Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let it Rain - 3. kapitola

11.05.2010 (07:45) • Andie2304 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1173×

„Víš, ten hovor neskončil zrovna nejlíp a já tě chtěl znova vidět. Rose mi to sice nedovolila, myslím, že mi vyhrožovala měsícem spaním na gauči,ale vážně, ona ten měsíc taky nevydrží.“

„Možná nevydrží, ale to mi je úplně jedno! Co si myslíš? Že mi budete ze život odcházet kdy se vám zachce a vracet se stejně tak? Emmette, myslím, že jsem to řekla dost jasně!“

„Bello, dej mi šanci, nechtěl jsem ti ublížit, nechej mě to vysvětlit, pane Bože připadám si jako bejvalej prosící o odpuštění! Tak Bello! Nenech mě prosit!“ Nevydržela jsem to, slzy mi začaly stékat po tvářích. Ani jsem si nevšimla, že Charlie odešel, protože se o chvíli vracel v pracovním ohozu a s odznakem v ruce.

„Takže, mladej, Bella tady klidně může podat trestní oznámení, přesněji stalking.“

„Ne, poručíku Swane, jsem v pohodě,“ odpověděla jsem, snažila jsem se to brát žertovně, ale neubránila jsem se ubrečenému hlasu.

„Tati, víš co, Emmett mi vše vysvětlí a já se na večer vrátím, stavím se ještě u Blacků,“ po vyřčení poslední věty jsem sledovala Charlieho kývnout a Emmetta na zmínku Blacků zavrčet. Charlie to neslyšel, ale já stála dost blízko na to, abych věděla, že se to stalo.

Počkala jsem než Charlie odešel a pak se otočila na Emmetta. Opíral se o své auto a koukal na mě. Po chvíli se usmál a přistoupil ke mně. Vzal si mě do náručí a zatočil se se mnou. Z úst mi uprchl smích. Položil mě, chytil mě za ramena, chvíli si mě prohlížel a pak mě objal. Byl to ten starý Emmett.

„Bello, ty si tak vyrostla! Co člověk za těch pár měsíců nezmešká,“ řekl a já se rozesmála.

„Emmette, neviděli jsme se přes půl roku! Navíc, já můžu růst už jenom do země,“ odpověděla jsem a s překvapením si uvědomila, jak lehce se mi s ním povídalo. Na jednu stranu jsem ho obviňovala, na stranu druhou, nikdo se dlouho nemůže zlobit na svého brášku. Jako já ne.

„Nejpůjdem se projít? Třeba ti dám možnost mi všechno vysvětlit,“ navrhla jsem a na Emmettově tváři se objevil ten šibalský úsměv, který nevěstil nic dobrého. Nic dobrého pro mě.

„Dobře, jasně, jak si přeješ má paní,“ zažertoval a vedl mě před sebou.

Při cestě do lesa, kam mě vedl, nikdo z nás nepromluvil ani slovo, převládalo mezi námi to trapné ticho, na které si nikdy nezvyknu. Několikrát jsem se pokusila navázat konverzaci, ale téma Jessica s Mikem prožívají krizi ani jeho, natož mě nezajímalo. Nikdy jsem nemyslela, že mi bude vadit, být s Emmettem sama. Nemám z něj strach. Ale je mi s ním divně. Je to můj starý Emmett, který kvůli mně bude mít problémy s Rose... už jen tam myšlenka mi přišla směšná. Nechápu, jak spaní na gauči může pokládat za strašnej trest... jo pravda, co já vím, já nejsem na sexu závislá tak, jako on nebo Rose. Nebo Alice... a Jasper.... tak já byla asi jediná normální.

„Kam nás to vedeš?“ nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Kam asi? K nám ne?“ Rozesmála jsem se. Vždyť tady žádný ´k nám´ není.

„No jasně, a to chceš ty lidi vystěhovat?“

„Jaký lidi?“ No já nevim, třeba ty co tam teď bydlí.

„Ty nové. Jak to od vás koupili. Už se nastěhovali,“ řekla jsem a Emmettovi ztuhl na tvářích úsměv. To ho tak překvapilo, že už tu bydlí? Nebo jsem řekla něco, co jsem neměla?

„Jaký lidi? My jsme něco prodávali?“ Přikláním se k možnosti B.

„Tys to nevěděl? Ten barák už není váš, ale jejich. Poď se podívat,“

„Ne. Věřím ti. Ale nevěřím, že by to Esme nebo Carlisle, nebo dokonce oba, mohli udělat. Slíbili, že se za čtyřicet let vrátíme,“ odpověděl a vypadal, jakoby ho to dost vzalo. Jeho obličej zesmutněl, nemusela jsem být Edward, abych věděla, že něco není v pořádku.

„Oni vám to vážně neřekli?“ zeptala jsem se a Emmett jen zakroutil hlavou. Posadil se na pařez a vypadal, že to musí rozdýchat. Asi bych taky musela, kdybych jednoho dne přiletěla do Phoenixu a v baráku nám bydlel úplně někdo cizí.

Nikdy jsem nepředpokládala, že by takhle podstatnou věc Carlisle nebo Esme zatajili. V tom mi to došlo. Za čtyřicet let? Nějak brzo, nezdá se vám? Pořád bych tu mohla bydlet a pořád bych na Edwarda mohla čekat. Pak by se vrátil a z mě by se stala ta poblázněná puberťačka. Nebo bych tu měla rodinu. A Edward by mi všechno, co bych tak dlouho budovala zničil. Učila bych na místní střední a on by si tam nakráčel jako nový student.

Oni se sem ale vrátit nechtějí. Slíbili jim to, aby pro ně nebylo tak těžké mě opustit. Jenže oni by na mě nezapomněli. Oni přece nezapomínají. Jejich vzpomínky zůstanou nedotčeny. Ale moje vyblednou. Já si na ně nebudu pamatovat. Za deset, dvacet let po nich nebudou žádné stopy, ty staré vzpomínky budou nahrazeny novými a rány v mém srdci budou zaceleny novými přáteli a jednou i láskami.

„Platí to ještě?“

„Platí co?“

„Půjdeš se tam se mnou podívat?“

„Podívat kam?“

„No k nám,“ řekl a hlas se mu na poslední slabice zlomil.

„Jo, jasně, že jo,“ odpověděla jsem a sledovala jak se Emmett staví. Ruku mi položil na ramena a spolu jsme vykročili vstříc vzpomínkám.

„Tobě to tady přirostl k srdci viď?“ zeptala jsem se a trpělivě čekala na odpověď. Zhluboka se nadechl a spustil: „Jo, jsou tu dobrý medvídci,“ odpověděl a usmál se. Jen tak na mě koukal a pak jsem se nahlas rozesmáli.

„Myslím to vážně,“ odpověděla jsem.

„Však já taky. Ale nejvíc se mi asi stýská po tobě, ségra. Za takovou chvíli jsi se stala součástí rodiny. Neutekla jsi, když sis uvědomila, že jsme pár let po srmti. Vždyť jsi randila s mrtvolou!“ na tuhle úvahu se hlasitě rozesmál, spíš hlasitě rozřehtal.

„Jo, hlavně že ty s jednou spáváš,“ nasupeně jsem odpověděla a on se přestal smát.

„No, to máš sice pravdu, ale mrtvola s mrtvolou, to je zcela přirozené. Jako člověk s člověkem. Pes se psem. Kočka s kočkou.“

„Motýlek s motýlkem, jasně chápu,“ dodala jsem. Emmett měl v plánu pokračovat, ale neměl možnost, před námi se rozprostíral jeho bývalý domov.

„Vypadá pořád stejně,“ řekl a zamilovaně si ho prohlížel. Jeho pozornost po chvíli upoutalo stříbrné porsche. Rychle se k němu rozeběhl, vytáhl telefon a začal si ho fotit. Chvíli kolem něj poskakoval a já vnímala jen blesky pocházející z telefonu. Zábavu mu přerušilo hlasité odkašlání, které patřilo osobě za mnou.

„Potřebujete něco?“ ozval se mužský hlas a upoutal naši pozornost.

„Ne, omlouváme se,“ řekla jsem, ale Emmett měl jiný názor.

„Vlastně ano. Víte, já a moje manželka bychom měli zájem o jeden dům z vaší nabídky. Známí vám prodávali tento dům a podle jejich názoru se s vámi příjemně jedná. Také se nám moc líbila vaše práce,“ odrecitoval Emmett a já se nevědomky stala součástí jeho zvrhlého plánu.

„Emmette, co.."

„Neboj Bells, mám to pod kontrolou," zašeptal mi do ucha a pořád se na toho pána umíval.

„Proč jste to neřekli dřív, že znáte Cullenovi? Pojďte dál. Všechno vyřešíme v mé kanceláři," odpověděl a vedl nás do domu. Ještě nevím, co má Emmett za lubem, ale vím, že už teď se mi to nelíbí.

„Ten chlápek nám určitě nevěří, že jsme manželé. Mě je osmnáct a ty vypadáš tak na dvacet. Prober se Emmette, ať je to cokoliv, nevyjde to," pošeptala jsem mu, ale Emmett zůstával v klidu.

„To je má manželka, Elis. Elis, tady manželé - ehm - manželé," Emmett se rozesmál a já i s obyvateli domu jsme na něj nepochopeně zírali.

„To jako, že já a ona... Pane... To... To není... Pane bože... Počkej až to budu vyprávět Jasperovi... No... Ty kráso... To snad... Tak to jste mě dostal... Ona a já...," snažil ze sebe vysoukat Emmett při záchvatu smíchu, „Ona a já, my nejsme manželé, špatně jste mě pochopil," odříkal a mně spadl kámen ze srdce.

„Tak to se omlouvám, pokud jsem vás nějakým způsobem urazil," omlouval se pan Cook, jak jsem si později vzpomněla, tohle jméno bylo napsané u zvonku, když jsem procházeli hlavními dveřmi.

„To je v pořádku, tady, Emmett to jen špatně formuloval," odpověděla jsem a zaslechla kroky ze schodů. Zvedla jsem hlavu ke schodům a sledovala asi sedmnácti letou dívku, jak v minisukni pomalu schází schody.

„To je má dcera, Katie. Katie, máme hosty," řekl a jeho dcera se na nás podívala a usmála se.

„Zdravím," odpověděla a potřásla nám rukou.

Její dlouhé vlnité vlasy ji spadali k bokům. Její tvář, tak podobná Rosalie. Její oči, modré, průhledné, doslovně okno do duše. Cítila jsem, že se bála. Ne mě, ne Emmetta, ale snažila se uprchnout od minulosti. Nevím přesně co se stalo, ale před očima se mi mihl odraz nějaké události.

„Ne!" křičela Katie. Do očí hleděla muži, který se blížil. Každou chvílí byl blíž, ale její slabé ruce neměli sílu se mu bránit. Její nohy se nemohly hýbat, ona pouze ležela na trávě.

Mohlo jí být 13. Rodiče byli pryč z města. Dům jí zůstal na víkend. Myslela, že to bude zábava. Dokud nepřišel on. Původně jen doučující z matematiky. Ona na něj čekala na dvorku na lavičce. Udělala jim kafe, přichystala nějaké sušenky. V tom tam vstoupil. S úsměvem, jako vždy. Učebnice položil na stůl a přisedl si k ní. Chvíli ji vysvětloval látku, s kterou potřebovala pomoci.

Jeho ruce se "omylem" dotkly míst, kterých neměly. Přesto, že to vzala jako omyl, on to vzal jako pokyn k pokračování. Začala se mu vykrucovat z paží. Chtěla utéct. Ale zakopla o kámen. Byla bezbranná. Věděla, co se stane. Její život skončil.

„Bello? Si v pořádku? Jakoby si upadla do komatu. Přestala si reagovat. Stejně jako Alice, když... Jdu zavolat Carlislovi," vypadlo z něj a já nevěděla co se se mnou děje. Pan Cook s manželkou a s Katie na mě pořád koukali se starostí v očích. Nevěděla jsem, co do mě vjelo, ale požádala jsem Katie, jestli bych si s ní nemohla promluvit.

„Vezmu Vás do svého pokoje."

„Tykej mi. Nejsem o nic starší než ty."

„Dobře, vezmu tě do svýho pokoje," řekla a ze spisovné mluvy se stal hovorový slang, na který jsme byli všichni zvyklí.

Ve chvíli, kdy otevřela dveře do svého pokoje, můj žaludek chtěl utéct. Její pokoj býval Edwardův. Zhluboka jsem se nadechla a šla se posadit na židli u psacího stolu. Když jsem si sedala, všimla jsem si na počítači na googlu kontaktů na psychology ve státech. Všimla si mého urputného pohledu a rychle zaklapla notebook a falešně se usmála.

„Tak, co se děje? Neznáme se a tak by mě to zajímalo."

„Budeme spolužačky," začala jsem konverzaci a sledovala její pohled. Usmála se. Tentokrát nic nepředstírala.

„Bezva, aspoň někoho budu znát. Nastupuju až ve středu, musíme toho s našima ještě hodně dohnat," odpověděla, ale vyhnula se kontaktu s mýma očima.

„Ten chlap tě znásilnil," řekla jsem a jí se zastavil dech.

„Prosím?"

„Ten chlap, tenkrát, nestihla si utéct, znásilnil tě."

 Předchozí



Autor: Andie2304 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let it Rain - 3. kapitola: