Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 11. kapitola

08.08.2011 (12:15) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2280×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Ehm... Já... Musím jít,“ vykoktala jsem spěšně, vymanila se z Edwardova náručí a vyběhla z domu. Ačkoliv jsem si to nerada přiznávala, jeho polibek se mi zamlouval. Tiše jsem zavrčela, abych vyhnala ty hříšné myšlenky. Tohle přece nejde. Nemůžu takhle uvažovat. Moje srdce patří Claire. A tak to i zůstane, i kdyby se kolem mě nastěhovalo milion Edwardů. Ale... Co její srdce? Komu patří Claiřino srdce? Jsem já ta pravá, kdo si zaslouží její lásku? Ze zmateného poklusu po chodníku jsem postupně zpomalovala, až jsem se zastavila úplně. Stála jsem jen pár metrů od Cullenovic domu. Stále víc zděšená tou skutečností jsem zírala před sebe a pro nezasvěcené jsem musela působit jako šílenec. Naštěstí pro mě, nikdo nešel zrovna kolem. Na tom mi však ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Pořád jsem na rtech cítila Edwardův polibek, ať už jsem o to stála, nebo ne. Proč to, kruci, udělal? Co tím sledoval? Jako zhypnotizovaná jsem zvedla ruku a dotkla se svých rtů.

„Bello, jsi v pořádku?“ ozvalo se za mnou a já sebou trhla. Prudce jsem se otočila a střetla se pohledem s Alicí Cullenovou.

„Proč bych nebyla?“ zeptala jsem se jí a pokřiveně se usmála. Snažila jsem se působit věrohodně, ale Alicin starostlivý výraz se nijak nezměnil.

„Vím, co se stalo,“ řekla potichu. Pokrčila jsem rameny a mlčela.

„Bello, Edward možná jen...“

„Na tom nezáleží,“ přerušila jsem ji a odvrátila od ní pohled. Bez dalšího slova jsem se otočila a pomalým krokem se vydala ke svému domu. Cítila jsem na sobě Aliciny oči, ale nezastavila jsem se. Vešla jsem do domu a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se o ně a snažila se udržet na nohou. Něco neviditelného mě táhlo k zemi. Nakonec jsem podlehla a svezla se na kolena. Všechno uvnitř mě se pralo a snažilo se nějak dostat ven. Jenže nebylo jak. Jen jsem seděla a tiše jsem trpěla. Proč mi osud připravil tak krutou zkoušku? Co má za lubem, že mi bez ustání staví do cesty překážky, které nejdou překonat? Čeká mě někdy konec toho všeho? Spousty otázek a žádná odpověď. Ztratila jsem všechno, co jsem tolik milovala. Rodiče, sourozence, svou lásku. A teď už i dokonce víru v sama sebe. Jsem k ničemu. Nedokázala jsem se nikdy postavil čelem tomu zlu, co postihlo celou moji rodinu a teď za to platím. Jeden po druhém odcházejí moji blízcí. Zůstávám úplně sama. V jednom okamžiku jsem se definitivně rozhodla, že tohle musí skončit. Odejdu odsud. Daleko od všeho toho trápení. Daleko od Edwarda. S pevným odhodláním jsem se postavila na nohy a vyběhla schody do svojí ložnice. Hmátla jsem za dveře pro kufr a hodila ho na postel. Pak jsem rychle přistoupila ke skříni, otevřela jsem ji a začala z ní vytahovat úhledně složené komínky oblečení, které se pod vlivem mojí rychlosti bortily. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela a hodila to všechno do kufru. Vrátila jsem se pro další komínek a když jsem ho popadla, ucítila jsem pod rukama něco tvrdšího, než bylo oblečení. Něco, co tam nepatřilo. Položila jsem ho na postel a rychlými pohyby to všechno oblečení prohmátla. Pod třetím tričkem od shora jsem objevila něco, co rozhodně nebylo moje. Pět balíčků stodolarových bankovek. Vzala jsem ty peníze opatrně do ruky, jako by mi snad mohly něco udělat a prohlížela je ze všech stran. Kde se tu vzaly? Nikdy jsem si peníze neschovávala. Vždycky je zajišťovala Claire. Najednou mi to došlo. No jasně, Claire. Nechala mi tu ty peníze. Ale proč? Chtěla snad mít jistotu, že mi nebudou chybět? Znamená to snad, že ke mně necítí takovou nenávist, jak jsem si myslela? A nebo je to definitivní sbohem s tím, že ty peníze jsou pro moji osobní spotřebu do té doby, než si je dokážu opatřit sama? Povzdechla jsem si a dala peníze do kufru. Myslím, že se mi budou hodit. Dobalila jsem oblečení, vzala všechno, co jsem si myslela, že budu potřebovat. Mimo jiné i krabici z pod postele. Přehodila jsem přes sebe mikinu, vzala kufr do ruky a otočila se k odchodu. Mezi dveřmi jsem se ještě na okamžik zastavila a rozhlédla jsem se po pokoji. Netušila jsem, jestli se tu ještě někdy ukážu. Pro všechny případy jsem si vštípila pocit, že jsem tu naposledy a pohledem se rozloučila. Možná, že by bylo nakonec lepší se sem už nikdy nevracet a zapomenout. Jestli se nakonec objeví můj bratr, jestli ho dokážu zachránit a jestli získám zpátky Claire, bude možná lepší začít nový život někde jinde. Ale někde v hloubi duše jsem měla pocit, že se to nestane. Aspoň ne všechno. Čáru přes rozpočet mi udělal i Edward. Jeho polibek mi proti mojí vůli nebyl lhostejný. Možná proto jsem se rozhodla odjet. Sešla jsem dolů a zamířila rovnou ke dveřím. Nechtěla jsem se zdržovat loučením a vzpomínkami. Bude to tak lepší. Zavřela jsem za sebou hlavní dveře a nasála čerstvý vzduch do nosu. Bude mi to tu chybět, to jsem musela uznat. Přešla jsem ke svému autu a odemkla dveře. Hodila jsem do něj kufr a chtěla nastoupit. Chvíli jsem ale váhala. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, kam chci jet. Že ve skutečnosti nemám kam jet.

„Bello?“ Prudce jsem se otočila a střetla se s očima barvy rozpuštěného zlata. Tohle mi ještě chybělo.

„Co chceš?“ zeptala jsem se lhostejně. Edwardova přítomnost ve mně vzbuzovala neklid. Chvíli mlčel, jako by hledal správná slova.

„Vím, že jsem jednal zbrkle a mrzí mě to. Omlouvám se,“ řekl nakonec.

„V pohodě,“ odvětila jsem a ani se na něj nepodívala. Bylo ticho. Měla jsem chuť to ukončit a konečně odjet, ale neměla jsem odvahu. Jako vždycky. Nemám odvahu vůbec na nic a přesto se do všeho vrhám po hlavě.

„Odjíždíš?“ zeptal se mě najednou Edward. Pokrčila jsem rameny.

„Přijde na to,“ odpověděla jsem lhostejně a podívala se na něj. Zračil se mu ve tváři smutek. Musím odjet dřív, než tomu podlehnu.

„Musím jet,“ řekla jsem potichu. Přikývl.

„Tak... se tu měj. Třeba se ještě někdy uvidíme,“ řekla jsem a otočila se k autu. Přesto jsem ale stále nenastoupila. Jen jsem stála otočená k němu zády. Stiskla jsem víčka.

„Sbohem, Bello,“ zaslechla jsem jeho tichý šepot.

„Sbohem,“ odpověděla jsem, ale neotočila jsem se. Udělala jsem to až po několika dalších vteřinách.

„Edwarde?“ zavolala jsem na něj. Zastavil se, otočil ke mně hlavu a vyčkával.

„Díky. Za všechno,“ řekla jsem a usmála se. Přikývl a pokračoval v chůzi. Kdybych mohla, plakala bych. Uvědomila jsem si, že i Edward mi bude chybět. Nastoupila jsem konečně do auta a práskla dveřmi. Popadla jsem volant a zírala před sebe. Málem jsem ho rozmačkala. Měla jsem nutkání vystoupit, zahodit všechny svoje původní úmysly a plány a zůstat tady. Něco mě táhlo k Edwardovi. Ale já jsem odjakživa tvrdohlavá. Nikdy jsem ničemu nepodléhala a co jsem si umanula, tak se stalo. A stane se i teď. Nastartovala jsem a vyjela na silnici.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 11. kapitola: