Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's have some fun - 3. kapitola

02.04.2012 (17:00) • iewauh • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 999×

EDWARD

V šatně jsem se přehnaně dlouho převlékal a utahoval si tkaničky. Nijak zvlášť jsem se netěšil ven, mezi všechny ty lidi. Samozřejmě, jsem vegetarián a jsem jím už po dlouhá staletí, ale stejně si přítomnost několika tisíc osob, jejichž krev se prohání žílami rychlostí „chci prorazit ven a potrápit pár upírů", neužívám.

Dnes ráno jsem si dokonce přál, aby vysvitlo slunce a já si musel vymyslet neexistující zranění či nevolnost, abych nehrál. Po pár minutách těchto příjemných myšlenek jsem se vzmužil a nechal zodpovědnost, aby zvítězila. Nemůžu nechat Medvědy ve štychu... ani sebe. Kvůli dnešnímu zápasu jsem před rokem opustil svou rodinu. No, kvůli zápasu...

Až když do mě Thomas strčil, naznal jsem, že zdržování bylo dost. S pečlivě nacvičeným úsměvem jsem mu ránu oplatil a bok po boku jsme vyrazili na hřiště. Po cestě nás s očima rozzářenýma vzrušením zdravili maséři, technici, vrátní... Vlastně mám pocit, že tam byl každý, kdo má co dočinění se zázemím našeho týmu. Uvědomil jsem si, jak je pro okolí tenhle zápas důležitý - Medvědi jsou poprvé ve finále a ještě mají za soupeře NY Giants, největší rivaly. Pro mě znamená tenhle zápas... všechno, ale z jiného důvodu, než pro všechny ostatní.

Na konci tunelu pro hráče nás čekalo světlo. Vážně... Je nějak moc jasno. Na chvíli mě zaplavil strach, že slunce opravdu září a já budu muset simulovat okamžité zranění - to by asi šlo těžko, když mám nezničitelné tělo. Naštěstí jasno přišlo jen mně, nikdo z fanoušků neměl na očích sluneční brýle. Ani Thomas nepřimhouřil oči a nezačal si stínit rukou - to pro mne většinou bylo znamení, že se mám ztratit.

S rozjařenou náladou jsme došli ke zbytku týmu, který předstíral rozcvičování. V myšlenkách všech bylo jasně čitelné, jak to považují za zbytečné a že jejich ochota končí právě u toho předstírání. Mysleli na nadcházející zápas a mnoho z nich si v mysli malovalo sladkou budoucnost, až vyhrajeme. Byli si tím absolutně jistí - byli si absolutně jistí mnou.

Abych jen nehybně nestál, pokrčil jsem jednu nohu a na druhé začal skákat. Ne, vůbec si nepřijdu jako idioti! Přijatelnější mi přišly kliky, tak jsem se hned aktivně sesul k zemi a začal klikovat.

„Musíš bejt pořád tak odporně aktivní? Stejně seš tady jedinej, kdo to rozcvičování vůbec nepotřebuje," osočil mě Thomas hlasitě. Protočil jsem oči a nechal toho, abych klukům nezavdával téma k hovoru.

Thomas začal žbleptat něco o počasí, jak je dnes krásně a jak bylo krásně i zápas minulý i předminulý. I kdyby mi jeho hlava neodkrývala skutečný smysl jeho slov, poznal bych, o čem mluví. Ten zamilovaný pohled, zrychlený tep... Zase uvažoval nad tím, jaké má štěstí, že našel svou ženu - a jak pěkné to bude, až s ní večer přijde domů, unavený ze zápasu, a usne s ní v náručí. Jako obvykle při „rozcvičování" se snažil najít ji pohledem v sekci určené partnerkám hráčů. A, jako obvykle, jsem si najednou přišel jako šmírák, co jim narušuje soukromí. Prudce jsem zvedl hlavu, zhluboka se nadechl a strnul.

Střelil jsem pohledem za nádhernou vůní a najednou koukal do těch nejnádhernějších očí, co kdy spatřily svět. Okamžitě jsem zaměřil svůj sluch do okolí tmavovlasé upírky a těšil se na první poslech jejích myšlenek, jejího hlasu. Po chvíli probírání se hloupostmi, na které mysleli její okolostojící, jsem začal být frustrovaný. Já ji neslyším...

Na nekonečně dlouhou dobu uvízl její pohled v mém. Na rozdíl ode mě byl ten její šokovaný - a, co potěšilo mé ego, obdivný. Sám jsem se nemohl vynadívat na tu nejnádhernější upírku, kterou jsem kdy viděl. Dokázal jsem ale ovládnout výraz ve tváři, protože jsem věděl, že teď, teď, v těchto a několika následujících vteřinách, budu hrát o svou existenci. Všechno jsem měl pečlivě promyšlené - asi tak rok...

„Edwarde, nechtěl by ses tvářit nějak příjemně?" zasyčela na mě už poněkolikáté Rosalie. S Emmettem slavili několikáté výročí jedné ze svateb, a, jako pokaždé,  Alice se rozhodla udělat z toho velkou párty. No, velkou. My a Denaliovi, naši nejbližší. Nejbližší citově, fyzicky jsou nám trvalým bydlištěm na Aljašce hodně vzdáleni.

S omluvným výrazem jsem se jí letmo dotkl na rameni a pokusil se o milý výraz. Opravdu jim nechci kazit dnešní den, ale přetvařovat se před mou rodinou mi nepřijde fér - nikdy jsem to nedělal a ani s tím nemíním začínat.

„Edwarde, nechceš jít raději na lov? Jsem si jistá, že to pochopí," poslala mi Alice záchrannou myšlenku. Stejně jsem ale zavrtěl hlavou, nechtěl jsem přijít o ruku - Rosalie se umí impozantně vztekat.

„Jak chceš.. Aspoň něco zahraj, uklidníš se." Pomyslel si rozkazovačným tónem ten malý skřítek, má nejoblíbenější sestra. Nemělo cenu se vzpírat, ani jsem na to neměl energii. Lidským krokem jsem došel k nádhernému pianu, Carlislovo sběratelskému kousku. Prsty se mi automaticky rozběhly po klávesách, ale bylo znát, že hraju bez elánu, bez radosti. Ze všech stran na mne doléhaly otrávené až nešťastné myšlenky mé rodiny, jen Tanya si v hlavě tvořila fantazie nás dvou jako páru.

„Do toho, medvídci!" zakřičel procítěně Emmett a Rose po něm švihla očima. Místo aby všem vykládal, jakou má báječnou ženu, sledoval fotbal.

„Tanyo, jak pokračuje škola?" zeptal se Carslisle, než stačila Rose vybuchnout. Tanyu tím vyrušil z přemýšlení o našich sexuálních polohách. Nijak jsem nevnímal konverzaci okolo, ignoroval jsem i myšlenky, ale Alicino vidění na mě zaútočilo.

V jejích myšlenkách jsem viděl sám sebe, jak zvedám hlavu uprostřed Emmettova oblíbeného týmu a láskyplně hledím do zlatých očí. Střih! Sedím za naším klavírem, na klíně nádhernou upírku a hraju mně neznámou melodii.

Následovalo několik dalších výjevů mne a mé tmavovlásky, jak se objímáme, líbáme... Neznám ji. A neznám ani sebe, tak šťastný výraz snad moje tvář ani neumí vytvořit!

Vidění skončilo a Alice procitla. Když si uvědomila, co právě viděla, šokovaně zalapala po dechu.

„Znáš ji?" zeptala se mě v duchu vyjeveně a moje nepatrné zavrtění hlavou ji vůbec nepotěšilo.

„Tak se rychle postarej, abys ji poznal!" nakázala mi stejně panovačným tónem jako před chvílí a já se pousmál. Samozřejmě. Ono totiž najít jednu upírku, u níž nevím ani jméno, ani národnost, je vyloženě brnkačka. Alice si nesmyslnost svých slov také uvědomila, protože pokrčila rameny. Po zbytek oslavy přemýšlela nad mou krásnou neznámou, ale nedávala nic najevo. Nikdo krom Jaspera si nevšiml, že je duchem nepřítomná.

Několik týdnů po oslavě jsme s Alice byli stále bezradní. Na kolenou jsem ji uprosil, aby neříkala zbytku rodiny o tom, že v budoucnu možná budu mít partnerku - nevydržel bych s nimi. Alice mi svěřila, že to vidění bylo hodně podobné jejímu úplně prvnímu o Jasperovi. Věděla, že ho jednou najde, a věděla kde - neměla ale ani zdání kdy. Přišel jsem si absolutně bezmocný, palčivě jsem toužil svírat tu neznámou ve své náruči a nechat se od ní líbat. Alice zkoušela projíždět internetové stránky a tím ji najít - ale co se má zadat do vyhledávače, když hledáte nejkrásnější upírku na světě, co vás možná někdy v budoucnu bude milovat? Stránky pro rádoby jasnovidce tam taky nenajdete. Ach jo!

Jednou odpoledne Alice zkoušela neznámou namalovat. Každý její pohyb mi trhal neexistující srdce, protože každým tahem tužky připomínal obličej na papíře tu mou. Asi se brzo zcvoknu, neznat její jméno, a myslet na ní jako na tu „mou neznámou upírku", je poměrně vyčerpávající (ne že bych se mohl někdy fyzicky vyčerpat, vyčerpává to psychicky). Alice do detailu vzpomínala na rysy mé neznámé, když se za námi zjevil Carlisle. Podíval se na Alicin výtvor a než se Alice stihl zeptat, proč kreslí Bellu Volturi, překvapením jsem rozpleskl stůl, o který jsem se opíral.

„Nezbláznil ses náhodou?" obořila se na mě Alice. Než jsem stačil zareagovat, Carlisle jí odpověděl místo mě.

„Alice, to si se vzhlédla v Belle Volturiové, že ji maluješ? Samozřejmě, na oblečení je stejný blázen jako ty, ale tím vaše společné zájmy a rysy končí, ne?"

V okamžiku neměla Alice v ruce tužku, ale jemný prášek.

„Ty sis jako partnerku na věčnost vybral Isabellu Volturi?!" otočila se na mne, bez sebe vzteky.

„Ty jsi co???" vyjevil se Carlisle.

„Teda brácha, já vždycky věděl že nebudeš úplně normální, ale že si narazíš Volturiovou..." chechtal se Emmett. Nebyl jsem schopný odpovědět nikomu z nich, měl jsem co dělat sám se sebou. Bella Volturi? Čtvrtá vládkyně? Vládkyně vegetariánka???

Proskočil jsem oknem, aniž bych pohlédl na svou rodinu, a zaslechl Esméiny nešťastné myšlenky, když zaregistrovala tříštící se sklo. Promiň, mami.

Běžel jsem dlouho, hodně dlouho. Nijak jsem se neohlížel na hranice, věděl jsem jenom, že bych neměl opustit kontinent.

Po několika dnech běhu jsem se vrátil domů. Nikdo se mě na nic neptal, Alice je patrně varovala, že moje reakce by nám mohla zdemolovat Esmein pečlivě budovaný dům.

Měl jsem plán. Věděl jsem, že musím začít hrát fotbal - nebude to nic těžkého, jako upírovi mi to samozřejmě půjde. A potom, na jednom ze zápasů, bude čekat ona. Nebylo mi úplně jasné, proč by se vládkyně měla chodit dívat na americký fotbal, ale to je vedlejší. Hned druhý den jsem se rozloučil s rodinou.

„Aspoň někdy zavolej..." pomyslela si Alice, než jsem nastartoval Astona. Jasně, sestřičko. Stejně uvidíš každý můj krok dřív, než ho udělám.

Autor: iewauh, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's have some fun - 3. kapitola: