Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 3. kapitola

06.01.2013 (18:15) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1948×

 Parkoviště nemocnice mi přivolalo vzpomínky na ráno. Zvláštní pocit mi našeptával, že to nebude jen ledajaká náhoda. Osud se mi vysmívá přímo do obličeje. Můj zachránce mě znovu popadl do náručí. Svět se se mnou stále divoce otáčel. Zaúpěla jsem, když se mi opět zkroutil žaludek. Silou vůle jsem se snažila udržet ho na svém místě.

„Zase je vám špatně?“ Zamračil se a opatrně mě položil na nohy, ale nepustil mne. Dřepla jsem si a hlavu dala mezi kolena. Chvíli nade mnou stál, ale pro mě to vypadalo, jako by létal z místa na místo.

„Asi je to teď dobré,“ řekla jsem. Když mě chtěl zase vzít do náručí, napřáhla jsem před sebe ruce. „Můžu jít klidně sama.“

„Vy jste masochistka?“ zeptal se pobaveně. Zmateně jsem na něj pohlédla.

„Ne, proč?“ Úsměv se mu ještě rozšířil.

„Nechám vás jít samotnou, upadnete a zlomíte si ruku nebo nohu.“

„Jste vůl,“ odvětila jsem naštvaně a chtěla se mu vysmeknout. Nenechal mě. I přes mé protesty mi podtrhl nohy a pevně mě chytil. Zamračeně jsem radši sledovala cestu, než bych ještě pohlédla do jeho namyšlené tváře. Žena na recepci zvedla hlavu, a když nás uviděla, rychle přispěchala na pomoc. Spěšně se ptala, co se mi stalo, kdy a jak se cítím.

Zavedla nás na chirurgickou pohotovost, kde překvapivě nebyla ani noha. Ztratila se za bílými dveřmi. Cítila jsem se trapně, že jsem tak vybuchla. Už jsem otevírala ústa, abych se omluvila za své nemožné chování, ale dveře se znovu otevřely.

„Vezměte ji dál. Pan doktor hned přijde,“ řekla a ve tváři měla podivný výraz. Hlavou mi problesklo poznání. Ona znala muže, který mi pomohl.

„Díky,“ řekl s úsměvem a mě donesl do vyšetřovny, kde mě posadil na lehátko.

„Já… Moc se omlouvám za toho vola,“ vykoktala jsem a opět se začervenala.

„Ženy mě nazývají i hůř.“ Jeho tvář byla téměř bez výrazu, ale oči, které mu rozpustile svítily, mě probodávaly. Jeho pohled se mi zarýval až pod kůži. Téměř jsem nedýchala.

„Měl byste jít. Už jsem vás otravovala dostatečně dlouho,“ vyhrkla jsem.

„Rád pomáhám dívkám v nesnázích. A navíc, jak se chcete dostat domů?“ Na to jsem nepomyslela. „Počkám na chodbě.“ S těmi slovy vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Konečně jsem se mohla zase pořádně nadechnout. Stále jsem se cítila, jako by mě přejel vlak, ale už jsem alespoň neměla pocit, že mi exploduje hlava a můj mozek budou muset seškrabávat ze zdí. Možná by někde vysely i oči na nervech, kusy vlasů a kůže.

V hlavě jsem si začala přeříkávat sudá čísla, abych zjistila, nakolik mi slouží paměť. Než jsem stihla dojít k osmadvaceti, do ordinace vešel doktor. S velkým údivem jsem koukala na doktora Cullena. I on se zdál být překvapený.

„Slečno Swanová? Vás bych tu nečekal.“ Přistoupil blíž.

„Já také neměla v plánu navštívit nemocnici tak brzy. Ovšem moje nešikovnost si vybrala daň, takže jsem tu.“ Prohlížel si mě. Zaregistroval krev.

„Co se vám stalo?“

„Nepohodla jsem se se závěsy, spadla jsem a uhodila se do hlavy. Pociťuji nevolnost, zvracela jsem, nějakou chvíli jsem byla v bezvědomí, ale přesně nevím, jak dlouho. Mám problém s rovnováhou a prostorovou orientací. Vlastně ještě ta rána na hlavě,“ shrnula jsem všechny své příznaky.

Lehce mi vzal hlavu do dlaní a zkušeně pátral po zranění.

„Vypadá to na několik stehů. Musela to být pořádná rána,“ konstatoval, vzal baterku a posvítil mi do očí. „Reakce zornic je v normě.“ Znovu mi chytil hlavu a otáčel jí ze strany na stranu. „Nebolí vás krční páteř?“

„Ne.“

„Vypadá to na lehkou komoci. Ještě vás pošlu na rentgen lebky i krční páteře.“ Výsledky vyšly s pořádku a vyfasovala jsem pět stehů na hlavě. „Zůstanete tu pár dnů na pozorování,“ řekl. „Nemůžu vás nechat odejít samotnou,“ dodal, když uviděl, jak jsem se připravila na protestování.

„Já tu vlastně nejsem sama. Přivezl mě soused. A musím domů, pochopte. Potřebuji sem dostat mámu co nejdříve. Proto jsem vlastně skončila tady. Snažila jsem se dokončit úpravy v domě, abych ji sem mohla přivést už zítra. Všechno je připravené.“

„Někdo vás musí hlídat přes noc. Můžete opět zvracet. Soused vás sice odveze, jenže už na vás nedá pozor.“ Vypadal zamyšleně a ustaraně. „Víte co? Já mám bohužel službu až do rána, ale mám nápad. Chvíli tu počkejte,“ usmál se a vyšel z vyšetřovny ven. Po pár minutách se vrátil zpět se zvláštním výrazem. „Původně jsem myslel, že by na vás dohlédla moje žena, ale potkal jsem vašeho souseda. Nemá problém na vás dát pozor.“

Zamračila jsem se. Jako bych potřebovala chůvu.

„Jinak vás nepustím domů, slečno Swanová,“ řekl, jakmile uviděl můj kyselý výraz. Rezignovaně jsem se přikrčila. „Přijdete za týden na vytažení stehů, ale dostavíte se dřív, pokud by se zhoršovala bolest hlavy nebo dezorientace. V tom případě bychom udělali nějaká přidružená vyšetření. Také nemůžete řídit žádná motorová vozidla,“ poučil mě.

V tu chvíli jsem byla nucena zauvažovat, jak mámu a Alexandera dostanu z Chicaga do Forks. Doktor Cullen přidal ještě několik doporučení, dal mi léky na bolest a poslal mě domů s přáním brzkého uzdravení.

„Doktore Cullene?“ Jmenovaný na mě vzhlédl od papírů. „Vy máte specializaci i na chirurgii?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ano. Proč se ptáte?“ I on se zdál zaujatý vývojem hovoru.

„Jen mě to tak napadlo. Moc vám děkuji,“ usmála jsem se. Alespoň nějaká pozitivní zpráva. 

Vyšla jsem na chodbu se smíšenými pocity. Teprve včera ráno jsem se přistěhovala do Forks, už jsem se stihla zmrzačit a můj plán celkově začal selhávat. Někdo tu má zvrácený smysl pro humor. Na chodbě seděl můj zachránce a vypadal velice zahloubaný do svých myšlenek, ale když jsem vstoupila do bílé čekárny, zdvihl hlavu a usmál se.

„Hotovo? Tak co vám řekl doktor?“ zeptal se zvědavě.

„Je to jen otřes mozku, ale to už určitě víte, když s vámi mluvil,“ odpověděla jsem a uvědomila si jednu podstatnou věc. „Víte, že jsme se už dvakrát potkali, dokonce jsem vás málem přizabila a ještě se mnou trávíte noc na pohotovosti a ani jsme se nepředstavili?“ Musela jsem se zasmát tomu, jak bizarně to znělo.

„Máte pravdu. Toto je opravdu neobvyklý postup. Takže já jsem Edward,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Edward je velice zvláštní a neobvyklé jméno. Tedy v našem století. Je staromódní, ale tomuto neobyčejnému muži padlo překvapivě naprosto dokonale.

„Isabella.“ Přijala jsem jeho ruku a trochu se lekla její teploty. Byla ledová, jako by se dlouho přehraboval v lednici.

„To sedí,“ zamumlal. Zvědavě jsem zdvihla obočí.

„Prosím?“ zeptala jsem se, jestli jsem se náhodou nepřeslechla.

„To nic. Co si takhle tykat? Máme společnou nějakou minulost, takže je toto akorát přirozené vyústění situace,“ zazubil se.

„Nenavrhuje tykání náhodou žena?“ No co, musela jsem si rýpnout.

„Nebo starší či vlivnější osoba,“ oplatil mi stejnou mincí. 

„Ty určitě nebudeš starší. Vždyť ti nemůže být víc jak dvacet,“ uchechtla jsem se a Edward se usmál, protože si všiml, že jsem automaticky přešla do tykání.

„Vzhled může dost klamat.“ Pochybovačně jsem si ho prohlédla. Jeho tón nedával prostor pro pochyby. Říkal to vážně, aniž by věděl, kolik mi vlastně je. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

„To je jedno, protože věk je jen číslo, ale teprve činy rozhodují o stáří,“ zasmála jsem se. Mé tvrzení přešel s pouhým protočením očí. Šel opět chodbou k recepci, kde mrkl na ženu za pultíkem, ta se jemně zarděla.

„Je ti lépe, Izie? Už aspoň nevypadáš, že se každou chvíli skácíš k zemi.“ Zastavila jsem se a zle se na Edwarda podívala.

„Neříkej mi tak.“ Srdce se mi roztlouklo trochu rychleji. Edwardovo oslovení znělo až příliš podobně tomu, čím mě častuje maminka. Je to jen její výsada. „Pro tebe jsem Isabella nebo Bella. Můžeš si vybrat.“  

Zadíval se mi hluboko do očí. Po pár vteřinách souboje jsem uhnula, protože jeho oči barvy roztaveného karamelu žhnuly a rozehřívaly celé mé tělo.

„Dobře.“ Jemně mě vzal za loket a pomalu mě sunul ke svému nablýskanému autu.

Cestou zpátky jsme nepromluvili ani slovo, ale Edward po mně co chvíli střelil pohledem. Nejspíš kontroloval, jestli jsem náhodou neusnula. Zastavil před mým novým domovem.

„Cítíš se lépe, Bello?“ Na mé jméno kladl zvláštní důraz. Vzdychla jsem si.

„Je to mnohem lepší. Už nemám pocit, že se mi hlava odpojí od těla a začne si žít vlastním životem.“ Edward se díval před sebe. Otevřela jsem dveře auta a opatrně vystoupila. Svět se se mnou mírně zhoupl. Ještě jsem se sklonila, abych viděla na Edwarda. „Díky za všechno. Jsem tvým dlužníkem,“ Řekla jsem, zabouchla dveře a vydala se k domu.

„Co si myslíš, že děláš?“ Otočila jsem se na Edwarda mířícího ke mně.

„Jdu domů,“ odpověděla jsem zmateně. Abych ještě podpořila svá slova, ukazováčkem jsem ukázala na malou budovu. Nechápala jsem, co tím chtěl básník říci. Protočil své oči nezvyklé barvy.

„To jsem pochopil, ale zapomněla jsi, co jsem slíbil?“

„Ale já myslela, že to bylo jenom na oko,“ řekla jsem popuzeně. „Víš, aby mě doktor nezavřel v nemocnici.“

„Ani omylem. Své sliby plním. Takže se mě tak lehce nezbavíš.“ V úsměvu odhalil svůj dokonalý chrup.

„To je úžasný,“ sykla jsem ironicky. Tentokrát se zasmál nahlas. Byla to rajská hudba, avšak to nic neměnilo na tom, že jsem mu chtěla ten posměvačný výraz z dokonalé tváře vymlátit.

„Dámy první,“ pokynul mi k otevřeným vstupním dveřím. Se zarputilým mlčením jsem prošla dovnitř a zoufale se snažila přijít na způsob, jak dostat Edwarda z domu, protože jen z pomyšlení, že bych s ním měla strávit zbytek noci, mi na hlavě vstávaly vlasy hrůzou. Ale pokud jsem si myslela, že se ho zbavím, šeredně jsem se spletla.

Ten chlap je snad nesmrtelný!

Tahle kapitola byla slabá, já vím. Slibuji, že příště bude delší a snad i lepší. Bohužel mám teď zkouškové, takže nestíhám moc psát, ale zase jsem vás nechtěla nechat čekat, tak jsem přišla s něčím kratším.

Ještě jsem se chtěla věnovat komentářům u minulého dílu. 

Takže pro BellaSet - tady jsou odpovědi na tvé otázky. :) Plus moc děkuji za tvé krásné komentáře. 

• Ano, Edward bydlí sám. Ale nemusíš mít strach, ostatní Cullenovi nebudou chybět. Jen se náš milý upír rozhodl pro samotu, než trávit všechen čas se zamilovanými rodiči a spárovanými sourozenci.
• Bellin domek si představuji někde na okraji, na samotě. Ovšem ne přímo v lese.

Doufám, že se vám kapitola alespoň trochu líbila a nemusím říkat, že budu šťastná za každý komentář! Děkuji!

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 3. kapitola: