Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's Get Lost 8. část

15.09.2010 (07:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2110×

8. část

„Tak mi tedy jdeme,“ ozval se Edward. Já na něj jen neurčitě mávl a dál sledoval televizi. Ne, že bych věděl, co dávají, nebo ji vůbec věnoval pozornost. Ale pro efekt je to dobrá kulisa. Byl jsem docela nervozní. Ale myslím, že lepší šanci si s ní promluvit nebude.

Je to čtrnáct dní od toho incidentu v obýváku a Bella je pořád zavřená u sebe v pokoji. Nechce s nikým komunikovat. Nechodí lovit! A kdy vlastně byla? Je tu už skoro dva měsíce a zatím měla jen toho pošťáka. Chudák holka, proč ji prostě nenechají odejít. Bylo by po problému... Ale nechal bych ji jít? Asi ne...

Když jsem si byl stoprocentně jistý, že v domě je jen Carlisle, Esmé a Rose vydal jsem se k ní do pokoje. Ale když jsem byl skoro u cíle zatarasila mi cestu Rosalie.

„Kam jdeš?“ prskla na mě. Takhle nevraživá je na mě od okamžiku, kdy jsme se vrátili s Bellou. Tedy vrátili! Když jsme byli dovedeni domů.

„Uhni mi z cesty, Rose! Nemáš mi co rozkazovat, nejsem tvůj domácí mazel!“ zavrčel jsem na ni a ležérně ji obešel.

„Jak chceš! Je to vlastně tvoje věc. Proč se jen do toho pletu,“ mumala si pod nosem a pak se zavřela u sebe v pokoji. Aspoň že tak, bloncka jedna pitomá!

Znovu jsem se vydal k těm nepřístupným dveřím. Tedy aspoň tak mi to bylo řečeno. Ale všechny zákazy jsem měl nyní někde! Potřebuji s ní mluvit a to bez přítomnosti jak Edwarda, tak Alice!

Neobtěžoval jsem se ani klepat, protože vím, že ví, že jdu. Její štít mě provází na každém kroku. Hlídá si mě! Ale za tu dobu jsem si už na to zvykl. Ze začátku mi to lezlo na nervy, ale teď vím, že to dělá kvůli mně samotnému.

„Bells?“ zašeptal jsem její jméno. Ale nepohnula se. Pořád seděla na parapetě a sledovala les.

„No tak, Bello! Chci si jen promluvit!“ mluvil jsem dál. I když nechce komunikovat, já jí řeknu to, co chci říct, ať se jí to líbí, nebo ne!

„Neměl by jsi tu být, zase z toho budou problémy,“ zašeptala tichounce. Usmál jsem se tomu. Přešel jsem k ní blíže a posadil se vedle ní.

„Nemůžou mi zakazovat se s tebou stýkat! To prostě nejde,“ řekl jsem a můj pohled taky padl na ztemnělý les. Je sotva poledne a venku je pěkně hnusně. Brzy bude bouřka, jde to cítit ve vzduchu.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se na rovinu. Cítil jsem, že je nervózní, ale taky docela šťastná.

„To nemůžu jen tak přijít na návštěvu?“ zasmál jsem se.

„To ano, kdybychom byli obyčejní lidé a měli obyčejný život! To možná ano... ale s těmi psy za zády...“ Težce si povzdechla. Hodila po mě letmý pohled a pak pokračovala v civění na les. Velmi zábavné.

„Možná ano, Bells. Ale nemůžou tě tu držet donekonečna.“ Otočila se na mě. Cítil jsem z ní najednou zmatek a trochu vzteku. Hořce se usmála.

„Ale vidíš, že to dělají. Cítím se tu jako ptáček ve zlaté kleci. Jako motýl lapený v síti, který chce marně vzlétnout, ale nemůže...“ šeptala tyhle krásná slova a já si uvědomil, že to tak opravdu je. Drží ji tu proti její vůli. Je opravdu jako ptáčátko, které chce letět...

„Vím, jak se cítíš.“ Tázavě se na mě podívala. „Já jsem na tom stejně!“ Najednou byla pořádně zmatená. Cítil jsem ten podivný pocit, který ji ovládal. Usmál jsem se na ni.

„Ale stejně jednou odejdeš, dneska nebo zítra... Ale jednou určitě. Vím to, cítím to z tebe. Pokaždé, když procházím okolo tvého pokoje. Pokaždé, když tě zahlédnu v okně, jak sedíš a tiše vyčkáváš,“ šeptal jsem tiše. Tak, aby nás nikdo neslyšel. Tyhle slova patřily jen jí! A nikomu jinému.

„Ano. Plánuji to...“ odpověděla mi taky šeptem. Její koutky se mírně nadzvedly. Byla smutná, věděla, že když bude chtít odejít, mě jen tak nepustí a plánovat společný útěk je zcela nemožné! Hlavně v tomhle případě. Opravdu ji hlídají jako nejcenější poklad na světě a přitom je to obyčejná holka, která chce žít svůj nekonečný a hlavně vlastní život.

„Něco... Něco pro tebe mám,“ řekl jsem najednou a ze zadní kapsy vytáhl stříbrnou krabičku. Nechápavě se na ni podívala.

„Není to nic extra, diamant nebo tak. Ale našel jsem to jednou v lese u řeky a vzpoměl jsem si na tebe. Nechal jsem ho trochu vybrousit a přidal k němu stříbrný řetízek.“ Podal jsem jí krabičku. Vzala si ji docela roztřeseně. Pomalu ji otevřela a zůstala koukat na její obsah a skoro pět minut se ani nepohnula.

„Jazzi! To je překrásné, děkuji,“ řekla dojatě a něžně mě objala. Vzal jsem řetízek do ruky a pomohl jí ho zapnout. Padl jí perfektně.

„Podívej se na něj pořádně,“ řekl jsem. Zamračila se a pak vyskočila na nohy a letěla k zrcadlu, které měla vedle skříně.

„Jéva, to je J... jako Jasper,“ švitořila. Konečně byla na chvíli zase šťastná a jsem rád, že to jsem já, kdo jí to štěstí donesl. Znovu po mně skočila a objala mě. Cítil jsem se najednou tak fajn, jako by nebylo nic mimo tenhle pokoj. Jako bych byl jen ona a já a nic okolo toho. Taky ona to tak cítila. Usmál jsem se. Tolik něhy a lásky jsem od ní ještě necítil. Je to pro mě z její strany docela neznámý pocit. Ale je překrásný...

„Jsem ráda, že jsi za mnou přišel,“ řekla nejdenou. Usmál jsem se na ni a pak jsme se společně zase posadili k oknu. Začalo jemně mrholit. Tady ve Forks úplně normální jev.

„Taky pro tebe něco mám,“ zešeptala a ihned mi podávala bílou obálku. „Prosím, jakmile zmizím... Otevři ho, je tam dopis pro ně a jeden pro tebe. Ale slib mi, že ho dřív neotevřeš... Mám... mám jistý plán a pokud vyjde, tak jak bych chtěla... Můj štít z tebe padne a... a...“ nedokázala pokračovat. Tak nějak jsem pochopil, co má v plánu. Nesouhlasil jsem s tím, ale nemůžu jí její rozhodnutí brát... Bolelo mě to, ale čím ji přesvědčit?

Převzal jsem si obálku a schoval si ji do zadní kapsy. Budu ji mít pořád u sebe. A myslím, že velmi brzy se dozvím její obsah.

„Bells?“

„Hm?“ Lehce jsem ji chytil za ruku a otočil k sobě.

„Pojď ven, zrovna přestalo pršet. Můžeme jít třeba na zahradu...“ Dívala se na mě šokovaně. Asi nechápala mé chování vůdči ní, ale za dobu, co jsme zpět, se toho hodně změnilo. Až moc, řekl bych. To, co jsem kdysi cítil k rodině, byla láska. Ale teď... Teď sám nevím... Nejraději bych vzal nohy na ramena a prchl... Zbaběle bych vzal nohy na ramena a už se nikdy nevrátil.

Edward a Alice tráví čas pořád spolu. Pořád hlídají Bellu a já jsem zase tam, kde jsem byl celou dobu. Zase jsem jen čtvrté kolo u vozu. S Alice jsem to pokazil a vím, že už se to nikdy nevrátí do starých kolejí. Na to jsem jí až moc ublížil.

Ale je tu Bella. Moje Bella a to je to, co Edwardovi nejvíc vadí. Cítím z něj tolik nenávisti, když jsem poblíž. Ale v podstatě si za to může sám. To on tohle vše způsobil... Je to už dávno, ale měl by si to pamatovat. On nás donutil ji opustit a tím se daly věci do pohybu. Událo se toho hodně, ale vše mělo jeden jediný kořen. Náš odchod... Edwardovo rozhodnutí...

„Oni mě nepustí... Mám příliš krátké vodítko...“ řekla s ironií v hlase. Zasmál jsem se jejímu přirovnání. Pořád jsem ji držel za ruku. Prostě jsem ji popadl a táhl za sebou. Neprotestovala jen se začala smát. Její zvonivý smích se rozlehl po celém domě. Během chvíle jsem zahléd Carlislea, jak vykukuje z pracovny a na Esmé jsme narazili v obýváku. Ale usmívala se. Ona, snad jediná, nás chápala.

„Kampak pelášíte?“ usmála se na nás. Všiml jsem si, že do obýváku přišel i Carlisle. Ušklíbl jsem se. To si nemůžeme ani zajít jen tak ven?!

„Neutíkáme, jdeme jen na zahradu!“ řekl jsem trochu ostřeji. Esmé se na chvíli smazal ten mateřský usměv z tváře, ale pak ho nasadila znovu.

„Jen běžte, děti,“ řekla prostě a já jsem i s Bells pokračoval v cestě ven. Bylo to krásné, být konečně sami a spolu.

Sedli jsme si na schody. Bella si mi opřela hlavu o rameno a společně jsme sledovali stádo srnek, kousek od okraje lesa.

„Bells?“ zašeptal jsem jí do vlasů a nežně jí je políbil.

„Ještě něco pro tebe mám. Možná mě za to zabijí, ale nerad se dívám, jak trpíš!“ Vyskočil jsem na nohy.

„Počkej tady, donesu to!“ řekl jsem jí a pak vystartoval k sobě do pokoje. Popadl jsem nachystanou termosku a letěl zpět. Pořád tam seděla. Přisedl jsem si zpět k ní a termosku jí podal.

„Co je v ní?“ zeptala se a pomalu začala odšroubovávat víčko. Když se kolem nás rozprostřela vůně krve, viděl jsem, jak její už tak černé oči ještě víc potemněly.

„Lidská?“ zeptala se s úžasem. Přikývl jsem a rozesmál se. Její výraz byl k nezaplacení.

„Kde-kde jsi ji vzal?“

„V nemocnici. Krevní konzervy...“ Pořádně natáhla tu vůni do sebe a pak se napila. Viděl jsem, jak jí kapička stekla po bradě. Jakmile dopila, jemně jsem jí ji setřel a prst si olízl.

„Nulka, tu mám ráda, děkuji ti,“ zašeptala a pak se o mě zase opřela. „Jsem ráda, že tě mám!“ řekla vážně. Cítím tu uvólněnou antmosféru. Nevím, co nás to spojuje, možná to není láska, ale třeba to je něco mnohem víc. Něco, co zrodila nenávist a touha. Podivné spojenectví tvorů bez duše. My jsme si vytvořili vlastní společnou duši. Zní to bláznivě, ale tak to cítím. Teď když je tak blízko mě, už to není jen touha co mě k ní vábí

Seděli jsme tak až do setmění, než se naskytl menší problém. A to návrat zbytku rodiny. Neuvědomil jsem si kolik je hodin Ale co! Nemají právo nám rozkazovat!

Když je Bella ucítila na cestě, okamžitě vyskočila na nohy. Já se postavil pomalu. Neměl jsem důvod spěchat. Stejně vím, že Bella odejde a chci s ní být co nejdéle to půjde.

„Jaspere?! Co to děláš?“ zeptal se Edward, jakmile dorazil blíže.

„To ji nemůžu vzít ani ven?“ osopil jsem se na něj. Nemusím se mu snad zpovídat! Bella vedle mě sklonila hlavu a chtěla odejít do domu. Ale zastavil jsem ji. Otočil jsem ji k sobě.

„Neposlouchej je,“ šeptl jsem. Smutně se na mě usmála. Pak zatřepala hlavou. Věděla, že hádky nemají cenu. Raději skopí uši a bude dál trpět.

„Co to máš v ruce?“ řekl znovu ostře a vyrazil jí termosku z ruky. Odšrouboval ji a přičichl.

„To si děláš srandu?!“ vyjel po ní. Ale postavil jsem se před ni a zavrčel na Edwarda i Alici, která taky něco chtěla říct. Zbytek rodiny nečinně přihlížel.

Přišel jsem k Edwardovi blíž a termosku mu vzal. Jedním douškem jsem ji vyprázdnil.

„Ta byla moje! Tak nechápu, proč vše svádíš na ni!“ řekl jsem naštvaně. Bella za mnou tiše vzlykla a vběhla do domu. Díval jsem se za ní. Z ničeho nic byla zpět.

„Kam jdeš?“ štěkla po ní Rosalie.

„Projít se!“ odsekla jí.

„Carlisle, Esmé a Emmette, jděte s ní. Ale ať nedělá žádné hlouposti, jinak ji zadržíme!“ Naštvaně jsem se na něj podíval. Když Bells procházela kolem mě, popadl jsem ji a vášnivě políbil.

„Brzy se vrať!“ šeptl jsem jí do ucha. Bylo mi momentálně jedno, že se dívá celá rodina. Vím, že ji už neuvidím a chtěl jsem se s ní rozloučit, tak jako ona se loučila se mnou celé odpoledne. Byla najednou tak klidná. Jako by se smrti vůbec nebála.

„Neodcházím napořád,“ zasmála se, „za hodinku jsem zpět.“ Ještě jednou se na mě usmála a pak se třemi jmenovanými odešla. Ještě jednou jsem se podíval do Edwardovy naštvané tváře. Smutně jsem se na něj usmál a pak se posadil zpět na schody. Ostatní šli do domu.

Čekal jsem na znamení. Počítal jsem každou minutu, každou vteřinu. A pak to přišlo.

„Bello! Ne! Vrať se!“ ozývalo se z lesa. Viděl jsem jak zbytek rodiny kolem mě proletěl, ale já zůstal na místě. V klidu jsem otevřel dopis a tiše četl.

Moc se omlouvám za vše. Za všechnu bolest, kterou jsem vám spůsobila. Ale pokud čtete tenhle dopis jsem nejspíš mrtvá... Dál jsem číst nedokázal. Položil jsem dopis na zem před práh a zmizel v pokoji. Kde jsem si hodlal přečíst, ten dopis, který byl pro mě. Asi jsem si pořádně neuvědomoval, co se ve skutečkosti děje. Bella už není... Už neuvidím její rudé oči... Její vlnící se vlasy, které lemují její dokonalý obličej... Už ji neuslyším se smát... Nepohladím její dokonalé tělo... Vše je pryč... Vše, co jsem kdy měl, odešlo společně s ní...

V lese

„Edwarde! Tohle nemá cenu!“ Držel jsem svého syna a snažil jsem se ho přesvědčit. Ale byl hodně naštvaný. Na okolí, ale hlavně na sebe. Viděl jsem tu bolest v jeho obličeji. Ale i ustatních. Esmé, moje drahá polovička se mi chvěla v náručí. Tiše vzlykala suché slzy.

„Proč to udělala?“ promluvil Emmett. Ale každý z nás věděl proč. Už takhle dál nemohla. Byla tu v pasti. Přesně jak říkala dneska odpoledne. Drželi jsme ji tu jako ptáčka ve zlaté kleci.

„Kde je Jasper?“ zeptala se najednou Alice. Podívali jsme se kolem a všimli si, že nikde kolem nás není. Ani jeho pach není cítit. Okamžitě jsme vyrazili zpět domů. Ale co nás nejvíc překvapilo, že seděl u televize a věnoval se nějakému sportovnímu programu. Když jsme vešli, ani se na nás nepodíval.

„Jazzi?“ špitla Alice a posadila se vedle něj. Otočil na ni svůj pohled. Všiml jsem si nepatrné změny. Jeho oči nebyly dokonalé zlaté, ale měly rudý podklad. Bylo to nepatrné, ale myslím, že si toho všiml každý.

„Jaspere, musíme... musíme ti něco říct,“ začala Alice, ale nedovolil jí pokračovat. Místo toho vstal a podal nám pomuchlaný papír. Edward ihned přiskočil a začal nahlas číst.

Moc se omlouvám za vše. Za všechnu bolest, kterou jsem vám způsobila. Ale pokud čtete tenhle dopis, jsem nejspíš mrtvá.

Nikomu nic nevyčítejte, za vše můžu jen já. Myslela jsem si, že to nějak půjde, ale sami vidíte, že tenhle můj 'život' nikam nevedl. Zbytečně jsme se navzájem trápili.

Jsem ráda, že jsem vás potkala a děkuji za vše, co jste pro mě udělali i neudělali.

Sbohem Vaše Isabella

Esmé tiše štkala, ale jinak tu bylo hrobové ticho. Všichni jsme věděli, proč to udělala. Všichni se tvářili smutně a ustaraně, jen jediný Jasper ne. Usmíval se.

„Říkal jsem vám, že odejde. Nechtěli jsme mi věřit... Neměla důvod zůstat. A já vlastně taky ne...“ řekl s úsměvem na tváři a zvedl se.

„Jazzi...“ vzlykla Alice. Mile se na ni usmál.

„Alice... Možná si to nechceš uvědomit... Ale máš tu Edwarda... Vidím, jak se na tebe dívá... Chcete po mně něco, co nedokážu, tak mě, prosím, nechte jít...“ Přistoupil k ní a objal ji.

Pak se otočil na Edwarda. „Dávej na ni pozor!“ Naposledy se usmál a zmizel. Neznámo kam.

Je tohle snad konec?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 8. část: