Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's Get Lost 7. část

14.09.2010 (13:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2663×

7. část

Seděla jsem ve svém pokoji a koukala z okna. Nudila jsem se tak jako každý den! Copak se mnou nemají slitování? To mě tu opravdu chtějí držet do konce světa?

„A možná i déle,“ šeptla jsem a vstala z provizorní postele. Přešla jsem ke dveřím a tiše je otevřela. Slyšela jsem z obýváku televizi, ale jinak byl všude klid. Zamračila jsem se. Moc podezřelý klid.

Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla jsem se kolem. Pomalu jsem popustila svůj štít a kontrolovala místnost po místnosti. Celé vrchní patro bylo prázdné.

„Kde jen můžou být? Že by mě tu nechali samotnou?“ šeptala jsem si sama pro sebe. Pak jsem se zaměřila na spodní část domu.

„Carlisle v pracovně, Jasper v obýváku a Emmett v garáži. Naprosto perfektní,“ usmála jsem se a vydala se za svým miláčkem. Poprvé jsem tu skoro sama a musím toho využít. Už tak dlouho jsem ho necítila blízko sebe. Vyhýbal se mi!

„Ahoj,“ promluvila jsem tichounce. Otočil se a se strachem v očích se na mě díval. „Ale no tak, zlatíčko... Přece se mě nebudeš bát?“ šeptala jsem co nejsladčeji to v mých možnostech šlo. Zmateně zamrkal, ale nepromluvil. Díval se na mě těma zlatorudýma očima. Pomalu jsem se přibližovala k němu.

„Kdepak je rodinka?“ zeptala jsem se jako by nic.

„Esmé, Alice, Rose a Edward jsou na lovu. Vrátí se k ránu.“ Ono to umí i mluvit. Tak k ránu? Tak to máme hodně času jen sami pro sebe. Emmett sem nepřijde, tím jsem si mohla být jistá. A Carlisle? Ten nebude mít odvahu!

Tak rychle, jak jsem to dokázala, jsem vystartovala a během chvíle jsem seděla na něm. Sladce jsem se usmála. Ale on mě jen chytil za ruce a snažil se mě shodit. Had jeden!!

„Nebraň se mi, miláčku,“ šeptla jsem mu do ucha a něžně ho na něj políbila. Pak jsem pokračovala směrem k ústům. Seděl zaraženě a dokonce nedýchal. Povzdechla jsem si. Tak tohle ne, hošánku. Když něco chci, taky to dostanu!

Vrhla jsem se na jeho rty a zuřivě ho líbala. Oba jsem nás obalila do svého štítu a vysílala k němu tak toužebné emoce, že není možé, aby neroztál. A asi po dvou minutách, se tak stalo.

Ztrhla jsem mu jeho dokonale bílou košili. Své polibky jsem teď přesunula níže. Políbila jsem každé místečko. Každou jizvičku. Mazlila jsem se s tím, věděla jsem, že ho tím donutím, chtít mě ještě víc.

Tiše na mě zavrčel. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho, nyní černých, očí. Usmála jsem se a znovu ochutnala jeho rty. Naše jazyky hrály úžasnou hru, konečně jsem se zase cítila celá. Znovu jsem měla to, po čem mé tělo i srdce toužilo.

Zavrtěla jsem se a pak se začala mírně pohybovat nahoru a dolů, abych ho rozdráždila ještě víc. Kdyby tak teď někdo přišel, byla by to fajná rána pod pás. Ale myslím si, že Carlisle i Emmett už ví, co se tady děje. Jen nechtějí zasahovat. Vědí, že by to vedlo jen k další hádce a zase bych se snažila utéct. Jasper by bránil mě a ti dva by na mě sami neměli! Ale nechce se mi s nimi takhle hrát. Raději se budu oddávat své touze. Touze po Jasperově těle.

Ještě jednou jsem svou pánví přejela po jeho místečku. Okamžitě zareagoval. Znovu jsme se usmála. Lehce jsem se nadzvehla a pár šikovnými pohyby jsem mu odepla kalhoty. Dráždila jsem ho.

Zaklonil hlavu a tiše zavzdychal. Druhou rukou jsem mu zajela do vlasů a donutila ho mě znovu políbilt. Znovu si mě přitáhl blíže a jednou rukou mi roztrhl halenku. Jeho polibky teď byly dokonalejší. Vášnivější, úžasnější... Konečně se odpoutal a jeho pohyby a polibky byly čím dál tím nalehavější.

„Jazzi?“ vzdychla jsem.

„Hm...“ Políbil mě na krk a pomalu pokračoval níže.

„Máš mě rád?“ Schválně jsem pečlivě volila tyhle slova.

„Ano...“ Usmála jsem se. Ano má, ale co to pro něj skutečně znamená?

„Patříš jen mně?“ šeptla jsem roztřeseně.

„A-ano!“ řekl to trochu zdráhavě, ale je to krásné vědět. Ano, Jazzi, patříš jen mně a nikomu jinému. To já ti ukázala lepší cestu. A jakmile se odtud dostaneme, bude vše jako dřív.

„Chceš mě?“ zašvitořila jsem a lehce ho kousla do ucha. Zavrněl jako kotě. Tohle můžu brát jako ano. Ušklíbla jsem se. Ani nevím, kdy přesně jsem přišla o kalhotky, ale jedno vím na sto procent. Chce mě a udělá pro to všechno! Ale proč ho chvíli nepotrápit!

„Jazzi, miláčku... Tohle bychom neměli... Někdo přijde!“ šeptala jsem mu do ucha a přitom jsem se snažila od něj oddálit. Ale nedovolil mi to. Držel mě pevně. Zajela jsem mu oběma rukama do vlasů a hrála si s nima, ale nezapoměla jsem mu připomínat jak je to špatné. Ale asi mým slovům vůbec nevěnoval pozornost. Zajímalo ho mé tělo... já...

Pak spojil naše těla v jedno. Byli jsme perfektně sladěni. Každý pohyb! Každé povzdechnutí. Byli jsme pro sebe stvořeni. Byli jsme jedno.

Zrychloval a já věděla, co to znamená. Tak dlouho už jsem po něm toužila... Tak moc jsem si s ním přála být a oni mi to nedopřávali. A teď mají to, co chtěli! A nebo to, co jsem chtěla já?

Nahnul hlavu na stranu. Rukou jsem mu odhrnula vlasy a těsně před naším vyvrcholením jsem ho kousla do krku. Tak jako pokaždé. Tiše zasyčel bolestí, ale také slastí. Já se usmívala. Bylo to dokonalé... Tak nebezpečně dokonalé!

Něžně jsem ho políbila. Cítila jsem jak se chvěje. Pomalu jsem z něj slezla a zapnula si dva poslední knoflíčky u halenky. Upravila si sukni a chtěla odejít. Ale on mě chytil a donutil mě se na něj zase posadit. Vášnivě mě políbil, ale najednou ztuhl a mně se na tváři rozhostil šibalský úsměv.

V obýváku začalo být totiž poněkud těsno!

„Jaspere?“ slyšela jsem ublížený hlásek té malé zmije Alice. Vzhlédla jsem a obdařila ji zářivým úsměvem. Pak jsem zase sklonila hlavu a podívala se do Jasperových očí.

„No nic, miláčku. Měli bychom se přesunout o patro výš? Tady je nějak plno,“ řekla jsem a vytáhla ho na nohy. Každý si mohl všimnout jeho potrhané košile a mé blůzy. Myslím, že každý ví, co se tady teď stalo.

„Bello! Pust mě,“ šeptl najednou. Naštvaně jsem se na něj dívala. Cože?! Se mnou si hrát nebudeš!

„Ty mi nemáš co rozkazovat, broučku!“ sykla jsem na něj a táhla ho směrem ke schodišti, ale zasekl se na místě. Pustila jsem jeho ruku.

„Bello? Co se to s tebou stalo?“ zeptal se ublíženě Edward. Přejela jsem pohledem po všech přítomných. Zamračila jsem se a odfrkla si.

„Se mnou? Spíše s vámi! Já jsem od proměny pořád stejná!“ zavrčela jsem na ně. Alice stála v rohu místnosti a tiše vzlykala. Dobře jí tak! To má za to, že kdysi Edwarda poslechla a odešla bez rozloučení! Esmé stála u Carlislea a smutně se na mě dívala. Emmett a Rose mě propalovali pohledy, ale dělali, že tu vlastně ani nejsou.

„Tohle nejsi ty!“ šeptl Edward.

„Ano, Edí! Tohle už nejsem já!“ řekla jsem výsměšně a znovu popadla Jaspera za ruku. Tentokrát se nebránil. Přitáhla jsem si ho k sobě.

„Patříš mně! Sám jsi to říkal,“ šeptla jsem, ale věděla jsem, že to všichni slyší.

Nejednou se stalo nějak moc věcí v jednom krátkém okamžiku. Jasper mě pustil a zbaběle prchnul ven. Mezitím, co jsem tu stála sama, se ke mně vrhl Edward a Emmett. Tak tak jsem stihla uhnout a chtěla se vytratit za Jasperem. Ale Carlisle a Edward se ke mně znovu vrhli a přišpendlili mě ke stěně. Zavrčela jsem na ně a chtěla se osvobodit.

„Pustě mě! Jaspere! Ty zbabělče!“ řvala jsem na celý dům. Nevšímala jsem si vzlykající Alice a Esmé. Tentokrát to přehnali. Nemůžou mě tu takhle držet. Ne, bez mého souhlasu. Vyhlašuji jim válku. To, že si mě tu nechají bude pro ně peklo. Ano! Peklo na zemi.

Znovu jsem vystartovala, ale drželi mě pevně.

„Bello!“ zavrčel na mě Edward. Šlehla jsem po něm naštvaným pohledem.

„Nejsem vaše zvířátko!“ odpověděla jsem mu na zpět. Pak jsem pomalu popustila štít. Chtěla jsem, aby viděl vše, co jsem před chvíli zažila. Ukazovala jsem mu každý Jasperův polibek. Každý dotyk... Každé jeho slovo...

Jeho tvář potemněla. Oči ztmavly. Výsměšně jsem se dívala na to, co kdysi byla rodina. Ano, byla to má rodina. Ale teď už ne! Hlasitě jsem se zasmála.

„Ale no tak, miláčku!“ schválně jsem slovo miláčku protáhla a sladce se na něj usmála. Najednou mě držel jen on a dost pevně. Já se pořád usmívala. Ale pak mě pustil a tiše odešel. Takže jsem vólná? Můžu odejít?

„Běž do svého pokoje! A pokud budeš chtít utéct, roztrháme tě na kousky!“ zavrčel ještě, než vypadl ze dveří.

Pořád jsem tam stála. Tohle nemyslí vážně, že ne? Rozešla jsem se směrem ke dveřím. Ale něčí drobné paže mi v tom zabránily.

„Měla by jsi ho poslechnout,“ šeptla ke mně moje bývalá sestřička. Sjela jsem ji pohledem. Opovržlivě jsem si odfrkla a šla zpět do svého 'útulného' pokojíku!

Snad se Vám kapitolka líbila a zůstanete se mnou do konce, který se velmi rychle blíží.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 7. část: