Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 6. kapitola

01.02.2013 (08:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2232×

„Hurá!“ zaradovala jsem se, jakmile za Edwardem zaklaply dveře. Ne, že bych ho tu neměla ráda, ale já se mohla konečně pořádně nadechnout. Měla jsem chuť si zatančit i oslavný taneček, avšak na to jsem byla příliš utahaná. Edward nechtěl odejít, ovšem volali ho z nemocnice, kam měli přivést účastníky hromadné nehody.

Trochu mě zamrzelo, že nemůžu jet taky. V nemocnici jsem byla vždy ve svém živlu. Zapomněla jsem na své problémy a věnovala se pouze svým pacientům a jejich vyléčení. Teď bohužel nebyla ta situace, kdy bych mohla jít dělat své poslání. Priority mám seřazené dokonale a toho se hodlám držet.

Vstala jsem a protáhla se. Celé mé tělo bylo nepříjemně ztuhlé a rozbolavělé. Sice jsem se cítila unavená, ale ne natolik, abych už šla spát, takže jsem se odporoučela do obývacího pokoje k televizi. Lehla jsem si na sedačku a začala přepínat mezi programy. Nakonec vyhrál dokument o Edwardsově syndromu. Soucítila jsem s rodiči, protože to je jedno z nejhorších genetických onemocnění. Naděje na normální život pro dítě je nulová. Jde už jen o to, jak velká budou tělesná i mentální poškození a kolika let se ten malý človíček dožije. Tato choroba je spojena s mnoha vadami, jako rozštěpy rtu, vážná kardiovaskulární a dýchací onemocnění. Většinou také nejsou schopní přirozeně přijmout potravu, tudíž musí mít permanentně zavedenou sondu do žaludku.

Příběh manželů, kteří na svět přivedli takto postižené dítě, mě pohltil na tolik, že jsem sebou trhla, když se ozval zvonek. Za dveřmi stála drobná dívka s vlasy rozježenými do všech stran. Ještě jsem stihla postřehnout karamelově zbarvené oči. Ihned se na mě vrhla a pevně mě k sobě přitiskla, až jsem hekla. Když se odtáhla, zmateně jsem se na ní podívala.

„Ahoj Bello. Omlouvám se, nemohla jsem si pomoct,“ zasmála se zvonivě. „Vím, že budeme dobré kamarádky,“ mrkla na mě. Byla jsem úplně ztracená, takže ze mě nevypadlo ani slovo. Zmohla jsem se akorát na přitroublé zírání na ten štíhlý a krásný přízrak. „Ty vlastně nevíš, kdo jsem,“ plácla se do čela. „Já mám totiž pocit, jako bych tě znala věčnost.“ Udělala obličej a zasmála se nějakému soukromému vtipu. „Jsem Alice Cullenová, sestra Edwarda,“ představila se a spořádaně ke mně napřáhla ruku. Nesměle jsem jí stiskla. Zachvěla jsem se, protože Alicina kůže byla stejně ledová jako Edwardova. I její oči měly stejnou barvu. Zajímavá shoda okolností, když nejsou pokrevní sourozenci. 

„Moc ráda tě poznávám, Alice,“ řekla jsem, když jsem se konečně vzpamatovala z tak náhlého přepadení. „Chceš jít dál?“ Pomyslně jsem se poplácala po rameni za to, že jsem někde po cestě nevytratila slušné vychování. Uhnula jsem, aby mohla projít. Její podpatky zaťukaly na dřevěné podlaze.

„Přinesla jsem ti něco k jídlu. Bráška říkal, že tu nemáš ani kůrku chleba,“ zasmála se a podala mi tašku. Do tváří se mi nahrnula krev.

„Děkuji, ale to jsi neměla. Nakoupila bych zítra,“ zamumlala jsem.

„Nesmysl. Jela jsem okolo.“ Popošla dál do chodby a rukou přejela po tmavém stolku.

„Tak tu vydrž, někde najdu svoji peněženku,“ dodala jsem rychle. Cítila jsem se hloupě.

„Bello, nech to být. Ber to jako dárek na uvítanou. Sousedé přece nosí jídlo, když se někam přistěhuješ a já nejsem dobrá kuchařka.“ Zasmála se.

„Děkuji mockrát. Máš to u mě.“ Usmála jsem se. Alice byla neuvěřitelná osoba. Vyzařovala tolik pozitivní energie, že jsem okamžitě měla o několik stupňů lepší náladu. 

„Máš moc krásný dům. Zařizovala jsi ho sama?“ zeptala se a rozhlížela se okolo sebe. Přísahala bych, že měla v očích jiskřičky.

„Ano,“ přikývla jsem pyšná na svoji práci.

„Máš výborný vkus. Všechno je tak akorát, elegantní a nepřeplácané. Barevně sladěné. Lehké a vzdušné.“ Jak prošla do obývacího pokoje, superlativy nešetřila. „Nádhera.“ Pohlédla na mě a trochu se zarazila, jako by kontrolovala mé momentální rozpoložení. „Kdybys chtěla, můžeme spolu jít nakupovat. Vždy se ti hodí něco nového na sebe.“

„Víš, moc ráda bych, ale není nejlepší doba.“ Opravdu nebyl pravý čas. Myslela jsem na mámu, jestli je jí dobře, a jak se drží. Čekaly nás náročné měsíce.  

„Dobře, nevadí,“ řekla a trochu se zamračila, ale nevyptávala se. „Třeba jindy.“

„Mrzí mě to.“ Mávla rukou a její tvář byla znovu rozjasněná širokým úsměvem.

„Už půjdu, určitě jsi unavená. Abych ještě nezapomněla na tu nejdůležitější věc, proč jsem za tebou takhle pozdě vlastně přišla. Edward se moc omlouvá, ale zítra mu nevyjde, aby tě vzal na letiště do Seattlu, tudíž požádal mne.“

Z nějakého zvláštního důvodu mě to rozesmutnilo. Těšila jsem se na cestu d Edwardem. Toužila jsem, poznat svého záhadného souseda blíže. Ovšem na druhou stranu se mi Alice zamlouvala. Zdála se milá a už v tu chvíli jsem věděla, že si budeme perfektně rozumět.

„Ještě jednou děkuji a budu se těšit.“

„To já také. Lépe se poznáme. Takže zítra buď připravená okolo deváté. Dnes přespím vedle a ráno se pro tebe stavím.“ Alice otevřela vstupní dveře a ještě se na mě otočila. „Edward ti ještě vzkazuje, že mu dlužíš večeři. A nemáš se zranit, když tu není, aby tě zachránil,“ řekla a s těmi slovy mě nechala stát mezi dveřmi s otevřenou pusou.

Tak to si vypije, chlapec. Někdo by mu měl z hlavy vymlátit ten božský komplex. Možná budu mít já to potěšení. Dost dobře jsem nechápala své pocity. V jednu chvíli jsem se vznášela v nebi a nemohla na něj přestat myslet a o pár okamžiků později bych mu nejraději nasypala jed do večeře.  

Povzdychla jsem si, konečně zavřela dveře a vrátila se do obývacího pokoje k televizi. Avšak už jsem se nějak nedokázala soustředit, takže jsem ji vypnula a přesunula se do kuchyně, kde jsem si připravila sendvič s okurkami. Tentokrát jsem se posadila na jednu z barových židlí, rychle svou večeři snědla a už zanedlouho jsem se vydala do sladké říše snů. Tehdy se poprvé v mých snech objevil můj záhadný soused, Edward Cullen.

 ≈≈≈≈≈

Ráno bylo více než růžové. Měla jsem výbornou náladu, jako už dlouho ne. Když jsem si sedala do černého BMW, Alice, která seděla na místě řidiče, pozvedla své dokonale tvarované obočí. 

„Tady se někdo dobře vyspal,“ usmála se a rozjela se směrem pryč z města.

„Je krásný den.“ Cesta byla sice dlouhá, ale s Alice jsme se dokonale bavily. Vyprávěla mi o její rodině. Edward opravdu nepřeháněl, když řekl, že je jeho bratr Emmett pěkné kvítko.

„Jednou vylekal pošťáka natolik, že začal koktat. Když nám chtěl dát do schránky poštu, otevřel jí a začal křičet jako smyslů zbavený. Můj drahý bratr tomu chudákovi do schránky nastražil velké chlupaté pavouky. A určitě tě nepřekvapí, že byl arachnofobik. Carlisle mu poté platil po celý rok psychoterapeuta. Zní to hrozně, ale zpětně je to docela směšná historka. Viděla jsem, jak ten pošťák skákal na místě a ječel jako holka nepřirozeně vysokým hláskem. Všechny dopisy skončily v blátě a on nakonec taky.“

„Asi máte doma veselo,“ řekla jsem pobaveně.

„To nemáš ani tušení. Neměj ale obavy, také ho poznáš. Takže si připrav neprůstřelnou a nerozbitnou bublinu, do které si vlez a neopouštěj jí, dokud nebude oblast odemmettovaná. Vsadím se, že už teď spřádá své ďábelské plány a nemůže se dočkat, až je na tobě aplikuje.“ Byla jsem překvapená, že bych měla poznávat celou jejich rodinu, ale nebránila jsem se tomu. Jak si na mě Emmett připravuje nějaké plány, byla vtipná představa. Už proto, že jako dítě jsem byla mistr ve vymýšlení pastí a vtípků. Jen ať si něco zkusí, nezůstanu mu vůbec nic dlužná.

„Nemusíš mít strach. Mám vcelku tuhý kořínek. Tvůj roztomilý bratříček si na mě jen tak nepřijde,“ zakřenila jsem se.

„Na něm není vůbec nic roztomilého, ani milého. Myslím, že je to potomek ďábla, který jen čeká na vhodnou příležitost, aby povstal a zničil tenhle svět,“ řekla Alice a zvonivě se zasmála.

Alice měla jednu výraznou vlastnost, dokázala mluvit souvisle o jednom tématu hodně dlouho dobu. Většinou o módě. Vyprávěla mi, jak strávila nějaký čas v Paříži, což je slavné město módy, stejně jako Milano. Byla i tam. Se sestrou se účastnila týdnů módy v různých světových metropolích – v New Yorku, Buenos Aires či Londýně. Fascinovaně jsem poslouchala, jak zapáleně o svém koníčku mluvila. V nějakých detailech jsem se také chytala, protože mi není úplně lhostejné, co si na sebe obléknu. Samozřejmě jsem četla časopisy a projížděla internet, ale nikdy jsem nebyla na módní přehlídce. Na to nebyl čas. Spoustu let jsem věnovala studiu, poté stáži v Chicagské nemocnici na chirurgii, přičemž jsem občas nespala přes padesát hodin. Medicína byla, je a bude mým posláním.

„Za chvíli budeme na místě,“ usmála se má řidička a já mohla postřehnout ceduli navigující k letišti, která hlásala, že jsme jen pět kilometrů od cíle. Začala jsem být nervózní. Bude máma hubenější? Poznám na ní probíhající nemoc? Neviděla jsem ji jen pár dnů, ale měla jsem strach, že mi odstup ukáže nějaké velké změny, se kterými nebudu moct nic udělat. Když auto vjíždělo do nadzemních garáží, nervně jsem si kousala spodní ret. Alice po mně střelila pohledem, avšak neřekla ani slovo. Našla místo, ladně na něj vplula a já ochotně vystoupila. Drobná černovláska se brzy zařadila po mé pravici a spolu jsme mířily k výtahu, jež nás svezl dolů.

Letištní hala byla plná lidí, kteří šli na tu či onu stranu. Dav proudil různými směry. Zahlédla jsem menší stánky, kde prodávaly letenky různé letecké společnosti, okolo byly rozmanité druhy obchodů a kaváren. Na úplném konci haly, ihned u prodejny Hudson News, kde se dalo sehnat vše od časopisů, novin, knih, až po jídlo, pití a všemožné vymoženosti pro cestující, bylo označení pro východ, kterým se dostanou ven přilétající pasažéři, jakmile si vyzvednou svá zavazadla na příslušných místech.

To tedy bylo správné místo, kde jsem hodlala počkat. Dle informačního panelu do příletu letadla z Chicaga zbývalo necelých dvacet minut. Zatím nepsali, že by měli snad mít zpoždění. Vše vypadalo v pořádku, ale i přes to jsem cítila zvláštní svíravý pocit. Nedokázala jsem si představit sebe nahoře, jak sedím klidně, možná bych spala nebo si četla. Ostatní lidé to tak dělávají. Zaklepala jsem hlavou ve snaze uniknout smutným myšlenkám, tudíž jsem se otočila k Alice, která se mírně usmívala a pozorovala lidi procházející kolem nás.

Pokaždé, když někdo vyšel ze dveří, rozbušilo se mi srdce, ale vždy to byl někdo jiný, na koho tu určitě čekala rodina či přátelé.

„Jste si s maminkou blízké?“ zeptala se mě najednou Alice. Hlavou mi proběhla spousta krásných vzpomínek. Kývla jsem.

„Velice. To ona byla vždy mojí nejlepší kamarádkou. Můžu jí říct cokoliv, aniž bych se musela bát, že něco povím špatně.“ To byla pravda. I v dobách mého bouřlivějšího dospívání jsem za ní mohla přijít v jakoukoliv denní i noční hodinu, a to jsem často používala ne zrovna vybraný slovník, odsekávala jsem a celkově byla drzá. Máma mi pouze naznačila určitou neviditelnou hranici, kam bych se neměla vydávat. Nekřičela, nedávala mi ultimáta, ani domácí vězení. Věřila, že takovou výchovou získám hlavně svoji vlastní hlavu, názory a nebudu ustrašenou holkou, která se neumí rozhodovat sama za sebe.

„Tak je to správné. Není nic krásnějšího, než mít doma někoho, kdo za tebou stojí, ať se děje, co se děje. A co bráška? Edward mi říkal, že je mu rok.“

„No, už od raného věku se u něj dá poznat, že je to chlap. Za každou cenu musí být po jeho,“ zasmála jsem se. „Je mu jedno, jestli je den nebo noc. Ale je to nejroztomilejší dítě, co jsem viděla. Sama uvidíš, že se do něj zamiluješ na první pohled.“

„O tom nepochybuji.“ Pohled mi zabloudil k tabuli příletů a odletů a překvapeně jsem zjistila, že letadlo před dvaceti minutami bezpečně přistálo. Neměli by to hlásit? Přišlo mi, jako by Alice četla mé myšlenky. „Nějak jsme to zakecaly, co?“ zazubila se.

Alice mi zrovna vyprávěla strhující historku o Emmettovi, jak dostal zákaz chodit do jednoho z Las Vegaských kasin, protože se hrozně nenápadně snažil podvádět s falešnými kartami v rukávech, když do velké haly vešla středně vysoká hnědovlasá žena s kufrem v jedné ruce a s malým uplakaným blonďáčkem na ruce druhé.

„Mami,“ zakřičela jsem a ihned se k nim rozběhla. Objala jsem je a nemohla si nevšimnout, že opravdu zhubla. Lícní kosti měla vystouplejší, kosti na rukách znatelnější a kalhoty nezvykle volné. Trochu se mi zatočila hlava.

„Tak ráda tě vidím, holčičko,“ zašeptala a políbila mě na čelo. „Co dělá hlava? Neměla bys ležet?“ Zvedla jsem oči v sloup. Vždy se nejdřív starala o mě než o sebe.

„Je mi dobře. Spíš mi povídej, co ty?“

„To teď není důležité. Zrovna jsi nevychovaná, drahá dceruško,“ řekla mírně poučným tónem. Natáhla jsem ruce, na což hned Alex reagoval a přesunul se do mého náručí.

„Ach, omlouvám se. Mami, tohle je Alice Cullenová. Alice, tohle je moje maminka, Renée Collinsová,“ představila jsem je, jak se patří. Máma napřáhla ruku, ale Alice si jí nevšímala a ihned ji objala.

„Moc mě těší, paní Collinsová.“

„Tak stará nejsem. Říkej mi Renée,“ usmála se mamka a na tvářích se jí vytvořily roztomilé důlky.

„Alice, tohle je Alexander, moje největší láska v životě,“ řekla jsem pyšně a toho malého andílka políbila na tvářičku. Mrňavé stvoření se na mých rukách ale začalo vzpírat a upínat svůj modrý kukuč přímo na Alice. Usmíval se na ní téměř bezzubým úsměvem. Protočila jsem oči. No jo, chlap. To se dalo čekat, ale že začne nahánět sukně už v tak útlém věku? Abych si pořídila zbraň.

V první řadě bych chtěla poděkovat všem, co četli a také komentovali předchozí kapitolu. Jsem vděčná za každý krásný komentář. 

Jako druhé na programu jsou mé hluboké omluvy, že mi to tentokrát trvalo tak ošklivě dlouho. Bohužel jsem pracovala, spala, a poté jsem ztratila koncentraci, takže pokaždé, když jsem sedla ke psaní, vypadlo ze mě jen pár slov. Jsem naštvaná sama na sebe. 

Sice jsem něco vyplodila, ale nelíbí se mi to. Je to takové nijaké, tak snad mi odpustíte i to. Ovšem dobrá zpráva je, že jsem si předepsala určité mezníky v ději, takže mám vymyšlené zásadní události, co se stanou.

Chtěla bych ještě hlavně moc poděkovat všem, co pro mě hlasovali v Nej povídce měsíce ledna! Vůbec si umístění v tabulce nezasloužím. Děkuji. Ještě jedno poděkování putuje mé drahé sestřičce Janně, která mi vysvětlila tajuplné záhady letiště a létání, protože bych jinak byla úplně ztracená. A poslední poděkování patří mojí Bee, která mě utěšovala, že musím být trpělivá a můza se jednou objeví.

Děkuji. 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 6. kapitola: