Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 5. kapitola

17.01.2013 (21:45) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2156×

Ráno nebylo zrovna nejlepší. Žaludek jsem měla jako na vodě a hlava mě bolela jako střep. Bolestně jsem se protáhla. Pomalu jsem vzpomínala na včerejšek. Přišlo mi, jako bych tu prožila týdny možná i měsíce a ne pouhý den. Přihodilo se toho tolik.

 Hlavně jsem měla plnou hlavu Edwarda. Nechápala jsem, proč mi při pomyšlení na něj tluče srdce jako splašené. Jeho přítomnost byla jako náplast na všechny bolesti. Když jsem s ním, věci dávají smysl, nic není jen černobílé – je to jako když si čtete, setmí se a vy rozsvítíte světlo. Všechno se najednou vyjasnilo. Nerozuměla jsem svým pocitům, ale jedno jsem věděla. Není čas na můj život. Jediné na čem v tu chvíli záleželo, bylo stále v Chicagu a já to – je – musela dostat sem. Zdálo se to jednoduché. Ale nenechte se zmýlit.

Projela jsem si vlasy kartáčem, který jsem nějakou chvíli hledala po neuspořádaném pokoji, a poté se s hlubokým nádechem vypravila dolů. Nenápadně jsem nakoukla do obývacího pokoje, jenž ovšem zel prázdnotou. Další má cesta vedla do kuchyně. A opravdu jsem našla svůj cíl. Edward se otáčel okolo sporáku a tiše si pobrukoval pro mě neznámou melodii. Ani mě nepřekvapovala jeho přítomnost v mém domě. Cítila jsem to jako samozřejmost.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem svého pohledného souseda, jehož pohled ihned zabloudil do mé tváře a s širokým úsměvem mě pozdravil nazpět.

„Jak ses vyspala?“

„Do růžova. Takhle dobře jsem se nevyspala ani nepamatuji.“

„Zdálo se ti něco?“ zeptal se zvědavě a v jeho výrazu bylo něco podivného, ale ihned to zmizelo. „Znáš to, pokud spíš prvně na novém místě, sen, který se ti zdál, se vyplní.“

„Pokud se mi něco zdálo, nepamatuji se,“ zasmála jsem se. „Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?“

„Asi dvanáct hodin.“ Vykulila jsem oči a pohledem vyhledala hodiny. Půl šesté večer?  

„Pravý čas na telefonát.“ Vzala jsem do ruky mobil, který jsem včera odhodila na stůl a vytočila mámino číslo. Šla jsem do obývacího pokoje, kde jsem se usadila na sedačce a nohy si složila pod sebe.

Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na ne moc příjemný hovor. Bylo to přesně, jak jsem očekávala. Možná i horší. Když jsme jí oznámila, že pro ně nemůžu přijet autem, protože jsem měla nešikovnou chvilku a nesmím si sednout za volant, zděsila se. Prý mě neměla pouštět samotnou a kdesi cosi.

Uklidnila jsem jí, že to nebylo nikterak vážné, a co nevidět se dám do kupy. Ještě horší snad bylo oznámení, že s Alexem budou muset přiletět do Seattlu, kde na ně bude čekat odvoz. V tu chvíli máma začala šílet. Nesedne si do letadla a už vůbec ne s malým dítětem. V hlase měla slzy. Ujistila jsem jí, že se jim nestane to co tátovi. Také jsem se neopomněla zmínit, jak je důležitý její brzký příjezd. Nakonec poraženě svolila, ale jen pod podmínkou, že to bude co nejkratší let bez mezipřistání.

Upřímně jsem doufala, že čtyři a půl hodiny budou v pořádku. Po ukončení hovoru jsem měla příjemný pocit, že se přece jen někam dostáváme a třeba nějaká naděje existuje. Ještě jsem zavolala na letiště, abych na zítra zamluvila jednosměrné letenky z Chicaga do Seattlu. Naštěstí měli ještě volná místa. Dala jsem vědět mámě přesný čas a bylo to.

S pozitivní náladou jsem se vrátila do kuchyně. Edward už nevařil, ale seděl u stolu a byl zahloubaný do nějakých papírů. Při mém příchodu zdvihl hlavu a napůl úst se usmál.

„Snídaně je na stole,“ řekl ledabyle a dál se věnoval čtení.

„Děkuji, ale dnes už nejsi můj ošetřovatel. Jak vidíš, je mi dobře, takže nehrozí žádné děsivé zhroucení, ani válení se ve vlastní krvi.“ S těmi slovy jsem se posadila a byla jsem pyšná, že ze mě nevypadla zase nějaká jízlivost. I když jak se to vezme…

„Dělám to rád.“ Tentokrát zrak od své zábavy nezvedl.

„Rád vaříš ženám ráno snídani?“ Vzdychl si. Vzhlédl.

„Spánek tedy nic nevyřešil. Stále překrucuješ vše, co řeknu,“ řekl vážně, ale karamelové oči měl plné upřímného pobavení.

„Dobře, budu hodná,“ slíbila jsem. Možná. To už jsem ale nahlas nedodala. „Kde jsi vlastně spal?“ Vzpomněla jsem si, že ani nevím, jak on strávil zbytek noci po tom, co jsem ho vytrhla z jeho života.

„Na gauči. Mimochodem je velice pohodlný.“ Zděsila jsem se. Nepředvedla jsem se coby dokonalá hostitelka.

„Měl jsi jít domů. Do svého, Edwarde. Už takhle se cítím nemožně, že tě využívám. A ty ses ještě kvůli mně ani nevyspal. Určitě máš lepší a důležitější věci na práci.“

„Chtěl jsem tě ohlídat, kdyby se ti náhodou udělalo špatně. Navíc jak jsem řekl, dělám to rád.“ Povzdychla jsem si. „Měla bys jíst, ať ti to nevystydne.“ Tím zazdil všechny mé protesty, které se mi draly na jazyk. Tak jsem se tedy pustila do výborných benediktýnských vajec.

Edward se opět věnoval své práci. Chvíli jsem žvýkala mlčky a užívala si tu příjemnou atmosféru. Kolikrát jsem si představovala prachobyčejnou aktivitu jako snídani, kterou trávím v přítomnosti sympatického muže. Přišlo mi to takové všední, avšak i něčím neobyčejné a výjimečné. Navíc není normální dělat si nějaká nárok na neznámého muže, jenž má na dvě stě padesát procent přítelkyni. Přesně takoví jsou vždy šťastně zadaní. Ovšem červík v hlavě mi stále hlodal nad tím, že by nezůstal přes noc, kdyby ho doma čekala jeho drahá polovička.

Zvědavě jsem na něj hleděla a přemýšlela nad tím, jak se nenápadně zeptat. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Výborně, pravá chvíle na moje roztodivné tělesné pochody.

„Bello, proč na mě tak koukáš?“ zeptal se, aniž se obtěžoval odtrhnout oči od čtiva. Sklopila jsem zrak do své snídaně, urychleně si vložila sousto do úst a dělala jako by nic. Po chvíli jsem na něj jen mrkla zpod řas. To se ale můj pohled střetl s jeho. Nachytal mě na švestkách, podvodník! Opět jsem dělala jako, že mě nejvíc ze všeho zaujaly rozvrtaná vajíčka na talíři. „Já čekám.“ Napila jsem se džusu, abych získala ještě nějaký čas na rozmyšlenou.

„Žiješ tu s rodinou?“ zeptala jsem se. Byla jsem na sebe hrdá, jak jsem to pěkně zaobalila. Udělal výraz typu -  tohle ti nežeru, Bello.

„Sdílíme stejné město, ale dům mám jen sám pro sebe,“ odpověděl a stále mě upřeně pozoroval. Sklopila jsem hlavu, aby nebyl vidět můj spokojený úsměv. Odkašlala jsem si.

„Proč nebydlíš s nimi?“

„Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. Moji sourozenci stejně většinou cestují.“

„Kolik máš sourozenců?“ Byla jsem netrpělivá. Chtěla jsem o něm znát všechno a on nebyl příliš sdílný.

„Čtyři.“ Chtělo se mi křičet.

„Stručněji by to nešlo?“ zeptala jsem se ironicky. To mi tedy moc dlouho nevydrželo.

„Na přímou otázku přímá odpověď,“ vzdychl evidentně spokojený sám se sebou. Jen si hraj s ohněm, milý Edwarde. Jsem zvědavá, kdo tě potom odveze do nemocnice, až se spálíš. Já mám řízení zakázané.

„Řekni mi o nich něco,“ naléhala jsem. 

„Mám dvě sestry, Alice a Rosalie. Na Alice si dávej pozor, miluje nakupování a tak trochu ví všechno dřív než ty sama. Rosalie je dost temperamentní člověk, ale když jí poznáš blíž, zjistíš, že je jiná, než jak se ukazuje ostatním,“ vyprávěl něžně. Bylo znát, že má sestry moc rád. „Dále mám tedy dva bratry, Emmetta a Jaspera. Emmett je snad ještě nebezpečnější než Alice.“

„Taky je nakupovací maniak?“ Divné, ale není dobré soudit lidi kvůli jejich sexuální orientaci.

„Ne,“ rozchechtal se. „To mu snad ani nemůžu říct. Je dost háklivý na svoje image. Kdybys mě nechala domluvit, věděla bys, že je Emmett trochu hravý. Rád vymýšlí vtípky a dělá naschvály všem okolo sebe. V měřítku otravnosti je ještě víš než Alice se svou posedlostí.“ Zakroutil hlavou při nějaké vzpomínce. „A Jasper je hodně klidný. Za svůj život si prošel mnohými věcmi a to ho zformovalo do velice tichého člověka.“

„Co rodiče?“

„Esmé je architektka. Také ráda kreslí. Carlisle je lékař a zároveň nejsoucitnější člověk, kterého jsem kdy poznal.“ V hlavě mi to secvaklo. Vybavila jsem si doktorovy onyxové oči. Plácla jsem se do čela a Edward se na mě tázavě podíval.

„Ty jsi Cullen?“ Edward přikývl. Připadala jsem si jako blbec. Takže Edward je syn doktora Cullena. Ale to mi najednou vůbec nesedělo.

„Všichni jsme adoptovaní,“ řekl, když uviděl můj zmatený výraz. „Carlisle s Esmé nemohou mít vlastní děti, tudíž si postupně brali do své péče nás čtyři.“

„To je obdivuhodné.“ Už takhle jsem měla o doktoru Cullenovi vysoké mínění, ale netušila jsem, že vychovával cizí děti a miloval je, jako by byly jeho.

„Ano. Tohle neudělá každý. Dali nám toho tolik. Hlavně lásku. Bez nich bychom byli jinými lidmi.“ Zase jsem se na Edwarda jen zasněně dívala. „Jez, Bello.“ Až to mě probudilo z rozjímání a konečně jsem bez mluvení dojedla svoji snídani. Po tom co mě Edward vyhnal od mytí nádobí, jsem se cítila úplně zbytečná.

„Vždyť už mi nic není. Vidíš? Zdravá jako rybička.“ Demonstrativně jsem zakroutila hlavou sem a tam. „Klidně už můžeš jít i domů. Máš určitě svoji práci. Akorát tě tu zdržuji.“

„Několikrát jsem ti vysvětloval, že mi to nevadí. Stejně bych byl nejspíš u sebe, což je jen o dům vedle, když musím být přesný. A práci jsem si vzal sem.“ Pokynul ke stohu papírů na jídelním stole. 

„Když už jsme u toho, čím se vlastně živíš?“ Pro dokonalého člověka jako je on mi nepřišla žádná práce dost dobrá. Ani mi k němu neseděla kancelářská práce. Tedy ne že by představa Edwarda Cullena v obleku nebyla lákavá. Okamžitě jsem ty myšlenky zapudila.

„Nedávno jsem dostudoval medicínu,“ řekl prostě. Vyvalila jsem oči. Mohlo mě napadnout, že vzhlíží ke svému adoptivnímu otci. „Nastoupil jsem na stáž do forkské nemocnice na chirurgii. A zrovna včera jsem dostal za úkol nastudovat všechny tyhle kazuistiky.“ Vzpomněla jsem si na včerejší ráno, kdy jsem Edward smetla dveřmi svého auta přímo u nemocnice. Stále jsem na něj dost vykuleně zírala. Tak tohle jsem vůbec nečekala.

„Bello, jsi v pořádku? Nějak jsi pobledla,“ zeptal se ustaraně.

„Je mi fajn,“ vykoktala jsem, i když to nebyla úplně pravda. „Neřekl jsi mi, že jsi lékař.“ Můj hlas zněl vyčítavě.

„Neptala ses,“ odvětil a pokrčil rameny.

Pomalu jsem si v hlavě tu novinku rovnala. Takže můj život nemůže zůstat v nějaké jisté rovině a neustále se musí otáčet o tři sta šedesát stupňů sem a tam. Před osmi lety sestřelili tátovu stíhačku. Před více než rokem v Afghanistánu zabili Alexandera - druhého manžela mámy a tátova nejlepšího přítele. Malý Alex se narodil coby pohrobek. Máma dostala rakovinu a umírá. A to vlastně ještě ani nebylo všechno. Přestěhovali jsme se do Forks za vidinou alespoň chvíle normálního života. Ale co by to bylo za spravedlnost, že se zrovna ve chvíli, kdy se chci soustředit jen na nemocnou mámu a malého bratra, objeví člověk, který mi není lhostejný. Když si usmyslím, že ho nebudu brát jinak než jako kamaráda, dozvím se, že s ním vlastně budu pracovat úplně ve stejné nemocnici a to nejspíš celé dlouhé směny. Moje vůle není tak silná. Asi začnu věřit, že jsem v minulém životě byla opravdu hrozně zlá mrcha. 

Omlouvám se, ale Bellina mamka a Alex se dostaví až v příští kapitole. :P Nějak mi to v téhle nevyšlo. Snad jste se moc nenudili. Děkuji za komentáře u předchozího dílu a doufám, že i tahle nějaké dostane a také doufám, že se vám alespoň trochu 5. kapitola líbila.

Děkuji.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 5. kapitola: