Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's have some fun - Prolog + 1. kapitola

29.03.2012 (15:15) • iewauh • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1239×

Prolog

Na okamžik se všechno zastavilo. Rychlým pohledem jsem se ujistila, že je všechno v pořádku, že všude okolo probíhají výbuchy radosti, při kterých se lidé objímají, skáčou a piští tak, že mi to trhá uši. Dvě stě metrů za mnou jsem uslyšela i bouchnutí šampaňského, ze severovýchodu se ke mně linul nezaměnitelný zápach marihuany a cigaretový kouř na mne útočil ze všech stran.

Znovu jsem sjela rychlým (a dokonalým, samozřejmě) zrakem fotbalový stadion od zdola nahoru. Vypadalo že přišel opravdu každý, včetně významných politiků  a jejich paniček, které znuděně přehlížely dění a navzájem se hodnotily.  Znechuceně jsem od nich odtrhla oči a jako už tolikrát jsem se zeptala sama sebe, jestli je vážně nezbytně nutné, abych se téhle estrády zúčastnila, ale věděla jsem, že neodejdu.

Ne teď, když to začíná být zajímavé. Ne teď, když Cullenův tým zvítězil – s ním v čele. Konečně jsem začínala mít pocit, že bylo opravdu nezbytné vyslat mě.

A kdo jsem já? Isabella Caroline Volturi, vaše noční můra.

1. KAPITOLA

ISABELLA

Rozlíceně jsem šla obrovskou chodbou a zvuk klapajících podpatků, odrážející se od stěn, mě dostával do varu víc a víc. Mohla jsem sice běžet a být tam v setině sekundy, ale chtěla jsem přidat svému příchodu na dramatičnosti – věděli, že když jdu lidskou rychlostí, nepřicházím je potěšit svou dobrou náladou.

Konečně jsem dorazila k obrovským, dřevěným, ručně tepaným dveřím a rychle namačkala přístupový kód. Přístupových kódů a jiných ověřovacích přístrojů je po celém hradě nespočet, jsou prozrazovány na základě úrovně jednotlivých upírů. Jsem jedna ze čtyř na světě, co znají všechny. Aro, Caius, Marcus a Isabella. Čtyři nejvyšší, nejrespektovanější a nejobávanější. Asi bych to měla trochu přiblížit... Mé tři otce samozřejmě znáte, jsou to vládci Volterry. Dříve jsem bývala vděčná, že mě posadili na čtvrtý trůn - dříve neexistující - vytvořený přímo pro mě. Po pár staletích mě vděčnost přešla, ale úctu si k nim zachovávám stále (vyjma situací, kdy mě rozčilují).

Z mého lidského života si moc nepamatuji, jen přepych a pocit moci. Byla jsem následníkem trůnu jednoho evropského šlechtického rodu a podle Ara mi chyběly dva měsíce do korunovace, které jsem se díky němu nedočkala. Když jsem poprvé po přeměně otevřela oči, nebyla jsem zmatená. Neděsila mě žízeň, rychlost, sluch, v ničem jsem nebyla jako novorozený upír. Postupem času se to vysvětlilo mým darem (přebírám vlastnosti upírů okolo mne, včetně jejich darů, takže už při přeměně jsem získala Arovu vyrovnanost), ale hned v prvních vteřinách mého upířího života se mi podařilo překvapit tři nepřekvapitelné upíry. Kdybych je znala, taky bych byla jejich chováním vyvedená z míry - ti krvelační a nesmlouvaví upíři se na mě do jednoho dívali s něhou v očích a opatrně se mě dotýkali, jako bych byla porcelánová panenka. Přišlo mi to k smíchu. Museli to být oni, kdo ukončili můj život, a teď se bojí, aby mi neublížili!

„Takhle se ke mně budete chovat už napořád, pánové?“ zeptala jsem se jich znechuceně.

„Ale, výsosti, my -“

„Jaktože nejste vystrašená?“ přerušil Ara Caius, pohledem těkajíc po mém těle.

„Neumím si představit nikoho, kdo by byl teď na mém místě vystrašen. Podívejte se na sebe,“ máchla jsem bezděčně rukou, která se dotkla Ara - a já poprvé zakusila ten neodolatelný pocit, čtení myšlenek. Tenkrát (vlastně jako vždy) to hodně zjednodušilo situaci.

„Volturiovi? Tři vládci upírů, teď jsme ve Volteře. Zlatoocí,“ přemýšlela jsem nahlas, „zákon o utajení, války na Jihu, nikdy jsme ještě nikoho neušetřili... Moment? Nikdy jste ještě nikoho nepřeměnili?“ zeptala jsem se šokovaně. 

V Arových myšlenkách jsem viděla, že je to pravda, že jsem skutečně první upír, který byl stvořen vládci. Ano, vládci, v celém mém studeném a bledém těle mi proudil jed všech tří mužů. Uvědomila jsem si (jak díky Arovým myšlenkám, tak díky citům vepsaných v jejich tvářích), že jsem výjimečná.

„Nepřeměnili - a už nikdy nepřeměníme.“ Odvrkl znechuceně Marcus. „Příště se domluvíme, kdo si bere jakou svačinu. Na tebe jsme se vrhli všichni, jako člověk jsi měla poměrně lákavou vůni, na rozdíl od tvých příbuzných -“ Zasekl se, nakrčil čelo a s obavami se na mě podíval, jestli mi tím neublížil. Asi v mé tváři nenašel nic znepokojujícího, protože čelo se mu zase vyhladilo a on pokračoval, stále napůl pobaveně a napůl znechuceně.

„No, zkrátka. Když jsme se na tebe všichni vrhli a začali sát, náš obranný instinkt nám zavelil couvnout - a tím se stalo, že v tobě byl jed z nás všech. Přirozeně ani jeden z nás nemohl vysát svůj jed, protože by s ním nasál i jed ostatních dvou... A to by pro nás bylo smrtelné. Takže jsme tě vzali s sebou, přece jsme nemohli nechat Volturiovou někde v troskách hradu!“ pohoršil se Marcus naoko a Aro protočil oči v sloup. Vypadal, že ho vůbec nezajímá moje reakce na Marcusovo vyprávění...

Přestala jsem vzpomínat na první chvíle po mém znovuzrození, protože v přítomnosti jsem zaslechla tlukot srdce a rychlé, nervózní nádechy. Ušla jsem ještě pár desítek metrů a pokynula Gianně, která okamžitě vyskočila a snažila se mě zadržet.

„Dobrý den, Isabell. Aro vám vzkazuje, že máte počkat u sebe, že za vámi přijde,“ řekla snaživá sekretářka a sladkým úsměvem se snažila zamaskovat strach ze mě, který jí vibroval celým tělem. Překvapuje mě, že po té době, co tady okouní, si ještě nezvykla, že upíři kolem ní ví o každém jejím myšlenkovém pochodu.

„O tom, kdy a kam půjdu, rozhodně nebudeš rozhodovat ty, ani Aro," odsekla jsem nabroušeně a dalším rychlým, neznatelným pohybem vyťukala patnáctimístný kód. Vsadím se, že je vymýšlel Caius, ten si na tyhle věci potrpí. Se zvukem otevírajících dveřích zvedli všichni tři zrak, Marcus i obočí. Patrně ho překvapilo, že jsem ignorovala Arovy příkazy. Mě hlavně vytočilo, že se všichni tvářili, jaké je překvapení vidět mě ve vládcovně, jako by mě neslyšeli přicházet už dobrou půl hodinu (ten hrad je vážně strašně obrovský!).  Při mém naladění jsem ani nepokynula Jane, která tiše stála u dveří a bylo na ní vidět, že by mě raději viděla v lepším rozpoložení. Dříve na mě žárlila, ale postupem času si ke mně vytvořila uctivý vztah a já se s ní milostivě začala kamarádit... Už tak mi jí bylo líto, protože Demetri, do kterého byla zamilovaná nekončící upíří láskou, po mně často lačně pokukoval a v obličeji mu byla vidět touha. Nemiluje ji tak jako ona jeho, on ještě nenašel tu svou, tu dokonalou. Co si budeme povídat, občas využiju jeho služeb a ukojím svou potřebu - na to a stopování je poměrně užitečný. 

Aro si odkašlal, poznal na mně, že přemýšlím nad něčím jiným, než co na něj za okamžik budu křičet. To si teda naběhl.

„Můžeš mi, krucinál, vysvětlit, proč mi volal Roberto a ptal se mě, kdy budu připravená na cestu?! Já jsem si žádnou cestu neplánovala! A určitě ne tryskáčem a naprosto jistě ne do Ameriky!" ječela jsem v afektu tak nahlas, že jsem přešla do ultrazvuku - Felixův výraz dával tušit, že je z mého tónu nadšený zhruba stejně jako Marcus, který se při tomhle zvuku nemohl tvářit, že mě neslyší.

„Izzie," začal Aro a já na něj hrubě zavrčela. Nenávidím to oslovení. „Bello, víš přece, že občas musíš něco udělat jako reprezentant rodiny... Musíš nám pomoct vyřešit jeden problém, co se vyskytl v Chicagu," domluvil a káravě se podíval na členy gardy, kteří nevydýchali (haha) moje předchozí zavrčení a zaujali vůči mně bojový postoj. Někdo si stále nezvykl, že na ty tři si můžu vrčet, jak chci. 

„Odlítáš dnes v noci do Chicaga, kde zítra půjdeš na fotbalový zápas," objasnil mi Caius a já byla ochotná přísahat, že se zbláznili. Já? Na fotbal? No, to si snad dělají prču. 

„A z toho zápasu sem přivezeš jednu zásilku - živou zásilku." Začali se otcové ochotně předhánět v obohacování mé informovanosti.

Tiše jsem zasyčela, protože jsem začínala tušit, proč jsem to já, kdo pojede do Chicaga, a najednou mi také dával smysl ten fotbalový stadion. Aro zaznamenal moje procitnutí a se svůdným úsměvem dodal:

„Jedeš pro Cullena."

Autor: iewauh, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's have some fun - Prolog + 1. kapitola: