taky je to trochu moje vina. Spěchala jsem,“ dodala pak. Přikývla jsem.

„Já taky. A pořád spěchám,“ oznámila jsem jí suše a začala sbírat svoje učebnice. Ona udělala totéž, a když jsme se konečně dohodly, která kniha je vlastně čí, stály jsme naproti sobě a koukaly. Ona se vzpamatovala první a s úsměvem mi podala ruku.

„Já jsem Claire. A ty?“ Přijala jsem její ruku.

„Isabella“ představila jsem se. Claire přikývla a znovu se na mě usmála.

„Jsi tu nová, viď?“ zeptala se mile. Kývla jsem.

„Tak to ti přeji hodně úspěchů,“ řekla Claire. Znovu jsem kývla.

„Děkuju.“

„No... Já sem vlastně nepatřím. Nestuduji tady, jen jsem... si tu byla něco vyřídit,“ vysvětlovala a nespouštěla ze mě oči.

„Aha. No, já vážně spěchám. Hezky se mi s tebou povídá, ale musím už jít,“ obešla jsem ji a vydala se dál chodbou.

„Isabello?“ zavolala na mě a já se otočila s otazníkem v očích.

„Až tady skončíš... Nechceš někam zajít? Ukážu ti město a seznámím tě,“ nabídla mi Claire a mně nezbývalo než souhlasit. Potřebovala jsem se tady trochu zorientovat. Ale pak už jsem musela spěchat na přednášku.

Takhle jsme se s Claire seznámily. Hned na první schůzce jsme si objasnily, kdo vlastně ve skutečnosti jsme a já byla ráda, že nejsem jediná „jiná“. Po několika dalších schůzkách mě políbila. Musím uznat, že mě to hodně překvapilo, ale líbilo se mi to. Byla to příjemná změna - a tu jsem potřebovala. Po roce tajného randění jsme se rozhodly, že spolu budeme bydlet. Claire prodala dům na konci Forks a přestěhovala se ke mně do té klidnější části. Bydlely jsme spolu skoro pět let. Do doby, než se objevil Andrew, Claire ho začala nenávidět a já dala přednost právě jemu. Pohádka dvou princezen skončila a osobní strážce jedné z nich zmizel. Musela jsem se sama nad sebou usmát. Je bláznovství přirovnávat všechen ten zmatek a trápení k pohádce. Ano, já začínám bláznit. Dřív, než k tomu dojde, musím vyřešit ještě spoustu věcí. A začnu těmi jednoduššími.

Zaklepala jsem na domovní dveře rodiny Cullenů a doufala, že otevře Edward. Otevřel však Emmett. Jeho výraz, když mě uviděl, mi vykouzlil úsměv na tváři.

„Ztracená princezna se našla?“ zeptal se s úsměvem. Povytáhla jsem obočí.

„Hledali jsme tě. Tedy, Edward tě hledal,“ opravil se a pokynul mi, abych šla dál. Vešla jsem a nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe.

„A kde je teď?“ zeptala jsem se Emmetta. Pokrčil rameny.

„Nemám potuchy. Podívám se, jestli je vůbec doma. Zatím běž dál,“ řekl a zmizel. Neměla jsem chuť setkat se po svém výstupu ještě s někým jiným a čelit jejich zvědavým a možná i opovrhujícím pohledům. Ale bylo by neslušné zůstat stát na chodbě. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že se jich snad bojím. Dřív, než jsem však stačila udělat krok, zjevil se přede mnou Edward. Chtě nechtě jsem se na něj usmála, ale úsměv mi z tváře zmizel tak rychle, jako se zase objevil, když jsem si vzpomněla, co jsem mu provedla.

„Ahoj,“ špitla jsem a sklopila zrak.

„Bello, kde jsi byla? Bál jsem se o tebe,“ řekl Edward tiše a já překvapeně zvedla pohled zase zpátky k němu.

„Ty ses o mě bál?“ zeptala jsem se nevěřícně. Mlčel a na tváři se mu objevil úsměv.

„Já... totiž... chtěla jsem být chvilku sama,“ vysvětlila jsem a dívala se na něj.

„To chápu,“ přikývl.

„Edwarde, já...“ Odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, co mu mám vlastně říct. Jak se omluvit.

„Nemusíš se omlouvat,“ řekl a přistoupil o krok ke mně.

„Musím. Chovala jsem se strašně,“ namítla jsem. Edward jen zavrtěl hlavou a vzal mě za ramena. Vteřiny ubíhaly a my jen tak stáli. Dokud se ke mně nezačal sklánět. Jeho chladný dech mi ovinul tvář jako ten nejjemnější vánek a já jsem tak nějak instinktivně zavřela oči. Jeho rty se dotkly těch mých. Opatrně se ke mně svými rty přisál a něžně mě začal líbat. Nebránila jsem se. Začala jsem mu polibek oplácet. Celým tělem mi projel záchvěv něčeho neidentifikovatelného. Edward se ode mě po chvilce zcela nečekaně odtrhl a já byla jako v transu. Pomalu jsem si začala uvědomovat celou skutečnost. On mě políbil.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 10. kapitola: