Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 8. kapitola

21.02.2013 (09:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2194×

V noci jsem dvakrát musela vstát k Alexovi, protože jednou měl hlad a podruhé úplně promočenou plenku. Pokaždé jsem u něj zůstala ještě o několik okamžiků po tom, co usnul, a jen pozorovala spícího andílka, který se občas zachvěl nebo usmál, jak měl nějaký zajímavý sen.

Přemýšlela jsem o událostech předešlého večera. Nic není dokonalé. Můj život už vůbec ne. Vybavila jsem si Edwardovu tvář vzdálenou několik centimetrů od mého. Jen ta vzpomínka mi rozbušila srdce. Zahnala jsem vše, co jen trochu souviselo se zlatookým mužem a opět se odevzdala do spárů snů.

≈≈≈

 Ráno nás očekával doktor Cullen ve své kanceláři. Vyšetřil mámu a překvapil mě perfektně nastudovanou anamnézou od lékařů z Chicaga.

„Prošla jste si tedy třemi koly chemoterapie, dvěma ozařování. Tumor se zmenšil, ale tamní chirurg se prozatím nerozhodl, zda udělat částečnou nebo úplnou mastektomii, ani se nepokoušel o resekci nádoru,“ konstatoval.

„Nechtěli to udělat. Dali jí pouze jednu možnost. Smrt. A s tím se nemůžeme smířit,“ vyhrkla jsem. Nádor se opravdu zmenšil, ovšem o málo a lékaři měli strach, že by jí operace mohla akorát přitížit. Blonďatý lékař pokyvoval hlavou. To se v její kartě určitě také dočetl.

„Rád bych udělal nějaké testy. Potřebujeme zjistit momentální klasifikaci tumoru a jeho rozsah. Takže navrhuji hospitalizaci, co vy na to, Renée?“ zeptal se s letmým úsměvem. Nejistě kývla hlavou. V obličeji byla bledší než obvykle. Sama mi nedávno řekla, že to nevzdala jen kvůli mně a Alexovi.

Byla unavená z nemocnic a lékařů. Po tom, co vyplnila přijímací formulář, ji sestry odvedly na pokoj na onkologickém oddělení. My s Alexem jsme se vydali domů pro nějaké nezbytné věci jako župan, pyžamo, bačkory, hygienické potřeby a knihu na zahnání nudy.

Povzdychla jsem si při představě, kolik toho bude muset máma opět projít. Byla tu ale naděje. Také mi hlavou vrtal malý bráška. Musela jsem najít způsob, jak ho přes den zabavit, abych mohla vyřizovat věci v nemocnici, aniž bych ho tam byla nucena brát s sebou. To rozhodně dítěti nesvědčí. Napadla mě chůva. Peněz jsem měla našetřeno dost.

Když jsem poutala neposedného Alexe do sedačky v autě, znovu jsem si musela vzdychnout. Doma jsme se zdrželi pár hodin, protože jsem mu musela udržet denní režim. Takže jsme se naobědvali, bráška si po něm dal hodinu spánku a já nepřítomně zírala do zdi.

V nemocnici jsme ihned narazili na problém. Byla to mladá a velmi zmalovaná překážka.

„Děláte si legraci?“ zeptala jsem se nevěřícně sestry na chodbě.

„Vypadám snad, že vtipkuji?“ odpověděla mi a její obličej byl skutečně zcela vážný. „Dítě s vámi na oddělení opravdu nesmí. Je to pravidlo nemocnice.“

„Kašlu vám na nějaká pravidla,“ křikla jsem rozčíleně. „Co s ním mám asi tak dělat? Nikoho tu neznám a chůvu jsem ještě nestihla najít.“ S tím, že nikoho neznám, jsem tak trochu lhala. Jenže Edwarda jsem o hlídání požádat nemohla, aniž bych mu nemusela vysvětlit, kam nesmím Alexe vzít. „Nemůžete ho na chvíli pohlídat vy?“ Podívala jsem se na sestru s nadějí, i když bych jen nerada svěřila malé dítě do jejích rukou s dlouhými umělými nehty. Zdvihla ruce a o krok ucouvla.

„To nemyslíte vážně? Nejsem tady od toho, abych dávala pozor na cizí děti!“ Teď už i ona vypadala naštvaně.

„Vždyť to bude jen chvilka! Jen odnesu tyhle věci a budu hned zpátky.“ 

„To by mohl říct každý!“ prskla.

„Co se to tu děje?“ ozval se hlas těsně vedle mě, až jsem nadskočila úlekem. Srdce mi splašeně bilo. No, Bello, ty máš tedy zatracené štěstí. Alex hovící si v mém náručí, se na nově příchozího usmál úsměvem se čtyřmi předními zoubky a zavýskal.

„Slečna si myslí, že tu snad vedu jesle,“ odpověděla mu zdravotní sestra medovým hlasem. „Mám mnohem důležitější věci na práci,“ usmála se a hodila po něm tím pohledem. Aha. Takže tahle husa bude balit Edwarda?

„Neuškodila by vám trocha přívětivosti,“ vrátila jsem jí a jasně naznačila, že leze na mé území. Protáhla obličej. Na mě si nepřijdeš, holka.  

„April, co kdybyste doprovodila pana Greye na rentgen, já pohlídám tohoto mladíka a slečna Swanová si zařídí, co potřebuje?“ navrhl Edward smírné řešení. Blonďatá April se na mě při odchodu zatvářila jako by mi chtěla urazit hlavu a zahrát si s ní fotbal. Měla jsem nutkání na ni vypláznout jazyk, ale ovládla jsem se. Přece jen výhra té malé bitvy byla má.

„Díky,“ odvětila jsem vděčně a zkusmo se na něj podívala. Ani trochu se na mě neusmál. To bylo zlé znamení. Jeho oči postrádaly obvyklou vřelost. Takže to věděl. Věděl, že máma leží na onkologii a hned mu muselo být všechno jasné. Vždyť není žádný hlupák.

„Edwarde, já…“ začala jsem, ale nenechal mě domluvit.

„Ne, nemusíš mi nic vysvětlovat. Už od začátku vím, že je tu něco, co ti brání mě pustit k sobě. Nejvíc mě užírá, že nevím, co to je,“ šeptal naléhavě. Najednou byl jeho obličej jen kousek od mého. „Bello, můžeš mi věřit. Pojď se mnou dnes na večeři. To pozvání stále platí.“

Cítila jsem paniku. Nešlo to. Nemohla jsem za sebou všechno nechat a začít žít nový život. V mém současném životě bylo příliš zhouby a zármutku, než abych do něj přijala někoho tak bezelstného a dokonalého.

„Teď neodpovídej. Promysli si to. Vezmu si Alexe k sobě a ty jdi za mámou.“ Než jsem stačila reagovat, mé paže byly prázdné a z Edwarda jsem viděla jen záda. Byla jsem čím dál víc mimo.

Máma seděla na nemocniční posteli a dívala se z okna. Když jsem vešla, nevzhlédla.

„Edward to ví. Nemělo cenu zapírat, když tu pracuje,“ řekla tiše.

„Já vím. Měla jsem mu to říct. Teď je na mě naštvaný.“ Otočila se a svůj modrý pohled zabodla do mé tváře.

„Issy, on se nezlobí kvůli tomu, že jsi mu neřekla o mé rakovině. Chápe to. Měla bys mu všechno povědět.“ Poklepala na místo vedle sebe. Posadila jsem se.

„Proč bych mu měla vyprávět úplně všechno? Znám ho jen pár dnů. Nevím, proč by to měl vědět.“ Nechápala jsem zmatek v mé hlavě. Bylo to jako kdybych se snažila pochopit život někoho jiného. Nic nedávalo smysl. Trhaně jsem se nadechla. Máma mě vzala za ruku.

„Ach, holčičko… Občas mi přijde, jako bys zase byla to patnáctileté děvče, které zrovna jde na své první rande. Tohle se někdy stává. Kdybys tak mohla všechno vidět mýma očima. To jak se na tebe Edward kouká. A ty na něj?“ Na rtech jí zahrál úsměv.

„Mami, nemůžu si s ním nic začít,“ zavzlykala jsem. Pevně mě objala.

„Ze všech lidí na světě ti nejvíc rozumím, zlatíčko.“ Hladila mne po zádech. „Když zemřel tvůj otec, nevěřila jsem, že bych ještě někdy potkala někoho, koho bych dokázala milovat. Ale přišel Alex a má bolest se zmenšila.“

„Jenže Alexe zabili.“

„Možná nejsem ten nejlepší příklad. Ne každá láska zemře. Vím, že jsi ve svém životě viděla odejít hodně lidí, ale kvůli tomu se nesmíš vzdát svého štěstí.“

„Ale…“ Nenechala mě domluvit.

„Nehledej si výmluvy,“ sykla. „A už vůbec to nesváděj na moji nemoc nebo Alexe. Zasloužíš si žít svůj život. Je samozřejmé, že máš strach. Ovšem o tom to je. Také by ses měla vrátit do práce a nemarnit své dlouholeté vzdělávání.“

„Ale…“ namítla jsem, avšak máma mi opět skočila do řeči. Tentokrát mluvila ještě o něco hlasitěji.

„Teď půjdeš domů. Dáš si koupel. Hezky se učešeš, namaluješ a oblékneš. Všechny starosti dnes vypustíš a půjdeš na rande s Edwardem Cullenem.“ Tón jejího hlasu nesnesl odpor, ale nebyla bych to já, kdybych se alespoň nepokusila projevit nesouhlas. „Zatraceně. Půjdeš. Tečka. Navíc jsem na dnešek sehnala dokonalou chůvu. Nebudu jen tak mrhat prostředky.“ Vzmohla jsem se pouze na připitomělé zírání. „Jdi! Hned!“ zakřičela a já s úlekem vyskočila na nohy. „Ještě ji na stará kolena budu vychovávat,“ zamumlala si v domnění, že ji neslyším.

„Tak ti teda děkuju,“ ušklíbla jsem se.

„Neodmlouvej a mazej,“ prskla pobaveně. „Bav se!“ křikla na mě ještě ze dveří. Mírně jsem zpomalila, abych oddálila chvíli, kdy jsem se měla setkat tváří v tvář s Edwardem. Cítila jsem radost, že jsem to vysněné rande dostala takovým rozkazem, protože sama bych se neodhodlala, ale na druhou stranu mě mrazilo. Zasloužila jsem si snad druhou šanci? Automaticky jsem si otřela slzy od předchozího pláče a zhluboka se nadechla, jako bych tím mohl udělat tlustou čáru za vším.

„Slečno Swanová?“ zvolal známý hlas.

„Doktore Cullene,“ pokynula jsem na pozdrav. Upřeně se na mě zahleděl.

„Chtěl jsem s vámi ještě mluvit a Edward řekl, že jste šla za matkou.“ Přikývla jsem na znamení, že může mluvit. „Nevadilo by vám, kdybychom šli do mé kanceláře?“

„Určitě ne,“ usmála jsem se. Následovala jsem tedy blonďatého doktora dlouhou chodbou na opačnou stranu, než jsem měla namířeno. Jakmile jsem se posadila, spustil.

„Jak se vám daří?“ zeptal se. Směr konverzace mě trochu překvapil.

„Dobře. Vzhledem k situaci. Ale proč se mě ptáte?“

„Před pár dny jste měla úraz a nejste zrovna nejvzornější pacient. Nezpomalíte. Neodpočinete si.“ Ušklíbla jsem se. Takže Edward, Alice a máma na mě žalovali.

„Je mi fajn. Opravdu. Jen se musím postarat o svou rodinu. Vy máte velkou rodinu, takže to určitě pochopíte. Někdy je třeba nad své potřeby postavit potřeby druhých,“ odvětila jsem tím nejpevnějším hlasem, co jsem svedla.

„Vím, jak to myslíte, ale někdy je zase potřeba uspořádat si priority tak, aby zbyl čas i na vás.“ Podezíravě jsem vzhlédla. Něco naznačoval. „Mohla byste například začít opět pracovat,“ řekl nenuceným tónem.

„Máma vám to řekla,“ vzdychla jsem. Tohle musela být její práce.

„Nemůžete se na ní zlobit. Chce pro vás jen to nejlepší. Víte, máme tu skvělý program pro rezidenty. Slyšel jsem, že jste udělala zkoušky po stáži na výbornou, už vám zbývá pouze rezidentura a závěrečné zkoušky. Ušla jste pořádný kus cesty a nezbývá mnoho. Zanedlouho by z vás mohl být výborný chirurg.“

Zavřela jsem oči. Přemýšlela jsem o slovech doktora Cullena. Má práce mi hodně chyběla. Když se někdo chirurgů zeptá, proč si vybrali zrovna tenhle obor, odpoví, že to bylo kvůli tomu vzrušení, adrenalinu. Má odpověď se liší. Zbožňuji to ticho, které vybízí ke skladbě symfonie, jejíž tóny doprovází záchranu života.

Tato práce je protkaná i smrtí. Samozřejmě. Ale právě díky ní se cítím ještě blíže svému poslání. V mnoha případech ji totiž dokáži odvrátit. Někdy je nevyhnutelná. Jsem tak i blíže svým milovaným, jenž mě opustili.

Zase jsem otevřela oči.

„Odešla jsem, abych se mohla postarat o mámu i Alexe. Nemůžu se vrátit do práce, která vyžaduje tolik času. Ale děkuji za nabídku. Moc si jí vážím.“ Další z věcí, jež mi rvala srdce.

„Ta práce na vás počká, kdybyste si to rozmyslela,“ usmál se přívětivě. Nechápala jsem, kde se najednou vzalo tolik lidí, kterým na mě záleží. Poslední dobou jsem byla zvyklá, se o sebe postarat sama. A nejen o sebe.

„Budu si to pamatovat. Děkuji,“ řekla jsem vděčně. „Už přišly nějaké výsledky máminých testů?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Pravděpodobně budeme operovat. Nádor se bohužel zvětšil, takže nasadíme neoadjuvantní chemoterapii kvůli jeho zmenšení. Rád bych zjistil, zda jsou zasaženy lymfatické uzliny a uděláme další biopsii. Podle toho se budeme řídit a rozhodovat co dál,“ vysvětlil.    

„To zní jako plán.“

„Zítra uděláme přístup pro cytostatika, dáme první dávku a budete si ji moci odvézt domů.“ Domů. Sevřel se mi žaludek. V hlavě mi vytanuly vzpomínky na předchozí chemoterapie. Střídala se u mě bezmoc, strach a děsivý vztek, když jsem viděla, v jakém stavu máma byla.

„Dobře,“ kývla jsem. Nebyla jiná možnost. Jediný způsob, jak zničit rakovinné buňky je, drastickým způsobem vyhladit i ty zdravé, což je pro tělo natolik devastující, že v mnoha případech přivodí nádory ještě léčbě rezistentnější a zhoubnější. Byl to risk, sázka na nejistotu. Sevřela jsem ruce v pěsti, aby nebylo vidět, jak se mi začaly klepat. „Tak já už půjdu. Edward má určitě hodně práce. Zatím na shledanou, doktore.“

Musela jsem vypadnout pryč z té malé místnosti. Edward už na mě čekal nedaleko východu. Alex v jeho náručí usnul. Vypadal tak nevinně a zranitelně, že se mi útroby sevřely ještě o něco více. Muž s ležérně rozcuchanými bronzovými vlasy se na mě křivě usmál. Najednou jsem byla klidnější. Panika ustupovala. Chtě nechtě jsem musela uznat, že mu bílý plášť a modré lékařské oblečení moc sluší. Jako by se narodil pro to, aby tuhle uniformu nosil.  

„Omlouvám se, že to tak trvalo,“ vyhrkla jsem provinile. Jeho oči byly najednou tak hřejivé. Lehce se v nich dalo utopit. Co taková náhlá změna nálady?

„Nic se neděje. Mluvil jsem s Carlislem.“ Natáhla jsem ruce pro Alexe, ale Edward zavrtěl hlavou. „Vezmu ti ho k autu.“

„Už jsi ho tahal dost dlouho. Nemůžu tě takhle neustále zneužívat.“

„Já se od tebe nechám zneužívat rád,“ řekl uličnicky. Protočila jsem oči nad jeho dvojsmyslem. Na parkovišti bez problému našel mé auto, Alexe opatrně posadil do sedačky a připoutal, aniž by ho probudil. Lehce zavřel dveře. Váhavě jsem postávala o kousek dál. Edward se začal opět věnovat mě.

„Moc ti děkuji. Zase. Nevím, jak se ti za všechno odvděčit.“ Zase ten jeho úsměv to-jsi-neměla-říkat. Ajéje.

„O něčem bych věděl,“ zašeptal. Obličej měl jen kousek ode mě. „Vezmi si mě.“  

„Co-cože?“ vyděsila jsem se. Edward se rozesmál.

„Dělám si srandu. Pojď se mnou dneska na to rande,“ řekl. „Stejně mi dlužíš nějaká vysvětlení. A jelikož ti nedám pokoj, měla bys moje pozvání přijmout. Navíc se líbím tvé mámě.“ Zkousla jsem si spodní ret ve snaze se nerozesmát. Měl ve všem pravdu. Stejně jsem to mámě slíbila, a také jsem moc dobře věděla, že chci jít.

„Dobře, půjdu.“

„To šlo rychle,“ namítl podezíravě.

„Ber nebo nech být.“

„Vyzvednu tě v pět. Ani o minutu později,“ varoval mě.

„Nejsi v pozici, abys kladl podmínky, Cullene,“ ušklíbla jsem se. „Jít s tebou na rande, mě stojí tolik sebezapření, že si to ani nedovedeš představit.“

„Vyzvednu tě v pět. Tečka. A pokud budeš hodná, dostaneš i dezert.“ Další důkaz, že chlapi z puberty nevyrostou.

„Já nebudu nikdy hodná, ale svůj dezert dostanu vždycky.“ Edward polkl. Zasmála jsem se, sedla si za volant a vycouvala z parkoviště. Když jsem se podívala do zpětného zrcátka, Edward stál stále na tom samém místě. To je další bod pro mě. 

Ufff, tak to byla další kapitola. Tentokrát mi to zase trvalo déle, omlouvám se, ale bohužel nemám tolik času na psaní, jak bych potřebovala. Nový semestr začal a s ním tuna učení. Navíc mi poslední dny nebylo moc do zpěvu. :P 

Takže Renée se nám začíná léčit, Bella dostala nabídku práce a přijala pozvání na tu stále zmiňovanou večeři. Co vy na to? 

Trochu se mi tahle povídka protahuje, protože si moje postavy dělají, co chtějí a vůbec mě neposlouchají. :D

Chtěla bych moc poděkovat za všechny komentáře. Vždycky mám pocit, že se na místě rozteču blahem. Jste všichni hrozně milí. Jen bych chtěla říct, že bohužel rychleji přidávat kapitoly nestíhám, ale snažím se psát, co nejrychleji to jde. Ale některé věci nejdou uspěchat. 

Ještě jednou děkuji za komentáře. :)

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 8. kapitola :