Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let´s dance! - 1. kapitola

23.05.2012 (15:00) • arabek • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3488×

Hněv je pro lidské tvory naprosto obvyklý a nikdo se mu nevyhne do té míry, aby si ho alespoň jednou nějak nevybil. Každý to vlastně dělá jinak, ale jisté věci to má společné. Například zabití přebytečné energie a zápal pro onu činnost. A abych uvedla na správnou míru to, co tu vlastně píšu, tak s upíry to není jinak. I oni cítí vztek a snad ještě mnohem silněji, než si obyčejný smrtelník dokáže představit. Ale na druhou stranu jejich síla je natolik ničivá, že i jako klidné a chladné kameny dokáží ublížit… Proto si většina z nich našla nějakou činnost, která je odreaguje natolik, že hněv ustoupí. A v případě pěti poloupírek, Belly, Alice, Rosalie, Andy a Katherine, tomu nebylo jinak…

Isabella Marie Swanová:

Věnovala jsem své nejdražší sestře ještě jeden pořádně znechucený pohled. Zvedal se mi žaludek z toho, co tak nadšeně dělala – kouřila. Ačkoliv vím, že tohle se prostě i na poloupíra zdá moc, tak ona si prostě nedá říct od nikoho a pořád si ničí své ocelové zdraví. Možná je to tím, že se snaží zacelit něco ve své duši, ale ať je to jak chce, tak mi tím pořádně leze na nervy.

„Bell, neškleb se tak, budeš mít vrásky,“ řekla poměrně ironicky Andy a já opět dostala chuť jí jednu majznout, no, neudělala jsem to. Jeden z důvodů byl, že přeci ona mi vždy pomáhala a trpěla místo mé sestry, ale spíše podstatnější se mi zdálo, že ona je z nás poloupírek nejsilnější a nejvíce podobná upírovi. Vlastně ono s námi je to hodně podivné, jelikož každá z nás podědila z té upírské stránky něco jiného a něco jiného zase z té lidské. Ale já si nemohu na nic stěžovat, protože moje tvář spíše připomíná smrtelníka, tudíž nejsem tak nápadná.

„Nech si ty své kyselé ksichty na někoho, koho budou zajímat,“ houkla po ní rozhořčeně Alice a v tuhle chvíli jsem jí byla hodně vděčná. Ona mi hodně pomáhala, což ostatně všichni, ale asi mě nejvíce chápala. Andy se vždy chovala jinak, a proto jsem ji měla sice ráda, ale bála jsem se jí více, než samotných Volturiů, a ostatní sestry jsem nijak moc nevnímala. Nezdálo se mi, že by nějak stály o mou přítomnost a má slova. Občas jsem si zvykla, že jsem byla sama, protože někdo neměl čas, ale na druhou stranu jsem občas ráda za chvilku ticha…

„Dejte pokoj,“ zavrčela má sestra s cigaretou, naposledy si slastně popotáhla a odhodila nedopalek směrem k zemi, kde ho pak ladně zadupala nohou navlečenou v drahých teniskách. Zvedla jsem koutky úst do pobaveného úsměvu, ale raději je zase rychle svěsila, než si toho někdo stihl všimnout.

„Hej, sice vím, že máte spoustu starostí s navážením se do sebe, ale chtěla bych upozornit, že jsou tu ty nový přírůstky,“ ozvalo se směrem, kde jsem odtušila, že stojí Kate, teda pardon, Katherine. Otočila jsem se směrem, kudy se ozývalo vzrušené šeptání a zahlédla partu dobře živených upírů. No, jeden hezčí než druhý, pomyslela jsem si ironicky a znovu si je změřila. Samovolně se mi na tváři udělal jakýsi prapodivně pohrdavý úsměv a beze slova jsem se otočila ke svým drahým sestrám, které měly právě tentýž prapodivně pohrdavý výraz na tváři také. No, byl to prostě zlozvyk, který se po dlouhá staletí piloval. Upíry jsem prostě ze srdce nenáviděla a nehodlala jsem se nijak mírnit ve svých projevech…

„Andy?“ oslovila ji velice opatrně Rose, která si všimla jejího soustředěného výrazu, který napovídal o použití jisté schopnosti, kterou má vrozenou z upíří podstaty. Vlastně já se svým štítem jsem jí práci velice znesnadňovala, ale ona si nikdy nestěžovala. Prostě to brala jako hotovou věc a já se nesnažila jí to nějak vymluvit.

„Bell, kdybys teď stáhla štít, tak by to bylo na škodu. Máme co dočinění s upířími vegetariány, kteří o dary nouzi opravdu nemají. Například ten zrzeček je čtenář myšlenek, umřel na španělskou chřipku. To lvisko cítí emoce a zažil Sever proti Jihu a ten zbytek… To vám řeknu později…,“ začala mlít naše drahá sestra se zastřeným pohledem. Pousmála jsem se na ni a v tu chvíli byla i za ten její proklatý dar docela ráda. No, řekněte mi, kdo by nebyl spokojený s upgradovaním Ara Volturiho?

„Mám takové tušení, že nejlepší ze všeho bude vypadnout,“ ozvala se potichu Kate a znovu přizabila pohledem jednoho z nich. Přikývla jsem, ale raději jsem se nehodlala zmiňovat o tom, že tušení mám velice podobné…

Edward Anthony Masen Cullen:

Beze slova jsem si to kráčel po parkovišti našeho nového domova, tedy respektive naší nové školy. Zvykl jsem si za ta léta na štěbetající dívky a děsivé myšlenky, tudíž jsem stále stejně arogantně kráčel a nevšímal si svého okolí. Občas jsem sice zavadil pohledem o nějakého svého bratra, ale to bylo jen výjimečně. Na koukání tady byla spousta příštích obětí, které se nadšeně samy hrnuly. Všechny vždycky čekaly lásku až za hrob a ono houby… Prostě užít si a odkopnout, co s nimi.

Edwarde, podívej támhle, ozvalo se v hlavě Damiena, který se sice tvářil úplně stejně ledově, ale Jasper z něj cítil nějaký druh nadšení či čehosi podobného. Zadíval jsem se tedy směrem, který mi určil, a nestačil se divit – a to jsem toho opravdu už zažil hodně. Za kouřovým dýmem, který se stejně jasně jako mlha zvedal, stála parta holek. Ale ne ledajakých, protože krásnější smrtelníky jsem ve svém dlouhém nesmrtelném životě neviděl…

„No, ty vole,“ vyklouzlo mi patrně neeticky z úst, ale musel jsem si přiznat, že tohle byla reakce naprosto odpovídající té skupině andělů, co si tam tak znuděně postávala a něco kreativně rozebírala. No, ty by za hřích stály, pomyslel jsem si naprosto uchváceně a pozoroval je nestydatě dál. Sice se po chvíli všechny otočily a svůdně odkráčely do budovy, ale ten pohled, co se mi naskytl na jejich pozadí, byl k nezaplacení. Mňam.

„Edwarde, mám to jenom já špatné tušení, nebo neslyšíš jejich myšlenky?“ probral mě z mého spokojeného rozjímání můj bratr Jasper. Podíval jsem se na něj chvilku jak pes, co nechápe povel páníčka, a v hlavě si rozložil to, co se mi právě snažil sdělit.

„Jazzi, ale já je fakt neslyším.“

Děkuji všem, co se dostali až na konec mé nové povídky... Snad vám to bude stát alespoň za tu řadu nic neříkajících smajlíků, které sice moc nepotěší, ale zahřejí u srdce vždycky. 

Arabia

Autor: arabek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let´s dance! - 1. kapitola: