Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's have some fun - 2. kapitola

30.03.2012 (07:00) • iewauh • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 982×

BELLA

Po cestě do komnat vládců mi hlavou letěly nejrůznější myšlenky. Tentokrát jsem ani nepočítala počet zabezpečovacích čidel, na jejich odblokování jsem se soustředila tím méně, čím více jsem přemýšlela nad nadcházející cestou. Chicago... Letělo mi hlavou. Naposledy jsem tam byla při jeho založení, to už je pěkná řádka let (přesně 175, ale kdo by to počítal). Jenže tenkrát jsem ani v nejmenším neřešila, jak se obleču, mezi samými upíry to totiž bylo úplně jedno. Vytáhla jsem z kapsy ultratenký a supermoderní mobil (jak už jsem řekla, elektronika je Caiovým koníčkem) a během vteřiny (něco jako problémy s připojením u nás neexistují) zjistila, že mám celkem štěstí. Nesvítí tam slunce, ale ani tam není zima - spokojeně budu moct vylézt v šatech a nikdo na mě nebude zírat. No, zírat budou, ale ne kvůli oblečení... Je příjemné vědět, že jsem krásná. Jenže lidští muži by se asi nedokázali srovnat s tím, že jsem asi stokrát silnější než oni, a že kdybych chtěla, vysaju jim krev. 

Lidská krev... Sama tomu při její krásné vůni nevěřím, ale nikdy jsem ji neochutnala. Když jsem se hned po přeměně dozvěděla o zlatoocích, vegetariánech, podvědomě jsem se rozhodla k nim přidat. Otcové byli nemálo překvapení (opět se mi podařilo je zaskočit během tak krátké chvíle), ale nebránili mi. Že je jeden ze čtyř vládců vegetarián - to hodně změnilo náš svět. V podstatě i jejich, úmrtnost lidí rapidně klesla - díky tomu jsme pochopili, že upírů je na světě neuvěřitelně moc... A že se díky mně přestanou množit geometrickou řadou. 

Po huňatém červeném koberci jsem prošla kolem pokojů otců a zahučela do posledních dveří v pravém křídle komnat. No, posledních dveří... Spíš jediných. Celé pravé křídlo tvořila moje „ložnice". 

O postel naproti mne jsem ani okem nezavadila a pokračovala vlevo, kde se na 150 metrech čtverečních rozprostírala moje šatna. Automaticky jsem doprostřed místnosti hodila velký, krásný a neuvěřitelně drahý kufr (tohohle miláčka jsem si přivezla z Milána) a začala balit. Na střídačku padaly do zavazadla večerní róby, krajkové spodní prádlo a džíny, občas švihnuté halenkou. Během pár minut byl pokoj o něco méně přeplněný a já spokojená. Ještě pár bot a můžu vyrazit...

S otci jsem se rozloučila rychlým objetím (Renatě bylo hodně nepříjemné, že je Aro nechráněn v mé náruči) a ujištěním, že ochranku vážně nepotřebuju. Tím jsem zklamala Demetriho, kterému už se v hlavě rýsovaly poměrně příjemné představy. No, Demetri, jindy. Jedu reprezentovat rod a s ochrankou za zadkem bych si přišla jako nesvéprávný dítě.

Po cestě na letiště jsem si v hlavě rekapitulovala mé informace o Cullenovi. Nikdy jsem se s ním neviděla, ale věděla jsem, že je zhruba - desítky let u nás roli moc nehrají- stejně starý jako já. Patří k vegetariánům a má neuvěřitelný dar, čte myšlenky spousty lidí v okruhu několika kilometrů a ani k tomu nepotřebuje dotyk! Opravdu se těším na setkání s ním, až si jeho dar „zkopíruju". Cullen žije ve stejnojmenném klanu, kde jsou poměrně nadaní. Myslím, že se jmenuje po jeho stvořiteli, Carlisleovi. Aro a ostatní ho dobře znají, kdysi s nimi strávil nějaký čas, než se mu zajedl jejich způsob života. Otráveně jsem pohlédla z okna a jako často poslední dobou si přála, aby byl stát upírů. Místo, kde upíři nemusejí schovávat svou krásnou třpytivou kůži, kde by bylo přirozenější běhat než jezdit autem... Samozřejmě, to se nikdy nestane, upíři jsou příliš výbušní a s lovením by byl velký problém.

Konečně jsem vystoupila na letišti z auta, čapla kufr za nástavec a klapala k odbavování soukromých letů. Okamžitě jsem kolem sebe slyšela spoustu obdivných a závistivých vět - jako obvykle.

„Isabella Caroline Cullen," představila jsem se mladíkovi u přepážky a v duchu přemítala, jestli ho můj úsměv nesloží.

„Emm, jistě, hned to bude," snažil se nezmatkovat, „kufr prosím položte sem, pas máte?" pokračoval a já se vážně snažila nerozesmát při pohledu na jeho zmatené pohyby za pultíkem. Bílý v obličeji se snažil zvednout můj kufr na váhu. 

„Slečno, jste si jistá, že váš kufr bude splňovat váhové limity?" zeptal se dotčeně, když jsem kufr lehce vyzdvihla.

„Naopak, rozhodně je nesplňuje. A také nemám pas," usmála jsem se na něj zářivě a jemně se předklonila, aby se mohl pokochat mým výstřihem. Okamžitě zrudl a ke cti mu budiž připsáno, že po pár vteřinách odtrhl oči. Z kabelky jsem vylovila paklík bankovek, který vyrovnaná jeho měsíční plat, jak jsem věděla (Volturiovi létají už dlouho). Aniž bych čekala na jeho reakci, přehodila jsem si přes rameno kabelku a zamířila jako jediný cestující k bráně G3, odkud startovalo moje letadlo. Ano, moje letadlo - byl to dárek od Caia. Milovala jsem ho. Obrovská, matně černá příšera, na jejíž palubě mě čekalo sedm upírů, do jednoho posádka. Mezi nimi Roberto, můj nejoblíbenější pilot, pro kterého byl boeing 787 vlastním dítětem, a také se tak o něj staral. Proto jsem mu dovolovala občas se s ním proletět jen tak, jinak by si ho moc neužil - poslední dobou jsem se držela při zemi. Roberto je také jedním z mála upírů mimo gardu, kteří vědí o mém daru, takže když jsem prošla tunelem a setkala se s ním u dveří, krom podání ruky a slovy

„Dobré ráno, Isabell," pozdravil mě myšlenkou Stále jsi tak nádherná. Potěšeně jsem se na něj usmála a se slovy 

„Také tě ráda vidím," prošla do kajuty. Nepatrným pokývnutím hlavy jsem pozdravila zbytek posádky a usadila se do jednoho z gaučů. Za doprovodu teatrálního gesta jsem skopla lodičky od Louboutina a nohy lehce přehodila přes opěradlo. Během poslechu zahřívajících se motorů jsem si na tabletu hledala obchody v Chicagu, abych se nějak zabavila při čekání na zápas. Zápas... Znovu jsem pomyslela na Cullena.

Edward Cullen, podle novin fotbalista s nadáním od boha, podle nás neuvěřitelně tupý upír. Vystavovat své schopnosti takhle světu na odiv... Samozřejmě že je rychlejší než zbytek hráčů, když jsou všichni ostatní lidé. Cullenovu neopatrnost si vysvětlují upíři celého světa různě, nejčastěji jeho znuděností z věčnosti. Jestli na sebe chtěl upozornit a „vyhřívat" se na výsluní, má se opravdu na co těšit. Jako neuvěřitelný objev ho před rokem postavili do přední linie Chicago Bears, kteří se od jeho nástupu drží na špici. Samozřejmě, když obstará veškerou práci. Dalším jeho plusem pro sportovní svět je fakt, že za své působení nepožaduje žádný plat. Ach, jak průhledné! Samozřejmě že nepotřebuje žádný plat, když už stovky let vydělává na burze on i jeho rodina. Dlouho jsem do otců hučela, abychom zakročili, ale oni mne odbíjeli. Až teď, když se v Americe začalo povídat, že Volturiovi měknou a nechají kdejakého fracka, aby se vytahoval celému světu na odiv, padlo rozhodnutí. Cullen bude potrestán...

Po přistání jsem byla neuvěřitelně nadšená, že už jsme dorazili. Tahle cesta mi přišla obzvlášť otravná a víc než obvykle jsem musela bojovat s chutí vystoupit za letu. Nečekala jsem, až Roberto vyleze z kokpitu a upíří rychlostí rozrazila dveře. Jedinou mojí starostí bylo najít obchod Very Wang a koupit si ty báječné šaty, za které jsem byla ochotná zaplatit cokoliv. Při pronajímání auta na jeden den (nepředpokládám, že se zdržím déle) mi v hlavě bliklo, jaké mám štěstí, že mojí nakupovací úchylku mám čím financovat. Současně mi v mozku vytanul vtip, který jsem kdysi slyšela - Kde má žena bod G? Na konci slova shoppinG. Naprostá pravda.

O hodinu později (doprava tady je vážně příšerná), když jsem v kufru Volva měla božské šatičky v barvě borůvek, padlo rozhodnutí - na fotbalový zápas rozhodně nemůžu přijít v žádném z mých modelů, byla bych tam jako pěst na oko a i upír, který evidentně postrádá zdravý rozum, by si mě všiml. Když budu oblečené jako normální fanoušek, můžu doufat, že nezaregistruje můj pach dřív, než mi to bude užitečné. Nenapadlo mne nic lepšího než zajet do fanShopu chicagských medvídků a koupit si nějaké triko. Samozřejmě, na většině prodejních triček bylo Cullenovo jméno a na některých cetkách, jako jsou hrníčky a podložky pod myš, byla i jeho fotka. Mmm, musím uznat, že i na upíra je poměrně hezký. Při placení mě ale stejně popudila myšlenka zapáchajícího obtloustlého prodavače - Další panička, která medvědům fandí jenom kvůli tomu debilovi. Dobře, díky tomu debilovi si to u mě trochu vylepšil.

Než jsem se stačila začít nudit a vymyslet, co budu dělat do zahájení zápasu, všimla jsem si, že na nudění nemám čas. Stačím se akorát tak převléknout a dopatlat se na tribunu. Lidským tempem samozřejmě. V triku s Cullenovým jménem jsem si samozřejmě přišla příšerně, ale v rámci přestrojení to bylo nezbytné. V myšlenkách jsem zavrhla možnost vzít si tenisky a k fotbalovému dresu s džínsy jsem si vzala Louboutinky. Aspoň nějaké pozitivum.

Zajímalo by mě, jak by se zachoval nevegetariánský upír na mém místě. Všude kolem spoustu potících se lidí, kterým v žilách pulzovala krev tak zběsile, že jsem ve chvíli slabosti zauvažovala, že si někoho vezmu. Stačil však jediný pohled muže s dítětem, které mu sedělo za krkem, a ovládla jsem se. Přesně proto nelovím lidi. Abych někomu nevzala rodinu... 

Po třech minutách a sedmatřiceti sekundách strávených na stadionu jsem si přála, aby to místo mě mohl vyřídit někdo jiný. Kravál, tak bych charakterizovala atmosféru. Bubnování, výkřiky a pískot zhruba padesáti tisíc lidí mě neuváděli zrovna v mírumilovnou náladu. Už mě ani neuvádělo v nadšení vědomí, že to já zatnu Cullenovi tipec. Prostě jsem chtěla pryč z toho randálu. Když už jsem byla skoro rozhodnutá, nastoupily oba týmy proti sobě a začaly se rozcvičovat. A mně se zadrhl dech (obrazně řečeno).

Vlasy barvy západu slunce, místo očí tekuté zlato, postava ukradená soše... Chvíli vtipkoval se spoluhráči o počasí a zničehonic zvedl se zavřenýma očima hlavu - rychle, tak rychle, že to mohl zaregistrovat jen upír. I přes tu dálku jsem uslyšela hluboký nádech a bylo mi jasné, co přijde. Už jsem ho jen klidně pozorovala, když mě zase nechal pokochat tím zlatem, které se s úsměvem na tváři zapíjelo do mých očí - stejně barevných. 

Autor: iewauh, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's have some fun - 2. kapitola: